19.10.2013
Kategorie: Historie

Z knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ (VI. – V záři reflektorů)

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 19|10|2013

Bylo to někdy začátkem ledna roku 1945. Válka zuřila v plné síle nedaleko od nás, fronty se přibližovaly a lidé žili v horečce i naději, že už to všechno nemůže dlouho trvat. Byl jsem tehdy vedoucím kabaretu, který hostoval v hornickém táboře Anne-Marie v Ostravě-Přívoze, pod starou haldou Františkova dolu. Byl to veliký tábor asi pro dva tisíce horníků a my tam měli značný úspěch. Denně bylo plno diváků. Byla to prostě dobrá štace. Jednou odpoledne sedím u vedoucího tábora v kanceláři, projednávali jsme nějaké organizační otázky a popíjeli dobrou předválečnou kávu. Kam na ní vedoucí chodil, to nevím, ale byla výborná. Myslím, že neměla daleko k důstojnickým zásobám Wehrmachtu.

 

 

Naší kávovou idylku přerušilo zaklepání a do kanceláře vstoupili dva mládenci, asi tak dvacet až třiadvacet let. Jeden skoro dvoumetrový, štíhlý a druhý zase menší, ale ramenatý, hotový pořízek. Představili se vedoucímu jako Leopold Jiříčka a Rudolf Basel oba z Ostravy-Přívozu a nesměle prosili, aby jim řekl, kde by mohli najít vedoucího kabaretu. Když jim ukázal na mne, tvářili se dost nechápavě. Bylo mi devatenáct a vypadal jsem ještě mladší. Nějak si to neuměli srovnat, že bych mohl vést kabaret, který zde měl takový ohlas. Když jsem je přesvědčil, že opravdu nejde o omyl, začali mne ujišťovat, že jsou také něco jako kumštýři, ovšem amatéři a že by to chtěli zkusit na opravdové scéně, jestli bych nemohl…? Lezlo to z nich jak z chlupaté deky, ale líbili se mi už zjevem a tak jsem je přerušil návrhem, abychom zašli někam, kde by mně něco ze svého umění mohli ukázat. Chlapci nadšeně souhlasili a nedali jinak, než že s nimi musím k jednomu z nich domů. Mají tam prý všechny potřebné rekvizity. Za chvíli už jsme se proplétali uličkami Přívozu do závodní kolonie ?SD k domu, kde se svými rodiči bydlel Polda Jiříčka. To byl ten dlouhán, který chtěl předvádět kouzla. V místnosti, do které mne přivedli, se za chvíli shromáždilo asi deset lidí z domu, zřejmě už měl Polda u domácích nějakou tu kouzelnickou pověst a tak ho přišli povzbudit, když se dověděli, že vlastně dělá zkoušku pro přijetí do profesionálního kabaretu.

 

Nejdřív s programem začal Polda a pak Ruda Basel, to byl ten pořízek. Abych se přiznal, sledoval jsem pořádně jen ten začátek, ale viděl jsem, že jsou oba opravdu šikovní, tak jsem začal hned přemýšlet, co bych s tím mohl udělat. Jejich produkce byla dobrá. Chyběl jí však říz profesionalismu, leč to šlo vypilovat. Když jsem odcházel, měl jsem už jejich vystoupení v hlavě hotové. Dost jsem je překvapil, když jsem jim řekl, že Ruda bude dělat kouzelníka a Polda komika, tedy obráceně. Musel jsem jim svůj plán vysvětlit, a když pochopili, nadšeně souhlasili.

 

Hned příští den jsem je zařadil do programu pod jejich uměleckými jmény „Lamberti“ a „Veselý Rolf“. Zařídil jsem to tak, že dlouhý Polda, novopečený komik, seděl v sále blízko jeviště mezi náhodnými diváky. Byla to nějaká mladá děvčata a tak byl Polda docela spokojený. Ruda měl vystupovat na jevišti, až na něj dojde řada. Přece jen jsem si nebyl tak jistý, zda můj plán zabere a proto jsem se snažil od počátku strhnout obecenstvo co nejvíc ke spoluúčasti. Úmyslně jsme začali asi o deset minut později a netrpěliví Ostraváci už hrozili demolicí sálu.

