9.11.2013
Kategorie: Historie

Z knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ (VII. – Vězeň č. 8503)

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 09|11|2013

Jsem na Borech asi týden a začíná to na mne působit tak, že propadám depresi a beznaději. Nevím, zda je to jen denní skutečnost režimu trestnice nebo společnost, ve které žiji. Obojí je schopné vzít rovnováhu daleko zkušenějšímu a vyrovnanějšímu člověku, než jsem já. Mám hrůzu z lidí, se kterými jím u jednoho stolu, vedle kterých spím na kavalci a s nimiž sekám kůže ve středověké manufaktuře. Jsem vyděšen tím, že tak, jako političtí vězni vypráví o sobě a o tom, co je sem přivedlo, tak i vrazi bez ostychu, naopak s jakýmsi nevysvětlitelným zadostiučiněním vyprávějí podrobnosti svých příšerných činů. Připadá mi, když se na ně dívám, že tento komplex zrůdné sdílnosti, je dodatkem trestu, který jim vnucuje jejich svědomí – oni musí mluvit, nemohou nic zamlčet, ještě po deseti až patnácti létech jsou svého činu plni a nemohou se ho zbavit. Je strašné poslouchat bývalého četníka, který pro peníze zabil služebním bodlem mladé děvče a teď je zde již sedmnáct let. Pytlák Josef Sedláček z Prostějova je zde patnáct let za vraždu hajného, kterého pak nechal se svými společníky zlikvidovat mravencům, parťák z dílny, který v Liberci pro peníze zastřelil svoji tchyni, sedí patnáct roků. Spoluvězeň Franta, který zabil v hádce při kartách nožem dva spoluhráče, tráví již dvacet pět let svého života v trestnici. Parťák Karel Staněk odpykal zatím osmnáct let v kriminále za vraždu snoubenky a nastávající tchyně.

 

 

Všichni tito lidé, dalo by se říci vězni z povolání, vzhledem k létům, která strávili ve věznicích, jsou v popisování a líčení svých zločinů naprosto bezostyšní a není divu, že to, co přes den slyším, vrací se mi po ulehnutí znovu a já pak nemohu usnout. Příběh jednoho z nich, „nosatého“ Tondy Vlacha, líčený s nelidským cynismem, mne dlouho pronásleduje. Brutalita tohoto činu kdysi vzrušila Prahu. Tonda teď sedí vedle mne, a kdybych neznal jeho minulost, asi bych se domníval, že je zde pro totéž, co já. To je to nejhorší, že jsou stejní jako my, ničím se od nás neliší, jen vězeňskými zkušenostmi, ale večer, když začnou vyprávět, jejich pohled se mění, znovu to všechno prožívají po desáté, po sté… Je to hrozné.

 

Před patnácti lety se na zamrzlé hladině vltavské plovárny ozýval povyk zde bruslících dětí. Nedaleko břehu se jedno z dětí upřeně dívá pod sebe, pod led, který je již všude dosti rozježděn, ale v tomto místě je jako náhodou poměrně zachovalý, průhledný a chlapec, který zatím poklekl na koleno, se snaží rozeznat tmavé obrysy předmětu, který pod ledem uvázl. Přivolává kamarády a pak jeden z nich rozrušeně odjíždí pro hlídače, který má boudu u vstupu na led. Tomu stačí jen pohled a spěšně odchází k telefonu. Za chvíli je slyšet hasičskou sirénu a na nábřeží zastavuje současně s hasiči i vůz kriminálky. Hasiči sekerami prosekávají tlustý led a pak opatrně vytahují lidské tělo, zpola zamrzlé do ledu. Byl to starší muž, oblečený do zimníku, bez jakýchkoliv dokladů nebo známek totožnosti. Jediným vodítkem pro pátrání je poutko na zimníku, na němž se policejním odborníkům podaří zjistit jméno pražského podniku s oděvy. Od první chvíle bylo jasné, že jde o zločin, protože hlava neznámého byla doslovně rozbita mnoha ranami. Pátrání je obtížné, ale nakonec se přece jen podle záznamu firmy, která zimník prodala, zjistilo, že jeden ze zákazníků je již tři měsíce pohřešován. Byl to pražský krejčí, který u této firmy nakupoval ve velkém potřeby pro svůj závod a jako rabat dostal onen zimník. Pátrání se přeneslo do okruhu rodiny a známých a brzy se stala podezřelou manželka mrtvého a její milenec.

 

V té době byl zaměstnán v jedné smíchovské restauraci číšník Tonda Vlach. V poslední době nezřízeně pil, flámoval a policie se brzy zajímá, kde na to bere. Proti manželce zavražděného zatím vzniklo důvodné podezření, že je do případu zapletena a proto byla zatčena. Výslechy a vyšetřovací vazba vykonaly své. Přiznala se. Vzápětí byl zatčen její milenec a číšník Tonda. U soudu se pak veřejnost dověděla podrobnosti o tom, jak nevěrná žena spolu s milencem najali za peníze Tondu „Nosála“ a připravili vraždu krejčího, který se jim stával svou žárlivostí nepohodlným.

 

Počkali si na něho jednou večer v bytě, a když otevřel dveře, vrhli se na něj. Manželka kuchyňským pohrabáčem, Tonda „Nosál“ paličkou na maso a milenec nějakým jiným předmětem. Protože rány, které krejčímu zasazovali, nebyly smrtelné, bránil se a trvalo dlouhou dobu, než se jim ho podařilo alespoň omráčit. Doslova jej utloukli těmi primitivními vražednými nástroji a proto z jeho obličeje zbyla jen beztvará hmota, která policii nedala žádnou možnost zjištění totožnosti mrtvého.

 

Když byla vražda dokončena, zbývalo mrtvolu uklidit, ukrýt. Nacpali ji i v zimníku, který se jim pak stal osudným, i když jinak odklidili a zničili obsah kapes, do skříně a tuto opatrně snesli po schodech na připravenou káru. Byla tma, bezměsíčná noc, když kára, tlačená vrahy, drkotala po pražských ulicích. Neměli světlo a byli dvakrát zastaveni policejní hlídkou a platili dokonce pokutu. Žádného z těchto policistů nenapadlo, jaký obsah má skříň na káře. Když se již blížili k Vltavě, jedno kolo káry narazilo na nějakou překážku, skříň spadla, dveře se otevřely a mrtvola vypadla na dlažbu. Spěšně ji naložili a jeli dále. S mostu pak nešťastníka hodili do Vltavy v domnění, že voda a čas vykoná své. Přepočítali se a Tonda Vlach „Nosál“ sedí již patnáct let, ale jeho vyprávění je stejně otřesné jako čin sám. Z těchto lidí vězeňská správa většinou vybírala chodbaře, předáky v dílnách a na pracovištích. Mlátili spoluvězně jako bachaři a byli o to horší, že znali dokonale mentalitu vězňů a všechny úskoky, kterými se tito bránili proti teroru bachařů.

 

* * *

 

Trávím svou první neděli na Borech a využívám starého vězeňského řádu, který ještě dovoluje vězňům zúčastnit se bohoslužeb. Vězeňská kaple je veliká, ale jak se liší od těch venku! Ne svou chrámovou výzdobou, ale vybavením, které dodala vězeňská správa. Za oltářem vykukuje hlaveň kulometu CZ 26 a kolem zdí jsou rozestavěny bachařské stráže. Jdu ke zpovědi a jsem udiven: páter Zikán, starý kněz, který byl u přijímacího raportu, mi předává informace o dění venku. Dovídám se, že jsou hromadně zatýkáni Sokoli a Orli, že na Hostýně byla velká protestní manifestace proti rozpuštění Orla, kde tisíce Orlů skandovalo: „Nás nikdo nerozpustí, my nejsme margarín…“, že teror již zachvátil všechny vrstvy obyvatelstva. Důsledkem jsou neustálé přibývající transporty odsouzených. Přicházejí jednotlivci a celé skupiny, jako Pochodeň, Severní Čechy, Orli, jež reprezentuje ústřední náčelník Slávek Koukal, a jiní. Venku zuří peklo, předzvěst bolševického ráje, který nám slibovali od čtyřicátého pátého roku, a ozvěna toho všeho doléhá sem.

 

Na Borech nastává skutečný hladomor. Nikdy zde vězně nevykrmovali, ale teď již to není ani k životu ani k smrti. Denně dostáváme půl bochánku – třicet pět dekagramů chleba a to je jediné, co se dá jíst, protože to ostatní by těžko žrala prasata ve vězeňském prasečníku. Ráno je černá melta, ale to je urážka „Melty“, je to prostě vlažná špinavá voda a většina vězňů k ní sní příděl chleba na celý den. Ti starší, zkušení, si pečlivě rozdělují dávky, protože pocit hladu je trvalý a dá se přece jen šidit schovaným krajíčkem. K obědu je pravidelně zelná polévka, přesněji shnilé zelí, vařené ve vodě beze stopy omastku. Jako hlavní chod jsou brambory a to asi tak do dlaně, protože na dně šálku nejsou vidět, ale zato jsou většinou velmi cítit a zápachem jim může konkurovat jenom zase to zelí a druhý den sušená zelenina, hlavně mrkev. K večeři je bílošedá voda, které říkají podmáslí a tři brambory ve slupce. Je veliké štěstí, když z těch tří dvě nejsou shnilé. Za těchto podmínek není divu, že se vězni vrhají na basy s jídlem a seškrabují z nich zbytky brambor, a že když jsou vyváděni na vycházku a jdou po chodbách kolem odpadových košů, bleskurychle je prohrabují, protože tam může být kus starého chleba, odhozeného bachařem, i když se tím vydávají v nebezpečí zbití a korekce, budou-li přistiženi. V koupelně, kam jsme byli občas odváděni pod sprchy, vidím doslovně kostry potažené kůží, jež jsou koupelnou prohnány, aby provoz šel rychle, protože sprch je málo.

