29.12.2013
Kategorie: Historie

Z knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ (XIII. – Zrazený národ)

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 29|12|2013

Červen 1966

Po příjezdu ze svatební cesty jsem dostal opět do levé nohy infekci (růži). Musel jsem jít ihned na interní oddělení do frýdecké nemocnice. Tam byla také zaměstnána moje manželka jako zdravotní sestra. Během mého pobytu v nemocnici jsem dostal písemné pozvání na letecký den do Maďarska. Příležitost, na kterou čekám devatenáct let, přece nemohu ztratit.

 

 

Ležím na posteli jako lazar s vysokou teplotou. Touha dostat se opět do vzduchu byla silnější než bolest. Zavolal jsem manželku a ukázal jsem jí pozvání z Maďarska, které mi přinesla maminka. Dívala se na mně nechápavě a snad si i myslela, že jsem se z vysokých teplot asi pomátl. Nakonec jsem ji přesvědčil, že do Maďarska jet musíme. Je to smysl mého života. Jak se ale dostat z nemocnice?

 

Problémem byly vysoké teploty, které se tehdy zaznamenávaly jako diagram a ten visel nad hlavou pacienta. Sotva jsem dostal teploměr a sestra odešla, hned jsem jej vytáhl a namočil do sklenice se studenou vodou. Jelikož pacienti kolem mne byli také velmi nemocni, nic nezpozorovali. Když se sestra vrátila na pokoj, odebírala teploměry a zapisovala teploty na diagram. Trochu se pozastavila nad tím, že mi teplota najednou klesla, i když v poledne byla ještě vysoká. Protože mně ale znala a já se s ní dal hned do řeči, jakékoli podezření padlo. Druhý den ráno jsem to opět zopakoval. Přišla visita. Zástupce primáře dr. Šrubař stojí u mé postele, dívá se na diagram teploty a já spustil:

 

„Pane doktore, já vím, že potřebujete nemocniční postele. Všichni kolem jsou těžce nemocni, jenom já se sem nehodím.

 

Vidíte, teploty klesly a já mám jen otevřenou nohu.“ Je pravda, že je stále červená, vypadá nepěkně, ale je zřejmě vidět, že léčení zabralo a tak bych se mohl doléčit doma.

 

Doktor jen kroutí hlavou a dívá se střídavě na mne a na manželku stojící s chorobopisem v ruce. Ta byla červená v obličeji jako moje noha a to ještě nevěděla, co jsem s teploměrem vyváděl. Začal jsem s nohama cvičit na posteli a dokazovat, že mi už nic není. Konečně po delší chvíli se lékař obrátil na manželku a říká jí:

 

„Dobrá, převézt domů, ale sestro, vy mi ručíte, že doma čtyři týdny nesleze z postele. Kdo ho bude ošetřovat, když jste ve službě?“

 

„Moje matka“, vykřikl jsem, aby se to nějak nezvrátilo. Lékař stále pokyvoval hlavou, snad se mu přece jen něco nezdálo, ale nakonec propuštění z nemocnice napsal. Sotva visita odešla, hned jsem se připravoval na odchod, přestože jsem zatínal bolestí zuby. Ošetřovatel mně odvezl na vozíku k sanitce a šofér Kočvara pak převezl domů do „přísného domácího doléčení“.

 

Datum leteckého dne v Maďarsku se nezadržitelně blížilo a já měl stále bolesti, které jsem si ještě zvyšoval cvičením na hrazdě. Cvičil jsem vždy ráno a večer, aby mně nikdo neviděl a nemohl nic hlásit. Nastal den, kdy jsem se odhodlal jít k závodnímu lékaři aby mně uschopnil, protože bylo nemyslitelné, abych dělal akrobacii v Maďarsku a byl přitom ve stavu nemocných. Cesta do závodní ordinace, která byla v budově před vjezdem do továrny „Slezan 1″, mně normálně trvala dvacet pět minut, ale já ji tentokrát šlapal dvě hodiny. Každou chvíli jsem se musel posadit na patník anebo na zem a utírat slzy od bolestí. Konečně jsem mezi dveřmi ordinace. Závodní lékař dr. Jaroslav Sedláček okamžitě poznal, že mám vysokou teplotu. Dívá se na můj bolestí ztrhaný obličej a spustí:

 

„Jak to, Milo, že nejsi v nemocnici? Proč neležíš, vždyť máš teplotu a zimnici!“

„Já vím, to ale přejde, potřebuji uschopnění. Dej mi červenou tužku a já ti do chorobopisu napíši a podepíši, že jdu dobrovolně do práce!“

„Ty jsi se určitě zbláznil. V tomto stavu nemůžeš jít do práce! Já si to nemohu vzít na svědomí.“ a kroutil záporně hlavou.

