5.2.2014
Kategorie: Historie, Společnost

Zpověď hodného nácka

Sdílejte článek:

LUCIE AMÁLIE SULOVSKÁ 05|02|2014

 

„Do NSDAP jsem vstoupil v prosinci roku 1938. Jasně, věděl jsem, že všechno není košer a nemyslete si, se spoustou věcí jsem nesouhlasil, ale věděl jsem, že pokud chci nějaký kariérní postup, musím to udělat. Taky moje rodina si to přála, matka i manželka mě podporovaly. Chtěli jsme žít dobře, cožpak to je nějaký zločin?

 

 

Byl jsem kluk ze zchudlé měšťanské rodiny, deset dětí a táta účetní v jednom podniku, šlo to, dokud nepřišla krize. Tátu vyhodili z práce, maminka v domácnosti. Ve čtrnácti jsem musel do práce, ale stejně to pořád nestačilo. Neumíte si představit, co to bylo mít jedny kalhoty. Neumíte si představit, co to bylo, když vám do jediných plátěnek teklo, neumíte si představit v zimě omrzliny na nohou. Nevíte nic.

 

Pak přišel Hitler a v mnoha věcech měl pravdu. Jasně, ve všech ne, ale ve spoustě měl. Chtěli jsme jen naději. Musíme se na to koukat v kontextu doby. Bylo po válce a ta strašná krize a chudoba. Kdyby nepřišel on, přišel by někdo jiný. Měli dobrý program. Chtěli zrovnoprávnění našeho národa s ostatními národy, chtěli, aby se měli dobře Němci, nikoliv paraziti na jejich úkor. Bojovali proti korupci a klientelismu. Stejná práva a povinnosti pro všechny. Chtěli taky zestátnit všechny velké podniky a podporovat maloobchod a rolníky, prostě vybudovat silnou střední třídu. Slibovali potrestání lichvářů a šmelinářů.

 

Věřili jsme tomu. Kdo mohl vědět, že to takhle dopadne?

 

Ale víte, ono nic není černobílé. Je potřeba se na to koukat optikou doby. Vy furt tvrdíte, že všechno bylo špatné. Ale byla tady spousta dobrých věcí. Tak například, ekonomika rostla, nezaměstnanost klesala. Chudé německé děti mohly na školy, stát podporoval talenty. Stát přerozděloval, aby všichni Němci měli alespoň nějaký základ. Tak je to správné a spravedlivé. Stát by se měl starat o svoje občany, nebo jak se tehdy taky říkalo, soukmenovce. To znamená Němce. Trestali se jen zločinci, kteří se skutečně provinili proti tehdejším zákonům.

 

Z ulic zmizely šlapky, bezdomovci, žebráci. Kriminalita nebyla ani poloviční oproti dnešku.

 

Tehdy naše země něco znamenala, co dneska? Rozdělená na dvě poloviny, ubohá a k smíchu. Tehdy, byli jsme velmoc, měli jsme respekt. Stát se postaral, a to ve všech oblastech života. Dneska se děti jen válí u televize a propadají alkoholu a drogám, kdežto tehdy mělo každé dítě možnost v rámci Hitlerjugend zvolit si dle chuti svůj koníček, věnovat se sportu. A zadarmo. Helmut lyžoval, několikrát byl na mezinárodních závodech v Tatrách, Ulrike jezdila s ping pongem na soutěže do Chorvatska. Jezdili stanovat, měli kurzy přežití, učili se historii, literatuře i zpěvu. Děti měly hezké dětství a nestálo nás to ani marku. Dneska?

 

A židi? Víte, ono nic není bez příčiny. Sdírali nás celá léta. Kdo myslíte, že byl majitelem podniku, kde pracoval můj táta? Chodili jsme makat na pole, všichni kluci ze vsi, ve vedrech, pot se z nás lil, kdo myslíte, že jako jediný nechodil? Jedině židi. Rosenbaum a Steiner seděli v krčmách svých otců, v chládku a pošklebovali se nám. V těch krčmách, kde rozsévali alkoholismus a ničili duši německého lidu. Farář prosil žida krčmáře, aby už nenaléval jednomu sedlákovi, že on pak zmlátí celou rodinu. Co myslíte? Žid naléval dál. Sedlák se jednou vrátil domů a vyhodil svého pětiletého syna z okna. Kluk byl nadosmrti mrzák. Vždycky jim šlo jenom o peníze.