 

Konečně šla opona nahoru a zdrcený konferenciér Raduš Viktorin oznamoval divákům, že se nám stal malér, že se z neznámého důvodu nedostavila hudba. Ale v tom už se na scénu kradmo přišoural bubeník, ještě si dopínal kabát a vázal kravatu, ale hned začal hrát. Nebyla to žádná muzika, samotný buben, ale když ho za chvíli stejným způsobem doplnili chvatně a postupně dobíhající hudebníci ostatních nástrojů, spustili pořádně a hudební Ostraváci kvitovali s nadšením, že muzikanti tak trochu překročili tehdejší censurní opatření a hráli jim do duše. Kontakt s publikem, které zpívalo s nimi, byl dokonalý a tak jsem mohl pustit nováčky na scénu.

 

Ruda vstoupil jako starý kouzelník a celou svojí vrozenou komediálností předváděl stárnoucího kumštýře s jeho přehnanými gesty. Představil se jako „Katini“ a hned začal kartami. Netrvalo dlouho a v sále byl šum. To Polda nejdříve potichu, ale pak docela nahlas komentoval kouzelníkovy výkony na scéně, pak už na něj pokřikoval a skandalisoval jeho triky. Ruda skutečně jakoby náhodou odkryl zákulisí některých svých kouzel a tak obecenstvo strženo Poldovým příkladem pískalo, dupalo a křičelo o podvodnících. Ruda se snažil zachránit situaci, ale bylo to čím dál tím horší. Hrál svoji úlohu tak dokonale, bez přehánění nešikovností, že sál nakonec bouřil a dožadoval se kouzelníkova odchodu. Toho využil Polda a vyskočil na jeviště. Tam nastal zmatek, hudebníci se vrhli na pomoc starému „Katinimu“, ale v tom nepřehledném chumlu nakonec vyhodili z jeviště jeho, takže Polda zůstal u kouzelnických stolů sám a prohlásil celému sálu, že to, co umí ten starý podvodník „Katini“, mu ukazovala jeho babička místo vyprávění pohádek. Pak začal a musím přiznat, že se překonal. Jeho triky a kouzla byly opravdu mistrné a měly takový spád, že obecenstvo ani nedýchalo a nakonec při kouzelném objevení se transparentu se jménem „Lamberti“, pochopilo, že se stalo obětí mystifikace, že on je skutečným kouzelníkem, ovace neměly konce.

 

Bylo to výborné. Kluci se uvedli a já v druhé části programu vystupoval se svým starým fakírským číslem, se kterým jsem kdysi svoji kariéru začínal jako amatér v sále „Obecního hostince“. Moc z toho už nezbylo, zkušenostmi jsme nahrazovali slabší články, ale nějak tak z piety a z kumštýřské pověrčivosti jsem se snažil zachovat rámec tohoto čísla. Tento večer už bylo hodně dobrého na začátku a tak jsem podle zákonitosti mohl čekat, že to do konce nevydrží. To jsem ovšem nemyslel na sebe. V úboru fakíra stojím na jevišti a končím už svoji produkci. Úplně nakonec mne měl můj pomocník Ludvík Pavlík přibít za jazyk k prknu. Vždycky to udělal dobře, ale dnes byl nějak nejistý, a když jsem poklekl a vyplázl jazyk na krátkou desku k přibití, on se rozmáchl kladivem, ale pak mu klesla ruka a jen šeptl:

 

„Já nemůžu!“ Odhodil kladivo a utekl ze scény.

 

Co teď? To je přece ostuda, závěrečné číslo a takhle vybouchnout! Kývám na konferenciéra Raduše Viktorina, který to v zákulisí pozoroval, ten přiskočil, sebral kladivo a bác! Rána jako o Božím Těle! Trochu to přehnal, nikdy to dosud nedělal a tak dal větší ránu, abych prý se moc netrápil, jak mi potom řekl, jenže hřeb projel nejen jazykem a prknem, ale vjel i hodně hluboko do stolu, u kterého jsem klečel. Protože žádná smůla a neštěstí nechodí samo, v tu chvíli začaly sirény houkat a ječet jako pominuté. Hlásily nálet ruských hloubkových letadel. V sále vypukl zmatek, lidé se tlačili k východům, skákali z oken a já klečel u stolu přibitý za jazyk. Kolem mne celý ansámbl snažící se vytáhnout hřebík, jeden se pletl přes druhého a tak jen díky tomu, že ten den nebombardovali Přívoz, ale Žofinské vysoké pece na okraji Ostravy, jsem nezahynul přibitý za jazyk.

