23.11.2013
Kategorie: Historie

Z knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ (IX. – Jáchymovské peklo)

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 23|11|2013

Mnoho lidí se už všelijak pokoušelo popsat či vylíčit tento nešťastný kraj v Krušných horách. Myslím, že se to nikdy nikomu nepodaří beze zbytku, protože na utváření jeho podoby v letech, kdy si vysloužil svůj název, pracovalo tolik různých zájmů a snah, tolik mozků geniů i zločinců, tolik rukou lidí zašlápnutých do prachu a každý mu vdechl část své bytosti, každý se podepsal do jeho zářivé i stinné historie tak, jak byl okolnostmi přinucen, nebo se svobodně rozhodl. Tento kraj má slavnou historii svých stříbrných dolů a po objevech rádia Madame Curie získává postavení jednoho z mála míst na světě, bohatého na smolinec. Objevy druhé světové války a po ní, daly tomuto území možnost zasáhnout do technicko-vědecké revoluce 20. století. Bohužel, jako již několikrát, to nakonec někdo zpackal a tak Jáchymovsko s jedním z nejžádanějších artiklů padesátých let, uranovou rudou, se stává absolutní doménou sovětského válečného průmyslu a kraj pod tvrdou botou sovětských militaristů a jejich československých pomahačů se stává isolovaným územím s nelichotivým názvem: „Jáchymovské peklo“.

 

 

„Uran, uran, více uranu,“ je stálé volání Moskvy v těchto letech a poslušná komunistická vláda v Československu, která neví, co s přeplněnými kriminály, nachází východisko v budování koncentračních táborů v oblasti Jáchymova. Řeší tím problém věznic, problém pracovních sil pro uranové doly a konec konců i problém utajení, který je pro všechny komunistické státy stálým bolehlavem. Jáchymov se svými nalezišti musí být důkladně střežen, musí být zabráněno vstupu agentů západních rozvědek do objektů. Jak ideálně je ten problém vyřešen, když místo civilních zaměstnanců, jsou použiti vězňové, kteří jsou isolováni přímo na šachtách – nic nemohou prozradit a s nikým se stýkat. Obráceně, i nežádoucí pozornost veřejnosti k věznicím se vyřeší odvezením vězňů do isolované oblasti – tam se za nimi nikdo nedostane a oni se svým vynalézavým rozumem budou ve vzduchoprázdnu.

 

Protože u těchto režimů se věci řeší přes noc, nebo ještě rychleji, je Jáchymovsko bleskurychle zadrátováno a připravují se rezidence pro novodobé otroky. Výstavba táborů, pokud nebylo využito starých zajateckých prostorů, pokračuje rychle a v průběhu roku 1949 jsou skoro všechny zaplněny. Teď už se jen doplňují podle potřeb správy dolů.

 

Celá organizace zásobování otroky je jednoduchá a účelná. Správy dolů oznamují své požadavky a ústřední tábor buď žádá nové vězně z věznic anebo přísun přibrzďuje. Tábory jsou vždy, až na malé výjimky – „Nikolaj“, přilepeny hned k šachtě a celé osazenstvo tedy pracuje „doma“.

 

Pátek 1. srpna 1951

 

Přichází řada i na mne. Proti své vůli odjíždím s transportem spoluvězňů z Borů do Jáchymova na ústřední tábor, který nese honosné jméno „Bratrství“, jako památku na komunu z „Velké francouzské revoluce“ (Rovnost-Svornost-Bratrství) z r. 1792, kdy byla vyhlášena Robespierem po svržení krále Ludvíka XVI. tzv. Francouzská republika, kdy popravoval na Gilotině každý každého. Lůza z ulice se chopila moci a krev tekla potokem. – Když člověk prvně přijíždí do této oblasti, má různé představy, které většinou neodpovídají skutečnosti. Tábor „Bratrství“ je položen v nevelkém kaňonu a připomíná městečko ze zlatokopecké horečky v devatenáctém století z amerických filmových kovbojek. Dlouhé přízemní dřevěné baráky a všude před nimi dřevěné chodníky dávají tušit, že je zde stále vlhko a rozbahněná půda. Jednotliví vězni přecházejí táborovým prostranstvím, esenbáci vcházejí a vycházejí z budovy velitelství, skladišť, kuchyně, procházejí baráky. Kudy procházejí, vězni se staví do pozoru a smekají čapky. Táborový rozhlas stále vyvolává jména a hlášení. Nezasvěcený pozorovatel nevidí na první pohled nic, čím by se toto místo lišilo třeba od normálního vojenského tábora. Jediný viditelný rozdíl je v tom, že tábor je obehnán dvojitým vysokým plotem z ostnatého drátu s vnitřním koridorem, kulometnými věžemi a vnitřním i vnějším prostorem označeným výstražnou tabulkou „Ostřelovací pásmo“, ohraničeným ostnatým drátem na nízkých kolících.