 

Hlad je prostředkem k ukáznění, hlad je pobídkou k větší práci, ať to zní sebeparadoxněji. Ministerstvo vnitra a vězeňské správy na tom budují celý systém, který, pokud není přetažen do naprosté neúnosnosti, zabírá. Za malý výkon větší hlad, za větší výkon menší hlad, to je asi rovnice, která ovlivňuje ve věznicích, zvláště pak na Borech, všechny vztahy a život. Nesplníš-li normu, trestní dávka jídla, žádné dopisy, návštěvy a jiné „výhody“. Splníš-li, v pořádku, dostaneš své tři brambory a mimo to si můžeš i něco koupit při tzv. nákupu. To jednou týdně obchází velitel oddělení s chodbařem cely a zapisuje, co kdo chce „koupit“. Vězeň nesmí býti v trestu, musí mít výkon nad sto procent a musí mít na kontě peníze. Většinou se kupuje chleba, marmeláda a cigarety. Je to několik málo korun, za které si smí vězeň podle výkonu nakoupit a protože je hlad, jsou to potraviny. Někteří plní normy a nemají peníze, jiní je mají a neplní normy. Proto se sdružují a ti, kteří mají větší výkon, část své práce odevzdávají za ty, kteří jej nemají, ale zato mají peníze. Pak mohou dostat „nákup“, ale rozdělit se to nesmí, ale ono se zde nesmí více věcí a dělají se.

 

* * *

 

Sedím v dílně a vysekávám kousky kůže, když na mne padne stín kohosi, kdo stojí za mnou. Obrátím se a překvapením nemohu promluvit. Za mnou v uniformě SVS stojí Zdeněk, můj bývalý palubní mechanik. Mám strach jej oslovit, obávám se, že bych se prozradil před ostatními a že by mne někdo mohl „položit“. Oslovuje mne sám a vyvádí mne na prázdnou chodbu, kde mi prozrazuje, jak se dostal k vězeňské stráži a jak se o mně dověděl.

 

Zdeněk byl vždycky dobrodruh, a proto chtěl utéci do cizinecké legie, ne z nějakých ideálů boje proti komunismu, to jsem věděl, ale nevěděl jsem, že se mu to nepodařilo a že by byl musel nastoupit vojenskou službu u nás. Aby se jí vyhnul, nastoupil k vězeňské stráži, která teď přijímala mladé lidi, protože staré dozorce propouštěla a počet věznic a koncentračních táborů utěšeně stoupal a personálu bylo málo. Dověděl se o mně v košíkárně od dvou mých kompliců Rutkaye a Kisze a proto za mnou hned přišel. Ptal se, co potřebuji a na moji žádost, aby mi zprostředkoval styk s mými bývalými piloty a spolupracovníky – Rudou Staňkem a Mirkem Chalupníčkem, slíbil, že to zařídí. Skutečně jsem brzy na to dostal jeho prostřednictvím moták od Mirka Chalupníčka, ve kterém mi oznamoval, že s Rudou odletí do Egypta, kam mají ještě s dalšími čtyřmi piloty přelétávat z Chocně skupinu šesti letadel typu „Sokol“ a že zůstanou v exilu.

 

Spojení s přáteli je navázáno a funguje spolehlivě. Domů píši jednou za šest týdnů podle vězeňského řádu, nevím, zda jejich korespondence není kontrolována a nechci riskovat prozrazení své „potrubní pošty“.

 

10. prosince 1948

 

Valné shromáždění Spojených národů přijalo a vyhlásilo Všeobecnou deklaraci lidských práv. Po tomto historickém aktu Valné shromáždění vyzvalo všechny členské státy, aby uveřejnily znění Deklarace a aby je daly rozšířit, čísti a vykládati zejména ve školách a jiných výchovných ústavech, bez rozdílu politického postavení států a území.

 

Nic v této Deklaraci nemůže býti vykládáno, jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjeti činnost nebo dopouštěti se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této Deklaraci uvedených.

 

* * *

 

Jedním z prvních států, které v roce 1945 podepsaly Chartu OSN byla i Československá republika. Při vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv byl přítomen zástupce Československé republiky – té republiky, která pod vedením KSČ udělala z většiny národa – národ novodobých otroků.

 

* * *

 

Vánoce – doba radosti dětí i dospělých. Ale vánoce zde ve vězení, to je něco, co lze těžko popsat a co se ještě hůře prožívá. Jsou to vzpomínky na domov, kterým se neubrání v tyto dny ani ten nejotrlejší. Vzpomínky, které tak kontrastují s naší skutečností. A to ještě tento rok a to naposledy lze říci, že správa věznice nás alespoň nechala na pokoji a bachaři mající službu, patří vesměs k těm slušnějším; ti praví vládcové Borů si vybírají na Vánoce dovolené. Ti, kteří nejsou tak dobře zapsáni u vrchnosti, protože nemlátí každého na potkání, musí teď sloužit.

 

Na Štědrý den je uzávěrka po třetí hodině, pak nás zavřou v celách a jsme ponecháni svým vzpomínkám a úvahám, kolik těch Vánoc ještě bude. Němečtí spoluvězni zpívají kolem stolu tiše „Heilige Nacht“ a já sedím na svém kavalci a vzpomínám na své místo u štědrovečerní večeře, které je teď prázdné, na matku, která chodí uplakaná kolem a otce, snažícího se ji upokojit, ač sám nemá k slzám daleko, na třináctiletou sestru Libuši a na snoubenku Františku. Jsou to mé první vánoce ve věznici a je mi moc bídně. Události celého roku jakoby se proťaly zde na Borech, v této cele, na tomto kavalci a konfrontace střetnutí není pro mne nijak povzbudivá. Co dál? Jak dlouho ještě? Co potom? Myšlenky se v hlavě honí a proplétají se záblesky vzpomínek na dobu od dětství až do dneška. Všem je nám stejně, všichni cítíme tíhu osudu daleko tísnivěji než jindy. Nedivím se již, že staří vězni nemají tyto svátky rádi.

 

2. ledna l949

 

Na celu přichází „táta Hrbáček“. Říkáme tak jednomu starému dozorci, který opravdu patří k těm nejslušnějším. Odvádí mne chodbami a říká, že mám návštěvu. Zastavujeme se před návštěvní místností a já vyhlížím netrpělivě, kdo za mnou přišel. Už ji vidím, matka! Vedou ji jedním katrem, pak druhým a když je již docela blízko, vcházejí do jiných dveří, snad někam na velitelství. Netrpělivě čekám, co ještě za formality musí podstoupit, než se ke mně dostane, ale už vychází celá uplakaná a místo ke mně ji dozorce vyprovází k východu z budovy. Nevím, co se děje, ale starý „Hrbáček“ mi vše vysvětluje, když se sám vrací z kanceláře. Prý moji návštěvu nepovolil Státní soud v Brně, protože ještě nemám právoplatný rozsudek a mohl bych prostřednictvím návštěvy ovlivňovat svědky a komplice. Jsem z toho zdrcen, umím si představit, jak je asi matce, která sem jela vlakem pět set kilometrů a ani se mnou nemohla promluvit a opět se musí trmácet ve vlaku dalších pět set kilometrů. Vracím se do dílny, ale za chvíli pro mne přichází jiný bachař. Musím si dojít na celu, sbalit své věci a odvádí mne na samoty „C“, kde je velitelem jeden z galerie borských vrahů, Mašek. Pro člověka, který byl na společných celách, je to skličující pocit, když se dostane na isolaci a k Maškovi, to je už vůbec konec světa. Pak už je jen podsvětí korekce se zabijákem Václavem Brabcem.

 

Jsem na cele č. 279 sám. Přemýšlím o tom, co má tahle náhlá změna znamenat, ale nemohu uhodnout příčinu. Oficiálně by moji nejistotu měla rozptýlit odpolední návštěva borské elity vedená insp. Trpákem vulgo Suchým větrem. V pozadí stojí Kraml, Mašek, Brabec a politruk Ladman.

 

Suchý vítr čte nějaké lejstro a tak z jeho koktání a motanice úředního slohu jen vyrozumívám, že moji isolaci nařídil Státní soud. Protože se prý odvolal prokurátor Opěla na nízkou výměru trestu – na základě rezolucí závodních rad a stanic SNB.

 

Mně, dvaadvacetiletému, mu bylo dvacet let málo.

 

Po celý den slyším z chodby hluk přesunu vězňů. Něco těžkého visí nad borskou věznicí. Nevím, kdo je na cele vedle mne a nemohu se to dovědět ani od chodbaře, protože je to člověk, jehož minulost ani přítomnost nevzbuzuje touhu po navázání styků s ním. Je z Olomouce a jmenuje se Franta Kovařík, býval strojvedoucím u dráhy. Znám dobře jeho případ a proto se ho ani nepokouším na něco ptát. Vím, že býval komunista a chová se i dodnes podle toho. Kdysi před dvaceti třemi roky se rozhodl zbavit své manželky a vybral si k tomu Svatý kopeček u Olomouce, kde byla právě pouť. Spolu s manželkou strávil celý den na Sv. kopečku a ve večerním šeru šli znovu ke kostelu a tam, když Kovařík zjistil, že nikdo není nablízku, svou ženu omráčil ranou do hlavy, svázal ji, polil petrolejem, který měl připravený v křoví nedaleko cesty a zapálil.

