penizehotovost
17.8.2017
Kategorie: Ekonomika

Západ před zrušením hotovosti (I.)

Sdílejte článek:

PETR ROBEJŠEK

Co by se stalo, kdyby bylo najednou zakázáno platit v hotovosti?  Že nic, protože stejně máte online-banking a kreditní karty? Tak přemýšlejte ještě jednou. Hotové peníze jsou klíčovou veličinou pro zachování svobody jedince a demokraticky zvolené vlády se je, zdá se, chystají zrušit.

 

Dluhy, jenom dluhy

Podle zprávy Mezinárodního měnového fondu (MMF) z dubna 2015 leží v bankách eurozóny nevratné kredity (Non Performing Loans) v hodnotě 900 miliard eur. Většina těchto kreditů je zaknihována u italských, španělských, irských, řeckých a kyperských bank. K této sumě je třeba přičíst peníze eurozóny dosud utopené v Řecku, tj. zhruba dalších 300 miliard. Podobná situace je v Číně a ve Spojených státech.

Ze zprávy MMF dále vyplývá, že dluhy dosáhly globálně takového objemu, že management zadluženosti států již nelze zvládnout a kdykoliv může dojít k tomu, že lidé začnou v panice vybírat své bankovní vklady.

Měnové instituce rozvinutých zemí se již po léta snaží stimulovat ekonomický růst tištěním peněz.  MMF-report však říká, že miliardy napumpované do světové ekonomiky očekávaný efekt nepřinesly. Zpráva MMF také s pozoruhodnou otevřeností sděluje, že dosavadní globální tištění peněz nemělo na finanční trhy prakticky žádný (pozitivní) vliv; zejména nevedlo k očekávanému chování podnikatelů, totiž k investování do reálné ekonomiky. Je vidět, že neexistuje dostatek investičních příležitostí.

O to více profitovaly burzy, které však již dávno nejsou obrazem situace reálné ekonomiky. Burza se naopak, také „díky“ tištění peněz, stala špičkou ledovce virtuálního peněžního oběhu. Nadbytek levných peněz zatím vedl zejména k tomu, že se na dluh spekuluje na burzách a v ostatních virtuálních sektorech peněžního systému. Dokud si „investoři“ kupující akcie za vypůjčené peníze mohou být jistí, že přísun žetonů pro jejich ruletu nepřestane, tak hrají dále. Levně vypůjčené peníze slouží k riskantním spekulacím a přifukují bubliny, jejichž prasknutí se MMF právem obává. Riziko, že k tomu dojde, den ode dne stoupá.

Čínští komunisté hrají na burze

Podle údajů banky Goldman Sachs investovala od začátku do poloviny září čínská vláda 236 miliard dolarů do akcií proto, aby tak stabilizovala burzu; jenom v srpnu to bylo 94 miliard a konec intervencí není v dohlednu. Chování čínské vlády je dosti pozoruhodné. Vedení země vystupuje na burze vlastně jako spekulant, který uklidňuje menší spekulanty, protože se bojí jejich paniky.

Pozoruhodné je to, že se dosud udržení faty morgany významnějšího oživení ekonomického růstu očekávalo od nákupu státních dluhopisů centrálními bankami. To však nepřineslo žádoucí výsledky. Zřetelně však již nestačí nakupovat bezcenné státní papíry a „stabilizovat“ tak jenom trh s dluhopisy, jako to o překot dělá Evropská centrální banka. Pomocí státních zásahů se již musí stabilizovat dokonce i burza. 

Peníze, které vlády od roku 2007 vyplýtvaly na (nesystémovou)[1] záchranu bank a na (stejně nesystémovou) záchranu eura, globální finanční situaci v nejlepším případě zmrazily v daném a neuspokojivém stavu. Gigantické sumy, kterých k tomu bylo zapotřebí, zatěžují státní rozpočty jako dluhy. Otázka zní, jak je splatit, nebo zdali v tištění peněz pokračovat vstříc další, ještě větší finanční krizi.

Kdo to zaplatí?

Z analýzy MMF vyplývá, že jediní, kteří mohou dluhy navršené neúspěšně operujícími politickými a finančnickými elitami splatit, jsou daňoví poplatníci. Lze tudíž s velkou pravděpodobností očekávat, že se západní vlády v nadcházejících měsících a letech zaměří na to, jak sáhnout svým občanům ještě hlouběji do kapsy. Podle názoru MMF připadá v úvahu pouze zvýšení daní.  Jak to však provést, aniž by se tím utlumil již tak skomírající plamínek ekonomického růstu a nerozdmýchal již teď plápolající plamen odporu daňových poplatníků?

