7.12.2013
Kategorie: Historie

Z knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ (XI. – Leopoldov – pevnost ztracených)

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 07|12|2013

7. září 1953

Jsem odveden spolu s dalšími třiceti dvěma spoluvězni na transport. Jsme spoutáni a naše cesta vede přes pohoří Karpat na Slovensko a proto usuzujeme, že to může být buď Ilava, nebo Leopoldov. Nakonec zastavujeme na nádvoří pevnosti Leopoldov. Její pověst byla známa po celé republice i když v současných poměrech bylo těžké určit, který z těch významnějších kriminálů je horší. Rozhodně patřila k těm nejhorším. Ne-mám ani potuchy, že zde ztratím jedenáct let ze svého života z toho devět let na samovazbě. Obvyklý uvítací ceremoniál a prohlídky „filcunk“, kterých se zúčastňuje náčelník kapitán Stanislav Král, přeložený sem z Mírova a bachaři: Ďuríš, Eliáš Rudolf (hvízdavý Dan), Filo Isidor (cikán), Halecký Jano, Huňady (Leventé), Mačica, por. Mach, „Partyzán Jano“, Pavlovič Jozef (kovboj), Slatínský, Škubla Florián a další.

 

 

Jsem zařazen na „Konopu“ a opět se setkáváme se starými známými generály: Pelichem, Janouškem, Kutlvašerem, Mrázkem a s mnoha dalšími vysokými důstojníky, poslanci za stranu Lidovou a Národně socialistickou, se kterými jsem již byl na Borech nebo v Jáchymově. V dílně se poprvé vidím s Ábelem Lukáčem a ani jeden z nás netuší, jak budou naše osudy spojené a že se z nás stanou přátelé na život a na smrt. Ábel mne vede k Fero Žigraji, pracovníku Povereníctva dopravy z Bratislavy, se kterým mě pojí mnoho vzpomínek na spolupráci v civilu, když jsem byl ještě pilotem a akrobatem. Dovídám se, že zde v Leopoldově v budově Nové samovazby byli umučeni moji staří přátelé, s nimiž jsem byl na cele na Borech. Byli to: generál František Pešek, podplukovník západní zahraniční armády tankista Adam a další spoluvězni. Byl zde také umučen nadlesní Rudolf Sachr z Hostýnských hor, s jehož švagrem Frantíkem Rajnochem z Bystřice p. Hostýnem jsem byl před nedávnem na cele na Mírově. Ti všichni museli zemřít na vyšší příkaz, který dobrovolně plnili bachaři a vězni – chodbaři Hepnárek a Erik Hedl. Bylo to v letech 1951-1952. Bachař nebo chodbař přistoupil ke dveřím cely a dal příkaz dřepovat. Postižený dřepoval nepřetržitě padesát, sto, dvěstě, třista dřepů a to se opakovalo denodenně, do úplného vysílení, až přišla smrt. Tak skončil i můj starý kamarád z Borů, sedmdesátiletý generál František Pešek, který mi vyprávěl mnoho příhod z první světové války, z italských legií a kolem osoby prezidenta T. G. Masaryka, s nímž byl často ve styku.

Po několika dnech jsem přidělen na práci v nové Hale, která nesla jméno „Hala Vel“. Je to bolavá záležitost nás všech, kteří jsme nuceni v této hale pracovat na linkách pro Zbrojovku Uherský Brod. Je to tragická ironie, že vězňové státních soudů jsou nuceni pracovat na výrobě součástek pro kulomety a pušky: klapky hledí, mušky, schránky ústrojí do kulometů, podavače, kohoutky, atd. – Je už v povaze našich věznitelů, že k donucení k práci přidávají násilné nucení k činům proti morálnímu přesvědčení svých obětí. Základy této nové Haly byly postaveny v roce 1952 ze zbytků zbořeného kostela, který stál před branou trestnice a který byli násilím donuceni bourat vězňové – katoličtí kněží. Sochy z kostela byly naházeny do betonu základů. Jenom dva kněží odmítli, i za cenu smrti, kostel bourat. Byl to kpt. duchovní služby Josef Pojar (rodem z Vídně, sloužící v Brně) a můj dobrý kamarád – olomoucký světící biskup Zdeněk Zela.

Na hale pracuji jako seřizovač obráběcích strojů na lince 042, kde pracují tři řeholní kněží: opat premonstrátů P. Agustin Machálka (z Nové Ìíše), opat premonstrátů P. Vít Tajovský (z Želivu) a provinciál jezuitů P. František Šilhán (z Prahy). Dále zde pracují: František Přeučil (z Pardubic) – poslanec NS, Fero Žigray – správce letiště (z Piešťan), Vojtěch Čerešňa – továrník (z Trnavy), vstrm. SNB Jozef Cigánik ( z Piešťan), František Tomčík – bývalý partyzán a výrobce svíček z Pezinku, Lednický – statkář (od Piešťan), vrstrm. SNB Andrej Šimon ( z Trnavy), Bohumil Jedlička – partyzán a hostinský (od Blanska) a asi deset jiných spoluvězňů, na jejichž jména si už nemohu vzpomenout.

 

25. říjen 1953

Stále pracuji na „Hale Vel“ pro Zbrojovku Uherský Brod jako seřizovač. Jsem na noční směně a hodiny ukazují ráno nějakou minutu po páté. Na jednom z revolverových soustruhů pracuje můj kamarád z civilu, Fero Žigray. Je velmi unaven, nemůže splnit předepsanou pracovní normu a proto jsem mu chtěl pomoci. Právě jsem nasazoval na unášecí rozpínací trn součástku – „schránku ústroji do kulometu“. Levou ruku mám opřenou o převodovou skříň, kde jsou různé řadicí páky a také i vypínač. Pravou rukou utahuji násadkovým klíčem rozpínací trn, který zevnitř upevňuje obrobek. Najednou mi levá ruka únavou sjela po převodové skříni dolu a nešťastnou náhodou zavadila o vypínač. Vřeteno se prudce roztočilo, násadkový klíč se mi v ruce protočil a roztrhl dlaň jako kapsu, počínající od palce a vytrhl i šlachy. Byl to velmi těžký úraz. Okamžitě mě odvedli do nemocnice, kde vězeňský lékař – výborný chirurg Dr. Jiří Krbec (bývalý primář z Klatov) měl se mnou velmi těžkou práci, protože byl si vědom, že ruku musím mít perfektní pro své civilní povolání. Operace se mu skutečně povedla, za což mu upřímně děkuji. Protože jsem ve stavu pacientů v nemocnici, tentýž den odpoledne jdu znovu na operační sál. Dr. Jiří Krbec mi se svým týmem lékařů: Janem Šmídem, Bedřichem Pekem, Josefem Vrbíkem, Václavem Pergnerem a Danem Prchlíkem operuje na levé noze křečové žíly, které jsem si ztrhal těžkou prací v uranových dolech v Jáchymově. Asi za dva týdny po operaci jsem do levé nohy dostal trombózu, kterou budu mít údajně až do své smrti.

 

15. listopad 1953

Hospodářská správa mě přeložila z „Haly Vel“ do ústavní zámečnické dílny. Jako strojní zámečník v údržbě trestnice mám možnost dokonale poznat pevnost Leopoldov a zprostředkovávat styk vězňů na různých odděleních, což také dělám.

Leopoldov je stará pevnost, postavená za rakousko-uherské císařovny Marie Terezie na počest jejího syna Leopolda. V té době byly postaveny v Čechách pevnosti Terezín a Josefov. Pevnost Leopoldov měla sloužit k obraně proti Turkům. Později byla přeměněna na vojenskou věznici a těžkou trestnici. Je postavena na ploše dvanáct hektarů v podobě šesticípé hvězdy a obehnána jedenáct metrů vysokými valy. V rozích byly střílny a dnes pod valy je drátěné oplocení s koridorem, jako v jáchymovských táborech. Ve všech cípech hvězdy jsou zděné strážní kulometné věže, ovládající celý prostor věznice.

Dny běží jeden za druhým a jsou zase svátky. Vánoce se podobají všem předchozím. V polovině ledna 1954 mám při montáži těžkého lustru v ordinaci nemocnice opět úraz. Lustr, který spoluvězeň elektrikář Albín Heřman (z Plzně) připevnil na strop, se z háku vysmeknul a dopadl přímo na moji levou ruku, kterou přidržuji žebřík, na kterém stál. Je z toho fraktura levé ruky, sádra a dva měsíce neschopnosti práce.

———-

9. ledna 1954 byl popraven šéf bezpečnostní služby, generál Josef Musil (* 23. 3. 1900). Tento velký komunista – zloduch vymyslel a vykonstruoval mnoho tragédií a měl na svědomí četné popravy. Nakonec sám uvíznul v oprátce.

21. ledna 1954 byli popraveni:

Baláš Štefan (* 9. 3. 1925)

a Alois Milučký – dělník (* 26. 10. 1930)

20. února 1954 byli popraveni:

Josef Kozlík – automechanik (* 16. 9. 1904)

a Jaroslav Peteřík – rolník (* 11. 3. 1923)

19. března 1954 byl popraven Osvald Závodský – tajemník KSČ (27. 10. 1910)

———-

 

15. květen 1954

Náš oddíl je na vycházce. Najednou nám pustí z velitelství vězeňský rozhlas z tiskové konference v Praze s projevem Bohumila Laušmana, bývalého ministra průmyslu do roku 1948. Stěží poznáváme jeho hlas a to, co říká, už vůbec není jeho. Je to nazpaměť naučený scénář. Co donutilo Bohumila Laušmana k tomuhle projevu nevíme, ale musíme si představit prostředky, které estébáci pro podobné příležitosti mají.

