9.9.2013
Kategorie: Historie

Z knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ (I.)

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 09|09|2013

Autor této knihy, Milo Komínek, strávil sedmnáct let – to jest téměř celé své mládí v komunistických koncentrácích a věznicích. Podle soudní obžaloby za to, že se s ozbrojenou skupinou pokusil násilím změnit Ústavu republiky, přičemž spáchal čin za okolností zvláště přitěžujících.

 

Ze zkušeností s komunistickou justicí, otřesnými poměry ve věznicích, táborech nucených prací a nelidskými „bachaři“ vznikla kniha, která čtenáře nenechá na pochybách, že byla sdělena pravda, jakkoli neuvěřitelná. Kniha je historickým záznamem a svědectvím o zločinném charakteru komunistické strany. Naprosto oprávněné jsou hlasy, které žádají, aby KSČ byla prohlášena za zločineckou organizaci stejně, jako po válce německý nacismus. Více než 240 popravených, tisíce ubitých a umučených v komunistických koncentrácích a žalářích, statisíce zničených existencí, nezměrné utrpení téměř celého národa, dosud přesně nezjištěný počet zastřelených na hranicích jsou pro to dostatečným podkladem, nehledě k nevyčíslitelným škodám na národním hospodářství, přírodních zdrojích i morálce velké části národa.

Komínkova kniha byla vydána v Kanadě v r. 1971 v nakladatelství „Our Voices“ a byla v rekordním čase rozebrána. Toto druhé vydání vychází opět v Kanadě v nakladatelství „Moravia Publishing Inc.“ Třetí vydání vyjde již doma v tak trochu osvobozené republice . Lze očekávat, že otevře oči především mládeži. Čtenář si po přečtení musí uvědomit, že zločiny a křivdy minulého režimu stále ještě přežívají, že mnozí z těch, na nichž spočívá vina za tuto tragédii národa, dosud vládnou. Věřím, že ti, kteří knihu přečtou, zejména mladší generace, nabudou přesvědčení, že tyto zlé a špatné charaktery nelze nechat působit nadále, že si uvědomí, že bez boje o skutečnou nápravu národ riskuje, že o svobodu přijde.

Blahoslavený Augustin před patnácti sty léty napsal: „Co je stát bez spravedlnosti? Banda lupičů!“ Dnes, po tak dlouhé době můžeme poznat platnost a sílu jeho úsudku. Je nyní na morálně silných a odvážných jedincích, hlavně na mládeži, na kterou přechází zodpovědnost, aby národ ze sutin opět vyhrabali na slunce. Převratné dění, které před rokem náš stát opět obdařilo svobodou, není žádný trvalý dárek. Dvaačtyřicet let balamucení a umlčování, ruinování státu bylo natolik silné, že mnozí si ještě neuvědomují, že mohou svobodně dýchat.

Tato kniha varuje, nabádá. Aby se již nikdy nic takového nevrátilo, záleží na nás. Komunisty zbídačený národ žil a žije nadále v chudobě , zatímco ti, kteří to vše zavinili, stali se privilegovanou třídou – a jsou jí i nadále!!! Zní neuvěřitelně, že mnozí z těch, kteří odsuzovali nevinné do žalářů, rozhodují dnes o jejich rehabilitaci. Jsme tak otupělí, že si to necháme líbit?

V úvodních článcích americké Ústavy se praví, že lidé jsou Stvořitelem nadáni nezcizitelnými právy … a aby jim tato práva byla zajištěna, jsou ustaveny vlády, jejichž moc je odvozena od souhlasu lidu. A kdykoli vláda přestane sloužit těmto cílům, je právem lidu ji vyměnit a ustanovit vládu novou. Dále praví, že žádný člověk nemůže být zbaven svobody, leda podle zákona … že svoboda projevu, svoboda tisku jsou bašty a nemůže být omezena – leda despotickou vládou, tj. zločinnou.