Zadluženost států se obvykle snižuje díky ekonomickému růstu. Tato cesta je momentálně spíše neschůdná, neboť ekonomický růst globálně viděno buď stagnuje, anebo (jako v USA) nedosahuje té úrovně, která by stačila ke splácení dluhů. Když vyloučíme tak drastické možnosti, jak dluhy států odstranit, jako je měnová reforma nebo válka, tak zbývá již jenom jedna cesta, finanční represe. Právě tento tah zvolily západní vlády, a jak uvidíme později, hodlají jej obohatit o pozoruhodné varianty.

Finanční represe 

Pod pojmem finanční represe se tradičně skrývá celá řada opatření, která nutí občana chovat se proti jeho vlastním zájmům a investovat peníze do státních dluhopisů přesto, že mu to vynáší málo nebo vůbec nic. V podstatě se jedná o to, že státy umořují svoje dluhy tím, že drží výnosy státních dluhopisů nízko, a přesto si vynucují, aby je střádalové kupovali.

Kupovat nevýnosné státní papíry se rozhodneme až tehdy, když nám opravdu nic jiného nezbývá. A přesně o to se vlády provádějící finanční represi ze všech sil snaží. Uzavírají všechny alternativní možnosti k uložení peněz, aby občanovi nezbylo, než si „svobodně“ vybrat státní papíry. Proto je pojem „represe“ velmi přesné označení toho, že se vláda vůči svým občanům chová násilně.  

K rozhodnutí koupit státní papíry tlačí střádaly opatření jako třeba kapitálové kontroly a transakční daň na nákup akcií. Tyto a další zákroky slouží k tomu, jak znevýhodnit nebo zcela vyloučit všechny možnosti pro uložení úspor až právě na tu jednu.

Občané se však pochopitelně vzpírají dělat špatné obchody jenom proto, že jejich vůdci dělali po léta špatnou politiku. Tím spíše, že v éře minusových úrokových sazeb je výnos státních dluhopisů zvláště zanedbatelný. Avšak jedinou únikovou cestou, kterou mají k dispozici, je schraňovat peníze v hotovosti v sejfu nebo ve slamníku.

Chtějí nám vzít hotovost

A právě tomu chtějí teď politici udělat konec. Když se jim podaří prosadit myšlenku, že hotové peníze jsou nepotřebný, ba dokonce škodlivý anachronismus, tak je samotná technika vytěsnění hotových peněz z finančního oběhu maličkost. K tomuto účelu může sloužit celý repertoár možností. Kupříkladu může být postupně snižována povolená nejvyšší úroveň plateb v hotovosti a zároveň mohou být staženy z oběhu velké bankovky. Hotovost se může „znehodnotit“ i tím, že ten, kdo neplatí elektronicky, zaplatí vyšší cenu. Stát také může uvalit daň na výběry hotovosti.

Zvláště jednoduchou a zákeřnou metodou by bylo přenesení statutu právně uznaného platebního prostředku z hotovosti pouze na virtuální peníze. Bankovky by tak sice nebyly zakázány, ale nedalo by se za ně nakupovat. Pak by již zbývalo pouze to, jak zabránit nákupu ušlechtilých kovů, zejména zlata.  Snadno představitelné jsou v této souvislosti restrikce jako kamerový dohled, kontroly a odposlouchávání telefonů. Že to všechno je pouze spiklenecká teorie?  Že je něco takového vyloučeno? Bohužel nikoliv.

Ve Francii bylo rozhodnuto drasticky snížit možnosti platit v hotovosti právě proto, aby se zabránilo útěku z bankovních kont. Austrálie je první země na světě, která chce zavést daně na bankovní vklady. Avantgardou totalitárního „nového skvělého světa“ podle Aldouse Huxleyho je v Evropě tradičně Švédsko. Tato země měla již v sedmdesátých letech svůj první totalitární nával. Zajímavě to popisují Roland Huntford a Wolfgang Scharrer (Wohlfahrtsdiktatur – Das schwedische Modell. 1973). Teď se ve Švédsku nejenom podřizuje svoboda slova kritériím politické korektnosti, ale pracuje se i na studii na téma bezhotovostní společnost 2030 („cashless society 2030“).

Rakousko připravuje zákon, podle něhož to již není stát, kdo garantuje úspory, nýbrž pouze banky samotné. To, že rakouský stát nechce garantovat bankovní vklady, nepřímo dokazuje, že ztratil kontrolu nad bankovním sektorem a tento spíše naopak získal kontrolu nad státem, který může zřejmě vydírat.  Zatím je zemí, kde dosud i oficiálně panuje podpora zachování hotovosti, pouze Německo.