Postupně se od Laušmanových spolupracovníků, kteří jsou zde s námi (Miroslav Kapek z Ostravy, Dr. Košťák z Bratislavy, poručík pohraniční stráže Martin Šimkovíč z Plaveckého Čtvrtku u Malácek, který Laušmana převáděl v Rusovcích u Petržalky) dovídáme, že Laušman byl v průběhu roku 1949 několikrát vážně varován jedním z vlivných členů ÚV KSČ, že se proti němu shání materiál. Na Silvestra 1949 ho v Rusovcích u Bratislavy ilegálně převedl přes hranice poručík pohraniční stráže Martin Šimkovič a B. Laušman zakotvil v Jugoslávii, kde mu prezident maršál Josef Broz Tito udělil politický azyl. Za svého pobytu napsal dvě knihy pamětí, které komunistickému panstvu v Praze pěnily žluč. Jeho pobyt na svobodě kalilo vědomí, že byla uvězněna celá rodina a zetě majora Nechanského dokonce popravili – jako výsledek represálií za jeho útěk a publikované paměti. Stále se snažil navázat styk s domovem a proto si v roce 1953 najmul domek v Rakousku, aby byl blíže. 23. prosince 1953 večer k němu přišel jeho dobrý přítel, rakouský občan Herman Rauscher, bývalý poslanec za socialistickou stranu Rakouska a agent KGB a sdělil mu, že v nedalekém hostinci jsou dva lidé z ČSR, kteří by byli ochotni zařídit spojení a doručit nějaké přilepšení jeho rodině. Laušman pravděpodobně v radosti nad nenadálou možností, zapomněl na opatrnost a připil si s muži na lepší nový rok. Když se pak probudil, seděl spoután ve voze a u něj dva jiní muži. České nápisy venku mu brzy daly znát, o jaké dobrodince vlastně šlo. Na Štědrý večer 24. prosince 1953 už byl na Ruzyni. Jeho únos vzbudil v zahraničí značný ohlas, zatímco v republice byla jeho přítomnost pět měsíců utajena.

Po dalších několika dnech se dovídáme další podrobnosti o průběhu tiskové konference, která probíhala za asistence ministra vnitra Rudolfa Baráka a jeho náměstka Košťála.

Později při vhodné příležitosti Laušman sdělil spoluvězni Štefanu Pagáčovi, že mu bylo slíbeno propuštění za projev v rozhlase, ze kterého stejně každý musel poznat, že není z jeho hlavy. Ze slibu však nic splněno nebylo. Laušman zůstává nadále ve vězení v Ruzyni a to v přísné izolaci na cele č. 13., kde byl údajně na příkaz ministra vnitra a agenta KGB Lubomíra Štrougala, 8. května 1963 otráven. Poslední čtyři roky, až do hodiny smrti, s ním žil na cele Štefan Pagáč.

* * *

Ke konci května 1954 dostávám příkaz zhotovit nový „katr“ (mřížové železné dveře) a už druhý den jej zazdívám na Nové samovazbě se svým pomocníkem t. č. zedníkem Msgre ThDr. P. Janem Boukalem – osobním sekretářem p. arcibiskupa Berana. Brzy se s Jendou dovídáme důvod opatření. Přichází nový transport a s ním bývalí komunističtí prominenti, pozavíráni po pádu Slánského, kteří měli to štěstí, že neuvázli v oprátce, ale dostali jen tresty na svobodě. Je mezi nimi povereník Laco Novomeský, velvyslanec Richard Slánský (bratr popraveného Rudolfa), Marie Švermová, kpt. StB Glazer (Bratislava), ppluk. OBZ Souček (Praha), London, Hajdu, Eduard Goldstücker, pluk. Hromádko, pluk. StB Balasz (Bratislava), pluk. Rašla – hlavní vojenský prokurátor, vojenský prokurátor Major Vaš a čtyřicet jedna dalších komunistických hrdlořezů. Pomáhají teď budovat socialismus z druhé strany mříží a žiji spolu s námi – svými oběťmi. Člověk by řekl: „Kolo osudu“, jenže toto je kolo moskevské rulety, periodicky roztáčené v souhlase se stupidní doktrínou o permanentní revoluci, která se otáčí tak rychle, že i těm nejchytřejším stranickým funkcionářům není možno na delší dobu udržet v rukou svá žezla moci, národy prokletá. Ruleta vyrábí tajemníky a ministry stejně rychle, jak rychle z nich dělá terče popravčích čet, nebo panáky pro šibenice.

Do Nové samovazby nemají přístup ani ostatní bachaři, pouze velitel samovazby Ďuriš a primitivní Jano, zvaný „Partizán“. Rovněž na čtvrtém oddělení se buduje isolace. Proč? Kdo je v komunistickém kriminále déle, ví, že mohou být pouze dva důvody. Buď přijdou další transporty anebo se očekává něco, za co bude nutno část vězňů izolovat. Protože první alternativa nevyšla, čekalo se, co se jako „náhodou přihodí“. A skutečně: v pevnosti byly uměle vytvořeny ilegální organizace, „zelený a černý drak“, které měly za účel přivést do maléru spoustu lidí, na kterých velitelství záleželo, aby zmizeli za katrem (mřížovými dveřmi) isolace. Organizace byly vytvořeny bonzáky – udavači, kteří byli řízení z velitelství bachařem zvaným „králem bonzáků“ a nebo také „koňská hlava“.

———-

29. května 1954 byli popraveni:

Karel Gruber – zámečník (* 15. 7. 1927)

a Anton Kandráč – úředník (* 8. 4. 1925)

———-

Náčelník věznice Leopoldov – kpt. Stanislav Král je přeložen do Valdic u Jičína („Kartouzy“) jako náčelník trestnice a na jeho místo postupuje vrchní strážmistr Vrábel, zřejmě už také dost zralý na důstojnické epolety. Mrzký vrah ppluk. Šafarčík se střídá v inspekcích Leopoldova se svým žákem politrukem kpt. Ladmanem. Občas, snad aby se nám nestýskalo, přijde se na své bývalé svěřence podívat major Karafiát z ministerstva vnitra. Pamatuji si na jedno setkání s majorem Karafiátem: Stojíme nastoupeni na cele č. 23 ve druhém oddíle, protože Karafiát si přišel vybírat otroky do Jáchymova. Vedle mne stojí Jozef Brustík (Bardějov). Karafiát si ho prohlíží a prohodí:

„Vy máte ale vzpurný ksicht. To se divím, že vás neoběsili.“ Odstoupil o několik metrů dál, vrátil se před Jozefa a znovu prohodí:

„To ste asi ještě neřek všechno!“

Čas ubíhá, jen zde se zastavil a v našem podvědomí jej měříme jen úmrtím svých přátel a známých.

* * *

Rok 1955 je nabit diplomatickou aktivitou, cestami státníků, konferencemi a jednáními, která nikam nevedou. V Moskvě jsou noví vládci. Předsedou rady ministrů je Bulganin a prvním tajemníkem KSSS Nikita Chruščov. Západoněmecký kancléř Konrad Adenauer odjíždí do Moskvy, navazuje diplomatické styky a žádá o propuštění osmi set tisíc německých válečných zajatců žijících v Rusku, jak je měla registrována zpravodajská služba generála Gelena. Je repatriováno celkem jedenáct tisíc zajatců a o ostatních sovětská oficiální místa cynicky prohlásila, že je kryje „sovětskaja zemlja“. Po válce byli povražděni v Gulagu, v různých dolech a přehradách kde museli otročit. Sověti nikdy nerespektovali „Ženevskou konvenci o válečných zajatcích“. Odezvu to má i v československých kriminálech, odkud jsou propuštěni retribučáci německého původu.

V Rakousku byla velmocemi vyhlášena neutralita. Západní spojenci odpustili Rakousku válečné reparace, ale SSSR neodpustil ani cent. Naopak, vybírá si je v naftě za nadiktované ceny. Dva tisíce rakouských komunistů, rozpálených vidinou možné revoluce a osobních koryt, kteří řádili v sovětské vojenské zóně a chtěli násilím zkomunizovat Rakousko, po odchodu okupačních jednotek bylo rakouskými občany naházeno do Dunaje a utopeno.

Eisenhower (USA), Bulganin a Chruščov (SSSR), Four (Francie) a Eden (Anglie) se schází v Ženevě, aby dokumentovali, že všechna jednání jsou k ničemu a dávají pouze potřebný čas Sovětům k dalším expanzím. Nám zde, za mřížemi Leopoldova, se z nedostatku informací zdá, že komunismus v této etapě skutečně dočasně vítězí. Náš osvědčený barometr, chování bachařů a velitelství, nás přesvědčuje o tom, že nastane zmrazení a udržování kázně. Skutečně, zprávy přinášené vězni z transportů mluví o hladovkách a stávkách na jáchymovských a příbramských táborech, majících okamžitě za následek represálie pro „vzpouru“.