 

Oba noví spolupracovníci neměli svého úspěchu dost. Hned druhý den za mnou přišli s návrhem, že mají přítele, Ondřeje Bohdanského z Muglinova, který prý bezvadně stepuje, žongluje a je výborný malíř. Zdálo se mi toho trochu moc na jednoho člověka, aby to mohl dělat všechno pořádně, ale mládenci se dušovali, že je to opravdu výjimečný chlapík a že ho musím vidět. Tak jsme tedy za ním zašli. Dělal topiče na nádraží v Ostravě-Přívoze; byl původně automechanik, ale teď jako totálně nasazený, topil na posunovací lokomotivě Škoda 333, takovém legračním kafemlejnku. Nechali jsme si ho v závodní jídelně zavolat a skutečně za chvíli přišel vysoký, štíhlý, světlovlasý mládenec, kterému z očí koukalo deset čertů. Hned při představování udělal nějaký ten trik, který dokazoval, že má skutečně šikovné prsty a oheň v těle. Domluvili jsme se, že příští den se zase sejdeme v bytě u Poldových rodičů v Přívoze a nový známý, Ondřej Bohdanský nám ukáže, co umí.

 

Poldovi rodiče museli mít s námi svatou trpělivost, protože jejich byt byl druhý den zase plný zvědavců a fandů. Bylo to úplné domácí představení. Ondřej nejdříve stepoval a po pravdě řečeno, nedělal to špatně, jen tomu nějak chybělo tempo. Našli jsme gramofonovou desku s „Alexandrem“ a Ondřej se do toho dal znovu. No, teď jsem údivem zapomněl zavřít ústa, ten chlapec s rytmem Alexandra byl úplný fenomén, ta jeho citlivost a improvisační schopnost byla obdivuhodná, vždyť to tančil po prvé! Už jsem věděl, že s ním udělám číslo, které v našem pořadu ještě nebylo, ale chtěl jsem, aby ukázal všechno, co umí. Zeptal jsem se ho, zda by neuměl napodobit vlak se vším všudy. Říkal jsem mu to potichu, aby ostatní neslyšeli, abych viděl reakci na jeho improvisaci. A zase ten blonďák překonal mé očekávání. Lidé shromáždění v pokoji úplně zapomněli, že jsou v soukromém bytě, takový byl aplaus, když skončil. To bylo perfektní číslo, které chtělo jen kulisy a nic víc. A pak mne ohromil po třetí, když přinesl papír a barevné křídy. Kreslil a psal pravou i levou rukou současně a to zrcadlový obraz! Bleskurychlými, skutečně mistrnými tahy dělal oběma rukama detaily, ze kterých nikdo do poslední chvíle nepoznal, o co jde. Pak jediným tahem detaily spojil a obraz byl hotov. Tenhle mládenec byl poklad sám o sobě, vždyť byl schopen udělat půl programu úplně sám, protože i jeho žonglování bylo výborné.

 

Hned jsme začali pracovat na jeho vystoupení, které už jsem měl zhruba promyšlené na začátku při předvádění a tak krátce na to jsem jej mohl představit hornickému publiku při jeho prvním veřejném vystoupení.

 

Pro stepařskou produkci jsme připravili veliký buben obložený zrcadly a opatřený nápisem „Alex“, uvnitř s mikrofonem, který přes zesilovač přenášel step do celého sálu. Jako každý principál i já jsem byl ten den snad víc vzrušený než Ondřej, který ačkoliv ještě nikdy na scéně nevystupoval, počínal si tak profesionálně a suverénně od prvního vstupu, že nikdo nemohl pochopit, že tenhle člověk se nenarodil na prknech, ale že přikládá pod lokomotivou. Tanečním krokem nevešel, ale doslovně se vznesl doprostřed jeviště a při volném stepu žongloval s rukavicemi a hůlkou. Pozvolna stupňoval tempo, aby se náhle zastavil, do cylindru chytil rukavice a hůlku, která padala dolů, neznatelným pohybem ji odrazil a tato, točící se jako vrtule, letěla ve velkém oblouku přes jeviště, aby se v rohu zapíchla do podlahy. Pak se jediným pružným skokem ve světle bodového reflektoru, který jeho postavu provázel od začátku vyšvihl na veliký buben. Reflektor zhasl a rozsvítila se světla uvnitř bubnu. Ondřej „Alex“ začal tančit za doprovodu hudby, jejíž aranžmá nám dalo snad nejvíce práce.