 

Stojíme před budovou táborové nemocnice a čekáme, až nás zavolají k „prohlídce“, která má rozhodnout o našem zařazení do práce. Pochopitelně jsme všichni schopni práce v dolech, to mě už nepřekvapuje, jinak by nás sem neposílali. Tímto okamžikem se stávám otrokem Jáchymovských uranových dolů pod evidenčním číslem 017.156. Jak se tak rozhlížím, spatřím stát v řadě mého dobrého přítele, kmotra a spolupracovníka v „Třetím odboji“ – Ing. Jaroslava Cuhru, se kterým jsem se viděl naposled 22. května 1948 v jeho bytě ve Vlašské ulici v Praze. To je neuvěřitelná náhoda a radostné setkání, i když za takovýchto tvrdých okolností.

 

Celkem si nás nikdo nevšímá a tak využívám situace, abych trochu prozkoumal tábor. Někdo na mne volá křestním jménem, otáčím se a vidím svého komplice Františka Wierbicu, se kterým jsem se neviděl od soudu v Českém Těšíně v dubnu 1950. Ihned mě odvádí na barák a na světnici, kde je s ním také „ubytován“ člen národního hokejového mužstva Jirka Macelis. Vypráví mi spoustu věcí o společných známých, o životě na táboře a o všem, co mě teď musí zajímat, abych měl nějakou naději, že to zde přežiji. Po borské drezúře jsem překvapen poměrnou volností pohybu a chování v táboře a nerozumím dobře kamarádovi, který se směje a říká, že to pochopím později, až uvidím, co se za tím skrývá. Vidím, že oběd, který vězni dostávají, je mnohem větší než na Borech. Na poličkách ve světnicích mají cigarety, chleba, cukr, margarín, marmeládu a jiné potraviny. Myslím si tedy, že tady nemůže být tak zle. Zahlédnu noviny a knihy, které jsem oficiálně dlouho neměl a tak si skoro říkám, že všechny ty pověsti o Jáchymově budou asi hodně nadsazené a jsem skoro přesvědčen, že je to úleva po těch třech hrozných letech na Borech. To jsem ještě netušil, že ze mne bude za krátkou dobu do smrti mrzák.

 

Vyprávíme si s Frantíkem až do rána, kdy nás přerušuje budíček a za malou chvíli nato táborový rozhlas, který svolává ranní směnu k nástupu do práce a nové „přibylce“ před kancelář velitelství. Loučíme se. Frantík musí na ranní šichtu a já se před kanceláří dovídám, že jdu na další transport. Rozdělili nás podle seznamů do různých autobusů a mne s Ing. Jaroslavem Cuhrou a dalšími vezou někam do nitra Krušných hor.

 

Projíždíme Jáchymovem a po naší levé straně vysoko na stráni zůstává koncentrační tábor „Svornost“ se svými pověstnými dvěstě třiceti dvěma schody, které spojují stejnojmennou šachtu s táborem. Tyto schody byly proklety stovkami vězňů, kteří po nich v zimě, v létě musí jít nejméně dvakrát denně na šachtu. Strážnice u paty schodů, strážnice nahoře a kulometné věže střeží tento schodištní koridor mezi plotem z ostnatých drátů. Nahoře na malé plošince je opět několik dlouhých baráků v zajetí ostnatého plotu a věží. Je to poměrně malý tábor asi pro šestset až osmset vězňů, ale má už svou smutnou pověst. Esenbácké stráže zde střílí jako na „divokém západě“ a před nedávnem zde byli rozstříleni dva vězni při pokusu o útěk právě ze schodištního koridoru.

