statprasata
29.6.2018
Kategorie: Společnost

Zastavit stát!

Sdílejte článek:

OC

Zamýšleli jste se už někdy nad tím, zda je možné omezit nenasytný paternalistický stát, zastavit jeho zhoubné bujení? Zda lze nějak dosáhnout buď slušného minimálního státu, který se stará pouze o to nejnutnější a nemluví občanům do věcí, do nichž mu zhola nic není, nebo přímo anarchie? Inu, chodíte-li pravidelně číst tyto stránky, patrně ano. Pojďme se podívat podrobněji na to, zda něco takového vůbec připadá v úvahu – a ano-li, jak; zkusíme také odhadnout pravděpodobnost toho, zda vůbec a případně kde a kdy by něco podobného mohlo nastat.

Mnohým se nelíbí přebujelý paternalistický stát, v němž nám je žíti; mnozí – jakkoli samozřejmě zdaleka ne všichni – se shodují na tom, že je třeba mu předepsat odtučňovací kúru. Omezit jej. Osekat až na zdravé jádro minarchie. Či případně – jak se domnívá výrazná menšina, representovaná kupříkladu mnou – odstranit i toto jádro, a žít spokojeně v anarchii.

Než budeme pokračovat a než se pustíme do vlastního tématu, možná neuškodí se malinko zdržet u nejzákladnějších pojmů a jejich významu.

Minarchie

Většina nepřátel přebujelého státu se mnou nesouhlasí, a za optimum považuje minarchii – minimální stát, zajišťující nicméně stále jednotnou obranu proti vnějšímu nepříteli, vynucující dodržování smluv (a samozřejmě, že dodržování smluvních závazků je snad vůbec nejdůležitějším faktorem, bez nějž nemůže trh fungovat) a podobně.

Specifickým a historicky velmi úspěšným typem minarchie byly Spojené Státy Americké až zhruba do prvé poloviny XX. století, kdy žel přestaly ctít vlastní Ústavu a zvrhly se v demokracii. Historie USA tak dokazuje, že minarchie jako taková fungovat může, že může být dlouhodobě stabilní (přinejmenším stovky let), a že je velmi efektivní jak z hlediska zajišťování lidských svobod, tak i z pohledu ekonomického.

Naopak ovšem je důležité nezapomínat na to, že jakkoli byla americká minarchie velmi „dobrá“ (měřeno hledisky z minulé věty), ani zdaleka nebyla bez chyb. Snad každému vytane na mysli otroctví; za ještě horší lze považovat fakt, že ačkoli Ústava explicitně dává jednotlivým státům právo na odtržení od federace, skutečný pokus o takovéto odtržení byl potlačen vojensky (v tzv. Válce Severu proti Jihu, jež měla ve skutečnosti s otrokářstvím pramálo společného: jejím účelem bylo právě násilné udržení Unie).

Anarchie

Jak je tomu s anarchií ukazuje asi nejlépe jeden nepřeložitelný anglický citát: Anarchy is not the lack of order; anarchy is the lack of orders.

Je důležité neplést si anarchii s tím, co se honí v pomatených hlavách pokrytých černými šátky a otlučených v šarvátkách s „neonacisty“. An-archie čili bez-vládí je prostě a jednoduše systém, v němž neexistuje centrální autorita, neexistuje jednotná legislativa ani centrálně řízená justice. Spory jsou řešeny primárně dohodou, v krajním případě silou. Jde tedy o systém, založený výhradně na vzájemných vztazích slušných a zodpovědných lidí (přinutivších – v rámci morálně opodstatněné obrany – neslušnou a nezodpovědnou menšinu chovat se také slušně a zodpovědně). Takový systém, jaký popsal kupříkladu Heinlein v knize The Moon is a Harsh Mistress; nikoli zmatek a vražedné šílenství, jež popsal kupříkladu Neff v knize Tma.