 

Překomponoval jsem skladbu „Alexandra“ pro step za doprovodu mladičkého harmonikáře Prokeše z Ostravy a pro veliký rámus, který jsme dělali, jsme se během jedné noci stěhovali ze dvou hotelů. – To, co teď Ondřej předváděl, to už nebyl tanec a step, to byla extáze a do té se dostal celý sál. Tím jediným okamžikem se stal slavný, ale myslím, že jemu na tom mnoho nezáleželo, on to prostě prožíval, jeho nohy a tělo jako by se osvobodilo z normálního schématu lidských pohybů. Sál, který bez dechu sledoval podívanou, jíž snad všichni nerozuměli, ale která strhovala svojí dynamikou i ty nejletargičtější, ještě několik vteřin po ukončení zachoval bezdeché ticho, aby se vzápětí doslovně rozbouřil. A to byl teprve náš začátek…

 

Bylo samozřejmé, že všechna ostatní čísla toho večera budou jen kulisou Ondřejových vystoupení. Proto také, když se znovu objevil na jevišti, byl uvítán nadšeným potleskem, aniž publikum vědělo, co bude předvádět. Vyměnil svůj frak tanečníka za kostkované kalhoty a sako pařížského páska a seděl unuděně na cestovním kufříku v kulisách venkovského nádraží. Pohrával si s píšťalkou, a když na ní mimoděk písknul, ulekl se, prudce vyskočil, popadl kufřík a spěšně začal nastupovat do neexistujícího vlaku. Pak se začal vlak pomalu rozjíždět, jel přes výhybky, dostával se na volnou trať, zvyšoval rychlost, takže bylo slyšet jen nárazy na kolejové spoje. To vše předváděl Ondřej svým stepem, a přestože neměl visuálně žádný prostředek ke znázornění své jízdy a ani se nepokoušel mimikou něco přidávat, jeho vyjádření jízdy vlakem pouhým stepem bylo tak dokonalé, že snad jinými prostředky ani lépe vyjádřit nešlo. Tomuhle v sále rozuměl každý, to už nebylo jen vytržení úchvatným výkonem předcházejícího „Alexandra“, to byla denní zkušenost předvedena tak věrně a dokonale, že se Ondřej stal miláčkem všech. To už nebyl ten nedostupný virtuos, vznášející se nad stakatem úderů svých nohou v cylindru a fraku, to byl teď jeden z nich, tlačících se ještě za ranního šera v nabitých vlacích a vnímajících v polospánku jen nárazy kol a spojů.

 

Pak přišlo jeho závěrečné číslo, ve kterém vystupoval v uměleckém úboru před otáčivým malířským stojanem. Během fantasticky krátké doby vytvořil z čárek a nesrozumitelných detailů obrácenou siluetu Hradčan, vpředu s Malou Stranou a Karlovým mostem a to pouhým jednotícím tahem levé ruky. Obecenstvo jásalo. Tímto motivem zahrál tak trochu na city všem divákům – Hradčany, symbol české státnosti a samostatnosti. Nikdo nevěděl, zda tyto ovace patřily námětu, nebo tomu nevídanému způsobu provedení, ale nejspíš oběma.

 

Jak už to tak u kumštu bývá, soubory se scházejí a zase rozcházejí a tak i já jsem průběhem doby vystupoval v různých angažmá. Nebyly vždycky jen naplněné sály a úspěchy, stávalo se, že jsme mnohdy museli hodně improvisovat, aby se dalo představení dohromady a většinou to podle toho dopadlo. Vystupovali jsme jednou v Národním domě v Lazech u Karviné. V čísle, které neslo honosný název „Tři gladiátoři“, jeden artista světového jména Arnos, znám z několika německých varietních filmů, například „Truxa“ a „Truxův záhadný případ“, vypadl. Prostě přestal trénovat, chytil se pití a všeho, co s tím souvisí a tak nezbylo nic jiného, než abych za něj vystupoval ve funkci „mitlmana“, to je prostředního ze skupiny přízemních akrobatů. Nebyla to špatná parta, ale dva zbylí z trojice těžce nesli, že je kamarád opustil a jistota jejich vystoupení tím trpěla. Jednou, když „obrman“ Vila Štajger dělal stoj na jedné ruce „hendštend“ na Vaškově hlavě, vidím s hrůzou, že se Vašek Rosenbach hodně potí, několikrát se pohnul a tím vážně ohrozil rovnováhu obrmana, jehož ruka začala po Vaškově zpoceném temeni klouzat a vzápětí se Vila zřítil přímo na svoji nataženou ruku. Chruplo to nepříjemně a Vila byl další, kdo opustil partu. Měl zlomenou klíční kost.