Teprve později, když se tato vlna převalila i přes Leopoldov a ostatní věznice, bylo jasné, že nastoupily nové metody práce na velitelství SNB, odděleních nápravných zařízení. Jedním rázem bylo třeba skončit se starým způsobem „převýchovy“ a nastoupit novou cestu. Vedoucím bylo jasné, že výnosy a dekrety by to při chaotickém způsobu řízení táborů a věznic trvalo dlouho. Každý velitel tábora to dělal jinak a také podmínky byly různé. Proto bylo třeba přivést situaci do kritického stavu, kdy bude možné najednou obvinit desetitisíce lidí z pokusu vzpoury, vyvodit proti nim důsledky dle vězeňského řádu a stejně tak proti velitelům táborů, kteří nejsou na výši a pak začít od začátku znovu. Více s použitím psychologie, jako donucovacího prostředku, alespoň pro masy vězňů, pro ty nepoučitelné jako dříve – kulky ze samopalů a šibenice.

Situace se na některých táborech vyvíjela přesně dle plánu a vězňové byli řízeni, aniž si to uvědomili, až k té hranici, kterou už nebylo radno překročit. Tam to plánovitě dopadlo dle předpokladů – desítky vězňů bylo zmláceno, zmrzačeno a odvezeno k soudům. Zbytek tábora zůstal v trvalém kázeňském trestu pro pokus vzpoury. Bídné jídlo, více práce, žádné dopisy, žádné návštěvy, a zanesení do spisů „účast na vzpouře“, která automaticky brala možnost jakéhokoliv podmíněného propuštění a milosti. Leč na některých táborech už to tak jednoduše a podle plánu nedopadlo. Režiséři měli dost těžkou hlavu a rozhodně nebyli pochváleni. Příkladem je tábor „Vojna“ u Příbrami. Snad bylo postupováno podle šablony a nevzalo se v úvahu, že na táboře je tisíc vězňů, z toho devadesát pět procent politických s tresty nad deset let a že průběhem roku 1955 se tábor prakticky zbavil bonzáků sice drastickým, ale zato účinným způsobem.

Když docházely nové transporty, hlavně z likvidovaných táborů na Slavkovsku, bonzáci a udavači klekali před budovou velitelství, která byla před táborem a prosili aby nemuseli do tábora, který očekával nové „přibylce“. Osud udavačů v těch měsících nebyl záviděníhodný.

Pak přišel pověstný „Nudeltag“ a vězni odmítli stravu. Náčelníku – poručíku Vojíkovi se situace úplně vymkla z rukou. Vězni sice sfárali do šachet, ale zahájili stávku v podzemí a protože civilní osazenstvo nestačilo nahradit vězně, byla těžba zastavena a šachty uzavřeny. To ovšem byla velice vážná věc, dotýkající se zájmů SSSR. Tábor byl obklíčen v několika kruzích pěti tisíci příslušníky jednotek ministerstva vnitra, kulomety mířily do oken baráků a život uvnitř prakticky ustal. Vězni si byli vědomi, že toto asi jen tak lehce neprojde, ale byli rozhodnuti vytrvat.

Zatím špičky komunistické vězeňské mašinerie připravovaly plán, který byl nakonec úspěšný. Vedením akce byl pověřen vrah major Ryšavý, který věděl, že je prvně třeba rozviklat jednotu tábora. Rozhlas začal vyvolávat jména těch, kteří se mají dostavit na velitelství se všemi věcmi. Tito spoluvězni byli částečně vybíráni podle záznamů, označeni jako lidé, které je možno individuálním nátlakem přimět k povolnosti t. j. k přijímání potravy a částečně náhodně. Seznamy zhotovili kápa – táboráci! Skutečně se podařilo obsadit jeden barák vězni, kteří pod nejrůznější formou nátlaku neodmítali stravu a tak byla jednota tábora narušena a během týdne hladovka a stávka zlikvidována.

Přes třista vězňů bylo odvezeno do věznic, na StB a k soudu. Proti zbývajícím byly použity všechny „zákonné“ i nezákonné sankce přímo v táboře. V tomto případě bylo pozoruhodné, že ze strany ministerstva vnitra bylo úzkostlivě dbáno, aby pružina teroru nepřesáhla hranici únosnosti, za kterou už je každému všechno jedno. To byl nový poznatek. Tábor, i když poražen, si uvědomil, kde je síla, se kterou i vrazi musí počítat.

———-

28. června 1954 byl popraven Štefan Gavenda – zámečník (* 25. 6. 1920). Spolu s Rajchlem, Horanským, Hvastou a ještě jedním spoluvězněm se probourali přes šance pevnosti Leopoldov a utekli za hranice. Gavenda se znovu vrátil do ČSR a to se mu stalo osudným. Byl vyzrazen, zatčen a popraven!

7. července 1954 byl popraven František Zajíček – řidič (* 6. 2. 1896)

———-

Vánoce 1954

Jsou to, už sedmé svátky, které trávím ve vězení. Vzpomínám, co se už všechno za tu dobu stalo. Kolik spoluvězňů zemřelo na následky mučení a kolik jich bylo posláno na smrt na šibenici.

———-

10. února 1955 byli popraveni:

Jiří Řezáč – lodník (* 9. 2. 1928),

Jaroslav Sirotek – rolník (* 21. 12. 1923)

a Bohumil Šíma – dělník na pile (* 18. 4. 1928)

24. března 1955 byli popraveni:

Alexander Lehocký – automechanik (* 15. 11. 1920)

a Karel Volf – vyšší vojenský soudce (* 13. 6. 1932)

2. května 1955 byli popraveni:

Ctibor Novák – kpt. ČSA (* 25. 10. 1902),

Zbyněk Janata – student (* 1. 2. 1933)

a Václav Švéda – dělník

———-

I v Leopoldově jsme koncem srpna 1955 cítili, že se situace vyhrocuje. Naprosto nedostatečná strava, šikanování, neprodyšné uzavření, omezení korespondence atd.

 

Neděle 28. srpna 1955

Velitel naší světnice pluk. Alexander Korda (z Vrútek) hlásil, že rozdávaná strava je naprosto nedostatečná a odpovědí službu konajícího poručíka Jakubce bylo jen výsměšné ušklíbnutí. Druhý den ráno t. j. v pondělí, všechny oddíly odmítly nastoupit do práce. Stávka byla označena za vzpouru a záhy jsme slyšeli střelbu ze samopalu od nemocnice, kde „Jano Partizán“ střílel z kulometné věže č. 4 do oken I. a II. oddílu. Z cel se ozývá vzmáhající se hluk a výkřiky:

„Vrazi! Vrazi! Gestapo! Chceme komisi z ministerstva vnitra!“

Do práce nastoupili jen zavření komunisté major OBZ Karel Bohata, podplukovník OBZ Souček, kapitán StB Glázer a někteří další bezpáteřní vězni. Následuje přemísťování vězňů na jiné cely a já se dostávám na celu č. 17. Na každou celu dodává velitelství alespoň jednoho konfidenta – bonzáka, aby byla naprostá kontrola o našem počínání a úmyslech. Ty ve skutečnosti nebyly žádné, pouze nesnesitelné poměry úmyslně připravené velitelstvím nás prakticky vmanévrovaly až tam, kde jsme.

Na naší cele byl konfident kasař Antonín Fiala z Brna, který dělal za dobré služby skladníka v oděvním skladě. Včera najednou vtrhli na celu bachaři, museli jsme se svléknout do naha a sebrali nám všechno, co na cele bylo k jídlu, kouření, soukromé dopisy, prostě vše mimo oděvu a přikrývek. Druhý den Tonda Fiala předstírá úraz a žádá lékařské ošetření. Ten informoval velitelství o situaci na naší cele. Jak nám vězeňský telegraf vyťukával na zeď, podobná situace byla na každé cele. Vždy jeden z vězňů odešel mimo celu. Večer vyvlékají z naší cely Mikuláše Kalinu (Teplice-Šanov), Vlastu Gajera (Praha), Miroslava Rosůlka (Pardubice), Jana Prokopa (Plzeň), Dušana Mazguliana (Bělehrad) a mne. Kasař Fiala zaúřadoval, my teď okusíme plody jeho špinavé práce v kopancích, ranách obušky a vším, co mají bachaři Švestka („Vajčák“), Pavlíček, Pavlovič („kovboj“), Eliáš a Jano Partyzán v ruce.

Ženou nás na Novou samovazbu (já nemám ani boty, jsem bos), tam se musíme postavit čelem ke zdi a čekáme. Kolem nás uragán řevu bachařů, rány, sténání. Na všech korekčních celách kolem se vyvíjí sadismus těchto nadlidí formou, která přesahuje naše dosavadní zkušenosti. Jsou opravdu puštěni ze řetězu jako ti jejich služební psi, hnáni touhou ničit a zabíjet. Neustávají dříve, dokud vězeň bezvládně neleží na betonové podlaze v kaluži své krve a pak do bezvědomých trosek kopou a dobíjejí v křeči chvějící se údy.

Prvního z nás šesti vhodili do korekce Mikuláše Kalinu, přímo za našimi zády a po několika okamžicích při opatrném ohlédnutí vidím Kalinu padat na podlahu v bezvědomí s rozbitým obličejem. Pak odvlékají Vlastu Gajera, Rosůlka, Prokopa a já zůstávám u zdi sám. Za mými zády proletí skupina bachařů a otevřenými dveřmi slyším sborový křik z „Prvního a Druhého oddílu“:

„My chceme komisi z ministerstva vnitra, my chceme komisi z ministerstva vnitra … gestapáci, vrazi, vraziii…!