 

Za svoji bestiální vraždu byl odsouzen k smrti, ale dostal milost a teď je zde na Borech po dvaceti třech letech, přestože nosí stejnou uniformu jako my, je sice o něco méně než bachař, ale mnohem více, než my všichni dohromady. Je pro velitelství nepostradatelný a má naprostou důvěru všech bachařů.

 

* * *

 

Večer po uzávěrce zkouším se morzeovkou dorozumět s vedlejší celou a vyťukávám na zeď:

„Kdo je tam?“

Jde to obtížně, protože vězeň na druhé straně zdi morzeovku dobře neumí a tak to trvá dlouho, než se konečně dovídám, že je to katolický kněz. Další ťukání musíme přerušit, protože hlídka na chodbě asi něco zaslechla a věnuje našim celám zvýšenou pozornost.

Komunistická justice začala oficiálně popravovat své třídní nepřátele oběšením na šibenici.

———-

4. ledna 1949 byl popraven Ladislav Prieložný (* 15. 9. 1923)

14. února 1949 byl popraven Slavoj Šádek – technický úředník (* 3. 3. 1926)

19. února 1949 byl popraven Miloslav Choc – student KU (* 19. 1. 1925)

———-

 

Ráno se otevírají dveře a bachař mi přivádí spoluvězně. Má v náručí své věci a ani mu nevidím do obličeje. Pokládá je na zem, zdvihá se proti mně a já nemohu překvapením promluvit a on také ne. Vzápětí se vrháme jeden druhému do náruče a jsme šťastní, že jsme se sešli i když za takových okolností. Je to major letectva Josef Bryks z Olomouce a já vždy, když jsem jej vídal venku a stejně teď i tady, nemohu nevzpomenout, jak pohnutý životní osud měl tento muž. Je málo pravděpodobné, že by se našel na světě člověk, který byl v poměrně krátké době sedmkrát odsouzen k trestu smrti a kterému se vždy podařilo uniknout.

 

Pepa jako předválečný absolvent obchodní akademie toužil létat a proto se hlásil po maturitě dobrovolně k armádě. Rodiče mu ale nepodepsali revers a tak zprvu narukoval k dragounům a teprve při své plnoletosti se dal přeložit k letectvu. Přešel do Prostějova a později do Olomouce, kde sloužil až do roku 1939. Po obsazení republiky uprchl v železničním cisternovém voze do Jugoslávie a pak do Francie. Ihned vstoupil do francouzské armády a brzy zasahuje do bojů v jednotkách francouzského letectva. Dne 23. června 1940 odplouvá z Bordeaux do Anglie a vstupuje do kanadské jednotky RAF, ve které létají převážně Francouzi.

 

Bylo to 14. července 1941, kdy Francouzi slaví svůj národní svátek „Dobytí Bastily“ a Pepa měl ten den volno. Domluvil si schůzku se svým děvčetem, krasavicí, která sloužila v Ženském pomocném sboru v jednotkách letectva. Schůzka se však neuskutečnila. Krátce před startem perutě k bojovému letu za ním přišel kamarád, Francouz, a prosil jej, zda by neletěl dnes, v den největšího jejich svátku, místo něho. Pepa beze slova přikývl, skočil k telefonu, sdělil své dívce, že přijde asi za čtyři hodiny, aby na něho počkala. Děvče souhlasilo a svůj slib, že počká, skutečně dodrželo. Jenže čekala místo čtyř hodin celá čtyři léta. Pepa si vyměnil s přítelem dokumenty znějící na kanadské jméno, oblékl kombinézu a padák a šikovně se dostal k letadlu svého přítele, aniž se někdo dověděl o záměně. Nahození motoru, rolování na start a povel ke startu následoval bezprostředně a tak v několika málo minutách celá peruť nabírala stanovenou výšku k setkání s dalšími anglickými svazy, se kterými společně přelétala kanál k útoku na pevninu. Brzy po dosažení pohoří, které přelétávali v husté palbě protiletadlových děl, se objevily silné svazy „Messerschmidtů“ a pod francouzskou oblohou se rozpoutalo peklo. Letové útvary byly záhy porušeny a rozpoutal se zuřivý boj skupinek a jednotlivců.

 

Pepa několikrát zaútočil na mihnuvší se stíny Messerschmidtů, ale vřava byla tak hustá, bylo soustředěno tolik letadel na poměrně malém prostoru, že zatím nebylo pomyšlení na pronásledování těchto stínů. Motory řvoucí v maximálních obrátkách, rádio plné nesrozumitelných výkřiků vítězství i hrůzy. Hořící a padající stroje, kopule padáků těch, kterým se podařilo opustit rozstřílený letoun, všechny ty známé a vždy znovu vzrušující okamžiky této rulety smrti se odvíjely kolem Pepova letadla, visícího ve svíčce na vrtuli, když se chtěl vymanit z příliš těsného závěsu tří Messerschmidtů, které mu věnovaly nepříjemnou pozornost. Výkrut a pád po křídle byl poslední řízený manévr, který mohl udělat. Právě, když se objevil asi dvěstě metrů před zaměřovačem cíl, uviděl na křídle svého Huricana zásahy kulometné palby, které se přibližovaly k trupu. Instinktivně vykopl směrovku a prudce dotáhl -výbuch vpředu, jakoby se motor utrhl z lože, kouř a plameny kolem kabiny a další bubnování kulek po trupu letadla teď vzepjatého jakoby k poslednímu skoku. Pepa ví, že je konec. Stroj je neovladatelný, rádio přestalo fungovat, rozstřílená stojící vrtule „v praporu“, kterou zahlédl mezi oblaky dýmu a ohně dává jistotu, že není jiná možnost, než skočit. Sáhl naučeným pohybem po uzávěru kabiny – sláva, není poškozen, uvolňuje poutací pasy, ohmatává popruhy padáku a vyskakuje. Prudké trhnutí a Pepa se snáší z nevelké výšky na pole, kde také bez úrazu přistává. Vyprošťuje se z padáku, nechává jej ležet. Ví, že ho zde stejně budou hledat, proto se odtud snaží uniknout co nejdále. Ve večerním šeru zahrabává své distinkce a doklady za omšelý pomníček na malém vesnickém hřbitůvku a když se úplně setmí, vydává se k první usedlosti.

 

Pepa má strach z prozrazení, vyhýbá se lidem a proto se nepozorovaně vkrade do prasečníku a tam na jakési půdičce nad prasaty tráví několik nejbližších dnů. Protože má hlad, jí s prasaty, ale neodváží se zavolat na hospodáře, který prasata chodil krmit. Domníval se, že první sháňka po něm již přešla a proto se v noci vydal na další cestu. Ví, že musí vyměnit svou uniformu za civilní oděv, ale jak to udělat, to neví. Krást se nenaučil a říci si o něco někomu, se obává. Pomohlo mu v tom mladé děvče, které ráno potkal za vesnicí a které mu ochotně opatřilo oblek z domu svých rodičů. S větší nadějí odcházel k další vesnici a doufal, že se mu podaří navázat kontakt s lidmi, kteří mu pomohou přejít Francii a dostat se do Španělska a odtud prostřednictvím spojeneckých zastupitelských úřadů zpět do Anglie. Všechny plány byly zničeny zrádným farmářem, na kterého se obrátil o pomoc po dvou dnech bloudění a který ho udal. Pak už jen roky utrpení, zajatecké tábory, věznice, pevnosti, koncentráky. Jednou byl vězněn ve starém hradu, který hlídali zvenčí SS a zevnitř divoká prasata, která proto byla úmyslně vpuštěna do obory. Spojení bylo jen padacím mostem, na který divočáci z příkopu nemohli. Při jedné příležitosti Josef s několika zajatci přepadli vnitřní stráž a po spuštěném mostu se dostali na svobodu. Každý utíkal na svou pěst, aby se stráže SS nemohly soustředit. Byla tak naděje, že někdo unikne. Josef se dostal do blízkosti polního letiště, kde stály v řadě Messerschmidty Me-109. Vyčkal, až stráž přešla na druhou stranu a pak přeběhnul do nejkrajnějšího stroje, vskočil do něj a okamžitě začal startovat. Motor naskočil a Josef už roluje na start, přidává plyn a rve mašinu od země. Sláva a je pryč. Za malou chvíli začal motor škytat pro nedostatek benzínu, protože Josef v tom shonu zapomenul přepnout přívod ze spádové nádrže na hlavní nádrž. Stroj ztrácel rychlost a nezbylo než nouzově přistát. Byl jen několik kilometrů od švýcarských hranic, ale zákon schválnosti tomu chtěl, že musel znovu do kriminálu. Sedmkrát trest smrti, útěky, probodané břicho bajonetem, když po něm pátrající hlídka píchala do sena, kde byl ukryt… A všechno přežil.