Jelikož zde jde pouze o ujasnění pojmů, nebudeme rozebírat proč (z pohledu mnohých samozřejmě spíše zda vůbec) převáží dohoda a ke zneužití síly nedojde o nic častěji, nežli v systémech současných. Nebudeme dovozovat, kterak (či zda vůbec) je možné, aby bez centrální autority byly dodržovány smlouvy; nebudeme se zabývat tím, zda vůbec a jak by se taková země bez centrálně řízené armády mohla bránit proti vnějšímu útočníkovi.

Kapři si rybník…

Zdalipak existuje šance dosáhnout změny státního systému ze současného přebujelého socialismu na minarchistický či anarchistický, v rámci demokratického systému? Můžeme založit stranu, jež bude mít ve volebním programu odpovídající kroky, může tato strana zvítězit ve volbách, a své sliby dodržet? Sám jsem se již mnohokrát chystal založit „Stranu osobní zodpovědnosti“ s výrazně minarchistickým programem a cíli a s paletou záruk, jež by umožnily voličům věřit, že strana své sliby opravdu splní. Má to smysl?

Stručná odpověď: ne.

Důvodem je to, že již je příliš mnoho lidí napojeno na cecky paternalistického molocha a sají a sají; všichni mají volební právo, a na výsledcích voleb je to vidět. Stačí se porozhlédnout po Evropě, stačí se podívat na volební výsledky u nás; v USA či v zemích Commonwealthu tomu není jinak – v žádné demokracii tomu není jinak. Jakmile jednou dovolíme státu, aby rozdával peníze jedněm na úkor druhých, je samozřejmé, že většina lidí (snad vyjma velmi mála nejmorálnějších) toho začne využívat. Prostě a jednoduše proto, že nevyuživše dotací, kvót, cel a podobných nekorektních machinací, ztrácejí v takovém státě konkurenční výhodu oproti těm méně skrupulózním, již jich využívají plně. Minarchistická – nemluvě už vůbec o anarchistické – strana proto nemá šanci vyhrát demokratické volby. Nadto má socialistický stát k dispozici i přímější prostředky, kterak hájit koryta a kapříky: nejjednodušší je založení nepohodlné politické strany prostě a jednoduše zakázat.

Za zmínku ovšem stojí stále otevřená možnost, kdy se do jednoho státu cíleně sestěhují zastánci minarchie z celého světa, získavše tak ve volbách i ve státě celém dostatečně výraznou většinu: právě v současnosti probíhá takový experiment v New Hampshire (www.freestateproject.org), a ten dozajista stojí za podrobné sledování. Osobně se však upřímně obávám, že ve chvíli, kdy by se ustavení minoritního státu nenapojeného na federální (či jinde ve světě státní) penězovody a úplatkovody stalo skutečně reálným, nedopadne to o nic lépe, než jak dopadl pokus jižních států o odtržení od americké Unie před sto padesáti lety…

Ale co kdyby…

Zdálo by se tedy, že šance na omezení či zrušení stávajících paternalistických států jsou mizivé, a že před námi stojí v podstatě jen dvě možné budoucnosti: buď dožijeme v polo-, či v současné době již spíše třičtvrtěotroctví režimů, jež si osobují právo za nás rozhodovat, zda si zapneme bezpečnostní pás v autě nebo ne, komu přispějeme na pomoc a v jaké míře, nemluvě o stovkách a tisících dalších osobních věcí – nebo se dočkáme krachu státního systému (nejblíž k tomu má samozřejmě nešťastný a dlouhodobě neudržitelný Bismarckův důchodový systém), se všemi krajně nelákavými průvodními jevy. Tertium, jak se zdá, non datur.

Nicméně…

Možná…

Třeba existuje ještě jiná možnost. Nakolik je známo, první úvahy na toto téma se objevily v osmdesátých letech v tehdejší celosvětové diskusní síti FIDO; později, po vzniku a rozšíření Internetu se vracely, a dnes jsou na samé hranici možné realizace. O co se jedná? Inu, o možný vznik poměrně specifické sázkové kanceláře – a o jeho důsledky.