Bachaři mne přetáhnou jen obuškem přes záda a hází na celu, zavírají a všichni rychle odbíhají potlačovat „vzpouru“ na „První a Druhý oddíl“.

V porovnání s ostatními jsem měl doposud nesmírně štěstí, protože z některých zdivočelá banda bachařů za několik minut nadělala mrzáky nadosmrti. Druhý den je ke mně na celu č. 115 vhozen Otto Kobylka (hoteliér z Vysokého Mýta), dvoumetrový dlouhán, dnes ale pokroucený a docela malý. Má pravděpodobně přeražené ruce a jen sténá. Nemám nic jiného než ručník a studenou vodu a tak mu dávám alespoň studené obklady – Bože ta bezmocnost! Dole z přízemí doléhá stále nářek, sténání a štěkot rozběsněných služebních psů.

Jsem na „samotkách“ asi třetí den. Je ráno, ještě nebyla podávána káva k snídani, když se otevřou dveře cely a v nich stojí všemocný Eliáš („hvízdavý Dán“), který nějak podivně trhá rameny, právě si uvědomuji, že má zlaté epolety a na nich hvězdičku hodnost podporučíka. No ano, už chápu to jeho počínání a trhavé pohyby ramen, jako když trká beran. Tím nás chce upozornit, že je důstojníkem. Najednou na mne křičí:

„Ako, že nemáte na nohách boty“!

Nenechal si nic říci na obhajobu, že je vůbec nemám na cele, protože mě přihnali ze společné ubikace I. oddílu bosého a hnali mne jako financ kozu. Hvízdový Dán jen řval a řval a nakonec mne vyhnal na dvůr k ostnatým drátům do prostoru ostřelovacího pásma, kde jsem se musel postavit obličejem do drátů. Kolem mne už tak stálo několik spoluvězňů. Několik metrů od nás, snad dvacet nebo třicet stála kulometná věž s kulometem vzor 26 namířeným na naše záda. Co ti lotrasi asi mají v úmyslu? Myšlenky se honí hlavou. Stále nevím, co se děje. Slunce je před západem a my všichni zde stále stojíme vyčerpáni bez jídla. Kousek opodál stojí mladý vyšší černovlasý chlapec Stanislav Vrbka (z Brna). Stojí zde už také od časného rána. Když trochu pohnu hlavu, a to se přece nesmí, vidím, že jeho obličej se najednou mění v bolestivou grimasu a už padá pod drátěný plot do prostoru ostřelování, kde se na každého bez výzvy okamžitě z kulometné věže střílí. Můj mozek horečně pracuje, mám nebo nemám skočit do drátů a něco mne už žene dopředu a já mladého spoluvězně vleču ven z prostoru ostřelování. Z věže od kulometu na mne řve bachař jako pominutý:

„Stoj! Stoj! Strelim!

„Tak střel ty hovado!“ vykřiknul jsem, „Jsi gestapák?“ To už jsem byl několik metrů od drátů a jiní muklové mi už pomáhali omdlelého křísit. Nikdo nedbal na křik bachaře na věži. Za chvíli přiběhla z velitelství pohotovost. Nikdo z bachařů se na nic neptal, nevím proč, ale jeden z nich se obrátil ke mně a řekl mi, abych omdlelého vězně odnesl na jeho celu a přikázal i několika jiným, aby mi pomohli. Odnesli jsme dotyčného na celu v přízemí a dostali jsme všichni rozkaz vrátit se na svoje cely. Ostatní muklové, kteří přišli ven později po nás, ještě dlouho do noci stáli u drátu. Byla to opravdu gestapacká metoda týrání.

Za několik dnů přišlo znovu velké stěhování. Opět jdu na jinou celu, tentokrát na č. 121. Jsme zde čtyři. Otto Kobylka (Vysoké Mýto), Jiří Severa (Vsetín), Jaroslav Kaska (Č. Budějovice) a já. Kaska má podlitiny a tržné rány v obličeji, ale proti Jirkovi Severovi, na němž není centimetr bílé kůže, je to krasavec; kvete všemi barvami a s napůl vyraženým okem připomíná Quasimoda z filmu „Zvoník u Matky Boží“.

Po několika dnech slyšíme opět střelbu od nemocnice a záhy se dovídáme, že šílenec „Jano Partyzán“ zastřelil z věže č. 4 Václava Průšu – sedláka, otce tří dětí, který při nošení klád z Juliusem Gergelem (Košice) ztratil rovnováhu a překročil drát ostřelovacího pásma. Kdo vysvětlí dětem, proč byl jejich táta zavražděn při provádění nucené práce? Kdo zodpoví sprosté vraždy v této zemi ve jménu jakéhosi ideálu, kterému nerozumí ani ti, jež dávají příkazy? Může to z nich vůbec kdy někdo zodpovědět? Jdu na místní ošetřovnu a tam se potkám s mladíkem, kterého jsem vytáhnul z drátu ostřelovacího pásma. Jmenuje se Stanislav Vrbka, je rodem z Brna, vyučený automechanik. Dověděl jsem se od něj následující:

„Pocházím ze živnostenské rodiny. Můj otec přišel do města z vesnice, protože jich bylo doma hodně. Začal tam jako závozník, potom jako řidič u Bati, u kterého si později koupil auto na dluh, který si tam musel „odjezdit“. Ve dne jezdil u Bati, v noci svážel mléko. Moje první matka pracovala v mlékárně, kde umývala láhve.

Za války vzala auto armáda a po válce to začalo znova. Dělalo se soboty a neděle, dny a noci, neděle žádná neexistovala. Můj otec prohlásil, že žádnou náhradu za válečné škody po státu nechce, že je vlastenec. A tak se mu to také rentovalo. Jenom se dělalo a dělalo a já jsem ani nechodil do tanečních. Nikdy jsem se nenaučil tancovat, protože na to nebyl čas.

Po znárodnění zůstalo otci pouze špatně placené místo řidiče. Ze mzdy mu strhávali peníze na dluhy, které měl jako autodopravce. Ty dluhy mu nikdo nevymazal. Mně z toho soukromého podnikání zůstal pouze špatný kádrový profil, protože jsem byl synem brněnského kapitalisty a vykořisťovatele, a k tomu ještě bývalý skaut. Proto mě povolali k PTP, kde jsem jako voják – horník házel v Ostravě uhlí. Tam jsme se také politicky vzdělávali, jak tvrdil politruk, protože jsme synové vykořisťovatelů.

Potom přišla měnová reforma. Bylo to v červnu 1953. Tenkrát v tu osudnou sobotu 31. května 1953 jsem také věřil tomu, když prezident Zápotocký v rozhlase tvrdil, že žádná měnová reforma nebude, že je to výmysl válečných štváčů a západních imperialistů. Nevěřil jsem, že hlava státu může takhle špinavě lhát a udělat na druhý den t.j. v neděli 1. června 1953 měnovou reformu. Tenkrát jsem také přišel o peníze, které jsem si vydřel tvrdou prací, za kterou mi otec platil. Měl jsem něco našetřeno – za šedesát tisíc korun jsem dostal asi jeden tisíc dvě stě. Zúčastnil jsem se proto s ostatními protestních akcí. Začaly se vylepovat plakáty a my, jako vojáci, jsme pomáhali také. Tím jsem zapadl do skupiny a soud to zhodnotil šestnáctiletým vězením a propadnutím majetku – za velezradu a špionáž. To další už není zajímavé. Československá komunistická vláda tenkrát „zapomněla“ uveřejnit, že výměna 1:50 byla jen pro obyčejné lidi a pro členy StB a jejich vyvolené byla 1:1.

Později se mi na Jáchymovsku na šachtě „Rovnost“ stal úraz. Ten však byl zhodnocen jako příprava pokusu o útěk. Proto mne přetransportovali do pevnosti Leopoldova. Bylo mi divné, že mne ani toho Frantu Vrbku za přípravu útěku neodsoudili. Zřejmě neměli důkazy.

Když mně přivezli v antonu do Leopoldova, nevěděl jsem, kde jsem. Nevěděl jsem, že je to Leopoldov. Přivezli mně společně s Jirkou Vanišem spoutaného v železech a hodili na celu samovazby. Pak přišel poručík Eliáš („hvízdavý Dán“). Nechal mě vyvést na dvůr k oplocení do drátů ostřelovacího pásma, kde jsem musel stát asi osmnáct hodin. Nakonec jsem dostal bolestivé křeče do nohy, kterou mám po obrně a spadnul jsem do drátů. Ty jsi stál Milo opodál u drátů a s nasazením svého života jsi mne z nich před namířeným kulometem vytáhl. Děkuji Ti.“

* * *

Moje matka se dověděla o leopoldovské stávce vězňů a z obav, abych nebyl zabit, napsala krajskému soudu do Brna žádost o milost. Ten ji však zaslal tuto odpověď:

„… podle výsledků šetření neprokazuje odsouzený během výkonu trestu žádné polepšení a to zejména po stránce politické převýchovy, kde se nejeví žádné pokroky. Nějaké mimořádné zřetele hodné okolnosti pro udělení milosti nebyly soudem zjištěny.“

Krajský soud v Brně, odd. 4. – Dne 6. října 1955

Za správnost vyhotovení řídící kanc. oddělení:

Vaňáčková

* * *

Uběhly tři měsíce a já se dostávám z Nové samovazby na společný oddíl, na celu 53 a pracuji na peří. Společně s Konopou tvoříme pracovní komando asi šestiset vězňů. Velitelem je dozorce, kterého přezdíváme „Larsen“. Jednoho dne vyslýchal spoluvězně, proč se mu říká „Arsen“.