 

 

Kapitola 1.  –  Konec demokracie

Tento druhý měsíc roku 1948 nezačíná dobře od samého začátku. Je čtvrtek 12. února. Probouzím se ráno sklíčený, s pocitem nepříjemných událostí. Dole slyším hlas své matky, která s někým mluví. Snaží se tišit hlas, ale nakonec volá mé jméno. Rychle se oblékám a jdu dolů. Matka tam stojí s listonošem panem Svěrkošem, který mi podává ruku, tak nějak divně, s ostýchavou účastí a hned, aby zakryl své rozpaky, vytahuje z kabely telegram, dává mi podepsat příjem a rychle se loučí. Dívám se nechápavě na matku. Chodí mi stále tolik pošty, telegramů, že si neumím vysvětlit chování dobře známého listonoše, ani úzkostlivý pohled mé matky. Pocit, který jsem měl při probouzení, se znovu dostavuje . Otevírám telegram, dívám se do něj a marně se snažím pochopit to, co čtu:

MILO – 11 UNORA 1948 SPACHAL VE SVEM BYTE V PRAZE SEBEVRAZDU JOSEF MELICHAR – STOP – OKAMZITE PRIJED – STOP IRENA

Stále ještě neumím pochopit význam těch několika slov. Ale jak si v podvědomí vybavuji obličej jednoho z mých nejbližších přátel a spolupracovníků, člověka, který prošel celý svět, přítele, s nímž jsem šel od vítězství k vítězství, hluboko ve mně narůstá jistota, že těchto pár nesmyslných slov je strašně pravdivých, pravdivějších o to, že znám příčinu. Manželský rozvrat, jehož jsem byl svědkem v minulých týdnech, skončil tragicky 11. února, kdy už Pepa nemohl dále.

Balím a odjíždím do Prahy, jdu se naposledy podívat do té tváře, s níž mne tolik pojilo; druhý den Pepu pohřbíváme na Olšanech. Vracíme se spolu s ostatními přáteli do naší letecké reklamní kanceláře v Melantrichově ulici č. 7 a vzpomínáme dlouho do noci na jednoho z nás, dobrého člověka, který neunesl tíhu zrady toho nejbližšího.

* * *

A únor neradostně pokračuje k tragédii. Ministrům (Masarykovi, Zenklovi, Drtinovi) jsou doručeny balíčky třaskavin, do Prahy je svolán sjezd závodních rad ROH a družstevníků, ale do Prahy přijíždí i auta po zuby ozbrojených milicionářů. Kolem Prahy krouží tajná síla komunistické strany, pohotovostní oddíly Národní bezpečnosti (NB) . Každé noci mění své místo.

V novinách řádí tvrdá censura, objevují se bílá místa. Všichni cítíme napětí a nejistotu.

Úterý 24. února 1948

Vládní krize. Vycházím na ulici, davy lidí směřují na Staroměstské náměstí. Připojuji se také. Uvědomuji si, že jsem svědkem konce demokracie v této zemi. Komunisté se ujímají moci ozbrojeným pučem. Důkazem toho jsou ozbrojené milice a ozbrojená úderná policejní složka NB, zatím co dosavadní policejní a vojenští velitelé jsou překládáni na bezvýznamná místa.

Středa 25. února 1948

Jsem také svědkem Gottwaldova vystoupení na Václavském náměstí, kde z rampy u Národního muzea ohlašuje přijetí demise ministrů prezidentem republiky Dr. Edvardem Benešem a vytvoření své nové prokomunistické vlády. To je konec všeho, čemu jsem věřil… a proto odjíždím domů, abych informoval rodiče a přátele. Cestou přemýšlím o tom, kdo to asi přinutil prezidenta republiky, aby přijal demisi demokratických ministrů, když ještě včera řekl, že demisi nepřijme. Co to jsou za skryté síy. Ať dělám, co dělám, nemohu to pochopit.

Úterý 2. března 1948

Dostávám objemnou poštovní zásilku. Jsou to výnosy ministerstva vnitra a ministerstva dopravy, oznamující mi zabavení pilotního diplomu a zakazující přístup na všechna letiště v republice . Mám se denně hlásit na stanici Sboru národní bezpečnosti (SNB). Proč? Proč? Ptám se. Odpověď není . Znovu jedu do Prahy. Mám platný československý cestovní pas a mám už dříve naplánovanou cestu do Spojených států, kde mám podle smlouvy natáčet dva filmy v Hollywoodu jako herec a letecký akrobat a vystupovat na dvaceti pěti leteckých dnech. Ale narážím na neprodyšnou zeď. Je mi sděleno, že ministerstvo vnitra vydává cestovní výjezdní doložky, bez nichž je můj cestovní pas neplatný. Marně intervenuji na všech stranách, chapadla diktatury se uzavírají kolem našeho státu.