„Podívej se, jestli si to vezmeš na svědomí anebo ne, mi je to fuk, já musím být zdravý, protože jedu do Maďarska.“

„Ty jedeš na Balaton?“

„Ano, taky na Balaton“, zalhal jsem mu, „ale potřebuji, abys mi napsal neplacenou dovolenou pro účel rekreace.“

„Jo, tak to už vypadá trochu jinak, ale přece si jenom myslím, že bys neměl jet právě nyní, když jsi v takovém hrozném stavu. Co když dostaneš komplikace a gangrénu. Manželka jede s tebou?“

„Ano, bude mně doprovázet a ošetřovat.“ Doktor přikyvoval a bručel si něco pod nosem, čemu jsem nerozuměl, protože mé myšlenky byly soustředěny na to, jak potlačit bolest. Hlavně, že to dobře dopadlo a já budu před úřady krytý. Lékař se už také uklidnil. Moji manželku znal velmi dobře už několik let. Společně s ní sloužil na interním oddělení v nemocnici.

 

S velkými obtížemi jsem se dobelhal domů a znovu do postele. Někde uvnitř mně hřála radost z naděje, že se mi můj dávný sen splní – dostanu se opět do vzduchu.

Po zaměstnání si manželka dělala v nemocnici na rehabilitačním oddělení kurs masáží, abych se znovu dostal do tělesné kondice. Za několik dní jsme v jihomaďarském Szekzardu. Hostitelé jsou výborní a letecký den i moje vystoupení dopadlo na jedničku. Bylo to ověření mých sil po devatenáctileté nucené přestávce a invaliditě. Budapešťská televize mi dělala reklamu až jsem z ní měl doma nepříjemnost. Pánové na StB ve Frýdku-Místku, zvláště estebák Ochman, usoudili, že je nemravné, aby si zatvrzelý politický zločinec jezdil po cizině, i když socialistické a ještě byl oslavován. Proto mi Ochman sebral výjezdní doložku, abych to už nikdy nemohl opakovat.

 

Přišel rok 1968 a s ním i pověstné „Pražské jaro“ – socialismus s lidskou tváří. Pokoušeli se změnit bestiální a stupidní režim v něco, co by bylo přijatelnější, i když žádný neměl jistou představu v co. My, bývalí političtí vězni, jsme věděli, co absolutně nechceme! Komunisté měli v tzv. progresivním křídle vedení Alexandra Dubčeka a dělali matné a neskutečné plány jak vyvést stát z hospodářské a mravní katastrofy, do které jej sami přivedli, ale aby zůstali nadále u moci. Sověty, které měly v Československu skutečnou moc, dívaly se na Dubčeka podezíravě, i když byl jejich školeným agentem. Situace se mu viditelně vymkla z rukou a proto celé to dění shrnuli do jediného slova – „kontrarevoluce“.

 

V březnu r. 1968 bylo založeno v Praze Ústředí K-231. Spolu s kolegou Karlem Palátem jsem založil organisaci K-231 pro okres Frýdek-Místek a 4. dubna 1968 jsem byl zvolen jejím předsedou. Byli jsme s Karlem také zvoleni do závodní rady závodu Slezan 01 v Místku a ve výboru jsme prosazovali skutečná práva zaměstnanců, bez ohledu na politickou příslušnost. Chtěli jsme, aby navždy odešel strach, aby lidé mohli žít a ne živořit. Založil jsem Organisaci pro lidská práva, kde jsem byl také zvolen předsedou pro okres Frýdek-Místek. Naše organizace K-231 ve Frýdku-Místku se zasadila o znovupostavení pomníků T. G. Masaryka ve Frýdku, Frýdlantu n./O. a Příboře, které byly v minulosti odstraněny.

 

Stále jsem však cítil nůž v zádech – anonymní dopisy vyhrožující mi zabitím dávaly znát, že klika zkompromitovaných komunistů se nevzdává naděje.