„To ma chcete otráviť!“

„Ne pane veliteli, je to jméno Larsen a ne arsen.“

„Larsen to bol hrdina románu Jack Londona. Tvrdý, neohrožený a charakterní člověk.“

„No, tvrdý som, neohrožený tiež, ale s tým charakterom si dajte pozor, lebo tu niesom pre nadávky“! … Jeho žena byla okresní prokurátorkou a on primitiv.

* * *

Pro stávku a hladovku v Leopoldově, označenou jako vzpouru šli před Okresní soud v Nitře generál Antonín Pelich (Praha), Dr. Bedřich Hostička (Praha), poslanec František Přeučil (Pardubice), Sergěj Solovjev (Turnov), Jaroslav Kaska (Č. Budějovice), Karel Reisman (Aš) a další.

 

22. červen 1956

Opět jsem na Nové samovazbě. Odmítnul jsem práci na Hale, protože nemohu po nedávné operaci stát na nohou a mám i jiné důvody a proto jsem trestán. V izolaci na samovazbě se s několikadenním zpožděním a nejrůznějšími cestami dovídám o polském povstání v Poznani a o znárodnění Suezského průplavu.

 

19. července 1956

Stále jsem šikanován pro nic. Míra mé trpělivosti dovršila. Sáhl jsem po radikálním řešení. Napsal jsem dopis ministru spravedlnosti Dr. Václavu Škodovi na adresu Praha 6, Vyšehradská 16. V dopise jsem uvedl brutality bachařů a popsal celý vražedný systém, se kterým nikdy nemohu souhlasit a proto jsem dospěl k závažnému rozhodnutí a zříkám se československého státního občanství. Je mi lhostejné, jestli to úřady budou brát na vědomí, ale já se od tohoto dne rozhodně nepovažuji za občana výše uvedeného státu. Od tohoto dne bachaři ještě více slídili kolem mé cely.

 

19. září 1956

Napsal jsem nový dopis s určením pro konsulát Austrálie v zastoupení britského konsulátu se sídlem v Praze, jelikož v té době měla ČSSR diplomatické styky s Austrálií přerušeny. V dopise jsem žádal předsedu australské federální vlády pana Roberta Gordona Menziese, o udělení australského státního občanství. Odpověď jsem dostal bleskově, ale ovšem od československého ministra vnitra Rudolfa Baráka, který na mne osobně „za mou nehoráznost“ uvalil přísnou isolaci a trest šest měsíců zastavení veškerých výhod, to znamenalo: rodinnou korespondenci, návštěvy příbuzných, nákupy potravin a zákaz veškerých žádostí a stížností nadřízeným úřadům. To poslední bylo nejhorší a navždy. Byl jsem takto dán na milost každému bachaři. A ti toho značně využívali!

Muklovský telegraf mi vyťukává na zeď zprávy. Jsou sice zpožděné, ale přece nějaké. Je suezská krise a vypuklo Maďarské povstání. Chybí mi podrobnosti, zprávy jsou zkreslené a vzbuzené naděje zvolna slábnou a na konci v neděli 6. listopadu 1956, kdy v rozhlase mluví prezident Antonín Zápotocký o potlačené maďarské revoluci, je trpká skutečnost, že i tentokrát komunisté situaci zvládli, třebaže za cenu desetitisíců životů maďarských obyvatel.

* * *

Lázeňský rychlík

Na samovazební celu č. 115 mi dali nového spoluvězně. Jmenuje se Antonín Lácha, pochází z Loun, byl šstrm. SNB -pohraničářem a sloužil v Chebu. Když Tonda zjistil, že jsem Milo Komínek, rozpovídal se:

„Sloužil jsem v Chebu na hranicích. Byl tam se mnou i šstrm. Miloš Kašťák (z Jablonce n./Nisou), který je někde na společném oddíle a kterého velmi dobře znáš. Je tam také i jeho táta, pracuje na „konopě“ na Druhém oddíle … Bylo to v Chebu. Jednoho dne se setkám s Truxou, který byl zahraničním vojákem v Anglii a nyní bydlel ve Františkových Lázních a sloužil v Chebu jako výpravčí vlaku. Ten mi dal kompletní návrh pro zorganizování únosu vlaku.

Druhý den jsem měl na hranici schůzku s americkým důstojníkem CIC a návrh jsem mu přednesl. Byl tímto nápadem uchvácen. Okamžitě jsem rozjel s Milošem Kašťákem akci. K únosu vlaku bylo zapotřebí strojvůdce, hradlaře a výhybkáře. Ty dva si vzal na starost výpravčí Truxa. Zajeli jsme do Prahy ke generálnímu řediteli ČSD a ten přidělil na tuto trať strojvedoucího Konvalinku, který dosud jezdil na trati České Budějovice-Praha. Američané si však dali podmínku, že s tímto vlakem musí ujet do Německa několik významných inženýrů s rodinami, na které měly USA zájem. Byl zde problém tyto lidi vyrozumět. Musel jsem tedy s Milošem objíždět adresy účastníků, kteří měli tímto lázeňským vlakem utéci. Nebylo to právě tak jednoduché, zvláště pro krátkost termínu. Největší problém byl v tom, že tito pasažéři neměli povolení do pohraničního pásma a ve vlaku se dělala kontrola průkazů. Proto jsem musel podplatit třiceti tisíci korunami velitele vlakové kontroly poručíka X, aby jeho podřízení nedělali kontrolu, že ji udělám sám. On pravověrný komunista myslel, že jde o nějakou malou věc, snad jen příjezd do Lázní.

V Karlových Varech jsem nastoupil do vlaku a dělal jsem tedy falešnou kontrolu a zjišťoval, jestli jsou tam všichni ti, co měli ujet s vlakem. Samozřejmě, že všichni byli ztuhlí hrůzou, když mě poznali v uniformě SNB. Mysleli si, že je to provokace. Musel jsem je uklidňovat, aby nevyskákali za jízdy z vlaku. Vlak přijel do Chebu a já jsem z okna vozu hlásil poručíkovi X, že kontrola je udělána a vše je v pořádku.

Do vlaku nastoupil výpravčí Truxa a vlak se rozjel do Františkových Lázní. Jeho manželka s dětma a se zavazadly jela ve vlaku z Karlových Varů. Ve Františkových Lázních dal výpravčí Truxa povel k odjezdu a naskočil do lokomotivy, kde hned zneškodnil topiče. Byl to kovaný komouš a nebylo možné ho předem vyměnit za jiného. Truxa i Konvalinka přikládali pod kotel a vlak plnou rychlostí projel nádražím v Aši. Hradlář předem přehodil výhybku na slepou kolej, která se nepoužívala a byla na ní u německé hranice uzamčená zarážka (čuba) a rychle se dal na útěk k hranici, kde už stráže nebyly. Odemknout zarážku a shodit ji s kolejí měl na starosti jiný železničář, který to provedl perfektně a také utíkal na hraniční čáru. Možná, že když viděl za sebou utíkat hradlaře, mohl mít dojem, že ho pronásleduje, protože nevěděl že patří k sobě.

Vlak po těchto nepoužívaných kolejích projel do Západního Německa a odvezl s sebou velmi důležité osoby, které měly utéci. Tam stála veliká slavobrána pro vlak svobody. Samozřejmě, že ve vlaku byli i lidé a školáci, kteří neměli úmysl utíkat a vrátili se zpět. Když rádio hlásilo, že právě ujel rychlík do Německa, velitel kontroly poručík X hrál právě karty. Svědilo ho v kapse těch třicet tisíc korun. Zblednul, zrudnul, vyskočil a pelášil za hranice. Přestože byl pravověrný komunista, utekl.

O únosu vlaku se dozvěděla jedna uklizečka na nádraží, která měla ujet s Truxou. On však v poslední chvíli dal přednost své manželce a dětem před ní a ona byla mystifikována datem odjezdu a teď zjistila, že vlak je fuč. Proto v návalu zlosti a žárlivosti oznámila celou akci Státní bezpečnosti. Tím se smyčka začala utahovat. Ona si pamatovala, že byla v Praze s Truxou a se mnou u generálního ředitele ČSD kvůli strojvedoucímu. Mne znala jen pod jménem Tonda a že jsem pravděpodobně z Chebu. To stačilo. To už byl konec.

Když pražská StB přijela k nám do Chebu, jeden agent poznal na fotografii Miloše Kašťáka, že ho viděl v Západním Německu v uniformě nějakého lesníka. Byla to pravda. Miloš tam byl na černo několik dnů na dovolené. Teď byl poprask. Někdo z mladých pohraničářů kteří měli dělat vlakovou kontrolu a nedělali ji, mne zahlédl v okně vlaku, když jsem mluvil s jejich velitelem a hlásil mu, že je vše v pořádku.