 

Po skončení války se vrátil do Anglie, kde se stal hrdinou a jeho osud byl zvěčněn ve filmu „Srdce v zajetí“, který režisér trochu zašmodrchal, aby vytloukl kapitál, ale v podstatě filmový osud nějaké pravdivé nezkreslené prvky ponechal. Josef se v Anglii oženil s děvčetem, jež na něj mělo čekat čtyři hodiny a čekalo čtyři roky. V létě 1946 přijel s manželkou do republiky a působil jako učitel ve vojenské letecké škole v Olomouci a jeho žena byla profesorkou angličtiny na Palackého universitě. Často jsme se vídali, když jsem přilétával do Olomouce a naše přátelství bylo pevné. Teď se setkáváme na Borech na jedné cele a dovídám se, že Pepa jako většina „zápaďáků“-letců se stal obětí provokace a byl odsouzen s divizním generálem Karlem Janouškem, škpt. Josefem Čapkou, škpt. Janem Prokopem, mjr. Josefem Hnátkem, mjr. Ondřejem Špačkem, pluk. Vlastimilem Chrastem a mnoha dalšími za „připravovaný útěk s letadly“. Jeho manželka se vrátila s dcerkou a spolu s dalšími Angličankami, ženami našich uvězněných letců do Anglie.

 

* * *

 

Pepa mi vypráví o strašných poměrech a bití vězňů vojáků ve vojenské věznici na Hradčanech, zvláště v „domečku“ a o pověstných sadistech Obranného bezpečnostního zpravodajství (OBZ): Perglovi, majoru Karlu Bohatovi a ppluk. Součkovi. Dále říká, že se na Borech reorganizuje, proto ty přesuny na samotách a dále, že na společné „D“ se buduje nový dvojitý katr a něco jako isolační oddělení. To ještě netuší, že i on tam bude trávit další měsíce svého života a vynesou mu další soud a zvýšení trestu na doživotí.

 

Dívám se na oblohu zamřížovaným okénkem, které je příliš vysoko, než aby bylo vidět něco jiného, než obloha a vidím startující a přistávající letadla typu La-7, P-3, Me-9 a Moskyt z nedalekého vojenského letiště. Vzpomínám si, že jsem kolikrát přistával na tomto letišti a vídal Bory z výše, ale nikdy mne nenapadlo, že je to trestnice. Myslel jsem, podle jejího hvězdicového tvaru, že se jedná o klášter … Pěkný klášter!

 

* * *

 

Jdeme na půlhodinovou vycházku na dvůr a musíme chodit po dvou, po třech, podle toho, kolik je nás na cele, ve velkém kruhu, bedlivě sledováni dozorci. Vidím zde mnoho známých tváří z vězení i z civilu, ale jakékoliv dorozumění je zde velice obtížné a riskantní. Jak tak chodíme, již ani nevím kolikrát kolem, zaujme mne obličej vězně s plnovousem, který chodí ještě s druhým vězněm na opačné straně kruhu. Musím se k němu nějak dostat, abych si ověřil svou domněnku a proto říkám tiše Josefovi, aby mne následoval a vybočuji poblíž bachaře z kruhu a předstírám, že mám rozvázanou botu. Pepa zatím dává pozor a když se vousáč přiblíží, strčí do mne a zařazujeme se hned za ním do kruhu. Povedlo se, bachař nám nevěnuje žádnou zvláštní pozornost a proto, jak to dovolí situace, hned se šeptem ptám, zda mne zná. Opatrně se ohlédne a pak stejně opatrně odpovídá, že ano. Není pochyb, je to ten finančník, příslušník pohraniční hlídky, která mne vloni 4. dubna zatkla třista metrů od hranic, v domku slovenského osídlence, na udání jeho ženy. Finančník mne potom propustil, ale jeho esenbácký partner mne znovu zadržel a přivlekl na velitelství úseku. Ptám se ho, za co je zde a dovídám se, že pomáhal i jiným lidem, až to na něj nakonec prasklo a byl odsouzen. A ten kapitán, který mne chtěl v Broumově pustit, za několik minut po mém zatčení přeběhl přes hranice do Německa.

 

To jsou asi tak ty největší zločiny, pro které jsou zde lidé na dvacet let až na doživotí: nějaký ten leták, pokus o přechod, policejní provokace a pak již nic – hlavně pro to nic jsou tady. Měli postavení, měli majetky a obojího se noví vládcové museli zmocnit a jak to nejlépe udělat, věděli dobře ze zkušeností sovětských komunistů. Rozhodně je snadnější přistavět nějaký ten kriminál, než přesvědčovat národ o své pravdě. To trvá dlouho, výsledek je nejistý a inteligence národa je dostatečně vysoká, než aby ten výsledek mohl být dobrý. Proto se u nás budují nové a nové tábory a ostnatý drát by klidně mohl nahradit lva ve státním znaku.

 

* * *

 

Přesuny na samovazbách neustávají a jednoho dne odvádějí Pepu na společnou „D“, kde zatím připravili nové isolační oddělení a umísťují tam většinou bývalé politiky, generalitu a veřejně činné lidi. Říkáme tomu oddělení „Kreml“.

 

Na místo těch, kteří odešli, přicházejí noví, protože přísun na Bory se neustále zvyšuje. Teď přicházejí hlavně kněží a na spodní chodbu také ti, kteří byli odsouzeni k trestu smrti, ale trest nebyl dosud vykonán. I mne, podle ohlášení z velitelství, byl nejvyšším soudem změněn trest z dvaceti let na trest smrti, prý na základě resolucí podaných závodními radami různých závodů a stanic SNB. Čekám v rozpacích, co bude dál. Na oddělení přibývá provazářů. Přicházejí major Josef Kejda, štábní strážmistr Jaroslav Dolejš, Josef Hořejší, Emil Andrt a asi deset dalších, kteří zde mají čekat, jestli budou popraveni anebo jestli vrchnost rozhodne, že mohou žít. Na celu mi přivedli majora Dr. Jana Šmída, který byl osobním lékařem paní Hany Benešové, manželky prezidenta a soukromým lékařem Jana Masaryka, ministra zahraničních věcí. Za krátkou dobu, asi za měsíc, je Honza Šmíd přemístěn do vězeňské ústavní nemocnice, aby tam dělal lékaře.

 

V březnu je vyměněn ředitel trestnice. Očekáváme s napětím, kdo to bude a mé první setkání s kpt. Šafarčíkem, novým velitelem, který přišel z Jihlavy, nedává tušit, co se skrývá pod klidným úřednickým obličejem tohoto štíhlého čtyřicátníka. Nikdo, kdo ho viděl poprvé, si neuměl představit, že tohle je skutečný vůdce smečky vrahů, který svůj vrozený sadismus skrýval za masku klidného, inteligentního ministerského úředníka. Jestliže chtěli jeho představení vybrat šéfa pro lidi typu Brabce, Kramla, Maška, Trepky a dalších, nemohli volit lépe. Skutečně, pod jeho vedením se z Borské věznice stal dům smrti, zvláště pak v roce 1950. Šafarčík je sám osobně odpovědný za strašný osud stovek vězňů v té době nejen tím, co dovoloval a nařizoval svým podřízeným, ale i za to, že se sám zúčastňoval bití a mučení vězňů. Jeho jméno proklelo tisíce nevinných lidí, kteří prošli jeho rukama a před věčnou i lidskou spravedlností žalují ti, kterým pomohl na onen svět. Je samozřejmé, že zásluhy tohoto zločince jsou vedením strany a státu vysoce hodnoceny a Šafarčík rychle postupuje v hodnostech.

 

I na mne dochází opět stěhování a jsem přemístěn na druhou chodbu samot „C“ na celu č. 320, kterou sdílím s majorem generálního štábu René Černým, bývalým příslušníkem naší západní armády. Tehdy mne ani nenapadlo, že za rok bude René popraven.

 

Můj zdravotní stav se začíná opět zhoršovat, dostávám ledvinové a žlučníkové záchvaty, svíjím se na podlaze a René má se mnou hodně práce. Jednou při čtení se mi začaly dělat kruhy před očima, pak vidím všechno jako v mlze a nakonec nic – úplná tma. Otáčím se směrem, kde tuším okno – nic, jen tma. Zmocňuje se mne panika, křičím, že jsem oslepl a René boucháním na dveře přivolává dozorce, který mně odvádí do nemocnice. Je mi strašně, když si představím, že bych už nikdy neměl vidět, vždyť je mi dvacet tři let!

 

V nemocnici ležím dlouhou dobu a spoluvězni lékaři – hlavně major Dr. Šmíd a Dr. Chvojka mne vlastně tajně léčí. Nejsou léky a ty které jsou, obhospodařuje zdravotní rada Dr. Němeček, který si z utrpení vězňů udělal výnosný obchod. Za léky se musí platit z konta a ten, komu Dr. Němeček nějaké léky dá, zjistí, že mu byla z konta stržena neúměrně vysoká částka. Stejně tak je tomu i s mimořádnými příděly pro některé postižené tuberkulosou. Lidé, kteří nikdy tuberkulosu neměli, jsou vedeni jako tuberkulosní, ale příděly nedostávají. Ty jsou vynášeny ven z věznice a Dr. Němeček září blahobytem. Žádné odvolání proti tomu není, protože jen jakýkoliv náznak stížnosti se řeší u Brabce v korekci.

 

Moje přechodná nevidomost byla prý způsobena nádorem po krevním výronu do mozku, který vznikl úrazem při mé letecké havárii v r. 1947 v Jihlavě. Léčení trvalo dlouho, snad jsem tu lekci potřeboval, teď už mi ani ten kriminál nepřipadá tak hrozný, vzdor všem skutečnostem, které denně kolem sebe vidím.