 

Dostal jsem telegram, který mne doslova ohromil:

 

DRAHA RODINO – NAS ABEL TRAGICKY ZAHYNUL POHREB V MACHULINCACH 18 JUNA – VOJTA

 

Ábel Lukáč je mrtev. Zahynul tragicky za záhadných okolností. Rozeslal jsem telegrafické zprávy všem známým spoluvězňům, kteří žili společně ve vězení s Ábelem. Sešli jsme se v jeho rodné obci Machulince na Slovensku, abychom mu u rakve vzdali poslední poctu.

 

18. června 1968

 

Pohřební průvod se vydal do kostela a pak na vesnický hřbitov. Kolem rakve jako tělesná stráž kráčela skupinka vězňů. Promlouvám nad hrobem za spoluvězně a hrdlo se mi stahuje. Vždyť dnes je přesně dvouleté výročí mé svatby, kdy Ábel mi byl za svědka. Stojím nad jeho hrobem, abych všem lidem připomněl, že odešel k věčnému spánku opravdový slovenský vlastenec a bratr nás všech.

 

Když jsem se vrátil z Ábelova pohřbu, čekal mne doma objemný dopis od Nejvyššího soudu z Prahy týkající se mé stížnosti proti rozsudku okresního soudu v Jičíně. Nejvyšší soud v Praze zrušil rozsudek okresního soudu v Jičíně a odvolacího krajského soudu v Hradci Králové pro hrubé porušení zákona.

 

Za tímto případem byla udělána tečka. To byla pro nás všechny satisfakce. Zločincem nejsem já, jednal jsem pouze v obraně postižených spoluvězňů. Zločincem je náčelník věznice ve Valdicích major Stanislav Král se svojí smečkou bachařů, i když to zatím soud nevyřkl. Na ty teprve spravedlivý soud čeká!

 

Situace se každým dnem přiostřovala. Sověty svými armádami uzavřeli Československou republiku skoro neprodyšně, aby mor „kontrarevoluce“ nezachvátil i ostatní satelity. Už v dubnu 1968 přítel Karel Palát a já jsme navázali styky s dr. Adolfem Klímkem žijícím v Kanadě a ten nám poslal pozvání, které sloužilo k vystavení cestovního pasu a k obdržení kanadského visa.

 

Jak to ale udělat s cestovním pasem, když na okresní úřadovně pasů a víz v mém rodišti je šéfem arcilotr estebák Ochman, který mi znemožnil cestování do Maďarska a jinde. Vyřešil jsem to takto: Napsal jsem žádost o vystavení cestovního pasu adresovanou prezidentu republiky gen. Ludvíku Svobodovi. Musím přiznat, že do čtrnácti dnů jsem dostal vyrozumění, že moje žádost byla postoupena ministerstvu vnitra v Praze. Okamžitě jsem napsal dopis ministru Josefu Pavlovi, který byl v minulosti mým spoluvězněm na cele ve vojenské izolaci v Leopoldově. Měli jsme vedle sebe kavalce a on mi mnoho vyprávěl o Interbrigádě ve Španělsku, kde v letech 1935-39 bojoval v občanské válce a také o únoru 1948.

 

Uplynulo asi deset dnů a byl jsem předvolán na okresní správu pasů a víz k estebákovi Ochmanovi. Vešel jsem do kanceláře a Ochman, rudý v obličeji, začal na mne řvát:

„Proč jste si na mně stěžoval u prezidenta?“

„Já jsem si na nikoho nestěžoval, já jsem žádal jen vydání cestovního pasu,“ odvětil jsem.

„Přece víte, že prezident pasy nevydává, od toho jsme tady my!“

„To také vím, ale protože jste proti mně smrtelně zaujatý, nikdy byste mi pas nevydal. Vždyť vloni jste mi znemožnil cestování na letecké dny do Maďarska a Rakouska. Proto jsem se obrátil na hlavu státu.“

„No jo, ale vy jste si také stěžoval na mne u ministra vnitra soudruha Pavla!“ To už mu nabíhaly na krku žíly.

„Ani ministrovi Pavlovi jsem si na nikoho nestěžoval“, řekl jsem mu klidně a měl jsem v duchu pocit radosti, když běsnil.

„Jak vy se znáte se soudruhem ministrem, to by mně zajímalo?!“ Jeho oči hořely ohněm vraha.

„Ministr Josef Pavel je můj dlouholetý nejlepší přítel“, zalhal jsem mu.

„Nemohu pochopit, jak se to mohlo stát, on a a a vvy.“ To už se nekontroloval a koktal.