Středa 10. března 1948

Jsem opět u svých rodičů . Poslouchám časně ráno rádio a dovídám se s celým národem strašnou zprávu: ministr zahraničních věcí, syn prvního prezidenta Československé republiky Jan Masaryk je mrtev. Údajně spáchal sebevraždu, leč já tomu nemohu uvěřit . Tolik vitality, tolik životní vyrovnanosti a optimismu! Ne , to není možné! Za tím vězí jistě něco jiného.

* * *

Loučím se s rodinou; nevím, zda chápou význam tohoto rozloučení. Snad ano. S přáteli v Praze se rozhoduji: nemohu zde déle zůstat, nebudu se přece denně hlásit na bezpečnosti jako zločinec, opustím republiku ilegálně . Plánuji překročit českobavorské státní hranice v Českém lese , v prostoru Mariánských Lázní. Nemohu ke svému útěku použít letadla, letiště jsou obsazena a přivedl bych do neštěstí jiné, kteří nemohou z různých příčin utéci se mnou.

Neděle 21. března 1948

Vystupujeme z auta v prostoru Mariánských Lázní. Dále přes Hamerníky, Drmoul a Tři sekery musíme pěšky. Vůz se vrací zpět, aby přivezl další. Temné postavy mých přátel splývají s okolím, když se opatrně vydáváme na cestu. Je chladná, sychravá noc, vhodná pro náš úmysl, méně už pro naše nervy, stejně již pocuchané událostmi posledních týdnů. Opatrně našlapujeme. Každý šelest, každé zapraskání suché větvičky nám zaráží dech v prsou . Procházíme lesem a na jeho okraji zůstáváme stát a snažíme se očima proniknout tmu před námi. Držím v ruce aktovku se svými věcmi a ani necítím její tíži. Neumím odhadnout dobu, kterou už jsme na cestě, snažím se rozeznat na ciferníku leteckých hodinek čas, ale nedaří se mi to. Dávám pokyn k dalšímu pochodu, ale všichni strneme. Od státní hranice zapraskaly výstřely, jejich ozvěna ještě dlouho visí nad neproniknutelnou tmou . Stojíme bezradně, nevíme, co se před námi děje, bojíme se vlastního dechu. Tma kolem nás je pojednou nepřátelská. Další výstřely rozříznou noc a pro mne i čas. Cítím úder a v zápětí pronikavou bolest v břiše. Taška mi padá z ruky, zdá se mi, že způsobený hluk je tak hrozný, neomluvitelný, jako bych v kostele upustil závaží. Posledním zábleskem myšlenky si uvědomuji celou tragédii situace: tahle rána přece nepatřila mně! Pak už nic, padám do tmy…

Těžce se probírám k vědomí, snažím se vstát, ale něčí ruce mi brání. Pomalu rozeznávám obličeje, vyděšené, plno lidí kolem. Nesrozumitelný šepot a pak zase tma…

Nevím, jak dlouho již ležím na zatuchlé slámě ve stodole, protože je to zřejmě stodola. Nemohu se obrátit, dívám se jen vzhůru, kde nad tmavými trámy pronikají rozbitou střechou paprsky světla. Ležím bez hnutí a snažím se vzpomenout si, jak jsem se sem dostal. Nedaří se mi to, mám v hlavě všechno přeházené, jednotlivé scény se vynořují a hned zase zanikají, bez jakékoliv souvislosti.

Snad jsem se pohnul, nevím, ale ostrá bolest, kterou jsem znovu ucítil, mi rázem připomněla výstřely v noci. Později jsem se dozvěděl, že mne přátelé ve tmě odtáhli do selské usedlosti, která ležela opodál trasy našeho přechodu. Hospodář i hospodyně pro mne dělali vše co mohli, ale v jejích očích byl strach. Strach z toho, co zachvacovalo celou zemi. Lékař, který mne tajně ošetřoval, mi dával naději. Je to hladký průstřel břicha a protože jsem předtím nejedl a měl prázdný žaludek, nebudou-li komplikace otravy… snad…

Neměl jsem stání. Věděl jsem, že o mně ví příliš mnoho lidí; to nemůže dobře dopadnout. Proto jsem se po čtrnácti dnech, za viditelného ulehčení celé selské rodiny, rozloučil.