Vsaďte si na smrtku…

V zásadě nic (vyjma platných zákonů a sporné morálky, leč jak historie ukazuje, ani jedno, ani druhé není v praxi nepřekonatelnou překážkou) nebrání vzniku poněkud morbidní sázkové kanceláře, jež by lidem umožňovala vsadit si na to, ve který den ta či ona známá osobnost zemře.

Až by pak jednou osobnost skutečně zemřela, sázková kancelář by vzala všechny peníze, jež na ni byly vsazeny; strhla by si nějaký zlomek procenta na vlastní režii, a zbytek by rovným dílem rozdělila mezi všechny, kdo vsadili správný den.

Lze diskutovat o tom, zda je zcela mravné sázet na to, kdy někdo zemře – nicméně, jakkoli sporné, rozhodně to nepřesahuje meze zcela korektního (byť ne nutně politicky korektního) černého humoru. V mnoha zemích (včetně naší) si navíc stát drze osobuje právo na to rozhodovat, kdo jaké sázky a loterie vyhlásí či nevyhlásí; tento problém ovšem lze snadno překonat založením sázkové kanceláře v jurisdikci jiného státu, či prostě rovnou nelegální.

Zřejmě většina čtenářů zatím nechápe, proč o tom vůbec píši.

Inu, ona je zde jedna velmi zajímavá možnost… podvodu ne, o podvod se nejedná, ale řekněme netradičního přístupu, kterak si zajistit výhru: vsadí-li totiž na jednu jedinou osobnost dostatečně mnoho lidí, takže se „jackpot“ vyšplhá do kosmických výšek, dříve či později se najde někdo, kdo si zajistí přesnost svého odhadu tím nejjednodušším možným způsobem: o smrt dané osobnosti v daném datu se postará osobně.

Z celkem běžné, byť poněkud morbidní, sázkové kanceláře se nám rázem stalo něco daleko hrozivějšího: organisace pro vyhledání a zaplacení nájemného vraha.

Takováto organisace má navíc několik zajímavých vlastností:

  • je přinejmenším sporné, zda její tvůrce a provozovatel měl tento efekt v úmyslu, a rozhodně za něj nenese odpovědnost ve smyslu zákona – jeho jediným úmyslem je přijímat sázky, vyplácet výhry, a získat drobné procento výher na režii; nic více, nic méně. Naopak; provozovatel třeba výslovně určí, že nevyplatí výhru nikomu, kdo je odsouzen za trestný čin (nebo třeba ani kdo je z takového obviněn) – je věcí „výherce“ se postarat, aby se mu to nestalo;
  • „zákazníci“, tedy ti, kdo by si vraždu chtěli objednat, vůbec nijak nepřijdou s vrahem do kontaktu a nemusí riskovat jeho vyhledání (což je právě krok, který nejčastěji vede k odhalení pokusu o nájemnou vraždu);
  • podobně jako provozovatel, i zákazníci jsou před zákonem čistí jako lilium: oni v žádném případě neměli v úmyslu si objednat vraždu pana Paroubka, to ani náhodou! Oni si jen vsadili peníze na to, že pan Paroubek zemře tehdy a tehdy; dokonce je vidět, že mu přáli předlouhý život, neboť vsadili na den 21. 8. 2053. Rozhodně nemohou za to, že nějaký zavrženíhodný grázl pana Paroubka odpravil už dnes, a samozřejmě že těm, kdo si na dnešek vsadili, výhru vůbec nepřejí…
  • velmi zajímavou vlastností systému je to, že umožňuje lidem, již se vůbec neznají a pouze se shodují v nenávisti vůči nějaké osobnosti, své prostředky na najmutí vraha spojit: bude-li nějaký veřejný činitel tak neoblíbený, že budou milióny lidí ochotny „vsadit si“ na jeho smrt – byť i poměrně nízkou částku – stane se brzy výhra natolik zajímavou, že pravděpodobnost, že se najde „zaručený výherce“, rapidně vzroste.