„Byli jsme několik let spoluvězni!“

Ochman ještě více vytřeštil oči a jeho propadlý hrudník připomínající nemocného na tuberkulózu se nějak vzedmul, že hrozil prasknutím. Vyhekl něco, hodil mi pas na okraj stolu a zařval:

„Táhněte, ať vás už nevidím, ale my se ještě potkáme!“ Znělo to jako výhrůžka.

„Co máte proti svému nadřízenému ministrovi. Myslíte, že jste snad víc než on?“ To už jsem shrábl se stolu cestovní pas a odcházel. Mezi dveřmi jsem jenom zaslechl jeho slova:

„Počkej, ty svině!“

 

Nijak jsem se nezdržoval, spíše naopak, rychle jsem ujížděl na kole do továrny, kde jsem pracoval, abych sdělil Karlovi Palátovi, že cestovní pas už mám.

 

Bohužel stávka kanadských pošťáků zabránila dalšímu jednání s dr. Klímkem a když se situace zhoršila natolik, že vojenský zásah Sovětů byl neodvratitelný, odjel Karel do Prahy a přivezl rakouská vstupní visa. Byl to závod s časem. Na polských hranicích se soustřeďovala sovětská armáda. Věděl jsem, že přijdou-li bolševické hordy dříve než se nám podaří odejít, těžko unikneme smrti. Zde byl venkov, každý nás znal. Všichni „estebáci“, zmáhající se jen na výhrůžné dopisy a ránu do týla, okamžitě s příchodem svých protektorů začnou řádit víc než před tím – už jenom pro svůj strach z politických vězňů, který prožívali od počátku jara 1968.

 

Část národa se dívala na Dubčeka jako na nějaké ztělesnění svobody, já jsem v něm viděl stále jen příslušníka zločinecké organizace, který plní rozkazy Sovětů. Velmi dobře si pamatuji dobu, kdy byl prvním tajemníkem ÚV KSS v Bratislavě. V létech 1959-1964 mu řada vězňů posílala po svých příbuzných dopisy a žádala ho o návštěvu leopoldovské pevnosti, případně, aby poslal kontrolní komisi. I moje matka mu osobně nesla moták. Komise nikdy nepřišla a v Leopoldově se vraždilo a mrzačilo dál, přestože Alexander Dubček o tom musel vědět. Když byl takový lidumil, proč nezakročil? Nechtěl, protože jsme byli nepřátele jeho rodné komunistické strany a takové nepovažoval za lidi.

 

„Pražské jaro“ byl jen humbuk na prosté lidi. Dubček bojoval svůj osobní mocenský boj s presidentem Antonínem Novotným, který se stal pro stranu naprosto neúnosný. K tomu potřeboval oporu celé veřejnosti. Musel dokázat, že hospodářskou katastrofu nezavinila strana, ale pouze pár jednotlivců. Uvolněním svobody chtěl získat zlatý poklad, protože správně předpokládal, že lidé budou i malou volností zaslepeni a budou dávat zlaté dary. To se mu také trochu povedlo. Dubček potřeboval vytvořit jednotu národa a na druhé straně odhalit jednotlivce, kteří šli veřejně proti komunistické moci. Všechny své odpůrce evidovali, aby je v určitém čase mohli likvidovat a poslat do internačních a koncentračních táborů. Dubček velmi dobře věděl, že Sovětský svaz potřebuje obsadit československé západní hranice pro svoji vojenskou stratégii, aby mohl na území ČSR rozmístit taktické atomové zbraně. Proto bylo s odchodem sovětských vojsk po vojenských manévrech na našem území všelijak otáleno. Bohužel už nevěděl jak splnit požadavky Sovětů a být při tom národním hrdinou. Když se Dubček tolik opíral o lid, proč lidu nezveřejnil obsah jednání z Čierné pri Čope a z bratislavské konference? Vždyť tam byl dohodnutý „druhý Mnichov“!

 

 

6. srpna 1968

 

Své rodiště jsem opouštěl večer a nad ránem 7. srpna 1968 jsme projížděli s Karlem Palátem československo-rakouské hranice směrem do Vídně. Byl jsem obtěžkán dokumentárním materiálem proti zločinnému režimu. Měl jsem podivný pocit, že tento „výlet“ asi nebude krátký. Doma jsem zanechal manželku a čtrnáctiměsíčního syna Jiřího, který sotva říkal „máma, táta“. Manželka zatím neměla cestovní pas a proto nemohla jet se mnou společně. Nesčetněkrát jsem si pokládal otázku: „Uvidím je ještě někdy?“

 

21. srpen 1968

 

Jsme ve Vídni. Bydlíme v X. okrese ve sklepní místnosti, která do nedávna sloužila jako obchod s akvarijními rybkami pod jménem „Akva exotos“. Kolem zdí v regálech je ještě sto dvacet pět akvárií a proto vzduch je prosycený vodou. Prostředí připomíná tropy. Polní lůžka, kufry místo stolu, to je celý náš komfort. Sedím při svíčce u „stolu“ a píši na cestovním psacím stroji dopisy a začáteční kapitolu této knihy, když se rozletí dveře a do místnosti se doslova vřítí rozčílený Karel se zprávou o okupaci Československé republiky sovětskými jednotkami.