Do jisté míry to souvisí i s tím, že německé obyvatelstvo dosud jednoznačně preferuje platbu v hotovosti. Podle německé Bundesbank bylo v roce 2014 v hotovosti zaplaceno 53 procent transakční sumy a 79 procent všech transakcí se odehrálo pomocí bankovek. Podpora zachování hotovosti však může být pouze naoko a dočasně.  Z nedávné minulosti víme, jak silný vliv měli a mají bankovní lobbisté na německou kancléřku. To se ukázalo při záchraně bank stejně jako při nekonečném zachraňování eura.

Ideologové společnosti bez hotovosti

Není náhodou, že argumenty pro odstranění hotových peněz formulují často ti akademici, kteří mají blízko k politické moci. Dobrým příkladem je německý ekonom Peter Bofinger, který je ztělesněním dvorního vědce. Je znám jako autor ekonomických zdůvodnění záchranných balíčků pro Řecko a institucionálních změn (jako bankovní unie) sloužících záchraně eurozóny za každou cenu.

Podle Bofingera jsou, vzhledem k dnešním možnostem, mince a bankovky zastaralé.  Hotové peníze prý zpomalují peněžní oběh. Jako důkaz uvádí ztracený čas, když lidé u kasy v supermarketu čekají, protože jeden z nich hledá drobné a pokladní mu musí vracet.

Bofinger si zřejmě představuje, že by zákazníci platící kartou ušetřený čas u kasy použili k tomu, aby ještě to či ono „potřebné“ přikoupili. V Dánsku argumentují příznivci bezhotovostní společnosti tím, že náklady spojené s počítáním bankovek, nočním uskladňováním v trezorech a vyzvedáváním bezpečnostními agenturami jsou pro malé obchodníky neúnosně drahé. Tak tomu však bylo vždycky, ale najednou je to zřejmě zcela nesnesitelné.

Úspory a jejich cena

Přechod na výlučně elektronické platby by prý hospodářství uspořil stovky milionů eur, vydávaných také za tisk a užívání hotovosti. A k čemu by to bylo dobré? Jak jsme viděli, světem již teď bezcílně brouzdají (nulově zúročené) miliardy a nezdá se, že by o ně měl zájem někdo jiný než ti, kteří je chtějí „investovat“ do virtuálních spekulací mimo reálnou ekonomiku.

Lákavé argumenty časových a finančních úspor, které používají dnešní apologeti bezhotovostní společnosti, se svého času uváděly na podporu zavedení eura. Občané se měli pro novou měnu nadchnout proto, že při cestách do zahraničí ušetří náklady na nákup valut. Z dnešního hlediska přišla Evropany tato výhoda opravdu po čertech draho. A to konečný účet není ani zdaleka vystaven.

Odstranění bankovek by podle Bofingera pomohlo také v boji proti obchodu s drogami a práci na černo. Nechme si logiku tohoto argumentu rozplynout na jazyku. Protože si stát neporadí se zločinci a prací na černo – na co pak vládu vlastně máme –, tak se zruší opěrný sloup svobody pro všechny. To je skoro totéž, jako kdyby se všem zabavil řidičský průkaz, aby někteří nemohli zavinit nehodu.

Zrušení hotovosti by mohlo stát ty, kteří již teď doplácí na chyby svých vlád, ještě něco mnohem důležitějšího, totiž zbytek svobody. Je pozoruhodné, s jakou nonšalancí přehlížejí Bofinger a další přívrženci bezhotovostní ekonomiky s ní spojená rizika, a zejména fakt, že občan by v ní byl zároveň okrádán a zotročován. Jak? Obému se budeme věnovat později.

Chybný styl vládnutí 

Historicky viděno špičky společnosti selhávají s neúprosnou pravidelností. Z dějin víme i to, že za toto selhání ekonomických a politických elit nikdy neplatí ony samy, nýbrž obyčejní občané. Ve feudální společnosti nás to nepřekvapí, ale v demokratických systémech je beztrestnost, nekompetence a lehkomyslnost politiků neúnosná. Neúnosná i proto, že se jejich chyby v posledních dekádách násobí tím, že se odvozují od chybného stylu vládnutí.

Krize současné západní společnosti jsou totiž především krizemi metody, jakou je společnost spravována.

V současnosti je převládající přístup k řízení společnosti založen na víře v to, že se jevy okolo nás vyskytují rovnoměrně, že převládá přímá úměrnost mezi příčinou a důsledkem a že vývoj je přímočarý. To vše je však omyl.

Příroda a společnost podléhají tendenci k rozpadu pořádku a k nesouměrnosti. Rozpad pořádku popisuje zákon entropie a tendenci k nesouměrnosti vystihuje Paretovo pravidlo 2080. Jednoduše řečeno obojí znamená, že jevy a procesy ve společnosti jsou ze své podstaty nestálé a nevyvážené. Těmto skutečnostem je sice možné se vzepřít (právě o to se politici tvrdošíjně snaží), ale je to spojeno s vysokými náklady a úspěšné v nejlepším případě pouze dočasně (podrobněji k tomuto tématu: Politika v asymetrickém světě, http://blog.aktualne.cz/blogy/petr-robejsek.php?itemid=25462).