V podstatě jediný problém (či chcete-li, v závislosti na úhlu pohledu, naštěstí jediná dobrá věc) bránící vzniku a efektivnímu provozu takovéto sázkové kanceláře je přímá linka k výherci: ten, kdo zvítězil a získal peníze poté, co patřičnou osobnost nějaký neznámý lotras zavraždil, by musel mít vskutku neobyčejně dobré alibi, aby se v očích policie a soudů právě on nebyl za vraždu potrestán (celkem bez ohledu na to, zda to skutečně provedl nebo nikoli).

Ale… co kdyby tak sázkaři byli zcela anonymní? Je to možné?

Možné to je!

Taková přinejmenším podezřelá sázková kancelář by zřejmě neměla kanceláře na náměstích – konec konců, takové kanceláře by stát zavřel už jen pro „neoprávněné provozování loterie“, o ostatním ani nemluvě.

Mohla by však snadno existovat na Internetu; ten buď již dávno nabízí, nebo v dohledné budoucnosti nabízet bude, vše, co je pro její funkci zapotřebí:

  • utajená komunikace není již dnes žádný problém. Obsahy elektronicky zasílaných zpráv mohou být zašifrovány na základě systémů s veřejným klíčem a silnou kryptografií tak, že je nemá sebemenší šanci přečíst ani NSA, o chudších a méně technicky zdatných šmírácích ani nemluvě;
  • stejně snadné a spolehlivé je digitální podepisování, jež umožňuje zcela jednoznačnou identifikaci (virtuální) identity, potřebnou pro rozhodnutí komu vyplatit výhru;
  • bezproblémové je i anonymní předávání takovýchto zpráv: tzv. „onion routing“ – posílání zpráv řetězem serverů, z nichž každý zná pouze předchůdce a následníka, leč nikoli toho, kdo zprávu odeslal, ani jejího příjemce –, bylo prakticky a úspěšně vyzkoušeno již před mnoha lety v rámci projektu BlackNet, a dnes je k dispozici komukoli a běžně využíváno řadou lidí (bude-li čas a možnost, na v současnosti nejlepší systém pro anonymní přístup k Internetu – Tor – se blíže podíváme v některém z příštích článků);
  • existuje i řada digitálních měn, jež mohou sloužit pro placení sázek a vyplácení výher – namátkou třeba e-gold.

Co tedy zbývá, co v současnosti schází k možnosti takovýto projekt rozjet? Už jen velmi málo: možnost plně anonymních plateb mezi konty obsahujícími digitální peníze, spolu s možností kontroly, zda a kdy byly anonymní platby skutečně provedeny. Plně anonymní digitální peníze skutečně neexistují…. zatím.

Technické prostředky pro jejich zavedení však možné jsou: když si David Chaum patentoval systém pro digitální platby s pouze částečnou anonymitou, jednalo se o úmyslné omezení; systém s plnou anonymitou byl součástí jeho původního návrhu a byl by stejně spolehlivý, jako anonymita částečná. Je ostatně velmi pravděpodobné, že David Chaum omezil svůj systém na částečnou anonymitu právě (a pouze) na základě požadavků (ne-li výhrůžek) státních organisací, dobře si vědomých risika plynoucího z plně anonymních plateb (zde samozřejmě nejde jen o vraždy – koneckonců z hlediska socialistické státní moci není nějaká vražda ani zdaleka tak strašlivý prohřešek, jako neplacení daní).

Nicméně, je-li něco technicky možné, dříve nebo později to někdo uvede do praxe. Plně anonymní digitální peníze, jejichž vydavatel bude sídlit na Vanuatu či v Somálsku nebo přímo v Never-Never – protože anonymizační systémy kromě jiného umožňují i běh webových stránek, jejichž server nelze nijak vysledovat – se dříve či později, i přes odpor paternalistických států, objeví. A pak – dříve či později – někdo založí i výše popsanou sázkovou kancelář.