Nitka k nitce a byla z toho smyčka. Všechno šlo šíleným tempem. Miloš Kašťák ani já jsme už neměli možnost k útěku. Hranice byly zablokovány a čekali tam na nás jako na zajíce a byla tam pěkná palba. Dostali nás! Potom byl soud a vyfasovali jsme oba provaz. Po delším čekání nám to oběma změnili na „frak“ (doživotí)… vzal to čert, ale vlak s důležitýma lidma byl v tahu a to je víc než náš život!

* * *

Pak přišly vánoce, které už byly citelně horší než všechny předešlé. Začínala fyzická vyčerpanost.

———-

26. ledna 1957 byli popraveni:

Václav Kvíčera – překladatel (* 3. 2. 1906)

a JUDr. Josef Potoček – (ředitel pojišťovny) (* 23. 1. 1906)

———-

 

Únor 1957

Jsem stále na samovazbě. Přemístili mě na oddělení „C“ na celu č. 107, kde je už Ábel Lukáč (Machulince), který tráví již druhý rok na samovazbě, za útěk z Leopoldovské pevnosti. Z počátku měl štěstí. Několik dnů pracoval jako zedník v blízkosti kolejí pro nákladní vlečku, která přijížděla z hlavní tratě od „Malé stanice“, zvláštní branou do pevnosti. Tam zjistil celý proces bachařské kontroly. Podařilo se mu naskočit nepozorovaně do brzdařské budky vagónu v momentě, když z ní na druhou stranu tratě vystupoval „velitel směny“ vstrm. Eliáš (hvízdavý Dán). Vlak se dal do pohybu, projel bránou, která se za posledním vagónem zavřela a už byl ve volném prostoru. V místech, kde se koleje spojovaly s hlavní tratí, musel vlak zpomalit a tam Ábel vyskočil. Musel rychle přeplavat Váh a utíkat do hor.

Ještě téhož večera byl však dopaden na mostě v obci Hostě, kde ho poznal tajemník Národního výboru, který si kdysi před zatčením půjčil od Ábela peníze a ty mu dluží dodnes. Vytáhnul z kapsy pistoli a Ábel po něm skočil a nějakou mu vrazil. Potom se rozběhnul na konec vesnice k vinohradům na úpatí hor, ale začalo mu vynechávat srdce a zůstal bezmocně ležet na zemi pod plotem posledního domu.

Známe se od prvního dne co jsem v Leopoldově. Teď budeme nějaký čas, snad rok, dva nebo více sdílet osud společně s Ábelem. Ábel hlídá u dveří a já jsem vytáhnul oknem z cely pode mnou moták na provázku („koněm“). V něm je mi sděleno, že v nemocnici u sv. Anny v Brně zemřeli moji přátelé plukovník Jakub Koutný (Praha), který byl v druhé světové válce prvním mobilisačním důstojníkem východní armády a hlavním svědkem zločinů generála Ludvíka Svobody. Proto musel zemřít. Další mrtvý byl poručík František Bublík (Brno), plukovník Alexander Korda (Vrútky), který byl do svého zatčení ve funkci zástupce velitele vojenské akademie v Hranicích. Když jsem přečetl poslední jméno, tak se mi stáhlo hrdlo úzkostí… je to možné? Je to pravda? Major letectva, Josef Bryks z Olomouce, hrdina druhé světové války, podle něhož byl natočen v Anglii film „Srdce v zajetí“, už není mezi námi! Je mrtev! Je pravdou, my také nežijeme, protože tohle není život, ale pouhá existence, ale u nás nebyla ještě konstatována klinická smrt… ta je pouze otázkou času. Pepa zemřel v Jáchymově v koncentračním táboře „Rovnost“ na srdeční záchvat. „Muklové, čest vaší památce!“

 

17. únor 1957

Vrátili jsme se z vycházky. Od Ábela se dovídám, že zde na Nové samovazbě vedle jeho bývalé cely pod tíhou nesnesitelných muk spáchal sebevraždu Jaroslav Vodička, narozen 8. 7. 1927 v Opočně, naposledy bytem Ruská 25, Praha 13. Tento svobodný chlapec už neunesl všechnu hrůzu samovazby, pozvolné fyzické i duševní likvidace a svůj boj vzdal. Ábel byl dříve očitým svědkem toho, jak bachaři chodili k Vodičkovi na celu a jak ho kopali. Dnes, když toto vše slyším, je mi jasné, že to bylo nad síly mnoha vězňů, kteří se poškozovali na zdraví, aby aspoň na nějaký ten den unikli z „Nových samot“ a odpočinuli si ve vězeňské nemocnici. Mnoho jich spolykalo různé kovové předměty, mnoho si z nich přeřezalo žíly, nejvíce chlapců bylo s poškozeným zrakem, protože si někde opatřili inkoustové tužky a ty si nastrouhali a nasypali do očí. Když to dobře dopadlo, tak měli jako následek jen šedý zákal.

 

Prosinec 1957

Je asi týden před Vánocemi a z protější cely slyším hluk, rány, mnoho ran, výkřiky, stenání a pak ticho. Škvírou ve dveřích vidíme Aloise Rádla, úředníka MNO“, bezvládně ležícího na podlaze. Nad ním stojí bachaři Jáno Huňadý (Leventé), Štefan Halecký, Emil Pavlíček, Emil Švestka („Vajčák“), Jozef Pavlovič („Kovboj“) a jiní. Druhý den přišel lékař spoluvězeň Dan Prchlík (Praha), který žádal okamžité přenesení Rádla do nemocnice. Velitel Nové samovazby Jáno Huňadý („Levente“) typický žid, přímo běsnil a povolení k přenesení Rádla nevydal. Teprve další den byl zmučený, polomrtvý Rádl odnesen a 21. prosince v 22:45 hod. ve vězeňské nemocnici podlehl svým ranám. Lékař StB Dušan Melotinský (Hodonín) v závěru pitevního protokolu uvádí:

„Smrt nebylo možno ani včasnou ani vhodnou léčbou odvrátit…“

Mohl spíš napsat, že nebylo v úmyslu velitelství odvracet ubíjení lidí k smrti.

 

Únor 1958

Vyhánějí nás na chodbu před cely a velitel samovazby nám čte rozkaz ministerstva vnitra, podle kterého jsme dáni do „přísné izolace“, která se tímto dnem zřizuje. Proboha co ještě chtějí víc, vždyť jsme v samovazbě, ani noha sem nesmí a my ven také ne. Brzy nato se dovídáme, že je nám odebráno prostě všechno, úplně všechno, včetně postelí, dveře jsou ještě zadrátovány, aby ani příslušníci, kteří nemají zvláštní klíč, k nám nemohli. Tohle už opravdu vypadá na likvidaci, na úplný konec. Schází ještě vzít tu trochu té mizerné stravy a mají od nás pokoj. I tu nám ještě více zkrátili….

 

15. srpna 1958

Na cele na západní straně samovazby poblíž hlavní brány, jsem ubytován s Milošem Hlouchem (Rokytnice n./Rokytnou). Oknem slyšíme Tatru 111 rozjíždějící se na plné obrátky, pak rachot padající brány. Přiskakuji k oknu, ale vidím už jen zadek vozu. Za dvě hodiny se dovídáme, že Áda Petrovský, který má víc pokusů o útěk než kdokoliv jiný, spolu s Jirkou Nyčkalem a Josefem Vaníčkem to zkusili s Tatrou 111 přímo přes hlavní bránu. Útěk se nepovedl. Tatrovka nakonec zůstala viset na posledních, v pořadí čtvrtých vratech, které jsou těsně za sebou. Utečence brzy přivedli spoutané na „Samovazbu“ a Emil Švestka s Mačicou je mlátí v korekci dokud nepadnou.

Ádu Petrovského izolují v korekci na oddělení „A“, přímo pod naší celou. Přestože ho bedlivě střeží, najde si vždy chvíli, abychom si spolu vyměnili několik zpráv naším telefonem – klozetem. Jednou vypráví:

„Jo, kluci, z Bytízu to byl krásný útěk. Připravil jsem si Tatru 111 a 19. listopadu 1954 spolu s Charvátkem, Kampim a Jirkou Nyčkalo jsem to vzal na ostro. Oplocení a brána jen zarachotily a my jsme byli v čudu. Bachař na špačkárně se nestačil divit, jak jsme se mu vypařili. Potom nastala štvanice. Kampiho zmačkli 1. prosince, mne 22. prosince. Chudáka Charvátka 17. května 1955 zastřelili přímo před poštovní budovou v Českých Budějovicích. Jiřího Nyčkalo zatkli až 18. května 1955. Víte, měl jsem nakonec vždy smůlu, že mne dostali, ale snad se mi to jednou podaří a já se jim vypařím a budete vidět, že mne už nedostanou… Kluci, musím končit… bachař!“

Spláchnul jsem klozet a přemýšlel nad osudem Ády Petrovského, notorického útěkáře, který miloval svobodu nade vše.

 

 

28. září 1958

Je neděle a svátek svatého Václava, patrona Země České. Na vycházkovém dvoře chodí Josef Vaníček a já se na něj dívám oknem. Náhle Pepík přeskakuje plot, slyším, jak bachař vrchní strážmistr Štípak křičí:

„Stůj, stůj, stůj!“

Vzápětí štěká samopal. Vaníček padá, zkroutí se do klubíčka, bezvládně zůstává ležet a samopal si stále střílí píseň smrti, snad úmyslně, kdož ví. Pepík byl odstřelen ze vzdálenosti několika metrů, přímo před mýma očima. Dívám se ještě jednou na kulometnou věž, abych si zapamatoval vraha, ano je to starý Fero Štípak.