 

V nemocnici se z útržkového rozhovoru bachařů se dozvídám, že na letišti v Chocni došlo před několika dny (asi 13. května 1949) k tragédii. Pět absolventů vojenské letecké akademie v Hradci Králové přepadlo na letišti stráž SNB, zmocnili se dvou letadel typu „Sokol“ a chtěli uletět na Západ. Odletěl pouze jeden letoun s posádkou Miroslav Nový, Jaroslav Valašek a Jan Horníček. Posádka druhého stroje, kterou tvořili Vlastimil Klenovský, Heda Prokopová byla zastřelena a akademik Zdeněk Mikš těžce zraněn střelou. První stroj, který byl pravděpodobně také poškozen střelbou odstartoval a havaroval na Šumavě, poblíž města Sušice. Celá zpráva je jen okrajová a další podrobnosti o této akci zatím neznám.

 

24. května 1949 byli popraveni:

Karel Bacílek – student KU (* 25.3.1920), Josef Hruška -pplk. ČSA (* 13.4.1883) a Boris Kovaříček – student KU (* 21.5.1927)

———-

 

Po návratu z nemocnice jsem opět na Samovazbě „C“ na cele 320 s René Černým. Jednou večer zjišťujeme, že nás už delší dobu někdo pozoruje „špehýrkou“ ve dveřích a když se nakonec otevře okénko, vidím Zdeňka, který má dnes noční službu a který mne přivolává ke dveřím. Ptá se, kdo je ten druhý v cele a když ho uklidním, že naprosto spolehlivý člověk, předává mi ústně zprávy o dění venku. Sděluje mi, že bylo založeno „NATO“ jakožto protiváha sovětské rozpínavosti, údaje o zatýkání venku, které dostupují takových rozměrů, že musel být vydán výnos o zřizování táborů nucených prací, o sovětských požadavcích na čs. uranové doly a opatřeních k zajištění pracovních sil pro tyto podniky. Budují se koncentrační tábory v blízkosti šachet, takže problém pracovních sil i likvidace nežádoucích elementů vyřeší vláda jediným tímto opatřením. Zdeněk se při šepotu stále otáčí, zda jej někdo z chodby nepozoruje a nakonec mne drtí zprávou, která se mne přímo dotýká:

 

RUDA STANĚK A MIREK CHALUPNÍČEK JSOU MRTVÍ!Pilot Rudolf Staněk

 

Nemohu tomu uvěřit, ale když mi Zdeněk vypráví podrobnosti, vidím celou tu tragédii mých přátel a spolupracovníků jako film. Ruda a Mirek startovali z továrního letiště v Chocni spolu s dalšími čtyřmi piloty na letadlech typu „Sokol“ k obchodnímu letu do Egypta a oba přátelé se již nechtěli do republiky vrátit. Meteorologická předpověď byla výhodná a proto byl start povolen. Jenomže došlo k záměně zprávy z Hradce za Olomouc a proto se také všech šest letadel dostalo nad Vysočinou do sněhové bouře a havarovalo. Mirkovo a Rudovo letadlo bylo nezvěstné. Státní bezpečnost se už domnívala, že se jim podařilo odletět a nehlásí se, protože se prý rozhodli emigrovat. Asi po deseti dnech náhodný chodec uviděl na poli u lesa zasněžený kopec a kolem něj hejna havranů. Ze zvědavostí odbočil z cesty a šel se podívat blíže. Pod sněhem byly trosky letadla a na kost ohlodané mrtvoly pilota a mechanika. Mirkovo letadlo se zbytky jeho těla, skoro úplně roztrhané lesní zvěří, bylo nalezeno teprve asi o týden později. Zůstal jsem tedy během roku z celé skupiny jen já sám a zdali to přežiji, je ve hvězdách. Podle toho, co jsem do dneška prožil, moc naděje nemám.

 

20. červen 1949

Mám narozeniny. Stejně tak, jako před rokem i dnes mám tušení nějakého neznámého nebezpečí, tísně, kterou si nedovedu vysvětlit, ale podle všech náznaků jsem přesvědčen, že to bude vážné.

 

21. červen 1949

Probouzí mne slunce, které okénkem svítí na můj slamník. Rychle vstávám, protože mám dojem, že jsem přeslechl budíček a zaspal a to není na Borech dobré. Uklízím slamník a celu, když se náhle otevře okénko ve dveřích a bachař Tokar na mne křičí, abych si lehl, že ještě nebyl budíček. Nechce se mi to věřit, považuji to za provokaci a na jeho výzvu, abych se přesvědčil, že je všude ještě ticho, vystrkuji hlavu z okénka. V tom okamžiku si uvědomuji, že tohle jsem dělat neměl, už s tím přece mám zkušenosti z Pankráce, ale je pozdě. Dvě drtivé rány pěstí mne srážejí zpět na podlahu cely. Mám rozbitý nos a ústa, z chodby slyším jen výsměšný smích. Bože …, kdybych jen na minutu … mohl k němu ven! Po několika okamžicích skutečně teprve zazní budíček a já marně přemýšlím, proč byl dnes tak pozdě. Dopoledne mi chodbař škpt. Kvapil stačil pošeptat, že dnes ráno popravili na Borech divizního generála Piku. Proto tedy ten pozdní budíček. Teprve na vycházce se postupně dovídám od ostatních, i přes zpřísněný dozor bachařů, že generál Heliodor Pika byl dnes ráno na smetišti „D“ popraven. Je to pro mne nepochopitelné, proč právě zde v trestnici na Borech.

 

Jsem již dlouho v izolaci a zprávy, které ke mně nějak dojdou, jsou kusé a je jich málo. Podrobnosti o této vraždě se teprve dovídám, když ke mně příští den na celu přestěhovali generála Pelicha, který byl s generálem Pikou do posledního dne jeho života na cele v „Kremlu“ a kterého proto chtějí na čas izolovat na samotách. Vypráví mi neuvěřitelné věci o Pikovi a jeho případě a o „Kremlu“ vůbec.

 

Znám generála Toníka Pelicha již dlouho a proto přede mnou nic netají. Je to malý, živelný, nepoddajný a energický člověk, s brýlemi na očích, bývalý skaut, který strávil celý život v armádě a pro republiku vykonal daleko více než mnozí jiní. Jako rakouský jednoročák přešel v první světové válce frontu do Itálie, kde ihned vstoupil do Českých legií a po návratu do vlasti zůstal v armádě. Koncem první republiky byl podplukovníkem a když pro něho jedné noci v r. 1939 přišlo nacistické gestapo, uprchl v pyžama po laně z okna a přeběhl celou Prahu do Kobylis, kde se u známého teprve převlékl. Podařilo se mu přejít do Rakouska, ale tam byl při pokusu o přechod italských hranic zatčen. Netrvalo to ani dvě hodiny a vyboural ve zdi vězení díru. Tentokráte se mu skutečně útěk a přechod hranic podařil. V Itálii měl mnoho známých, kteří mu pomohli na Střední východ. Sloužil v Jeruzalémě až do roku 1944 jako velitel hospodářské správy. Na vlastní oči viděl, jak se mnozí vyšší důstojníci obohacují na úkor státní pokladny a jak se provádí mnohé podvody, zatímco jiní poctiví vojáci bojují u Tobruku o holý život. Nejvíce brojil proti tomu, aby byli přijímáni do armády židé, o kterých věděl, že jsou neschopni vojenské služby, většinou pro tělesnou vadu „plochých noh“ (platfus). Měl důkazy, že takovíto „vojáci“ se po několika měsících přihlásí jako nemocní a jsou uznáni vojenským lékařem, že jsou vojenští invalidé. Ovšem nikomu nepřiznají, že už jako takoví byli podvodně přijati na vojnu a pak budou nadosrmti brát invalidní válečný důchod. Mají od státu zajištěný příjem, jsou litováni, všelijak upřednostňováni a mohou se klidně věnovat kšeftu a zvětšovat svoje bohatství, zatímco jiní poctiví vlastenci pokládají své životy na frontě. Jeho tvrdý a nesmlouvavý postoj se nelíbil mnohým úplatkářským důstojníkům a proto proti němu podávali hlášení do Anglie přímo na kancelář prezidenta Beneše. Stalo se něco neuvěřitelného. Zatím co platil mobilizační rozkaz, že všichni čs. státní občané se musí hlásit k odvodům do zahraniční armády, podplukovník Antonín Pelich na příkaz prezidenta Beneše je zproštěn vojenské služby a v čase, kdy zuří válka, stává se civilistou! Jako takový se lodí, oklikou kolem Afriky, dostává do Anglie. Jeho manželka a syn jsou po celou válku vězněni v nacistickém koncentračním táboře. Po válce v roce 1945 se vrátil do Československa jako civil a podal na prezidenta Beneše žalobu. Spor vyhrál a prezident ho jmenoval brigádním generálem a vedoucím intendantury. O necelé tři roky později, t. j. v květnu 1948, byl ještě za prezidenta Beneše uvězněn a degradován. Teď zde stojí přede mnou a mluví o posledních týdnech generála Heliodora Piky před popravou:

 

„Pikovi bylo jasné, že vyřkl-li soud na základě podvržených svědeckých výpovědí, vytržených vět z kontextu a překroucených tzv. znaleckých posudků o vojensko-politické situaci zahraničního boje trest smrti, že bude skutečně popraven. Byl si vědom, že nahlédl příliš zblízka do bolševické kuchyně nejen naší, ale i sovětské jako vojenský přidělenec v SSSR za války a že jako podnáčelník generálního štábu naší armády po válce věděl všelicos, co novým mocipánům nebylo příjemné – jako doslovné kradení letadel a munice a pašování izraelské „Haganě“ do Palestiny za peníze našich poplatníků. Proto musel zemřít. Ne, že zradil, ne že byl agentem cizí rozvědky. Heliodor Pika patřil mezi nejčestnější důstojníky naší republiky, obětoval celý svůj život pro svou vlast, aby nakonec zemřel potupnou smrtí z rukou lidí vlastního národa, 21. černa 1949 na Borech, na smetišti, mezi společným oddílem C a D.“

 

Toník se odmlčel a já přemýšlím o nesmyslné zradě a jiných argumentech, které byly příliš často používány komunistickými hlasateli, kterým stejně asi nikdo nevěřil, ale věšelo se za ně čím dál, tím více.