Důsledky

Pro zazobané lotry, již mají dostatek peněz (nepochybně „vydřených z dělnických mozolů“) a chtěli by zavraždit svého konkurenta, existence „sázkové kanceláře Smrtka“ příliš velký rozdíl nepřinese: oni mají dostatečné zdroje na to, aby si nájemného vraha našli a zaplatili přímo. Již v současnosti existující systémy pro anonymizaci a šifrování jim umožní vraha najít a domluvit se s ním; vzhledem k tomu, že s ním jednají privátně, nenesou dokonce ani dnes extrémně vysoké risiko při placení – a samozřejmě, jakmile se objeví samy plně anonymní digitální peníze, i toto risiko bude minimalisováno.

Naprosto zásadní změnu však takováto vražedná loterie přinese „obyčejným lidem“. Možnost objednat si vraždu bez jakéhokoli osobního risika se stane přístupnou v podstatě komukoli – s jediným omezením: aby objednávka „fungovala“, musí existovat mnoho lidí, již nenávidí téhož člověka natolik, aby si také přáli jeho smrt: vsadíte-li si na tchyni, musel byste buď vsadit opravdu hodně vysokou částku, nebo mít opravdu hodně mnoho bratrů, již by vsadili podobně, aby „z toho něco bylo“.

Existují tak neoblíbení lidé, aby se sešlo dost „sázkařů“, již si přejí všichni zánik jednoho a téhož člověka? Ale jistě, existují; a na prvém místě mezi nimi stojí politici a další představitelé státní moci: čím je stát nenasytnější, čím vyšší daně vydírá, čím hůře a hloupěji své občany omezuje, tím spíše: tím více se v něm najde lidí naštvaných natolik, aby si smrt jeho významných představitelů přáli – a tím více také každý z nich bude ochoten „vsadit“. V tomto směru má systém velmi efektivní a žádoucí automatickou regulaci: kolik by se asi našlo v této zemi „sázkařů“ na presidenta Masaryka? A kolik na ministra Moravce o pár let později?

Ty docela nejvyšší to nejprv nijak nezasáhne: je celkem lhostejné, zda se současná „cena“, vypsaná na krk George Bushe, o pár desítek miliónů zvýší nebo ne; stejně již existuje spousta lidí, již by jej chtěli zabít kdyby mohli, a stejně již je proti nim chráněn tak dokonale, jak dokonale to vůbec současná technika umožňuje. Pro níže postavené politiky – a to včetně těch, na nichž moc a bezpečí těch nejvyšších stojí – však to přinese nesmírný rozdíl: není v silách státu chránit Ratha či Paroubka tak, jak je chráněn americký president; jak dlouho by při jejich známé oblibě asi trvalo, než by se našel „výherce“, kdyby český národ mohl „sázet“? Jen krátce, velmi krátce po nich by došlo na Tlustého či Topolánka… a tam by se to nezastavilo, kdepak: nemám ani nejmenší tušení, kolik dnes mezi českými kriminálníky „stojí“ lidský život, ale odhadl bych to na stovky tisíc korun, snad nějaký milión. Deset tisíc lidí, již někoho nenávidí natolik, aby za jeho smrt zaplatili směšnou stokorunu, by tedy stačilo…

Politici se mohou pokusit být „co nejméně neoblíbení“, jenže to nedokáží. V současnosti v podstatě všichni politici – i ti relativně slušní – stavějí své úspěchy na tom, že se nesplnitelnými sliby a demagogií vlichotí většině voličů (ve skutečnosti spíše významné a nahlas křičící menšině, ale to není podstatné), a nikterak jim nevadí výrazná menšina (neřkuli tichá a nekřičící většina), již postaví proti sobě; ti, již by tak nečinili, by se v demokratickém systému neuplatnili. Za předpokladu existence výše popsané sázkové kanceláře by jim ovšem výrazná menšina vadit začala, neboť by hrozila smrtí.