Neděle 4. dubna 1948

V noci jsem se odplížil do tmy. Hnusná plískanice ztěžuje viditelnost, chvílemi jdu, padám, plížím se, odpočívám a naslouchám do tmy, která je jako před čtrnácti dny mým spojencem, ale i nepřítelem. Začíná se ozývat svíravá bolest v břiše z nevyléčeného průstřelu… Vydávám se na další cestu, ale síly mi očividně ubývají. Už nevstávám, plazím se po metrech, pak po půl metrech. Točí se mi hlava, nemohu se pojednou přinutit k soustředění. Teď už vím, že jsem přecenil své síly. Za stále častějších zastávek, kdy zůstávám ležet s tváří přitisknutou k sněhové pokrývce, nutím se myslet na něco jiného – všichni hrdinové mých klukovských snů to přece dělali, ale já asi nejsem hrdina, protože bych nejraději křičel bolestí a bezmocným zoufalstvím. Pomalu se mi začíná míchat skutečnost s vidinami. V jasnějších chvilkách si uvědomuji, že tohle je konec, konec snad několik desítek metrů od hranic.

Posledním vypětím sil a pudem sebezáchovy se plížím k temné siluetě nějakého stavení. Tluču na dveře a v té chvíli je mi jedno, kdo mi otevře. Všechno je lepší než představa umírání v objetí nepřátelské tmy.

Usedám ke kamnům pod zkoumavým pohledem slovenského osídlence z Brezna nad Hronom. Nemluvíme, já bolestí nemohu a on zřejmě nechce. Tak, jak teplo a světlo uklidňuje mé myšlenky, podvědomí začíná signalizovat výstrahu. Ten zamračený, mlčenlivý člověk se mně nelíbil a jeho žena poklízející po světnici a vyměňující s ním kradmé pohledy, ještě méně . Teplo na mne působí a skoro usínám. Bráním se tomu, pocit, že nejsem u dobrých lidí, je stále silnější a když žena najednou zmizela z místnosti, vím bezpečně, že je zle. Nemohu přinutit své tělo, aby poslechlo vůli, nohy se mi vyčerpáním třesou, ruce se marně opírají o stůl.

Stejně je pozdě, venku se ozvalo ostré zaštěknutí a prudce rozraženými dveřmi vnikají do místnosti příslušníci pohraniční hlídky. Jejich namířené samopaly a výstražné „ruce vzhůru“ by nenechaly na pochybách ani většího optimistu než jsem já. Dávám ruce nahoru, ale křičel bych zlostí a zoufalstvím: „ta ženská mne zradila ani ne tři sta metrů od hranice!“

Příslušníci smíšené hlídky, jeden mladý podstrážmistr SNB a jeden finančník s lesáckým plnovousem mne odvlékají k nedaleké křižovatce cest, kde stojí polorozpadlá bouda na sběr konví mléka. Tam mně dělá ten finančník, působící mnohem lidštějším dojmem, než hulvátský klacek v uniformě SNB, prohlídku.

Stojím mezi nimi. Zatímco finančník prohlíží aktovku, esenbák poodešel několik metrů a rozhlíží se podezíravě na všechny strany, vtělený symbol z plakátů vyzývajícího k bdělosti a ostražitosti. Působilo by to směšně, kdyby neměl odjištěný samopal. Vousáč, skloněný nad mojí aktovkou, vrhne pátravý pohled směrem k esenbákovi a šeptem mi říká:

„Je to v pořádku, to půjde.“

Narovnává se, podává mi aktovku a nahlas, služebním tónem oznamuje:

„Je to v pořádku, můžete jít, ale hlaste se na Okresním národním výboru v Mariánských Lázních pro nové povolení ke vstupu do pohraničního pásma! „

Jen stěží mohu uvěřit svým uším, ale pohled toho člověka mne přesvědčuje, že tady hraje divadlo, strašně nebezpečné, ale pro mne divadlo životně důležité. Něco koktám a odcházím zvolna, aby na mne nebylo znát, jak těžko se mi jde a že jsem postřelen.

„Stůj, ruce vzhůru! „

Namířený samopal a vzteklý obličej fanatika v esenbácké uniformě mne zmrazují. Co se děje? Velitel hlídky, který mne právě propustil, je stejně jako já překvapen a vzrušeně se dohaduje se svým podřízeným. Ten trvá na mém zadržení takovým způsobem, že vousáč nakonec resignovaně mávne rukou a rychle mizí v lese, směrem ke státní hranici. Současně přijíždí po cestě nákladní auto správy státních lesů a zastavuje u nás. Esenbák mne usazuje do kabiny, hází moji aktovku na valník a nařizuje řidiči, aby nás odvezl na velitelství úseku pohraniční stráže do Broumova u Mariánských Lázní.