 

Podařilo se jim v mlze dostat přes dráty, ale byli zraněni palbou z věží a vidouce, že nemají naději, u zdi kompresorovny zvedli ruce a vzdali se dobíhajícím esenbákům. Tito je však před zraky civilních zaměstnanců kompresorovny automaty doslovně rozstříleli ze vzdálenosti několika kroků. Pak oba zavražděné nechali nosit kolem nastoupeného osazenstva tábora na „apelplacu“ a když spoluvězni vzdali poslední poctu svým mrtvým kamarádům sejmutím čapky, vrhli se esenbáci proti nastoupeným vězňům a mlátili je tím, co kdo měl v ruce.

 

Náš autobus šplhá serpentinami nad Jáchymovem a projíždíme lesnatým územím, abychom dosáhli planiny, na níž je umístěn tábor „Nikolaj“. Je větší než „Svornost“ asi pro tisíc až tisíc dvěstě vězňů a jeho pověst je stejně špatná, ne-li horší než „Svornosti“. Zde vládnou v táborové samosprávě kriminální zločinci a „kápem“ (starším tábora, jak zní oficiální název) je retribučák Janíček, odsouzený za udavačství gestapu. Pověst tohoto šílence už přesáhla Jáchymov a běda vězni státního soudu, který se dostane na tento tábor. Janíček má k ruce speciální komando, které dělá na „státní“ vězně naháňky jako na zajíce a se souhlasem esenbáků je utloukáním likviduje.

 

Specialitou Nikolaje je tak zvaný „buzerantský pochod“. „Nikolaj“ je totiž jeden z mála táborů, který je vzdálen od šachty a vězni musí být do práce a z práce eskortováni. Cesta je dlouhá asi jeden a půl kilometrů na šachtu „Eduard“ a nebyl zde vybudován koridor. Aby měl doprovodný strážný oddíl usnadněnou práci při nástupu na směnu nebo ze směny, musí vězni v šestistupech dostoupit těsně jedna šestice za druhou tak, aby se každý dotýkal tělem vězně před sebou a držel jej kolem pasu. Potom esenbáci kolem útvaru natáhnou lano a utáhnou tak, že z celé směny je vlastně balík. To utahování se neděje nijak šetrně, prostě se opřou nohama do zad poslední šestice, lano z plné síly utahují a zauzlují. Pak je dán povel k odchodu. Musí se vykročit absolutně stejně, protože jinak se všichni pošlapou a polámou si nohy. První šestice musí vykřikovat: „Levá-dva“, „levá-dva“, aby tempo pochodu těch třista až pětiset lidí namačkaných v balíku bylo zachováno. Zakopnout a upadnout je konec, protože ti zadní nemají jinou volbu než nešťastného ušlapat.

 

Trvá to dlouho, než si nováček zvykne na tenhle pochod a v zimě, kdy do rána napadne třeba metr sněhu a závěje jsou až třímetrové, je to nepředstavitelná námaha a první řady doslova před sebou hrnou horu sněhu jako buldozer, zatímco konec obstarává motor tohoto živého stroje a dusí své kamarády vpředu pod sněhem. V zimě jsou z toho esenbáci sami vystrašeni, zapadají do závějí, jak jdou po stranách, vpředu a vzadu eskorty a nemají čas na sledování vězňů. Za každý i nechtěný pohyb z provazů se hned střílí a cesta, která trvá v létě patnáct minut, v zimě, při sněhu trvá hodinu a půl i více. O to dříve se musí vstávat a o to později se přijde zpět. Pracovní doba na šachtě nesmí být zkrácena.

