5.10.2013
Kategorie: Historie

Z knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ (V. – Trestnice Bory)

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 05|10|2013

Pondělí 11. října 1948

 

V pět hodin ráno jsem spolu s dalšími převážen vlakem z Ostravy do trestnice Bory v Plzni. Jestliže před půl rokem jsem byl otřesen při příjezdu na Pankrác, teď na Borech je to mnohem horší. Vstup do budovy špalírem bachařů, kteří rozdávají rány za pomalou chůzi, za ohlédnutí, za neohlédnutí, prostě za to, že jsme zde, nás přesvědčuje o tom, co nám stále zdůrazňují: sem se chodí pěšky, ale odtud jen nohama napřed!

 

 

Uvnitř trestnice je to strašné: bílé, odulé nebo zase na kost vyhublé tváře vězňů, kočkovitě tichá chůze strážných, všude absolutní ticho, které občas přeruší zařinčení řetězů nebo zoufalý výkřik odkudsi zdola. Mimovolně tajíme dech a vedeni eskortou vstupujeme do kruhovité centrály v přízemí. Je to ohromný prostor zdvihající se vzhůru a unikající do dálky sto metrů dlouhými chodbami, tvořících osmicípou hvězdu. Všude mříže, nad hlavou ochozy a na nich stráže se samopaly. Všechen pohyb a život je zde jakoby stínový. Chodbaři se při setkání s dozorci staví do pozoru a smekají čapku.

Je to veliká hrobka a snad je správné, že lidé zde už nemají jména, ale jen čísla. Pro svět jsme zemřeli a musíme si na to zvyknout.

V podzemí, v „kontumaci“, která je částí korekce, se svlékáme do naha, odkládáme své věci, nesmíme si nechat ani kapesník. Vězeňské šaty ze šedohnědé, hrubé, chlupaté látky, vybledlá košile a spodky, na hlavu čapka, na nohy onuce a pár bagančat, to je všechno, co nám musí stačit do příštích dnů, měsíců a let. Pak vidím poprvé v životě lidi v řetězech. Když jsem kdysi jako chlapec čítal Babinského, nevím, zda to na mne udělalo takový dojem. Řada vězňů se vleče chodbou a řinčí, hrůzostrašně řinčí svými těžkými řetězy přikovanými na nohou. Kdybych za poslední měsíce nebyl svědkem již jiných věcí, myslel bych, že jsme ve středověku. Vlečou se kolem nás v zástupu, řetězy nadzvedávají provázkem, aby vůbec mohli jít. Dívám se vyděšeně na velitele korekce Václava Brabce, jednoho z největších zločinců, sadistu, který nosí za opaskem dlouhý kožený pletený bič a užívá jej bez milosrdenství.

 

Úterý 12. října 1948

 

Dopoledne nás vedou ke „konferenci“. V kanceláři na velitelství je zástupce ředitele Borů inspektor Trpák, nazývaný „Suchý vítr“, inspektor Šámal, kterému vězni říkají „Kulový blesk“ a vedoucí duchovní správy římskokatolický farář Zikán, kterému je už sedmdesát let a který podle jeho vyprávění je zde ve věznici přes čtyřicet let. Tam se dovídáme, že nejsme lidmi, že si můžeme stěžovat, ale běda, kdybychom to udělali, že se máme chovat tak, aby se z nás po těch patnácti, dvaceti a třiceti létech, kolik kdo máme naloženo, stali slušní lidé a oni bachaři, že nás to naučí, jako to už naučili jiné, a kdybychom zatvrzele chtěli setrvat ve svých nectnostech, že nás to stejně naučí, že na to mají dost prostředků, zkušeností a za sebou vládu a rodnou komunistickou stranu a jako zářný příklad veliký Sovětský svaz, kde se s nikým nemazlí. To je asi v kostce všechno, co nám říkají, než nás ocejchují čísly a rozdělí na jednotlivá oddělení a cely.