 

Naše nejhorší obavy se naplnily a já pláču v bezmocném vzteku u rádia. Nasloucháme zoufalému výkřiku tolikrát v historii znásilněného národa, který po několikaměsíční naději na získání svobody a demokracie, je opět brutální botou sovětské soldatesky zašlápnut do prachu beznaděje a poroby. Úpěnlivé volání československých vysílacích stanic o pomoc a heroický odpor bezbranného lidu drásá nervy. Je to strašná obžaloba nejen vrahů a zrádců, ale i svobodného světa, jehož mocní s úsměvem přijímají ve svých sídlech sovětské vyslance vysvětlující „přátelskou službu Sovětské armády československému lidu“. Jako mnohokrát v minulosti, český a slovenský národ zůstává ve svém boji sám a pouze sympatie širokých vrstev svobodných národů Evropy dávají naději, že snad nový sovětský zločin nebude nikdy zapomenut …

 

Večer je protestní demonstrace před sovětským velvyslanectvím. Jsme s Karlem v několikatisícovém davu, hlavně vídeňských vysokoškoláků, když mi náhle někdo strká do rukou mikrofon a objektivy televizních kamer jsou zaostřovány na nás. Po krátkém improvisovaném projevu jsme s Karlem začali zpívat „Teče voda teče“ a československou hymnu „Kde domov můj“ a „Nad Tatrou sa blýská“. Přidali se k nám všichni Slováci a Češi, kteří byli v davu. Od velvyslanectví se pak dav demonstrantů valil večerní Vídní, aby se potkal s jiným ještě větším průvodem organizovaným vysokoškoláky. Oba průvody splynuly v jeden mohutný příboj lidí, protestujících proti nejnovějšímu sovětskému zločinu. Po projevu před katedrálou sv. Štěpána se vzrušeně debatující hloučky rozcházely do svých domovů.

 

Po poradě s přáteli jsem se rozhodl k další okamžité protestní akci. Byl jsem okresním předsedou „Společnosti pro lidská práva“ a nevěděl jsem, zda v současné době je někdo z celostátního ústředí této organisace mimo okupovanou vlast, aby jménem desetitisíců členů a celého znásilněného národa protestoval u Organisace spojených národů, z jejíhož popudu organisace vznikaly. Proto jsem adresoval otevřený dopis generálnímu tajemníku U’Thantovi, žádaje jménem všeho československého lidu o ochranu OSN proti sovětské agresi. Dopis byl otištěn ve všech větších denících v Rakousku, Západním Německu, Švýcarsku. Mezitím v Moskvě komunističtí představitelé – Svoboda, Černík, Smrkovský, Mlynář, Dr. Kriegel a další, vedeni generálním tajemníkem ÚV KSČ Dubčekem, vyjma jediného z této skupiny Dr. Kriegla, zradili národ a podepsali kapitulaci a obsazení Československa sovětskou armádou.

 

Situace v Československu se stala pro většinu národa kritickou. První transporty uprchlíků začaly všemi prostředky přecházet hranice. Spousta československých turistů vracejících se z dovolené v jižní Evropě se soustřeďovala v Rakousku a hlavně ve Vídni. Zde se dovídám, že na Voklkshilfe věděli o okupaci Československa už tři měsíce napřed a měli připraveny stany pro tři sta tisíc uprchlíků. Teď nějak to všechno čišelo zradou.

 

Americký prezident Johnson věděl o okupaci dva týdny předem a dal Brežněvovi zelenou. Páni politici v čele s Dubčekem věděli dávno, že dojde k nějaké formě okupace Československa, ale hráli před celým národem divadlo. Snad se zalekli masového odporu obyvatelstva a proto se tvářili jakoby o ničem nevěděli. O čem se rozhodovalo v Čierné pri Čope a v Bratislavě?