Politik se tedy může chovat tak, aby pokud možno vůbec nikoho nenaštval: výborně, to znamená, že ve skutečnosti neudělá vůbec nic. Může se pokusit zmizet z očí veřejnosti: výborně, to znamená totéž. Může pro jistotu resignovat na své politické postavení: skvěle, přesně o to jde.

Stane se to?

Může se paternalistický stát proti zavedení „sázkové kanceláře Smrtka“ nějak bránit? Stát má samozřejmě díky tomu, co nakradl od svých občanů, k dispozici obrovské zdroje; může jich využít na mnoho způsobů, od totálního sledování občanů při všem možném i nemožném a šmírování způsobu, jakým se připojují k Internetu – to ostatně do značné míry dělá již dnes – až po aktivní obranu, počínaje snahou přístup k Internetu omezovat po čínském vzoru (a nenechte se mýlit, bezvýjimky naprosto všechen pokřik o „dětské pornografii“ není ničím jiným, nežli – naštěstí předem marnou – snahou státních autorit Internet censurovat), až po přímé odstranění těch, kdo se systému nelíbí (vizte Waco, Texas).

Mohou tato opatření zamezit vzniku anonymních digitálních peněz? Mohou zabránit vzniku výše popsané loterie?

Stručná odpověď: ne.

Srovnejme třeba problém s drogami: současné paternalistické státy se (hloupě a nesmyslně, ale to nehraje roli) snaží zakázat přístup i k tak relativně neškodným záležitostem jako je marihuana – a tragicky selhává. Starší z čtenářů budou pamatovat ultrarestriktivní komunistický režim u nás; do jaké míry se mu podařilo zabránit šedé ekonomice? Do jaké míry se mu podařilo zabránit útěkům za železnou oponu – a přitom pouhý pokus o takový útěk byl, vzhledem k amorálním vrahům, jež bolševický stát stavěl na místa pohraničníků, mnohdy trestán zastřelením na místě?

Zcela nepochybně se stát pokusí bránit všemi silami už jen zavedení anonymních digitálních peněz; nemá však šanci v tom uspět o nic více, než uspěl s omezováním přístupu k drogám nebo s vynucováním rychlostních omezení na silnici. Jakmile budou k dispozici anonymní digitální peníze – a to nebude trvat mnoho let – je vznik „loterie smrti“ otázkou poměrně krátkého času. Samozřejmě, že se stát pokusí bránit i tomu – ostatně Jim Bell, který tuto myšlenku pod názvem „Assassination Politics“ před několika lety detailně rozpracoval, je nazýván „teroristou“ a je vyšetřován FBI. Samozřejmě marně.

Ale vždyť je to nemravné!

Inu, snad ano, snad ne: kde přesně je hranice oprávněné obrany proti státní moci? Nechce-li se občan nechat hanebně okrádat a trvá-li na tom, aby jeho práva nebyla násilím omezována, nemá příliš na vybranou. Dovolím si vypůjčit si příměr od Roberta Vromana: představte si, že koupíte dům, nastěhujete se… a druhý den naleznete ve schránce dopis zhruba tohoto znění:

Vážený sousede,

vítám Vás v naší klidné a příjemné čtvrti. O její klid se ovšem starám já, a mám s tím značné náklady; je tedy jen spravedlivé, aby se tyto náklady rozložily i na ostatní sousedy. Dnes je pondělí; nepošlete-li do pátku na můj účet 50 000 Kč, obávám se, že k Vám hned počátkem příštího týdne přijde můj zástupce osobně pro 100 000 Kč. Vyhodíte-li jej ze dveří, přijde znovu a s ním skupina ozbrojených mužů, již Vás, nebude-li zbytí a nezaplatíte-li, zabijí. Pokud byste je snad proti všemu očekávání pobil či zahnal, následující den přijde skupina dvojnásobně velká a lépe vyzbrojená.

Všichni ostatní ve Vaší ulici platí svůj roční příspěvek rádi, včas a řádně; doufám, že právě Vy se nestanete narušitelem našeho pokojného a přátelského soužití.

