25.9.2013
Kategorie: Humor, Multikulturní soužití

Život píše příběhy: Za lékařkou do rómské čtvrti

Sdílejte článek:

E-MAILEM 25|09|2013

Občas nám na redakční mail chodí příběhy od našich čtenářů nebo zprostředkované texty, které jsou zajímavé a čtivé. Někdy, jako v tomto případě, nejsou zrovna napsány slovníkem žaček dívčí školy, ale spíše tak, jaký reálný život opravdu je. Omluvte tedy poněkud rázovitější sloh, který snad bude vyvážen vtipností a poutavostí příběhu.

 

 

Včera sem si musela jít k doktorce pro prášky. Velice poučný a dobrodružný výlet to byl. Ordinace paní doktorky mudry se nachází v nejhorší cigánské čtvrti v celým Brně, takže od zastávky přes ghetto volím styl úprk, protože fakt nikdy nevím, co na mě může přistát. To už se párkrát stalo, že přede mnou / za mnou skončil svou letovou dráhu zajímavý předmět, případně tekutina. Po tomhle bojovým cvičení si dycky oddychnu, když se dostanu do doktorčího domečku, což ale taky není žádná sranda, protože jim kolikrát nefunguje bzučák. Dokodrcala sem se vítězně do čekárny po překonání tří pater, oči navrch hlavy. V čekárně seděly tři cigánky a tři normální ženy. Svalila sem se na pohovku mezi cigošku a ženu bílé pleti v zelených šatech, i když zelená barva jí hodila pleť spíš dozelena, takže čekárna byla plná barevných lidí.

 

Spočítala sem si, že dřív jak za dvě hodiny na mě řada stejně nepříde, a tak sem tlemila na plazmu na zdi, kde běžely reklamy. Partyšová vykládala, jak jí pomohly tobolky z česneku, aby byla skvělá máma. Za mnou přišel jakýsi manželský pár s malým piskořem v sedačce. Ženská hned šla na řadu, což nás normální lidi nevytočí, nebude tam přece s mrňavým miminem čekat dvě hoďky. Ale cigánská žena začla ječet, běhala zběsile po čekárně a pištěla: „No nééé, to snad né, dyť tééď přišla, ne? Jaktože de před nama? To tady budem čekat další dvě hodiny? Já su tady od dvanácti, od dvanácti! Je půl druhý, no tak co já tady doprdele budu čekat jak ta kunda? No néé, su já ňáká piča? Co si ta doktorka o sobě vůbec myslí? No já du jinam, já se přehlásím, já du jinam, seru na to, kunda…To jak že ju vzala předem? To je protekce? Jo tááák, vona je paní asi bílá, že…to já kdybych si sem dotáhla děcko, tak si toho nikdo ani nevšimne, všem to bude jedno, ale tady paní je bílá, no jó…“

 

Meldovala tak asi deset minut, furt dokola, ty stejný pičoviny. Jenom sem se uchichtávala a tlemila na telku. Podnikatelům pomáhají tobolky z česneku podnikat. Zelená žena vedle mě to už nevydržela a vyprskla: „Jako myslíte si, že tady tím něco zmůžete? My tady musíme čekat stejně jak vy! A ječíme tady jak šílený? Ne. Tak si sedněte a zklidněte se!“

 

Cigoška se široce rozkročila uprostřed čekárny. „Co ty na mě mluvíš? To mluvíš ty na mě?“ Ukázala na Zelenou.

„Jo, to mluvím já na Vás.“ Ujistila ji nebojácně Zelená.

„Ptal se tě někdo na něco? Někdo se tě na něco ptal?“

„Mě nebaví Vás poslouchat.“

„Tak si zacpi uši, ty krávo. Zacpi si uši když tě to nebaví.“

Už sem se fakt vytočila, poslouchat zasraný cigoše mi tak ještě chybělo. „My sme nepřišly do čekárny abysme si zacpávaly uši!“ Vybafla sem na cigošku. „Jestli chcete mít mrmly, tak s tím běžte ven, tady to nikoho nezajímá.“

Cigoška si stoupla přede mě. „Co ty mně tady budeš rozkazovat kam já mám jít? Ptal se tě někdo na něco?“

„Já nepotřebuju mluvit až se mě někdo na něco ptá.“

„A já sem upřímná, ti říkám, já sem upřímná, a ty di do prdele. Hned jak sem tě viděla, sem věděla, že seš hnusná. Čemu se jako směješ? Já tady čekám tři hodiny! Tři hodiny ti říkám!“

„Od dvanácti to nejsou tři hodiny.“ Zasmála se Zelenkavá.

Cigoška na ni namířila prst. „Baví se někdo s tebou? Já mám hlídání děcka na hodinu domluvený, chápeš to, a teď to budu přesouvat, kvůli vám, protože vy ste bílí, vy pudete všichni před nama. Já mám čas tady čekat tři hodiny, no jasně. Já toho času mám! Doktorka mě už sere, to je tady dycky, dycky.“

Já: „Tak proč to doprdele nejdete říct doktorce? Co tady my s tím jako máme dělat? Tady budeme sedět stejně dlouho a ještě k tomu poslouchat to Vaše pištění, no to je fakt skvělý, to potřebuju, proto sem sem přišla, užít si takovýho rozptýlení v čekárně, fakt že jo..“

„Ale ta kunda mě nevezme, a víš proč, ty krávo? Protože já sem cigánka, no jó, vám se to kecá, vám se to kecá…“ Dvě ciganě naproti mohutně přikyvovaly a semtam taky něco hodily do placu.