Vystupujeme u budovy velitelství, vcházíme dovnitř; já napřed, můj osud se samopalem za mnou.

V první místnosti, která je jakousi čekárnou, sedí mladší muž v uniformě tankisty západní armády bez distinkcí a vedle něj hezká žena v tříčtvrtečním kožichu. Později se dovídám, že je to praporčík Kadlec a jeho snoubenka (Polka), kteří byli pronásledující hlídkou doslovně odvlečení z druhé strany hranic, již z bavorského území.

Vzápětí jsem předveden k výslechu do druhé místnosti. Muž s hodností kapitána si mne pozorně prohlíží a mám dojem, že nemusí být nejhorší. Je pravda, že můj dojem o těchto lidech mne v budoucnosti ještě mnohokrát zklamal, ale tentokrát byl správný. Celkem bezvýznamné otázky, kontrola dokladů a dnes již podruhé tak nečekaná slova:

„Můžete jít, máte to v pořádku!“

Nevím, zda se dívám vděčně nebo hloupě, ale rychle beru aktovku a opouštím místnost, abych byl venku z téhle nebezpečné budovy. Snad přece jen sudičky rozhodly, že ne kapitán, ale podstrážmistr to bude, kdo rozhodne. Znovu se přede mne staví, odebírá mi aktovku, důkladně a s opatrností ji prohlíží… dlouho prohlíží… rudne do krvava nad obsahem, který spatřil… a pak se na mne beze slova vrhá a pažbou pistole mi zasazuje rány do obličeje. Bezmocně padám na skříň u stěny, její dveře ten nápor nevydrží, praskají a já padá dovnitř mezi samopaly a munici. Způsobeným hlukem přibíhají ostatní a mlátí mne hlava nehlava tím, co kdo má v ruce. Obzvláště si pamatuji nebo spíš cítím rány, které mi odborně dává starší vrchní strážmistr SNB, na jehož uniformě vidím legionářská vyznamenání z první světové války (1914-1918). Bijí mne tak dlouho, dokud se hýbám, možná ještě déle, ale to už já nevím…

Když jsem se probral z bezvědomí, cítím nesnesitelnou bolest v obličeji, skoro nevidím. Ruce mám spoutané a pouta se mi zařezávají do masa. Sahám kolem sebe poslepu, pokud mi to dovolují spoutané ruce a nahmatávám vedle sebe kaluž lepkavé tekutiny, vlastní krve. Zřídili mne pěkně, vlastní matka by mne nepoznala.

Občas slyším z chodby hluk, nadávky, rány, výkřiky, stále přivádějí od státní hranice nové lidi – kopečkáře…

Ležím na podlaze už dlouhou dobu, chvílemi upadám do mrákotného spánku. Necítím průstřel, necítím jednotlivá zranění, mé tělo je jedna veliká rána, ale já nic nevnímám, alespoň ne osobně, jakoby to patřilo někomu jinému. Teď se otevřely dveře a v nich stojí muž. Ze země mi připadá jako obr v tom svém koženém kabátě. Ačkoliv se mi představuje jen kopnutím, snad právě proto vím bezpečně, že teprve teď je definitivní konec. Je to příslušník Státní bezpečnosti, organizace, která může všechno, organizace, jejíž činy jsou nad zákonem, organizace, která je pánem života a smrti každého v tomto nešťastném státě.

Je mi už jedno, že do mne kope, ale když mne osloví křestním jménem a to tak, jak mi říkali jen doma – „Miloši“, trhne to se mnou. Pokouším se, abych ho poznal podle hlasu, namáhám své uši, jediný smysl, který tu jejich zábavu přestál bez úhony, ale marně . Chlap v kožáku pokračuje v samomluvě, klade mi otázky a sám si na ně odpovídá. Občas do mne pro zpestření kopne. Nepřestává mne častovat intimními znalostmi mých rodinných poměrů, výsměšně vzpomíná moje příbuzné a mně se pomalu, v tom chaosu myšlenek, které dávám s krajním vypětím dohromady, jasní… Již znám jeho hodnost – kapitán StB, již znám jeho vysokou funkci oblastního velitele z Plzně. Je to hrozné pomyšlení! Je to bývalý četník z první ČSR, rodem z Českého Těšína… a navíc můj rodinný příbuzný – Jan Mokrý!