 

* * *

 

Proti naší cele bylo vidět křídlo samovazby „B“ a v II. poschodí již několik dní na sebe upoutává pozornost jeden mladý chlapec, který za oknem posunkuje a budí dojem, že chce předat nějakou zprávu. Nakonec se s ním domlouvám ukazováním písmen rukama. Byl hluchoněmý, pracoval v obuvnické dílně a bachař mu celkem nevěnoval pozornost. Dokonce mu někdy dali přečíst noviny, protože se domnívali, že s nikým nemůže mluvit. To tedy nemohl, ale ukazovat písmena uměl krásně a tak na dlouhou dobu jsme byli informováni o čerstvých událostech venku, i když to nebyly události pro nás příjemné.

 

———-

1. července 1949 byli popraveni: Nikolaj Maszluh (* 19. 12. 1913) a Vasil Riopka (* 8. 9. 1913)

18. července 1949 byli popraveni: Josef Gonic – ppluk. ČSA (* 4.3.1902); Bohuslav Hubálek – živnostník (* 11.10.1903), Miloslav Jebavý – major ČSA ze Žatce (* 27.8.1911), Karel Sabela – kapitán ČSA ze Žatce (* 12.12.1917) a Vilém Sok – ppluk. ČSA (* 21.12.1902)

———-

 

V té době odvedli také Antonína Pelicha asi zase na „Kreml“. Potom zůstávám na cele sám až do září, kdy mne jednou při korespondenci s hluchoněmým z odd. „B“ přistihl bachař Trepka. Jako první část trestních opatření mne na místě zmlátil a pak jsem měl jít k raportu k Šafarčíkovi. To byla jasná korekce u Brabce a co to znamenalo, jsem věděl. Dával jsem si mokrý kapesník na podlitiny, které mi pendrekem udělal Trepka a proklínal svou neopatrnost. Tentokráte snad poprvé mám štěstí. Odpoledne asi ve čtyři hodiny pro mne přichází dozorce Petelík, skutečně slušný člověk, jeden z těch několika lidských dozorců, kteří tam ještě zbyli. Místo k raportu, si musím sbalit všechny věci a jdeme na společnou B, kde je vytvořeno tzv. nemocniční oddělení. Prý můj zdravotní stav – záchvaty a jiné potíže mi pomohly k umístění na tomto odddělení na cele č. 17. Hlavně mi v tom pomohl Dr. Honza Šmíd.

 

Za nějakou dobu se naše cela plní, přichází děkan P. Emil Brukner z Mrákova u Domažlic, generál František Pešek, podplukovník Adam a plukovník Alexandr Korda. Všichni jsme na tom bídně, ale Sáša, jak říkáme plukovníkovi Kordovi, je na tom nejhůře. Je z velké části ochrnutý po nelidském mučení v Hradčanské vojenské věznici obezeťákem (důstojníkem kontrarozvědky) majorem Karlem Bohatou. Dalším na cele je Karel Bacílek, starý rakouský námořník a později námořní letec, který je těžce otřesen osudem své rodiny. Byli všichni zatčeni a jediný syn popraven před nedávnem. Od něho se dovídáme výsek tragických událostí, na nichž mělo podíl páté oddělení ministerstva obrany.

 

Karel Bacílek byl nájemcem restaurace na Žižkově, která patřila Sociálně demokratické straně. Častým hostem tam býval ppluk. Hruška, který po únoru 1948 nabídl své udavačské služby pátému oddělení. Šéf tohoto oddělení, ppluk. Mysík, kterému jeho nadřízený generál Musil dosti zatápěl, že kriminály jsou prázdné, zatímco reakcionáři běhají venku a je jich plná armáda, rád přijal Hruškovu nabídku. Díky svým stykům začal ihned zakládat všelijaké ilegální skupiny a skupinky. Páté oddělení mělo dostatek technických i finančních prostředků, takže skupin, které byly pátým oddělením a Hruškovým prostřednictvím prakticky vyprovokovány k činnosti, bylo hodně. Hruška ale sám toužil po generálských epoletách a proto se snažil do některé své skupiny zaplést nějakou významnou osobnost, nejlépe vojáka. To se mu podařilo u skupiny, ve které byl Karel Bacílek. Zorganizoval setkání bývalých vojáků prostřednictvím kapitána Ervína Novotného, na které byl pozván i pensionovaný velitel pražského povstání – divizní generál Karel Kutlvašr. Ten byl velmi opatrný, protože věděl, že je bolševikům trnem v oku pro ruský šlechtický původ své manželky Lizočky a pro boj jako dvacetiletého legionáře v Rusku. Ale na toto setkání s bývalými vojáky jel. Pak to šlo ráz naráz. Generál Kultvašr mohl a musel mít uprostřed příslušníků ilegálních skupin jen jeden význam – je jejich „vůdcem“. Následovalo velké zatýkání v armádě, bezpečnosti i v civilu. Jen ve „skupině“, jejímž členem byl Karel Bacílek, byly čtyři tresty smrti, jedno doživotí a dále dvacet a patnáct let. Byli popraveni: Karel Bacílek ml., Boris Kovaříček, pplk. Hruška a plukovník Skokan. Generál Karel Kutlvašr dostal doživotí, učitel Josef Slanina ze Semil dvacet let a kapitán Ervín Novotný, podplukovník Nedbálek a Ladislav Strejc taktéž obdrželi vysoké tresty. Soudu vůbec nevadilo, že celá skupina byla vykonstruována pátým oddělením podplukovníka Mysíka a podplukovníkem Hruškou.

 

Kapitola generála Kutlvašera stojí za zamyšlení. Nebylo mu ještě dvacet let, když vstoupil do ruských legiií. Když mu bylo čtyřiatřicet, stal se generálem. V květnových dnech roku 1945 se stal vojenským velitelem pražského povstání a vyjednával s generálem von Tuzenem, dosavadním německým posádkovým velitelem města Prahy, o zastavení palby. Hned po několika týdnech ho prezident Beneš poslal do penze, přestože měl teprve čtyřicet osm roků. Po devíti měsících byl penzionovací dekret zrušen a Kutlvašer byl jmenován velitelem prostoru Morava. Počátkem února 1948 se dvakrát hlásí k audienci u prezidenta Beneše, ale vždy skončí u ministra obrany Svobody a hlásí mu znepokojení nad tím, že zbraně určené armádě jsou dodávány a nebo doslovně kradeny a předávány na nevojenské adresy, aby byly všelijakými prostředky transportovány do Palestiny pro židovskou vojenskou organizaci „Haganu“.

 

Pro svůj nesmlouvavý postoj je 3. března 1948 poslán znovu do pense a to už definitivně. Má dvaapadesát roků, když ho komunistická justice o rok později odsoudila jako velezrádce na doživotí, aby začala další kalvárie jeho života.

 

Největšího překvapení se však dožil podplukovník Hruška sám, protože jeho znalosti zákulisní přípravy procesu proti nepohodlným lidem a jeho provokační činnosti byly již příliš velké a proto se jeho představení rozhodli jej zlikvidovat i se skupinou Kutlvašerovou. S touto skupinou byl skutečně odsouzen a popraven. Před soudem pak v zoufalství nad tím, že byl svými bosy obětován, vykřikoval skutečnou pravdu o činnosti pátého oddělení, ale tím spíše musel zmizet. Je zajímavé, že jeho šéf podplukovník Mysík spáchal později sebevraždu, jeho šéf generál Musil byl popraven a nejvyšší eso z nich, generál Reicin byl také oběšen. Všichni byli popraveni postupně tak, jak se stávali svým nadřízeným nepohodlnými, protože mnoho věděli o jejich zločinech.

 

* * *

 

Jsem spolu s ostatními z nemocničního oddělení zařazen do práce v brašnářské dílně, kde jsem již předtím pracoval. Velitelem je zde vrchní strážmistr Rejthar nebo Rajtr – jména bachařů jsme znali jen foneticky a někdy jen jejich přezdívky, proto bylo obtížné a někdy zcela nemožné, zvláště na Státní bezpečnosti, zjistit skutečná jména vyšetřovatelů, protože se konspirativně kryli za vymýšlená jména, kterých používali i ve styku mezi sebou, jsouce si vědomi nezákonnosti a zločinnosti svého počínání a možné trestní odpovědnosti v budoucnu. Tento Rejthar, který před celou dílnou dovedl zbít vězně do bezvědomí, ubil před mýma očima k smrti Heinricha Prucknera, původem Rakušana, odsouzeného u nás podle retribučního dekretu. Pracovali jsme jako vždy a mimo údery palic není slyšet nic jiného – jakýkoliv hovor nebo i zašeptáni je zakázáno a trestá se na místě zbitím. Všiml jsem si, že Heinrich šeptá něco vedle sedícímu Frantovi Poláškovi z Ostravy, aniž by si uvědomil, že za ním stojí Rejthar. To je ovšem vítaná příležitost pro tohoto zločince v uniformě dozorce – vrhá se na Heinricha, mlátí ho obuškem a svazkem klíčů i potom, co Heinrich klesl bezvládně na zem. Když se Rejthar vyběsnil, jeho oběť ležela bez života v tratolišti krve a já i ostatní spoluvězni svíráme palice v bezmezné touze se pomstít, ale všichni dobře víme, že to není nic platné, protože na tohle čekají, proto nás podobnými nelidskostmi provokují, abychom ztratili hlavu a aby se s námi mohli vypořádat pro vzpouru a násilí proti stráži, na kteréžto činy je jediný trest – trest smrti na místě, bez soudce.