Dostávám trestanecké číslo 8503 a jsem odveden na společnou „A“, celu číslo 6. Byla to velká místnost plná lidí v šedohnědých vězeňských mundurech. Když se zavřely dveře, nastává představování. Zjišťuji, že mimo nás tří, mne a mých kompliců Josefa Marosze a Emila Bystrzického, jsou zde všichni odsouzeni podle retribučního dekretu za udavačství gestapu anebo spolupráci s nacismem a asi dva nebo tři vrazi. Starousedlíci se nás pochopitelně vyptávají a my se snažíme odpovídat.

Tyhle vztahy mezi vězni odsouzených různými soudy jsou dost komplikované. V jedné cele se potkávají bývalí nepřátelé z doby války, policista odsouzený státním soudem, s vrahem, kterého vypátral a postavil před senát trestního soudu, estébák, který nemilosrdně mlátil vyslýchané a který byl odsouzen ne za to, že mlátil, ale pro korupce, se zde schází se svojí obětí. Ti všichni teď musí žít měsíce a léta v jedné místnosti, spát vedle sebe a tvářit se, že tam venku se nic nestalo, že to snad ani není pravda. Občas někomu povolí nervy a pak je zle. Končí to ve vězeňské nemocnici, ale nejspíš v korekci u Brabce, který všem pak vtlouká do hlavy, že existuje jen jedna skutečnost a to je „On“ a jeho bič.

 

 

Středa 13. října 1948

 

Ráno nás vedou do brašnářské dílny na „společnou 3 C“. Kdyby zde ti lidé nemluvili dnešní češtinou, němčinou a maďarštinou, musel bych se domnívat, že je to dílna z doby Václava IV. U špalků sedí skloněni vězni a dřevěnými palicemi na špalcích vysekávají raznicemi z kůže různé kousky, ze kterých ve vedlejší místnosti dávají dohromady všelijaké brašny a kabely. Pracuje se zde pro jednu plzeňskou brašnářskou firmu „Kašťák“. Nevím, kolik platí firma vězeňské správě, ale tato nás odměňuje několika haléři denně, ovšem splníme-li normu.

Zde v dílně se potkávám s mnoha lidmi, kteří byli kdysi na čelných místech a ve vysokých funkcích. Ministerský předseda protektorátní vlády Dr. Jaroslav Krejčí, jeho ministr Dr. Kamenický, Jiří Stříbrný, bývalý člen České mafie, politický vězeň z dob Rakouska a pak ministr z první Republiky československé a další. Všichni jsou zde již léta, jejich osudy byly těžké a chrání se zoufale, aby se nestali podezřelými. Jejich vůle k odporu vůči nelidskému zacházení je již dávno zlomena. Přizpůsobují se režimu, jak mohou, jejich jediná snaha je přežít třeba i na kolenou. Jsme proti nim ve výhodě, ačkoliv teď dostáváme více ran než oni. My víme, že s námi lidé venku sympatizují, že na nás nezapomněli a že jednou odtud vyjdeme.

Až na malé výjimky, se všichni vězňové státních soudů chovají čestně, nedávají se tak snadno ohnout jako druzí a vězeňská správa má s nimi a s jejich vynalézavostí mnoho práce. Večer se na celách, jako ve všech věznicích, vyprávějí staré zkazky, osudy a příhody. Naši spoluvězni si je již vyprávěli mnohokráte, a proto jsme vítaným soustem a musíme přispět ke společné zábavě. Vyprávět v kriminále o kriminále, to se nedělá, i kdyby to bylo sebezajímavější a proto jednou večer opět vytahuji artistické vzpomínky z počátku své profesionální činnosti.

 

 

Autor této knihy, Milo Komínek, strávil sedmnáct let – to jest téměř celé své mládí v komunistických koncentrácích a věznicích. Podle soudní obžaloby za to, že se s ozbrojenou skupinou pokusil násilím změnit Ústavu republiky, přičemž spáchal čin za okolností zvláště přitěžujících.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 043,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.