 

Najednou jsem pociťoval nebezpečí a Vídeň se mi zdála příliš malou. Vzpomněl jsem si na několik bývalých spoluvězňů například Štefana Kiripolského, jak je v minulosti přitáhli z Vídně do Československa v pytlích. Proto jsem se rozhodl odjet do Švýcarska. Své přátele jsem přemlouvat dlouho nemusel a tak s Karlem Palátem, Jiřím Nyčkalem, Libuši Svobodovou a dalšími dvěma přáteli odjíždíme do Švýcarska, s jehož Ústředním aeroklubem v Curychu jsem již z Československa navázal písemné spojení.

 

Naše cesta vlakem končila ve švýcarské pohraniční stanici Buchsu. Neměli jsme vstupní víza a proto jsme byli rakouským policejním orgánům vráceni s tím, že švýcarská vláda jedná o povolení našeho vstupu do Švýcarska. Celní orgány nám zprostředkovaly styk s presidentem švýcarského aeroklubu dr. Malcevem a já jsem ani netušil, jaký vliv bude mít moje předběžná korespondence se švýcarským aeroklubem.

 

Rakouští policisté nás odvezli na noc do útulku pro důchodce do malé vesničky u lichtenštejnských hranic. Útulek spravovaly řádové sestry. Byly k nám velmi přátelské a dobrosrdečné, takže jsme se tam cítili jako doma. Druhý den v poledne nám z policejního ředitelství ve Feldkürchu oznámili, že švýcarská vláda nám povoluje vstup do země a odvezli nás na dráhu. V Buchsu nám švýcarští celníci dali do pasu vstupní víza na neomezenou dobu a sdělili, že máme jet přes Curych do Grenchen, kde jsem určen pro vystoupení na leteckém dnu. Švýcarští hraničáři i policisté by mohli být skutečně vzorem pro své kolegy na celém světě. Ochota, pochopení a snaha pomoci je bezpříkladná. Stejně tak i orgány místní, kantonální i federální správy ukázaly našim lidem něco, na co jsme dosud nebyli zvyklí. Pomoc uprchlíkům, zorganisována prakticky přes noc, byla opravdu účinná a převážná většina lidí, kteří Švýcarskem v oněch pohnutých týdnech a měsících na své pouti exilem prošli, budou vždy vzpomínat.

 

Po jednodenním zdržení v Curychu přijíždíme do Grenchen na letiště. Tam jsme představeni Spolkovému policejnímu presidentovi a předsedovi místního aeroklubu panu Salazovi, kteří tam na nás čekali. Policejní president mi položil otázku, zda hodlám žádat o politický azyl. Po mém rozhodném přisvědčení mne ujišťuje, že jej okamžitě dostanu, tak jako i moji společníci Karel a Jiří, neboť takové je rozhodnutí švýcarské spolkové vlády, která o nás třech včera v noci jednala.

 

Večer jedeme do města a jsme ubytováni v malém, ale velmi příjemném hotelu „Rösli“. Druhý den ráno jsme probuzeni zvony kostela přímo proti našim oknům. Tak nádherný zvuk zvonů jsem ještě nikdy neslyšel – to byl koncert celého symfonického orchestru. Snad proto musím vzpomínat na svou rodinu, od které jsem odloučen. Na manželku a malého Jirku a nemám ani představu, kdy a za jakých okolností je ještě uvidím.

 

V sobotu pršelo jako z konve a letecký den byl přesunut na příští sobotu a neděli. President aeroklubu pan Salaz mi navrhl, abychom s ním jeli do Bernu na ministerstvo dopravy, protože ve Švýcarsku můj způsob akrobacie nebyl povolen. Podařilo se nám s Jirkou Nyčkalem přesvědčit pracovníky ministerstva dopravy, ale musel jsem akceptovat jejich dvě podmínky: minimální výška pro akrobacii – třista metrů a musím mít na sobě padák. Překvapením pro mne bylo, že jako pilot mi byl určen učitel létání – „létající farář“, jezuita Willy Portman – abych prý byl blíže Bohu. Zkušební produkci jsme provedli přesně podle plánu a po přistání některé prvky v sestavě jsme změnili.