Konečně ho omrzelo kochat se zas jedním „vítězstvím“ nad třídním nepřítelem a dává rozkaz k mému převozu do Mariánských Lázní a pak poslal oklikou přes tatínkovu sestru v Místku, zprávu do mého rodiště mému otci.

Vezli nás na nákladním autě jako dobytek, zmlácené, dotlučené, mnohé prostřílené, ženy i muže spoutané na rukou a navzájem k sobě. Soucit s raněnými nepatří do slovníku těchto „andělů“ komunismu.

Zase ležím na podlaze, ale tentokrát mezi ostatními v cele Státní bezpečnosti v Mariánských Lázních. Je nás zde asi třicet, tak, jak nás pochytali na hranicích, mladá děvčata, chlapci sotva škole odrostlí, muži, kteří za tuto republiku bojovali v jedné, nebo obou světových válkách. Buď, že utíkali před „dobrodiním komunismu“ nebo pomáhali k útěku jiným. Teď zde ležíme a nevíme, jaký bude náš další osud, víme jen z krátké zkušenosti, že naše představivost je příliš malá na bohatý rejstřík možností našich věznitelů.

Středa 7. dubna 1948

Hned po ránu mne převážejí do Prahy spolu s dalšími spoluvězni ve dvou autobusech. Jak je to dlouho, co jsem odtud odjížděl s nadějemi na nový život a jak se sem teď vracím? Náš autobus stojí tiše na dvoře v Bartolomějské ulici č.4. Vzápětí je ticho vystřídáno řevem eskorty, která nás žene do věznice. Jsem odveden na celu č. 18 v druhém poschodí, kde už jsou nějací vězni. Mezi nimi poznávám starého přítele – bankéře Dr. Karla Svobodu, bývalého generálního ředitele agrární banky, poslance NS, poradce ministra dr. Rašína, prezidenta T.G. Masaryka a protektorátního prezidenta Emila Háchy. Stále přicházejí noví a mezi nimi i další můj přítel Ing. Jaroslav Cuhra, prezidiální šéf ministerstva techniky a veřejných prací a náměstek ministra, který byl do r. 1947 také šéfem civilního letectví a zvoleným zemským poslancem za Čs. stranu lidovou. Shodou okolností byl na této cele vězněn už za války v roce 1944, kdy byla gestapem odhalena jeho organizace a zatčena. Podařil se mu útěk při převozu z Pankráce do Pečkárny, který byl zorganizován zvenku. Nešťastnou náhodou tento společný útěk s jeho bratrem nevyšel a ten byl potom na Pankráci popraven sekerou. Zbytek okupace se Jaroslav skrýval v Praze.

V květnových dnech 1945, kdy vzniklo Pražské povstání, velel z této budovy policejního ředitelství skupině „Alex“. Jaká to ironie osudu, že za necelé tři roky je zde opět na této cele jako vězeň, tentokrát jiné diktatury, diktatury komunistické. Přichází učitel Karel Procházka z Dobrušky – poslanec NS za Čs. stranu lidovou, Ing. Záruba – ředitel velkonákupny kůží „Bosch“, Ing. Karel Gonda – bývalý kapitán anglické armády, později generální ředitel továren na klobouky (TONAK). Za několik hodin k nám přidali Oldřicha Procházku – výrobce rukaviček z Prahy; který byl dlouholetým politickým vězněm za nacismu a dokonce také vězněn v této cele. Velká místnost, podobající se ratejně, se zaplnila. Jsou zde lidé různého věku, všech povolání; dělníci, řemeslníci, umělci, lidé, kteří měli velké majetky spolu s těmi, kteří nemají nic.

Dnes už jsou na tom všichni stejně a nerozeznáš továrníka od kopáče z ulice. Vztahy mezi námi jsou takové, jak se postupně poznáváme. Někteří jsou zamlklí, zhroucení pod tíhou rány, která na ně dolehla. Jiní se snaží umlčet své obavy z budoucnosti nucenou veselostí, nebo předstíraným klidem. Ve dne v noci je stále někdo odváděn k výslechu. Vracejí se různě, někteří s jiskřičkou naděje, druzí beznadějně, některé přinášejí, aby jejich martyrium za několik hodin pokračovalo.