 

Proto každý artista toho musí umět víc, aby v případě, že se jeho vlastní číslo rozpadne, mohl dělat něco jiného. Vašek Rosenbach, bývalý krátkodobý mistr Evropy v zápase ve volném stylu, šel dělat „Krále železa“, ohýbal železné tyče, traverzy, trhal ocelová lana a z velikých hřebů dělal srdíčka a já jsem dával dohromady nový soubor.

 

Byla to sice jen poloprofesionální skupina, profesionálové jsme byli vlastně jen dva, protože pracovní úřady nerady někoho uvolňovaly pro artistiku. S novým souborem jsem měl mít premiéru opět v Lidovém domě v Místku 12. ledna 1946, shodou okolností právě tři roky po amatérském představení, které tak nějak rozhodlo o mém dalším osudu.

 

Pro své vlastní vystoupení jsem si našel nového partnera šestnáctiletého Josefa Dombrovského, který již dříve v přízemní artistice pracoval se svým otcem a sestrou. Teď dělal na šachtě v Karviné jako horník. Měli jsme domluveno, že se asi týden před představením sejdeme, abychom se secvičili. Nevím, jak se to stalo, ale nějak nám to nevyšlo, vždycky do toho něco přišlo, buď mně, nebo jemu. Už se pomalu blížila neděle, kdy měla být premiéra, a mně nezbylo nic jiného, než si pro Josefa zajet k nim domů do Karviné a odvézt ho do mého rodiště Sviadnova, abychom se alespoň trochu secvičili. Skutečně jsem ho doma našel, ale moc radosti jsem neměl. Byl opilý, a jak jsem se v jeho okolí dověděl, ve svých šestnácti letech byl již notorický alkoholik. I když jsem teď tohle všechno věděl, neměl jsem jinou možnost, a proto jsem Josefa sebral a vezl ho lokálkou do Ostravy. Doufal jsem, že ho ty dva, tři dny uhlídám a že hned začnu hledat někoho jiného. V Orlové pod záminkou, že si jde koupit cigarety, vystoupil a už jsem ho víc neviděl. Zřejmě se styděl mi říci, že už na to nestačí a proto raději beze slova zmizel.

 

Jel jsem domů jako na pohřeb. V sobotu večer jsem zašel k Vilovi Štajgrovi do závodní kolonie Válcoven „Karlovy huti“ ve Frýdku a smutně jsem mu oznámil, že asi místo akrobacie budu cvičit prostná. Vila mi bez rozmyšlení podal nůžky a žádal, abych stříhal. Nevěděl jsem co, ale když nastavil sádrový obvaz, kterým měl po zlomenině klíční kosti připoutanou ruku k trupu, tak jsem se zhrozil. Nakonec prosadil svou a spolu s jeho čtrnáctiletou dcerou Věrkou jsme šli do tělocvičny Karlovy huti. Pochopitelně to bylo pro Vilu drastické rehabilitační cvičení a ať jsme zkoušeli, co chtěli, nešlo to. Ruka ho bolela, byla ztuhlá, neudržel v ní nic. Když už jsme opravdu nevěděli kudy kam, přišel Vila na nápad, abychom to zkusili s hrazdou. Nic víc už jsme ztratit nemohli a tak jsem pro ni domů zašel. Připnuli jsme ji v tělocvičně místo kruhů a začali znovu. Už jsme byli ale všichni vyčerpáni bezúspěšným cvičením, já ještě zoufalý nad tím, co bude zítra a tak to všechno šlo špatně. Trénovali jsme až dlouho do noci. Viseli jsme právě v závěsu, já na hrazdě, pode mnou Vila a Věrka se měla dostat do závěsu pod tátu Vilu. Uchopila se jeho rukou a protože už byla také vysílena, použila kmihu, aby se snadněji dostala vzhůru. Já jsem byl v té chvíli prohnutý a vychýlený z kolmice. Věrčiným kmihem a jejím prudkým závěsem došlo u mých uvolněných obratlů k vykloubení. Zařval jsem bolestí, udělaly se mi kruhy před očima a konec. Nevím, zda Vila s Věrkou tak rychle seskočili, nebo spadli, ale rychle mne začali spouštět dolů, sundali s hrazdy a odvezli mne domů. Ležel jsem jako lazar a bolest z páteře mně vystřelovala do hlavy. Ráno, když jsem se probudil, necítil jsem nic, žádnou bolest a proto jsem opatrně vstal, abych se šel umýt a nasnídat. Udělal jsem několik kroků a znovu ta vystřelená bolest, tma a rána do hlavy. Jak jsem padal, narazil jsem hlavou do zdi. Matka mne našla na zemi, když jsem dlouho nešel na snídani, odtáhla mne do postele a s utěšováním mne ošetřovala.