 

Ne, necítím se provinile, že jsem vstoupil. Ale pokud budete chtít, nebudu se k tomu moc hlásit. Ano, zůstal jsem v NSDAP do konce války, dokud nebyla rozpuštěna. Když už někam vstoupím, tak jsem přece zásadový, ne?

 

Časem jsem se docela vypracoval. Dodělal jsem si školu a stal se okresním velitelem. Aby bylo jasno, zbytečně jsem nikomu neubližoval. Podle možností jsem dokonce pomáhal. Prostě jsem jen dodržoval tehdy platné zákony a mezi ně patřilo i to, že nikdo nesmí ukrývat židy na útěku. Ano, poslal jsem na Wernerovi Gestapo. Ale co jsem měl dělat?! Kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jiný. Takové byly prostě zákony. Taková byla doba. Dělal jsem svoji práci.

 

Dobový plakát

Dobový plakát

 

Mimochodem, nechal jsem ve vsi postavit fotbalový stadion, pořádal sbírky na děti z místního sirotčince a každoročně do nich sám přispíval. Navíc jsme některé děti během našeho projektu Lebensborn dostali i do rodin, slušných, německých, kde se jim dostalo patřičné péče, vzdělání a snad i citu.

 

Byl jsem fajn táta, moje děti vám to potvrdí. Kdykoliv jsem přišel z práce domů, hrál jsem si s nimi, učil Ulrike na klavír a Helmuta matematiku. Jezdili jsme na výlety, chodili do přírody a do kina. Byl jsem dobrý manžel, nebyl jsem své ženě nikdy nevěrný, nikdy bych ji neuhodil ani květinou, nikdy bych ji neopustil. Pomáhal jsem v domácnosti. Moje rodina byla vždy můj největší poklad a já si přál, aby se měla dobře.

 

Mám politické ambice a opravdu nechápu, kdo a z jakého titulu mi v tom může bránit. Jsem naprosto rovnoprávný občan a odmítám jakoukoliv diskriminaci přežilými pravidly, které ohrožují naši poválečnou demokracii. Copak to je nějaká demokracie, když člověka diskriminují jen základě jeho příslušnosti k tehdy naprosto legální politické straně?

 

Je dávno po válce a vy už jste s tím svým zaprděným antinacismem trapní! Dneska jsou tu úplně jiné problémy k řešení!“

 

Johann Kreuz, rovnoprávný občan, 1965

 

Čestně prohlašuji, že tento text je zcela smyšlený a jeho účelem není propagace hnutí směřujících k potlačení svobod člověka. Je recesistický a antikomunistický, není reakcí na konkrétní prohlášení, spíše na celospolečenskou diskusi o přípustnosti aktivního politického působení lidí, kteří byli přímo spřaženi s minulým režimem.

Použitá argumentace pochází jednak od nejmenovaných politických činitelů snažících se ospravedlnit své členství v KSČ, druhak od dnešních voličů KSČ(m), ale také od skutečných bývalých představitelů hitlerovského Německa a jejich rodinných příslušníků.

Jako inspirace byla použita následující literatura:

Můj život s Reinhardem – Lina Heydrich
Velitelem v Osvětimi – Rudolf Höß 
Do posledního okamžiku – Traudl Junge
Byl jsem osobním strážcem Adolfa Hitlera – Rochus Misch 
Z ďalekých ciest – Alexander Mach, program NSDAP z roku 1920 a další…

Pasáž, v níž „Kreuz“ vzpomíná na židovského krčmáře, který navzdory prosbám naléval muži, který později vyhodil svého syna z okna, pochází téměř celá z knihy ministra vnitra a propagandy válečného Slovenského státu Alexandra Macha, který právě během svého dětství na vesnici nabyl svého antisemitského přesvědčení.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 943,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (11 votes, average: 4,64 out of 5)
Loading...
7 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.