 

Sobota 7. září 1968

 

Je krásný slunný den. Obrovská reklama přitáhla na letiště asi dvacet pět až třicet pět tisíc diváků. Karel mi zavěšuje hrazdu pod letadlo Piper-Super, Jirka vyřizuje záležitosti u rozhlasu a já čekám na pokyn ke startu. Konečně rolujeme na start, dostáváme povolení a vzápětí Páter Willy dává plný plyn Continentalu, který nás žene po rozjezdové dráze a pak nad ní. Za letiště stoupáme do předepsané výšky a zůstáváme na okruhu, abychom na povel rádia nalétli k vlastní produkci.

 

Rozhlížím se překrásnou krajinou, která mne nutí ke vzpomínkám. Motor jednotvárně bzučí a mně by bylo líp, kdybych věděl, že po skončení produkce se budu vracet domů ke své rodině. Ale je zde nějaká propast, která se nedá nijak překlenout. Z přemýšlení a pozorování mne vytrhuje povel rádia k zahájení produkce. Páter Willy nalétává na kurs a já přecházím do akce. Po dvaceti minutách akrobacie na hrazdě pod Piperem přelétávám letiště v závěsu hlavou dolů a roztahuji švýcarskou vlajku. Všechno je v pořádku, ještě pár „drcnutí“ při přistání a motor umlká, aby byl vystřídán skutečnou bouří potlesku a voláním nadšených diváků. Pak už jenom tisíce autogramů, které jsem rozdával přímo z džípu. To byla snad největší dřina.

 

Neděle 8. září 1968

 

Vstávám časně ráno a mám takový divný pocit nejistoty. Jdu do protějšího katolického kostela na mši svatou, ale svého vnitřního zmatku se nemohu zbavit. Mám už s tím své zkušenosti – není to poprvé. Vždy se něco nepěkného přihodilo. Odpoledne na letišti se můj nedobrý pocit ještě zhoršuje. Všechno kontroluji dvakrát, i když Karel Palát provádí montáž bezvadně, ale dnes nevěřím ani sám sobě. Vím, že nemohu uhnout a vzdát se produkce. Léta jsem čekal na tuhle chvíli a když je zde, nemohu se jí přece zříci, i kdyby se mi zdálo o čertech.

 

Startujeme, a jako včera vyčkáváme na okruhu na povel z rádia. Už je zde a já nemám čas na nějaké pocity. Teď záleží na přesnosti mých rukou a nohou a na přesném odhadu síly. Tak, jak ubíhají vteřiny a minuty v různých figurách a cvicích, vrací se mi můj klid a dokončuji závěrečné vlajkové defilé asi ve výši stodvaceti metrů nad hlavami mávajících diváků. Usedám na hrazdu, kratičký oddych a už šplhám k letadlu. Pilot, páter Willy, mi podává ruku, ale mně se zdá, že mne někdo drží, nemohu se hnout z místa, dávám do toho všechnu poslední sílu paží i nohou, ale tu podávanou ruku Pátera nemohu dosáhnout. Na moment se mne zmocňuje panika, poslední pokus a pak hrozný náraz, který odtrhuje mé křečovitě sevřené prsty od lana a já padám, jakoby katapultován od letadla do prostoru. Zlomky vteřiny, ale co všechno proběhne za tu dobu hlavou! Znovu náraz, který mění i moji polohu z pádu na zádech, ale to už stará zkušenost dává povel očím vzhlédnout k obloze. Nade mnou rozevřený padák a já nepřemýšlím proč a jak, ale instinktivně připravuji nohy a celé tělo na dopad, který bude dost prudký, vzhledem k malé ploše padáku a k malé výšce pouhých sto metrů, ve které se padák otevřel.

 

Náraz na rozmoklou louku. Jdu do kotoulu, vstávám, přitahuji popruhy a šňůry padáku, „vylévám“ vzduch a shazuji popruhy. Ještě chvilku stojím jako omráčený, bláto a voda; jsem doslovně jedna koule mazlavé hlíny, jak jsem se vyválel. Naučenými pohyby, bez přemýšlení jako při paravýcviku balím padák a pak se rozhlédnu. Teprve tehdy jsem si uvědomil, co se vlastně stalo. Při výstupu k letadlu jsem pravděpodobně zachytil rukojetí otvírače padáku za nějakou příčku. To byl ten neznámý faktor, který mne držel a nepustil dál do letadla. Silou jsem překonával odpor rukojeti od uvolňovače a tím jsem vlastně otevřel malý padáček. Ten stačil na to, aby nejen otevřel velký padák, ale předtím, aby mne odtrhnul od letadla. Jenom zázrakem se padák, který se ve zlomku vteřiny otevřel proudem vzduchu od vrtule, nezapletl do kormidel. Dostávám znovu husí kůži při pomyšlení, že to mohl být konec se mnou i s létajícím Páterem Willy Portmanem. Sbírám složený padák a vydávám se na cestu k letišti. Je to dle mého odhadu asi pět kilometrů pěkná procházka, ale zaplať Pán Bůh, že jsem ji schopen podniknout.