 

 

Odpoledne, když pro mne přišli ostravští přátelé ze souboru, byli překvapeni, že ležím, místo abych byl připraven k odchodu. Nikdo o mém úrazu dosud nevěděl. Žádal jsem je, aby představení vedli sami, řekl jsem jim, co mají dělat po vypadnutí mého čísla, a bylo mi do breku – tohle měla být moje vlastní premiéra! Jen se za nimi zavřely dveře, přišel mi Vila s dcerou oznámit, že přece jen vystoupí, třeba sami dva. Bylo to od nich hezké, že mne nechtěli nechat v bryndě, ale všichni jsme věděli, že ve dvou to není to pravé. Zvláště, když Vila nemohl pro svou nedoléčenou ruku dělat, co by chtěl. Poprosil jsem je, zda by mně nepomohli s oblékáním, že bych se přece jen rád na představení jel podívat. Vymlouvali mi to, ale když viděli, že je to marné, pomohli mi a vyrazili jsme. Já jsem se spíš vlekl, musel jsem jít toporně, neměnit polohu, neotáčet se a přesto jsem bolestí zatínal zuby. Přátelé v zákulisí si mysleli, že jsem se zbláznil, když jsem se tam objevil a když jsem řekl, že přece jen zkusím vystoupit, všichni o mně pochybovali. Pomalu jsem se s pomocí ostatních převlékl a brzy po zahájení došlo na naše číslo. Měli jsme vběhnout na jeviště, ale jak jsem mohl běžet, když jsem sotva chodil. No, ale na hrazdu jsem se po provazovém žebříku nějak dostal, do závěsu taky a pak už o tom nic nevím, jenom to, jak mi tekly slzy po obličeji bolestí, která mne nutila, abych se pustil, ale že jsem si říkal: musíš, musíš! Nějak jsme to dokončili, a když jsme vycházeli ze scény, tak jsem omdlel. Jak to všechno dopadlo už jsem se dověděl až doma od přátel. Bylo to prý dobré, nikdo nic nepoznal a celé představení dopadlo úspěšně.

 

V tomhle povolání člověk nikdy neví, zda nakonec uslyší potlesk obecenstva nebo hlas ošetřovatelky v nemocnici, když se probere. Všechna ta světla reflektorů, jásot diváků a uznání odborníků jsou draze placeny. Platidlem jsou nervy, krev a někdy i život, ale žádný z těchto lidí v trikotech, kombinézách nebo fracích by neměnil za pohodlnější, méně nebezpečnou práci. Je to v nich, oni musí, jsou něčím poznamenáni, a kdyby toho nechali, nikdy by se necítili šťastní.

 

Ležím v posteli, pohnout se nemohu, ale přemýšlím o nových číslech, o něčem, co tu ještě nebylo, a zatím nevím, jestli budu vůbec moci ještě někdy chodit. Nemohu však jinak, musím…

 

 

Autor této knihy, Milo Komínek, strávil sedmnáct let – to jest téměř celé své mládí v komunistických koncentrácích a věznicích. Podle soudní obžaloby za to, že se s ozbrojenou skupinou pokusil násilím změnit Ústavu republiky, přičemž spáchal čin za okolností zvláště přitěžujících.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.