Dnes s Ádou Petrovským mluvím naposled. Spěšně mi oznamuje:

„Milo, dnes jdu do mlýna, pozdrav kluky“ a hned splachuje vodu v klosetu.

Za chvíli slyšíme s Milošem Hlouchem rachot zámku u Ádovy cely. Odvádějí ho k soudu. Souzený je pouze on a Jiří Nyčkalo, přestože o útěku vědělo a mělo se ho zúčastnit více muklů. Nikdo nebyl nikým schozen. Vlastně ani nešlo o soud, ale spíše o tragikomické divadlo, jehož finálem byla justiční vražda. Smutnými aktéry byli hlavně: Emil Švestka (Vajčák), Emil Pavlíček, Timofej Váry, Kiš, bachař zvaný Prokurátor, soudce Dr. Josef Vančo z Hlohovce, táborový prokurátor, okresní a krajští prokurátoři a soudci z Hlohovce a Nitry, kteří se spojili v komplot žalobců a křívěpřísežníků. Áda Petrovský je odsouzen k trestu smrti a popraven…

Jediným, kdo zůstal naživu, je Jiří Nyčkalo. Pátral jsem stále po tom, co vedlo Josefa Vaníčka k útěku přes dráty, kdy byl před mýma očima zastřelen. Mnoho spoluvězňů mi dokazovalo, že Pepík byl každý den bit bachaři a vrchní strážmistr Mačica mu stále opakoval, že bude oběšen. Pepík nevydržel tento nápor na nervy a zvolil raději útěk s nepatrnou možností svobody … před jistou smrtí od kata. Zůstala vdova a tři děti.

 

20. listopad 1958

Nová tragédie, v řadě už nespočitatelná, se udála tento den ve 13:30 hod. To spáchal sebevraždu a dokonal Josef Roupec, narozený 23. 10. 1920. Na Josefa vyvíjelo velitelství nátlak, aby podepsal „Socialistický závazek“. Josef to podepsal a hned za dva dny si to rozmyslel a závazek odvolal. Bachaři ho za tu smělost odtáhli na Novou samovazbu, kde ho bili a vyhrožovali mu. Josef považoval dobrovolnou smrt za vykoupení. Je to k nesnesení. Ty „dobrovolné“ i nedobrovolné odchody na věčnost působí na nervy i těm nejsilnějším. Člověk se už nemůže divit, že svůj život ukončují i další vězni.

Čas se zastavil

Opět Vánoce, kolikáté už? Utíkají dny, mění se měsíce a roky. Stálá beznaděj pro nás zapomenuté a za živa pohřbené v útrobách Nové samovazby leopoldovské věznice.

Píše se rok 1959. Vedle mé cely, se vrátil Bohumil Robeš (z Holubic u Rousinova) od soudu, kde dostal přidáno za leták, který vyrobil zde v Leopoldově s názvem „Americká otázka“. Byl už zde jednou souzen za to, že při raportu, při němž ho náčelník odsoudil opět do korekce, mu řekl, že za svou činnost bude pykat, že bude oběšen. Robešovou vášní bylo psaní básní. Kamarádi mu sháněli tužky a papír a on psal a psal. Bachaři sledovali jeho počínání, pak udělali prohlídku a nalezené básně předávali náčelníkovi a tak se Bohouš nikdy na své cele mnoho neohřál, byl stále v korekci. To samozřejmě mělo vliv na jeho zdraví. Dostal tuberkulózu a byl konečně z Leopoldova odvezen.

———-

13. května 1959 byl popraven Adolf Petrovský – nástrojář z Prahy (* 16. 9. 1928)

———

Právě po čtyřech letech samovazby – 20. června 1960 – v den mých narozenin mne navštívila matka. Je to pro ni ošklivý zážitek, vypadám bídně, trombóza v noze se zhoršuje, žlučníkové záchvaty jsou stále častější a při naprosté podvýživě vypadám jako stařec a ne mladý chlap. Matka po návratu domů podala stížnost k soudu, ale mimo nepříjemností, které z toho mám, to nebylo nic platné. Prý je v Leopoldově dost prostředků k léčení. Ano, ty prostředky jsme znali velmi dobře. Hlad, bití, pomalé nebo rychlejší umírání.

———-

26. května 1960 byl popraven Bočan Jaroslav – rolník (* 8. 3. 1921)

———-

V roce 1961 se má v Brně projednávat moje žádost o obnovu soudního řízení. Bachaři mně odmítali osobně k soudu pustit a jen to, že na předvolánku od soudu, na které sice bylo, že moje účast není nutná, jsem v rychlosti s podpisem připsal dřív, než se bachař vzpamatoval: „Trvám na předvolání!“

To mi pomohlo. Ačkoliv jsem s sebou propašoval dvacet stran svědeckých výpovědí o teroru ve věznici, nebylo to nic platné. Náčelník Vrábel mne v průvodním dopise soudu označil jako vůdce vzpoury při „maďarských událostech“. Nevím, jakého jsem mohl dělat vedoucího na přísné izolaci Nových samot, ale to snad vůbec soudce nezajímalo. Krajský prokurátor Chmelář svoji zločineckou hru sehrál dokonale.

Zase jsem zpět na cele č. 118 a všechno, co se kolem děje, splývá do mlhavého závoje, jako bych ani nežil skutečný život. Nebýt občasných výkřiků a to tak skutečných, že se zařezávaly až do morku kostí, plaval bych v tomto oceáně nekonečné mlhy a zoufalé rezignace až k tichému šílenství.

* * *

Je červenec. Na zeď pod oknem někdo vyťukává morseovkou moji značku. Navazuji kontakt. Volá mne Eda Casagranda (z Č. Těšína), který je ubytován o čtyři cely za mnou s Otou Stehlíkem (z Týniště u Kutné Hory). Musí mi ústně sdělit nějakou závažnou věc. Za půl hodiny rachotí zámky u cel na našem oddělení. Je vycházka. Když je dán rozkaz k vystoupení z cel, já zůstávám na cele a předstírám, že jsem se nějak opozdil. Vystupuji a zařazuji se teprve tehdy, když kolem mé cely přešel Ota Stehlík a za ním Eda. Bachař je dnes cizí a nic nezpozoroval, neví, že nepatříme k sobě. Všechno klaplo a Eda mi rychle sděluje, že za několik dnů bude propuštěn do civilu, že mu končí sedmiletý trest. Je italským státním příslušníkem a je pravděpodobné, že se v krátké době dostane z Československa za hranice. Mám si napsat nějaké dopisy – motáky a on, že je vynese z leopoldovské pevnosti, jeden předá mé matce a další vynese do Rádia Svobodná Evropa a australským úřadům. Do pěti dnů mu je musím osobně předat a uděláme to tak, jako dnes.

 

Neděle 19. července 1961

Napsal jsem dva motáky. Jeden jsem adresoval australskému ministerskému předsedovi Dr. Robertu Gordonu Menziesovi do Cambery (Austrálie) a druhý moták jsem adresoval rakouskému presidentu Dr. Adolfu Scharfovi do Vídně. Ještě týž den jsem motáky předal Edovi. Dopadlo to všechno velmi dobře. Eda Casagranda byl propuštěn a motáky vynesl. Ty byly 29. července 1961 doručeny určitou osobou na příslušná velvyslanectví v Praze a pak předány adresátům. Eda zhotovil kopie motáků a předal je Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově.

* * *

Měsíce a roky ubíhaly stereotypně dále jeden za druhým. Tuberkulosa a jiné zákeřné choroby ničí naše zdraví. Jakákoliv léčba je pro nás vězně, kteří živoříme v přísné izolaci ministerstva vnitra na oddělení „C“ na Nové samovazbě nedosažitelná. Konečně se strany velitelství a ministerstva vnitra je záměrný úmysl nás likvidovat a to v současné době právě tímto způsobem. Lékaři-vězni se s námi nesmí bavit a jsou až na jednotlivé osoby, které slouží režimu, hlídáni. To však neplatí na vězně veterána MUDr. Frantu Teunera (Praha). Ten se velitelství nebojí a má dostatek srdnatosti a zkušeností, aby si vždy našel příhodný nestřežený okamžik a nějakým způsobem nám potřebný lék doručil. Když je zapotřebí, dovede nás bránit i před bachařem a to se zde vysoce cení. Franta byl odsouzen před mnoha léty k trestu smrti jako vedoucí „Kuratoria mládeže“ a to mu stále připomíná zločinnost režimu. Proto snad ten jeho kamarádský vztah k nám je tak veliký. Jedině jemu zde vděčím za svůj život. Myslím teď na sebe a skoro zapomínám, co se děje vedle mne, kdyby nepřišel den, kdy mi hrůzou stydla krev v žilách.