 

Odnášíme Heinricha do nemocnice a odtud na celu. Druhý den ráno je jeho místo u špalku prázdné, v noci svému zranění podlehl. Oficiální zpráva mluví o srdečním záchvatu, o vrahu Rejtharovi pochopitelně ani slovo. Myslím, že ho náčelník Šafarčík vyplísnil. Ne za tu vraždu, vždyť jsou přece v tomhle řemesle kolegové, ale že nechal polomrtvého Heinricha přenášet po věznici a tím bylo ztraceno několik desítek pracovních minut v brašnářské dílně.

 

* * *

 

Koncem září 1949 mám konečně návštěvu. Přichází opět matka a je celá uplakaná, ačkoliv zřídkakdy jsem ji tak vídával. Je to tvrdá žena, kterou život odnaučil plakat. Sděluje mi, že moje snoubenka leží na smrtelné posteli s plicní a krční tuberkulosou. Její stav se začal kriticky zhoršovat namáhavou prací, která byla součástí represálií nejen proti mé rodině, ale i proti ní. Odcházím zdrceně, chtělo by se mi zoufalstvím křičet proti té nespravedlnosti – proč musí trpět všichni ti, které mám rád jenom za to, že jim nejsem cizí, že věří, že nejsem zločinec a že se mne veřejně nezřekli! Páter Brukner mne na cele utěšuje a slova, která promlouvají nám všem často do duše, dnes opravdu potřebuji. Mé umírající snoubence píšeme společně dopis na Slovensko, který jí má dodat odvahy a síly. V této těžké době přede mnou znovu živě vystupují všechny vzpomínky, které jsem po celou dobu ve vězení potlačoval a je mi opravdu bídně.

 

Moje matka se pak osobně obrátila o pomoc na americký konzulát v Bratislavě, který mé snoubence poskytl streptomicin a tím jí zachránil život.

 

* * *

 

Říjen je neobvykle mlhavý, dny jsou tmavé a beze světla, podzim v borských zdech je obzvláště nepříjemný. V sobotu v poledne najednou pronikavě zazní vězeňská siréna, zvěstující, že někomu se podařilo uniknout z věznice. Vzápětí nás bachaři ženou obušky a kopanci z dílny na cely a tak zbytek dne trávíme v dohadech, kdo se to pokusil dostat na svobodu a zda se mu to podaří.

 

V neděli asi kolem druhé hodiny odpoledne siréna zavyje znovu a my se domníváme, že opět někdo utekl. Je to ale divné, protože od včerejšího útěku jsou v celé trestnici mimořádná opatření, cely jsou uzavřeny, všechna venkovská komanda jsou stažena, takže uniknout by bylo možno jen čirým zázrakem. Pokouším se dostat na okno a venku v parku za zdí vidím množství po zuby vyzbrojených bachařů, kteří se stahují v kruhu k mostku u zahradnictví. Jeden z nich, Karel Cíl, opatrně slézá pod most a za chvíli, kdy vzrušením ani nedýchám, vyvléká nějakého vězně, již spoutaného na rukou, kulhajícího ven. Poznávám jej: je to Juraj Sinák, Slovák od Trnavy, se kterým jsem byl na cele nějakou dobu na samotách „C“. Když se vydrápal nahoru, mizí v klubku bachařů a jen zvedané obušky a pažby pušek dávají tušit, co se tam děje. Seskakuji s okna a vyprávím ostatním, co jsem tam viděl.

 

Podrobnosti o útěku se dovídáme až večer od slušného dozorce, který se vždy viditelně distancoval od jakéhokoliv násilí. Juraj Sinák pracoval jako zedník na stavbě prádelny mezi společnou „A“ a kancelářským blokem, tzv. „panskou chodbou“. Mlha, která již ležela nad Plzní několik dní, inspirovala Juraje k rozhodnutí, že se pokusí o útěk. V nestřeženém okamžiku, kdy dozorce byl zaneprázdněn jinými záležitostmi, přistavil dlouhé prkno ke zdi, vyšplhal se po něm nahoru, prkno za sebou vytáhl a shodil do vysoké trávy a kopřiv na druhé straně a seskočil. Bohužel dopadl špatně, zeď byla vysoká pět metrů a Juraj již nebyl žádný mladík a tak si vymknul nohu v kotníku. V mlze se vydal směrem na Domažlice, protože to byl jediný směr, který trochu znal. Zatím na Borech nikdo nic nepozoroval, teprve za dvě hodiny, při rozdávání jídla zůstal jeden šálek s jídlem na base a bachař nařídil nástup celého komanda. Pak již snadno zjistil, že chybí Sinák a v několika vteřinách byl vyhlášen poplach.

 

Juraj putoval krajem a díky mlze ho buď nikdo neviděl nebo nepoznal jeho vězeňský oblek. Jenže právě ta mlha se stala uprchlíkovi osudnou. Zabloudil, protože se již nevyznal kam vlastně jde a domníval se, že bloudí v kruhu, pokusil se vrátit zpět na dohled k Borům, aby znovu nabral správný kurs. Ty Bory skutečně našel, ale jelikož byl již vyčerpán a vymknutá noha mu natekla a velmi bolela, zalezl u bulharského zahradnictví pod mostek, aby si odpočinul. Tam jej náhodou spatřila zahradníkova žena a udělala poplach. Konec jsem viděl již na vlastní oči a pak ještě, když nám Juraje ukazovali jako dravou zvěř na centrále, zakovaného do těžkého řetězu a zbitého k nepoznání. Samozřejmě, že si kapitán Šafarčík si nedal ujít příležitost, aby si nezařečnil a s pýchou nedokazoval, že takhle skončí každý, kdo by se chtěl o něco podobného pokusit. Že tohle všechno bylo nic proti tomu, co teprve Sináka čekalo u Brabce v korekci, to jsme věděli všichni, ale o tom již pan kapitán Šafarčík taktně pomlčel. Bachaři běsnili, protože Bory byly považovány za věznici, odkud se nedá uniknout a toto byl také teprve druhý útěk za posledních deset let.

 

———-

3. října 1949 byli popraveni: Jan Sedláček (* 30.12.1912) a Benjamin Urban (* 25. 11. 1908)

18. října 1949 byl popraven Gustav Černý (* 15. 8. 1921)

5. listopadu 1949 byli popraveni: JUDr. Jaroslav Borkovec (* 16.6.1906), Emanuel Čančík – chemik (* 31.7.1916), Josef Charvát – technický úředník a skaut (* 28.7.1923), Vratislav Janda – škpt. ČSA (* 1.8.1913), Vratislav Polesný – zámečník (* 30.3.1923) a Květoslav Prokeš – ppluk. ČSA (* 2.6.1897)

———-

 

 

Nadcházejí moje druhé vánoce ve věznici. Na Štědrý den se vracím z brašnářské dílny na celu a tam na stole máme dopisy z domova. Každý se netrpělivě vrhá na dopisy a radost těch, kteří najdou pozdravy z domova je zmenšena smutkem těch, kteří nedostali nic. Čtu dopis, ale jsem přerušen radostně vzrušeným výkřikem Vaška Dědka. Mává pohlednicí, kterou dostal a teprve po chvíli je schopen nám vysvětlit, co se stalo.

 

Dostal vánoční pohled od své ženy ze Západního Německa, sdělující mu, že je opět u svých dětí. Všichni se s ním radujeme, známe jeho rodinnou tragédii a jsme rádi, že se alespoň částečně obrací k lepšímu. Vašek má za manželku Němku a on byl sám už za války zavřen v Liberci. Koncem války jeho manželka, ve spojení s jinými ženami, osvobodila násilím ještě další vězně a všem se podařilo uniknout.

 

Po válce měl Vašek drůbeží farmu u Turnova a až do února 1948 žil spokojeně se svou rodinou. Pak ale po komunistickém puči, stejně jako mnoho jiných, musel uprchnout do Západního Německa. Za několik měsíců se Vašek a Erika rozhodli tajně se vrátit do republiky, aby si odnesli své věci, které nutně potřebovali k životu v Německu. Šli přes východní zónu, ale jejich průvodce byl udavač a vydal je sovětským okupačním orgánům, kteří je po nějaké době, jako československé občany, předali čs. státní bezpečnosti. Po kalvárii výsledků u Státního soudu dostal Vašek dvacet let a Erika patnáct let. Rodina úplně roztržena – Vašek na Borech, Erika ve věznici v Liberci a děti někde u cizích lidí v Západním Německu. Erika ale měla štěstí, jednou byla přidělena na nedělní venkovní brigádu a už se nevrátila. Spolu s několika mladými děvčaty se pokusila o útěk a ten se jim podařil. Teď píše, že je opět u dětí a proto se Vaškově radosti nedivíme a všichni mu ji ze srdce přejeme.