Váš M. V., v.r.

Co uděláte? Odepíšete peníze vynaložené na dům a přestěhujete se jinam, jen abyste tam nalezli jiného M. V. s týmž přístupem, snad jen s mírně odlišnou částkou ročního výpalného? Budete platit, a tu a tam pana M. V., který je nakonec osobně docela sympatický chlápek, slušně poprosíte, aby částku alespoň trochu snížil? Postavíte se výběrčím se zbraní v ruce, a tak si zajistíte sice dobrodružný a zajisté nikoli nudný, leč velmi krátký život? Nic moc alternativy, viďte?

A co takhle domluvit se se sousedy, namísto zaplacení výpalného dát své peníze dohromady – a za ně si najmout někoho, kdo vás pana M. V. zbaví definitivně a nadobro, zvláště pokud se můžete z nějakého důvodu spolehnout, že nezaujme jeho místo? Je to nemravné? Opravdu?

On totiž ve skutečnosti je pan M. V. ministr vnitra; prvá možnost je emigrace, druhá to, co všichni – ba ano, včetně pisatele tohoto článku – ze zbabělosti děláme. Třetí, to je Ruby Ridge či Waco. A čtvrtá – čtvrtá je právě výše popsaná „sázková kancelář Smrt“; její obrovskou výhodou je navíc to, že dosavadního diktátora nemůže nikdo nahradit.

Vskutku: objeví-li se malý místní tyraníček, takový, který bude ubližovat nějaké té desítce, nanejvýše snad stovce lidí, pak opravdu není problém, aby se slušní lidé v místě domluvili a zbavili se jej přímo, vlastní silou; někdo takový nemá a nemůže mít zdroje na to, aby posílal najaté vrahy – pardon, výběrčí daní – stále znovu a stále v silnější a lépe ozbrojené sestavě, dokud nepotlačí všechen odpor. A velký, silný diktátor, který usurpuje tisíce či milióny? Ten se sám stane vděčným objektem sázek; byť i sám byl chráněn dost dobře, bude se nejprve sázet na jeho caporegimy… A co kdyby se sám provozovatel loterie pokusil se stát diktátorem? Inu, na Internetu nikdo nemá na nic monopol: jak dlouho by asi trvalo, než by se objevila jiná sázková kancelář, v níž by on sám byl na čelném místě – na seznamu sázek?

Navíc je to vlastně jedno…

Ono je celkem lhostejné, zda s argumentací z minulého odstavce souhlasíme nebo nikoli: můžeme se klidně všichni jednohlasně shodnout na tom, že „loterie smrti“ je krajně nemravná, odporná a zavrženíhodná a nikdo s ní vůbec, ale ani docela malinko nesouhlasíme. Stejně se dříve či později objeví. Že by nikdo z mravních příčin nesázel? Opravdu ne? Ruku na srdce, vážení čtenáři: vsadit si je zcela anonymní a absolutně bezpečné – ani váš vlastní manžel či vaše vlastní manželka nemá šanci se o tom dozvědět; ba i sami sobě dokážete nalhat, že to je vlastně jen takový pokus, experiment, že to ani nemyslíte tak docela vážně… tak co, kolik z vás si vsadí? Že prý nikdo? Kolik že Čechů vstoupilo do KSČ? Kterápak to byla země, v níž gestapo muselo narychlo posilovat úřední aparát, aby zvládlo nečekané hory udání? Měly snad po válce rabovací gardy v pohraničí nouzi o členy?