 

Náš autobus za chvíli projíždí pod jiným táborem, který se jmenuje „Barbora“ a leží hned vedle stejnojmenné šachty. Tento tábor je asi pro sedmset až osmset vězňů a je nejvýše položeným táborem v Krušných horách. V zimě má velmi drsné povětrnostní podmínky, vítr kolem padesáti až sedmdesáti kilometrů za hodinu a mrazy kolem třiceti až pětatřiceti stupňů Celsia pod nulou. Ne nadarmo vězni táboru říkají, že pro tyto podmínky je to přeškolovací tábor pro Sibiř. Kdesi vlevo v údolí za námi zůstal tábor Eliáš a vpravo tábor Mariánská, s pověstným starým klášterem, který byl však zdemolován. Používá jej Státní bezpečnost, jež je přidělena k dozoru nad těmito tábory. Naše oči přilepené k oknům autobusu sledují divokou, ale krásnou přírodu Krušných hor, ve které jsou jako vředy rozesety tábory s tisící novodobými otroky. Silnice, po které jedeme, je dost živá a neustále potkáváme těžké nákladní terénní auta T-111 svážející uranovou rudu „smolinec“ ze šachet na ústřední třídičku, drtičku a úpravnu, ve Vikmanově známou pod jménem „L“ neboli „elko“, odkud tyto potoky připravované zkázy v podobě velké řeky čisté rudy odcházejí přímo do Sovětského svazu. Nevypočitatelné bohatství této země, podle tehdejší tržní ceny – snad několik miliard korun denně uniká bez placení, aby sloužilo jako vrcholný prostředek hrozby celému světu a ujařmení právě těch, kteří jsou nuceni je dobývat.

 

Sobota 2. srpna 1951

 

Velkou branou vjíždíme do tábora „Rovnost“. Tak tedy tohle je místo, kde mám trávit další dny a roky v otroctví. Že to nebude nijak růžové, zjišťujeme ihned po příjezdu, kdy nás „vítá“ mladší strážmistr Paleček, občanským jménem Dvořák, původem od Pardubic. Je to jeden z nejznámějších mužů Jáchymovska a jeho pověst rozhodně nevznikla jeho lidumilností, to by zde nestál a nebyl náčelníkem tábora při své dosud nízké hodnosti. Je to kvalifikovaný vrah, který vlastnoručně zastřelil několik vězňů a na desítkách životů má nadpoloviční podíl svým rozkazem, nebo nebránění ve zločinném počínání svých podřízených. Teď nás všechny vítá svým úšklebkem a točením svazku klíčů na prstě jedné ruky. Za chvíli jsme přiděleni na jednotlivé baráky a světnice. Já jsem umístěn na barák číslo „tři“, který má přezdívku „U krvavého hnátu“, protože kromě několika desítek politických vězňů, je zde mnoho vrahů. Měl jsem celkem štěstí, že na světnici byli ubytováni někteří dobří političtí vězni, jako prap. SNB Josef Červenka (Č. Budějovice), obchodník s konfekcí Miroslav Pešek (Příbram), parašutista východní armády Ferda Hampl (Semtín), Ferda Hamala (Lipník n./Bečvou) šstrm. SNB Olda Mikulášek (Uh. Hradiště) a několik dalších.

 

Tady se dovídám, že evidenční čísla vězňů se po každých dvaceti tisících obnovují a po první dvacítce se před číslo přidává nula, po další dvacítce A, po další B. To znamená, že přede mnou zde na Jáchymovsku už bylo 37.155 vězňů. Dvacet tisíc bez nuly a dalších 17.155 s nulou. (20.000, 020.000, A20.000 B20.000 atd.) Proto nebyl problém zjistit, kolik vězňů prošlo Jáchymovem.

 

Zařízení světnic je jednoduché, s malými obměnami stejné na všech táborech. Dvoupatrové kavalce po celé světnici (někde tříposchoďové), uprostřed hrubý stůl a dvě lavice, kamínka, kbelík a smeták. To je všechno, co nám musí stačit na dlouhá léta. Počet lidí na světnicích je vždy vysoký. Na světnici pět krát šest metrů je třicet až pětatřicet lidí, t. j. asi jeden čtvereční metr i méně na osobu. Jediné štěstí je, že jsme málokdy všichni „doma“, protože se dělá na tři směny a tak je pořád alespoň jedna směna na šachtě. Kavalce jsou dřevěné, těžký udusaný slamník, bůhví jak starý a dvě kousavé deky, to je celá naše ložní výbava. Nejhorší je, že na šachtě pracujeme ve stejných šatech a spodním prádle, ve kterém jsme i na táboře, fárací gumové oděvy nejsou pro všechny a kdo je má, nemá, kam by je uložil. Mají viset na chodbách, ale to je nejlepší cesta, jak o ně přijít. Gumové holínky mají všichni, kteří fárají do hlubiny, ačkoliv jsou některé v takovém stavu, že je lepší chodit bez nich. Holínky jsem dostal prakticky bez podrážky. Protože ostré kameny na důlních chodbách mi rozřezávaly nohy, místo podrážek jsem si provázky přivazoval odříznuté kusy starých gumových pásů z transportérů. Vody je dole plno a proto, když promočení vězni vyfárají po směně v zimě ven, než se dostanou na tábor, všechno na nich zmrzne na kost a na táboře se nemají do čeho převléknout.