Už sem byla vytočená mega. „Neříkej mně krávo. Na to nejsu zvědavá, se neposeru jenom proto, že tady někdo v čekárně nejde na řadu.“

„Nééé, ty seš kráva, ty jo. Ti budu říkat jak chcu.“

„Tak to ti taky můžu říkat jak chcu.“

„No klidně. To mně říkej. Třeba mně říkej cigoško, ty jo, to nám stejně tak říkáte, že jo…“

„No, tak třeba.“ Zakroutila sem očima.

Žena v zeleným už taky pištěla: „Protože vy si nic jinýho nezasloužíte, ste banda zlodějů, hnusných cigošů, ostuda této země, ostuda!“

Jáááj, říkala sem si, tak todle byl masakr. Ale cigaňa na to nereagovala a rozhodla se, že se vopře do mě.

„Co ty se do mě navážíš? Navážím se já do tebe? More? Ptal se tě někdo na něco?“

„Se s tebou vůbec nebudu už bavit.“ Rozhodla sem se rezignovat, fakt mě to nebavilo. Chtěla sem se dozvědět, co tobolky česneku způsobí degustátorovi vína.

„Tak to uděláš dobře, protože bych ti jinak rozbila rypák. Normálně ti rozbiju držku, jestli eště cekneš, ti říkám.“

Dramaticky sem se nadechla. „háááá, už se bojím.“

„No to se boj, ti dám přes čuňu, že uvidíš, ty vole, ti rozbiju hubu.“

„No to určitě.“ Hryzla sem se do rtu.

Zelená se nedala: „To by vám šlo, vyhrožovat. To jo. Proč si nejdete stěžovat za doktorkou? Tím toho vyřešíte, že nás tady zmlátíte v čekárně.“

„Ty drž hubu ty pičo.“ Oháněla se cigoška kabelkou.

A takle to šlo beze změny eště asi celou hodinu. Prostě šílený. Jednu chvíli se do toho vložila sestra, na nic to bylo. Už sem myslela, že pudu zaklepat na doktorku, ať tu ludru cigánskou vezme přednostně, a je klid, ale to by zase dosáhla svýho, pizda, a to sem jí dopřát nechtěla.

Změna nastala až když do čekárny vtrhla Pizdí matka (mimochodem, viděli ste někdy dospělou hubenou cigošku? Já nikdy). Takže cigánský tank se vecpal do čekárny s jakýmasi velice jadrnýma a velice stupidníma kecama. Zasmála sem se, a už se to se mnou vezlo. Cigoška se ke mě hrnula s ladností pohybů rypouše sloního a stejnou razancí. Zastavila přede mnou, ale fakt těsně. Eště kousek a nebyla bych. Zalehl by mě vorvaň. „Néé, ty pičo, ty se směješ čemu?“ zachrochtalo to.

„Ona se může smát čemu chce!“ Řekla Zelenkavá.

„Ty drž piču, pičo, s tebou se nikdo nebaví, pičo.“ Uzemnila ji vorvaňka.

Vzpomněla sem si na songu s velice filozofickým textem:

 

Koupím ti papuče, pičo,

Za čtyry padesát, pičo,

Aby si nebyla bosa, pičo,

Až bude v zimě kosa, pičo.

 

Tomu sem se musela zase zasmát. Bohužel.

„Co se furt tlemíš? Chceš po čuni, pičo?“

„Ne.“ Řekla sem popravdě. Lehce sem si spočítala, že kdyby mě zasáhla vorvaní ploutev, pošle mě mohutným máchnutím zpět do místa bydliště, a cestou eště vysklím okno.

„No jo, vy máte čas tady čekat, všechny. Vy máte času milijón, ale my, my spěcháme, víte?“ Ozvala se Pizda. „My nejsme jako vy, že tady můžem vysedávat, vy si klidně můžete celej den móre háčkovat a číst časáky, ale my né.“

To vyvolalo smích u všech bílých a zelených účastnic. Do čekárny vlítla sestra, co se to tam zase děje, a nastalo opět tóčo, cigošky se na ni vrhly jako hejno piraní. Ňaf ňaf ňaf ňaf blá blá blá móre pičo.

 

Petr Urban

Petr Urban

 

Svý dvě hoďky sem si tam odseděla, a konečně na mě teda přišla řada.

Vysvětlila sem doktorce, ať mi napíše jiný prášky, protože tady po těch mám deprese.

„Ale ty deprese, to by nemělo dělat, máte docela drahý přípravek, ten by to měl potlačovat.“ Tvrdila mi, asi jako že lžu nebo co. „No ale tak můžeme zkusit Loette…“ Pak se podívala do karty. „Jo aha, to jste měla. Belara Vám taky nedělá dobře, Mercilon jste taky měla…proč jsme ho vysadily, jo aha….bolesti hlavy. Můžu Vám napsat Yadine. Ale ta je drahá.“

„Já nechci nic drahýho. To je samý nízko-hormonový moderní super, ale ničemu to nepomáhá. Chci normální prášky. Diane byla dobrá.“

„Ale Dianu já Vám napsat nemůžu, na to už jste… je Vám hodně let. Vám je třicet, to už by Vám způsobilo kornatění tepen.“

„Cože?“

„Co kdybyste byla bez antikoncepce?“

„Cože?“

Pak mluvila o nějakých experimentálních přípravcích a nakonec mi napsala Pramino. No tak sem zvědavá.

 

S Hugem sme si dali sraz ve městě, šli sme na oběd, kde já sem dostala studený žebra, a Hugo místo boloňských špaget jakýsi vrtulky s instantní omáčkou, pak sme zajeli pro Anču a usadili se u Prdule, kde sem velice zapřemýšlela, jestli má cenu slavit třicítku, když mě antikoncepce v tomhle věku už může zabít, a došlo mi, že jsem vlastně v polovině života. Sem velice hodně zvědavá, jaká bude ta druhá půlka. Ale těším se.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (10 votes, average: 4,80 out of 5)
Loading...
3 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.