Kdepak: džin je z lahve venku. Neexistuje moc, jež by mohla zrušit Internet o nic více, než mohli nacisté zabránit poslouchání zahraničního rozhlasu. Neexistuje způsob, jak zamezit silnému šifrování – stát může vydat drakonické zákony, omezující soukromí (a že se o to již dnes mnohé státy snaží!); a důsledek? Taková legislativa přiměje užívat silné kryptologie i mnoho těch, koho by to v civilizované minarchii ani ve snu nenapadlo, stejně, jako množství nesmyslných omezení silničního zákona přímo vnucuje radarové detektory i těm, kdo by o ně jinak nikdy nestáli. Neexistuje způsob, jak zabránit tomu, aby se dříve nebo později objevily dostatečně široce užívané elektronické anonymní peníze: stát je zajisté zakáže, i budou se nakupovat a prodávat načerno, stejně jako se dnes ve velkém nakupují a prodávají (nejen) lehké drogy. A neexistuje způsob, kterak by mohl paternalistický stát zabránit tomu, aby někdo, komu hodně ublíží, založil loterii smrti…

Lhostejno, zda před tou myšlenkou máme hrůzu, či zda se na to těšíme: tak či tak, pomalu bychom se na to měli připravit.

Autor: oc 2007

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc březen 2019: *****

Jan Procházka 500,- Kč, Lubomír Vylíčil 5000,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Marek Janicko 200,- Kč, Miloslav Zabloudil 200,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Richard Kovaříček 500,- Kč, Vlastimil Běhan 50,- Kč, Zdeněk Palička 500,- Kč, Marie Kouklíková 500,- Kč, Aleš Berka 300,- Kč, Mgr. Eva Kocábková 1000,- Kč, Pavel Janda 300,- Kč, David Stránský 1000,- Kč, Bc. Hynek Julínek 1000,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Ondřej Vodehnal 200,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Martin Macháček 200,- Kč, Luděk Kurka 200,- Kč, Miroslav Meder 650,- Kč, Robert Schlesinger 1000,- Kč, Vilém Černohorský 150,- Kč, Libor Fránek 50,- Kč, Otakar Matěk 50,- Kč, Eva Bielovicová 300,- Kč, Rudolf Roedling 1000,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč, Irena Mathauser 500,- Kč, Jan Slaba 200,- Kč, Petr Žabička 100,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč, Tatiana Vráblová 200,- Kč, Alena Fuszteiová 200,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Markéta Frydlová 200,- Kč, Milan Černý 1000,- Kč, Marie Svajdová 200,- Kč, Vojtěch Smrčka 1000,- Kč, Tomáš Klikar 1000,- Kč, Petra Rohlíčková 300,- Kč, Martin Vojtíšek 500,- Kč, Jiří Mondek 500,- Kč, Helena Kominíková 100,- Kč, Michal Horák 666,- Kč, Hana Pekárková 300,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Pavel Michalík 500,- Kč, Jaroslav Borufka 300,- Kč, Rene Grabmuller 2000,- Kč, ing. Jan Dvořák 350,- Kč, Mgr. Jiří Kraus 1984,- Kč, Jaroslav Neuman 200,- Kč, Martina Franzová 1000,- Kč, Jan Traxler 1000,- Kč, Josef Tuček 500,- Kč, Milan Zelina 200,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Milan Hlaváček 200,- Kč, Šárka Průdková 300,- Kč, Nezn. dárce (poštou) 250,- Kč, Vlastimil Kornas 333,- Kč, Ladislav Matoušek 100,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Jozef Sykora 249,80 (10 eur), Josef Bílek 200,- Kč, Jan Králíček 1000,- Kč, Jan Cerny 5000,- Kč, Vitesse PSP Ltd. 100,- Kč, Jan Pšenička 400,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Milena Trulley 300,- Kč, Jiří Chudý 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, Josef Bárta 200,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč, Zdeněk Poslední 200,- Kč, Miloslav Konopiský 300,- Kč, Jiří Novák 200,- Kč, Roman Martínek 100,- Kč, Hynek Charous 500,- Kč, Zdeňka Jindrová 50,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, Robert Knopp 126,80 Kč (5 eur), Stanislava Kovaříková 200,- Kč

Celkem za měsíc: 47 342,60 Kč
Vybráno 135.26%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 7 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (11 votes, average: 2,91 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-banner
12 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.