Politik, který se vědomě nebo podvědomě orientuje podle zmíněného symetrického modelu světa, formuluje převážně technokratická rozhodnutí popírající mnohorozměrnost života společnosti a provádí je převážně pomocí kvantitativních prostředků. Přehlíží přitom hledisko kvalitativní, tj. takové, které zvažuje i změnu celého přístupu k řešení. Tedy nejenom „více či méně“, nýbrž prostě „jinak“.  Centrální banky západních zemí se již několik let snaží povzbudit stagnující hospodářství kvantitativně, tj. tím, že zvyšují množství obíhajících peněz. Americký pojem pro povahu této politiky je příznačný „quantitative easing“. Preventivně připomínám, že o politické nezávislosti FEDu a ECB by se dalo velmi diskutovat. 

Elity, které myslí a jednají ve svém jednorozměrném kvantitativním světě, se tím dobrovolně dostávají do situací, v nichž existuje pouze jediné řešení, pro které není lepšího pojmu než toho, kterým se proslavila německá kancléřka – pojmu „bezalternativní“. Otázku, jestli je to správné, nebo nikoliv, si politik ve slepé uličce již ani nemůže položit. V rámci svého myšlenkového systému totiž nemá volbu.

Přidat nebo ubrat

Motto této politické metody lze tedy nejlépe vyjádřit pojmy „přidat nebo ubrat“. Toto „kvantitativní“ vládnutí není ničím jiným než ekonomizací politiky a společnosti. Za významné dnes politické a ekonomické elity považují pouze to, co je počitatelné. Ideál správného řízení státu je pak logicky velmi podobný modelu podnikového managementu, jehož měřítkem úspěšnosti je ekonomický pojem produktivity.

Zdá se dokonce, že vlády jsou přesvědčeny o tom, že jsou tu od toho, aby zvýšily „produktivitu“ společnosti asi tak, jako firmy zvyšují produktivitu práce svých zaměstnanců.

Tento styl vládnutí je sociopolitickou verzí taylorismu. Klasický taylorismus se zaměřoval na zvýšení produktivity pomocí standardizace chování zaměstnanců. Vládnoucí elity dneška praktikují cosi jako celospolečenský taylorismus a výsledkem je průběžné zužování prostoru, který má jedinec k dispozici ke svému svobodnému rozhodování a jednání. V této studii hovoříme o zužování jeho možností v důsledku finanční represe. 

Vlády západních zemí ekonomizují již delší dobu jak politiku, tak i společnost, a dělají tak podobnou chybu jako svého času komunistické strany střední a východní Evropy. Ty propadly opačnému extrému tím, že ekonomiku zcela zpolitizovaly; je známo, jak dopadly. 

S kritizovaným stylem vládnutí souvisí i chybná představa o tom, k čemu jsou vlastně politici voliči legitimizováni. Vlády se totiž chovají tak, jako by byly zvoleny proto, aby udělaly svět ekonomicky efektivnějším. Občané jim však propůjčili moc v první řadě proto, aby chránily je a jejich majetek. To je také základní článek klasické „společenské smlouvy“ a nejdůležitější měřítko, podle kterého se hodnotí, zdali se elity chovají tak, jak mají.

Avšak ekonomizace vládnutí a společnosti se dnes projevuje zejména tím, že politika podřizuje veškerá svá rozhodnutí udržení ekonomického růstu. To sice není správné, ale má to i svou logiku, protože kritizovaný kvantitativní styl vládnutí má šanci fungovat pouze ve společnosti, která je schopná trvale generovat ekonomický růst, blahobyt, moc apod., tj. kvantitativní nástroje, jejichž pomocí může ovlivňovat svůj osud. Avšak přesně to se v posledních letech daří v evropských demokraciích stále méně a tím se opět vracíme k tématu finanční represe.

Autor: Petr Robejšek

[1] Ve skutečné tržní ekonomice by mělo být normální, že neúspěšní aktéři jsou z trhu vyloučeni tím, že zaniknou.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2017: *****

Zdeněk Rychlý 200,- Kč, Jakub Malinovský 50,14 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Katarina Peková 500,- Kč, Anonymní dárce 30 000,-, Josef Lasek 500,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, David Bezdek 150,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč

***** Celkem za měsíc: 32 300,14 Kč *****

Děkujeme!


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (26 votes, average: 4,73 out of 5)
Loading...
loading...
55 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.