 

Přibližuje se hluk nízko letícího letadla, kus dál jiné a další. Bleskne mi hlavou, že mne asi hledají a tak jim mávám. Základní barva kombinézy byla červená a tak i přes to bláto, co mám na sobě, mne viděli. Skutečně po několika minutách vidím dva vozy, které ke mně míří. V prvním byl lékař, který se mne táže na zranění a já ho s radostí ujišťuji, že nejsem ani škrábnut. Druhý vůz je džíp aeroklubu, do kterého nasedám a odjíždím k letišti.

 

Kdybych byl dělal ve vzduchu i stojky na uších a já nevím co ještě, asi bych nikdy nedokázal přimět diváky k takovým projevům sympatie, jako když jsem se objevil na letištní ploše po svém nedobrovolném seskoku, který byl v pořadí třistadvacátýosmý. Musel jsem objíždět kolem jásajících diváků, promočený a zamazaný od bahna, ale šťastný, že to takhle dopadlo. Bolela mne jen ruka … od autogramů.

 

Protože sezóna leteckých dnů ve Švýcarsku končí, pracujeme s Karlem Palátem a Jiřím Nyčkalem v Grenchen, v největší švýcarské továrně na hodinky „Etna/Eterna“ – Jiří jako „brusič“ (Karhan), Karel jako „mechanik opravář“ a já jako nástrojař. Potom ještě přišla cesta do Rakouska.

 

6. října 1968

 

V nádherném prostředí Tyrolských Alp v městě Vörgl byl uspořádán Oblastní letecký den a já tam startoval poprvé v životě pod helikoptérou Bell-48. Opět úspěch, mnoho nových přátel, rozloučení a zpět do Švýcarska, které bylo k nám velmi pohostinné. Zvláště jsme si oblíbili v kantonálním městě Solothurnu šéfku kantonální cizinecké policie (Fremden Polizei) paní Nunlis, která nám byla jako opravdová matka. Ale hned na začátku jsem cítil, že náš pobyt je zde jen dočasný pro nepochopitelné jednání našeho zaměstnavatele továrníka dr. Schilta, který se cítil smrtelně uražen, že jsme pohrdli jeho továrnou, která byla největší a nejmodernější v celém Švýcarsku. Vyvstala otázka, kam dále. Byla možnost emigrovat do Austrálie. Tu jsem kdysi viděl, ale je hrozně vzdálená. Jižní Afrika? Tam jsem v minulosti také byl. Nebo Kanada? Ne, tu neznám. Kanada byla mi zemí neznámou, tajemnou a přece Evropě blízkou.

 

S Karlem Palátem jsme se rozhodli pro Kanadu, protože ještě z domova od března 1968 jsme byli v písemném styku s JUDr. Adolfem Klímkem, žijícím ve Winnipegu, Manitoba, který nám už tehdy vyřizoval starty na leteckých dnech. V době vyřizování cestovních formalit jsem zahájil nebo lépe řečeno intenzivněji pokračoval v akci uskutečnění příjezdu mé manželky a syna za mnou do svobodného světa. Obrátil jsem se na pana kardinála Berana do Vatikánu s prosbou o intervenci sv. Stolice v mé záležitosti. Zaangažoval jsem do toho švýcarskou vládu a Mezinárodní červený kříž v Ženevě. Náš pobyt ve Švýcarsku se chýlil ke konci.

 

Pátek 15. listopadu 1968

 

Přijíždíme do Bernu na kanadské velvyslanectví k pohovoru, který trvá asi jednu až dvě minuty. Hned na to jdeme k lékaři a odpoledne už dostáváme letenky do Toronta. Druhý den t. j. v sobotu mluvím telefonicky naposled se svojí manželkou a poprvé slyším mluvit svého syna z Československa : „… to to tam je, ahoj tati!“

 

 

 

Autor této knihy, Milo Komínek, strávil sedmnáct let – to jest téměř celé své mládí v komunistických koncentrácích a věznicích. Podle soudní obžaloby za to, že se s ozbrojenou skupinou pokusil násilím změnit Ústavu republiky, přičemž spáchal čin za okolností zvláště přitěžujících.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.