 

18. února 1963

Slyším zoufalý křik a sténání člověka ubíjeného k smrti. Přichází zdola, z korekce a tam šílenec, vězeň Vilém Host utlouká v záchvatu zuřivosti svého spoluvězně Rudolfa Rybára (Děvínská Nová Ves). Ten leží bezvládný, nahý, na ledové betonové podlaze tak, jak jej tam již na půl mrtvého hodili bachaři. Rybár byl na velitelství zmlácen vrchním strážmistrem Štefanem Haleckým. Ten, když viděl, že stopy jeho exekuce asi čas nezacelí, poručil hodit Rybára nahého do korekce a pustit k němu Hosta, který dokončil to, co Halecký začal a smazal tím i všechny jeho stopy násilí. Na pokřik chodbařů bachaři nereagovali a počkali až už bylo jisté, že Rybár nikdy nepromluví. Byl přenesen na ošetřovnu s teplotou 29 stupňů Celsia a neznatelným pulsem. Na druhý den 19. února 1963 večer v 10 hodin zemřel.

Ale co, o jeden zločin víc nebo méně, snad už to vždy zahýbá jenom s námi, neboť venku začíná vládnout pomalu přesvědčení, že už prakticky žádní političtí vězni v kriminálech nejsou a metody padesátých let jsou odstraněny – no, budeme-li zde ještě nějakou dobu, budou mít lidé venku pravdu. Už žádní političtí sedět nebudou! Vězeňské bezejmenné hroby to všechno smažou.

Že má domněnka je správná, dokazuje sebevražda Františka Kohoutka z Valašských Klobúk, který se oběsil naproti mé cely na Nové samovazbě. Toho má na svědomí úřední lékař Dr. Hranáj. Ten namlouval Kohoutkovi, že má paralysu v posledním stadiu a že za krátký čas zemře. Stále obelhávanému Kohoutkovi povolily nervy a ukončil svůj život, i když ve skutečnosti paralysu neměl. Franta před smrtí napsal dopis na rozloučenou svým příbuzným a o něm se dověděl náčelník Vrabel. On sebevraždě nezabránil, ale naopak učinil vše, aby byla dokonána.

Je polovina května, den eskort. Z dolní chodby doléhá do naší cely silný hluk, který svědčí, že přibylců do Leopoldova je asi velmi hodně. Když se vše utišilo a nově příchozí vězni byli ubytováni na cely, začal jsem hned vyťukávat na zeď morseovku v naději, že se mi podaří navázat kontakt a že se dovím něco nového. Za krátkou chvíli se mi skuktečně podařilo navázat spojení. Dotyčný vězeň přišel z Ruzyně a podává mi tuto zprávu:

„Bývalý ministr průmyslu za Čs. sociálně demokratickou stranu Bohumil Laušman, který byl izolován ve věznici Ruzyně na cele č. 13 pod značkou B. L. v noci z 8. na 9. května 1963, zemřel. Byl otrávený cigaretou. Na cele s ním žil několik roků, až do poslední minuty jeho života Štefan Pagáč z Trenčína.

Opět jedna oběť komunistického režimu a důkaz, že komunisté jsou věrolomní, protože Laušmanovi za jeho rozhlasový projev v r. 1954 slibovali propuštění, kterého se nedočkal. Laušman je pro Československou sociální demokracii velikou ztrátou.

 

Říjen 1963

V tomto měsíci jsou skoro všichni moji známí a přátele na život a na smrt po devítileté izolaci eskortováni pryč z Leopoldova. Jsou to Ábel Lukáč, Ota Stehlík, Miloš Hlouch, Vladimír Stržínek a další. Zůstáváme zde s Janem Vavříkem (z Hranic na Mor.) a ještě dvěma jako poslední trosečníci na ostrově lidojedů. Ale i na mne po půl roce dochází.

 

14. březen 1964

Tento den jsem eskortován do starého kartuziánského kláštera do Valdic u Jičína, který už sto let slouží jako věznice. Cestou rekapituluji svůj pobyt jedenáctiletého věznění v Leopoldově a promítám si v paměti obličeje zločinců z povolání, kteří nás v uniformách příslušníků ministerstva vnitra masakrovali. Na ty přece nesmíme nikdy zapomenout už kvůli těm, které oni zavraždili nebo zmrzačili a tak jako ve filmu přede mnou defilují:

Absolon Štefan, Ďuriš, Eliáš („hvízdavý Dan“), Filo Isidor, Halecký Štefan (drevarský), Dr. Hranaj, Huňadý Jano („Levente“), Jakubec, Kaňuk, Král Stanislav, Kramoliš, „Larsen“, Dr. Lexa, Mačica, Mach, Dr. Melotinský, Mozola, („Partizán“) Jano, Pavlíček Emil, Pavlovič Jozef („Kovboj“), Rohel, Slatinský, Studený, Škoda Pavel, Škubla Florián („Jizva“), Štipák, Švestka Emil („Vajčák“). To však nejsou zdaleka všichni.

Další z kolekce

Ve Valdicích jsem zařazen do komanda „Elektro Praga“ jako nástrojář v lisovně. Potkávám staré známé a konečně navazuji styk i s Ábelem Lukáčem, Hlouchem, Stržínkem, Láďou Kleinem a mnoha jinými. Ti mne informují o poměrech zde, které si opět mnoho nezadají s Leopoldovem. Ábel Lukáč spolu se Stehlíkem a Kleinem stáli „za trest“ v oplocení po dobu čtrnácti dnů, bez jídla, dvanáct až šestnáct hodin denně. Stáli tam v největších mrazech a větru, oblečeni jen do lehkých vězeňských šatů – pod kulometnou věží. Dne 22. února 1964 byl na Lukáče poštván náčelníkem majorem Stanislavem Králem služební pes a když se Lukáč bránil proti psu, byl přiběhnuvším bachařem udeřen samopalem do hlavy, takže musel být přenesen do nemocnice. Pak ovšem rovnou do korekce. Byla to od něj přece nestydatost bránit se zubům poštvaného zvířete.

Rozhodl jsem se spolu s přáteli, že se zase jednou pokusíme poslat ven dopisy se žádostí o pomoc pro nás a zastavení hrůz za dráty koncentráků a zdmi věznice. Naskytla se příležitost v podobě propuštění mého krajana Beneše z Místku. Když se mi nabídl, že mi vynese domů dopis, riskoval jsem to, přestože Beneš byl zloděj a celkem mnoho záruky nedával. Beneš nezklamal, ovšem své pány – náčelníka Krále, majora Kindla (jáchymovský bůh) a StB. Moje dopisy adresované australskému ministerskému předsedovi Dr. Gordonu Menziesovi, Mezinárodnímu červenému kříži v Ženevě a jeden mé matce předal náčelníkovi. Žádal jsem, aby Gorden Menzies a zástupci Mezinárodního červeného kříže podnikli kroky k záchraně politických vězňů v československých komunistických kriminálech.

Je pochopitelné, že náš apel uvedeným institucím majora Krále nijak nedojal, ale řádně dopálil a tak jsem se ani moc nedivil, když mne za měsíc eskortovali do Hradce Králové k vyšetřování.

Tam jsem napsal spoustu motáků známým venku, zastupitelským úřadům a skoro všechny byly doručeny. Vyšetřování na StB probíhalo bez bití a vůbec to byl strašný rozdíl proti kriminálům, ze kterých jsem přišel a kam jsem se zase vracel. Po příjezdu zpět do Valdic (Kartouz) jsem onemocněl růží v levé noze a ležel jsem v nemocnici. Kvůli motákové aféře jsem měl být souzen okresním soudem v Jičíně. Proto jsem žádal prostřednictvím svého advokáta Dr. Kratochvíla šestnáct svědků a tři oběti. Samozřejmě mi soud svědky zamítl, měl jsem být přece odsouzen já a ne náčelník Král.

 

22. září 1964

Ležím ve vězeňské nemocnici v horečkách. Mám trombózu se zánětem žil a navíc infekci – růži. Horečka střídavě se zimnicí se mnou třese jako s králíkem. Pojednou přijdou na nemocniční celu bachaři a odvádějí mne o berlích k okresnímu soudu v Jičíně. Tomuto divadlu předsedala Marie Havlíková a přísedícími byli soudci z lidu – Bedřich Hanyš a Marie Jandová a okresní prokurátor Svoboda. Odsoudili mne podle příkazu StB k jednomu roku vězení pro pokus poškození zájmů republiky v zahraničí podle paragrafu 8, odstavce 1/112 trestního zákona. Vrátil jsem se od soudu opět do kartouzské nemocnice a za několik dní jsem napsal odvolání ke krajskému soudu, ve kterém jsem napadl rozsudek okresního soudu v Jičíně tím, že jsem se nemohl dopustit zločinu pokusu poškození zájmů republiky, protože jsem byl přesvědčen že mám naprostou pravdu, když jsem psal o páchaných zvěrstvech a zločinech, kterých se dopustili bachaři a estébáci.

Ábel Lukáč a Ota Stehlík odeslali rovněž své svědecké výpovědi krajskému soudu do Hradce Králové. Bylo mi jasné, že náčelník tyto věci k soudu nepřipustí – nemohl dovolit, aby se vůbec někdo zabýval „vnitřními“ záležitostmi koncentráku. Ty přece musí zůstat utajeny. Proto jsem učinil opatření a vyrozuměl různými cestami přes jiné poctivé spoluvězně Ábela a Otu, že duplikáty jejich výpovědí přenesu k soudu jako moták a odevzdám osobně.

 

 
Autor této knihy, Milo Komínek, strávil sedmnáct let – to jest téměř celé své mládí v komunistických koncentrácích a věznicích. Podle soudní obžaloby za to, že se s ozbrojenou skupinou pokusil násilím změnit Ústavu republiky, přičemž spáchal čin za okolností zvláště přitěžujících.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.