* * *

Jednoho dne mne odváží vůz bezpečnosti – došlo i na mne. Vezou mne do Pečkárny ve Washingtonově ulici na „Zemský odbor bezpečnosti“ (ZOB), kde mne v jedné z horních místností vyslýchá referent „Ducháček“ – alespoň mu tak říkají. Malý, snědý člověk řídkých zubů, křičí na mne a snaží se ze mne dostat i to, co nevím. Nikdy mne však neuhodí. Tuhle špinavou práci dělají jiní, mlátičky jim říkáme. Když při výslechu referent neuspěje, zatvrzelý „zločinec“ je odevzdán, v tomto osvíceném atomovém věku, doslovně do rukou „útrpného práva“. Středověká inkvisice by někdy bledla závistí nad prostředky, pod nimiž se lidé „dobrovolně“ přiznávají k činům, za které je potom posílají na šibenici. Tyto skupiny výkonných hrdlořezů jsou získány z ulice, je to nejhorší spodina, které komunismus umožnil vybíjet si své pudy na bezbranných lidech, provinivších se jen tím, že nechtěli být nemyslícím stádem.

Po výslechu, který nikam nevedl, mne odvádějí zpět do podzemní cely č. 1. Jsou to holé stěny, u stropu slabě svítí žárovka v ochranném koši a na jedné zdi, hodně vysoko je zapuštěný železný kruh. Zdi jsou postříkány rezavými skvrnami, které mi připomínají rozmazané štěnice v Bartolomějské č. 4. Nemám mnoho času se rozhlížet. Přichází skupina mužů, staví se kolem mne a jeden mi nařizuje, abych vylezl na židli a za spoutané ruce mne připíná karabinou ke kruhu u stropu . Pak odkopne židli a já zůstávám viset na zdi. Vykřikl jsem bolestí, jak se mi náramky zařízly do zápěstí a to je snad povel pro ně, aby mne začali mlátit . Tentokrát to pro mne skončilo dost rychle. Po několika ranách do ledvin, které jsem měl kdysi po letecké havárii těžce zraněné, omdlívám a jejich další běsnění odnáší bezvládné tělo.

Asi ještě žiji, protože opět začínám vnímat světlo u stropu a rezavé skvrny na zdi, kde se mi zdá, že přibyly další, jsou jen čerstvější. Už je mi jasný jejich původ… je to moje krev…

Tak to jde den za dnem, vlastně bych ani nevěděl, kdy je den a kdy je noc, kdyby mne netahali nahoru k výslechům. Jednou slyším na chodbě nadávky, rány, ženský pláč a vzdechy, které pomalu utichají. Přes dveře vyrozumívám z hrubostí bachařů, že se jedná o těhotnou ženu. A pak ji potkávám. Nedopatřením jejich režie vycházíme oba najednou, každý ze své cely a já vím bezpečně, že je to ta žena, kterou bili na chodbě, ačkoliv jsem slyšel jenom její hlas, kterým prosila o smilování pro své nenarozené dítě. Pohled na tu zničenou postavu mladé ženy se šílenou tváří stařeny, oděnou do zkrvavených cárů, je pro mne tak otřesný, že ji budu vidět do konce svého života. Je tohle možné odpustit? Je na tohle možno zapomenout?

Po několika dnech mne odvážejí zpět do Bartolomějské č. 4, na celu č. 18. Spoluvězni se kolem mne kupí, jejich dotazy nemají konce, kde jsem byl, kdo mne tak zřídil, co je venku nového. Když jim říkám, že jsem byl v Pečkárně, umlkají. Všichni ví, co to znamená. Pečkárna byla za války vyslýchárna a mučírna Gestapa kde skončily stovky a možná i tisíce lidských životů.

* * *

Nejhorší pro vězně jsou večery, kdy si musí lehnout a spánek nepřichází. Myšlenky letí domů a člověk propadá beznaději. V těchto večerních hodinách je vždy lepší něco vyprávět nebo poslouchat vyprávění jiných, odtrhnout se alespoň na chvilku od té mizerné skutečnosti. Vypráví se všelicos, o lásce, o dobrodružství, životní úspěchy i neúspěchy. Každý ve svém životě zažil něco, co může ty druhé zaujmout a rozptýlit. A to je důvod, proč jednoho večera vyprávím svým starým i novým přátelům, jak se to vůbec stalo, že jsem se stal artistou.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 043,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
1 komentář
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.