 

Jsou to vůbec, na ty poměry na Borech, ucházející vánoce. Máme povoleno dostat od rodičů vánoční balíček a tak i já se těším, že mohu ten svůj rozdělit stejným dílem i pro ty, kteří nedostali nic. Jsem velmi překvapen, když po rozbalení balíčku pro mne znovu přichází bachař a vede mne do kanceláře, kde mi předávají další zásilku. Vidím na ní francouzský nápis a dovídám se od bachaře, že balíček doručila na Bory jedna paní osobně v doprovodu francouzského konsulárního úředníka a že vyjímečně (zřejmě pro přítomnost úředníka francouzského diplomatického zastupitelství) mně byl povolen. Když s tím přicházím na celu, je to hotový poprask. Tohle Bory ještě nezažily – to nebyl balíček podle předpisu o maximální váze dvou kilogramů – to byla bedna od rádia a plna vybraných lahůdek. To jsem již věděl, že mi balíček zaslala francouzská přítelkyně, jejíž babička žila v Praze a ta zřejmě osobně balík na Bory dovezla. Při vybalování, kterého se zúčastňují všichni na cele, nás překvapuje množství vajec, snad šedesát a z nich některá popraskaná. Samozřejmě, že vajíčka na Borech nevidíme, ale přece jen šedesát čerstvých vajec, to se mi zdá být trochu přitažené za vlasy. Vašek, který mi pomáhá při vybalování mne upozorňuje, že některé vejce tečou a hned jazykem olizuje tekoucí vejce, které prasklinou pomalu vytéká. Vašek po prvním olíznutí úplně tuhne a pak vykřikne, že to není vejce, že je to koňak. Směji se mu a vybízím ho, aby si ten koňak tedy vypil. Bere šálek, rozbíjí vejce a my všichni vidíme, že obsah vejce není žloutek a bílek, ale skutečně vaječný koňak. Všechna vejce jsme prohlédli a zjistili, že mají nepatrný otvor zalepený voskem, kterým pravděpodobně injekční stříkačkou byl vyměněn obsah. Pak se opravdu dostavila vánoční nálada a měli jsme velké štěstí, že zase na Štědrý večer měla službu ta slušnější garnitura bachařů, přece jen jsme byli na borské poměry trochu moc veselí a hluční – toho vaječného koňaku ze šedesáti vajec je opravdu dost, zvlášť pro náš současný fysický stav. Schovávat se nic nedá, protože nám denně cely prohlížejí a tak se to musí zkonsumovat najednou …zůstala jen pořádná opice.

 

Je po vánocích a před Novým rokem jdu na prohlídku do nemocnice. Při té příležitosti slyším útržek z rozhovoru úředního lékaře (civil) s velitelem kapitánem Šafarčíkem za přítomnosti politruka Ladmana a bachařů Kramla a Brabce. Celý hovor se týká majora generálního štábu Tupého, který byl na Borech na společné „B“ a v této době ležel v nemocnici. Pak jsem svědkem toho, když k lékaři přichází chodbař Herajn a doslovně říká:

 

„To máte jednoduchý, pane doktore. Horká koupel, votevřený vokno a ráno ho máte v márnici.“

 

Tak tohle je recept, který úřednímu borskému lékaři předkládá dvojnásobný vrah, chodbař Herajn na likvidaci majora Tupého. Skutečně major Tupý zakrátko zemřel a já jsem přesvědčen, že Herajnův návrh byl akceptován. Major Tupý byl svědkem těch špinavostí kolem provokace s případem „Žatec“ a „Milovice“, při nichž bylo pozatýkáno mnoho důstojníků a vojáků. Popraveni byli majoři Sabela, Jebavý a další a proto musel major Tupý zmizet ze světa, proto musel kapitán František Schleis dostat doživotí a desítky dalších vysoké tresty. To jsem ještě nevěděl, že s touto skupinou byl také zatčen můj příbuzný – manžel mé sestřenice škpt. Karel Martínek, který byl velitelem pancéřových vlaků v Milovickém táboře.

 

Karel Martínek byl ubytován na třetím oddělení společné „B“, tedy nade mnou. V sobotu jsme si vyměnili s jedním přítelem cely. On šel na moji, kde měl známého a já zase na jeho, kde byl můj příbuzný. Bachaři byli při sčítání na celách jiní, než ve všední dny a tak když jim souhlasil součet vězňů na cele, ani nevěděli, že my dva nepatříme k osazenstvu. Dveře klaply a do nedělního oběda máme pokoj a já se mohu nerušeně bavit se škpt. Karlem Martínkem. Prvně jsme probrali naše společné příbuzné, až jsme se dostali, proč je Karel na Borech.

 

Vyprávěl mi všechno po pořádku, ještě z doby války, kdy vyhazoval do povětří nacistický vlak v Lískovci u Frýdku-Místku, stožáry elektrického vysokého napětí v Kunčicích u Ostravy a u Lipníku, dálkový telefonní kabel u Hranic atd. a potom, jak byl zrazen svým přítelem poručíkem Jichnovským, který s ním sloužil u Osmého pěšího pluku slezského v Místku, o společných protinacistických akcích. Věděl, že Jichnovského bratr vstoupil do SNDAP a jeho otec do nacistické Arbeits-fronty a později k německému Volksturmu a proto si myslel, že on, jeho kamarád, který přinášel zprávy (zřejmě Němci podvržené), je naprosto spolehlivý. Až jednou, když stáli při výslechu na gestapu z očí do očí, viděl, že je zrádcem. Karel byl odvezen do Mathausenu, kde vysílen dostal silný zápal plic. Spoluvězni ho tajně přechovávali několik dnů, než přišlo osvobození americkou armádou. Po vyléčení byl Karel repatriován do ČSR. V letech 1946-1948 byl přeložen na VTÚ (Vojenský technický ústav) a jako důstojník studoval na Vysoké škole technické v Praze inženýrství a železniční dopravu. Potom byl přeložen jako velitel pancéřových vlaků do vojenského tábora Milovic, jehož velitelem byl generál Vladimír Přikryl, který byl po únoru 1948 přemístěn do Brna jako posádkový velitel, než byl také zatčen a odsouzen na pět let žaláře. Generál Přikryl byl velitelem 2. paradesantní brigády, účastníkem Slovenského povstání a autorem knihy „Pokračujte v horách“, která vzbudila u komunistů velikou nemilost, jelikož se v ní nemluvilo o hrdinství komunistů.

 

Po malé přestávce začal Karel opět vyprávět… Armáda se nemohla smířit s komunistickou diktaturou, protože k útvarům přicházeli političtí osvětoví důstojníci, kteří kontrolovali armádu. Škpt. Karel Martínek byl znám svým odporem k nacistům a odporem k jakékoliv diktatuře vůbec, byl na generálním štábu v Praze tajně vybrán jako jeden od útvaru v Milovicích, aby spolupracoval na vojenském povstání. Jeho přímým povstaleckým velitelem na generálním štábu v Praze byl major Tupý, který byl tajným velitelem povstaleckých jednotek v Milovicích, které Karel neznal. Major Tupý byl slabě nemocen na srdce, ale hlavně mu chyběla odvaha. V kritickém okamžiku, kdy měla být vyhlášena hodina „H“, předal velení mladému poručíkovi Hruškovi, který vykonával nějakou službu na generálním štábu a odjel na horu Špičák pozorovat, jak to dopadne. Ano, dopadlo to katastrofálně. Poručík Hruška viděl příležitost k postupu a vyznamenání. Okamžitě vyrozuměl šéfa obranného zpravodajství (OBZ) generála Rajcina a už to šlo všechno jako na drátku. Po perfektním zajištění a infiltraci obezeťáku a Státní bezpečnosti byla vyhlášena hodina „H“. Na Václavském náměstí stály tanky připravené k akci, poslední povel však už nedošel, ale kpt. František Schleis, velitel tankového útvaru, byl u tanku zatčen. Škpt. Karel Martínek dostal rozkaz vyjet s pancéřovým vlakem z milovického vojenského tábora na hlavní trať Milovice-Lysá-Praha, která byla už stejně odříznuta. Vlak se rozjel a Karel byl volán narychlo do své kanceláře. Když stál právě u telefonu a přebíral další falešný rozkaz, rozlétly se dveře a v nich stáli se samopaly obezeťáci (vojenská policie). Jejich velitelem byl major Jichnovský. Byla to snad shoda okolností, nebo řízení osudu, nevím, ale byl to ten jistý Jichnovský, který byl za války udavačem gestapa. Udal Karla, jeho manželku a tchyni (moji sestřenici a tetu) a všechny spolupracovníky. Přidal se po válce okamžitě ke komunistům a dostal dokonce o jednu hodnost vyšší než Karel Martínek, který byl jenom štábním kapitánem, přestože byl vězněn. Jichnovský za tuto poslední akci dostal další hodnost a Karel byl odměněn také, ale vyšším vojenským soudem a to na patnáct let těžkého žaláře. Nyní jsme spolu na Borech a aspoň máme více zpráv o naší rodině, když už si osud tak s námi zahrál…

 

* * *

 

Je Silvestra a protože vánoční vajíčka z Francie už nemáme, tak alespoň vzpomínáme na Silvestry v minulosti a vůbec na život pod zářivými nebo naopak tlumenými světly zábavných podniků a to už je jen kousek k jedné z mnoha kapitol mé minulosti a proto i dnes musím vzpomínat…

 

 

 

Autor této knihy, Milo Komínek, strávil sedmnáct let – to jest téměř celé své mládí v komunistických koncentrácích a věznicích. Podle soudní obžaloby za to, že se s ozbrojenou skupinou pokusil násilím změnit Ústavu republiky, přičemž spáchal čin za okolností zvláště přitěžujících.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 043,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP

Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.