 

Neděle 3. srpna 1951

 

Všichni, kteří se mnou včera přijeli na tábor „Rovnost“, odcházejí na sousední šachtu stejného jména, která je s táborem spojena koridorem, to je tzv. spojovací chodbou – tunelem z ostnatého drátu podobně jako v cirkuse pro dravou zvěř. Za půl dne školení se z nás stávají horníci. Školí nás směnmistr Vrána a závodní Hrubý, oba bezcharakterní komunisté původem z Ostravy, kteří za války spolupracovali s nacisty.

 

Pondělí 4. srpna 1951

 

Tento den poprvé v životě fárám do šachty. Jako pilot a akrobat jsem zvyklý na výšky v několika tisíci metrech, ale ten první pocit jízdy klecí osmset metrů dolů do podzemí mi připadá jako jízda do pekla. Klec drncá o dřevěné průvodnice, prudce zastavuje a stejně prudce padá z místa rychlostí šestnácti metrů za vteřinu, že se člověku zdá, že mu podlaha utekla pod nohama. Vystupujeme na osmém patře na nárazišti, velikém vystříleném prostoru, odkud vede mnoho kolejí na různé strany někam do tmy v dálce. Rozžíháme karbidové kahany bez chrániče plamene – zde není nebezpečí důlních plynů. Všelijak s nimi zápasíme, nechtějí pořádně hořet. Hořáky se rychle zanášejí, protože mám špatně seřízeno odkapávání vody na karbid, zdá se mi, že se s tím nikdy nenaučím zacházet.

 

Důlní Roman, bývalý příslušník SNB z Ostravy, bestie v lidské podobě a naddůlní Ing. Krejčí jsou vládcové osmého patra a tak mne důlní Roman přiděluje na dílo č. 810 k odklízení závalu. Jdu tam společně s Edou Tvrdoněm, původem z Bystřice pod Hostýnem, který zde pracuje již tři měsíce. Musíme si nahoru na dílo odtlačit prázdné vozy – „hunty“, ale je to pro mne nepředstavitelná dřina. Nebýt mladého a pracovitého Edy Tvrdoně, nikdy bych tam ten vozík nedotlačil, tak jsem z Borů zesláblý a nadto mám již několik dní horečku a průjmy.

 

Úterý 5. srpna 1951

 

Důlní Roman mne znovu přiděluje na nebezpečné dílo č. 810, které je vzdáleno od šachty asi dva kilometry. Máme nakládat asi třicet vozů horniny. Vypadá to jednoduše, ale zdá se mi, že kameny jsou jako slepené a když už „grackou“ (motykou) nahrabu plné „troky“ (necky), které mají po stranách držáky, nejsem schopen je vyzvednout a vysypat do vozíku jak jsou těžké. Eda Tvrdoň obratně jako kamzík vylézá na hromadu foroty a grackou „ramuje“ (oklepává) a otrhává strop, aby nám něco nespadlo na hlavu. Stojím opodál mezi dvěmi velikými balvany, které čekají na střelmistra, protože jsou příliš veliké na naložení – váží několik metrických centů. V tom slyším praskání, které se zesiluje jako vodopád. Eda vykřikne:

 

„K zemi!“ Ležím přikrčen mezi oběma balvany snad dřív, než to vykřikl. Cítím náraz Edova těla, které na mne padá a pak už jen rachot, dlouhý věčný rachot a úplná tma. Zřítila se nebo propadla snad celá šachta. To je poslední, co si uvědomuji. Když ten rachot ustane, první co slyším, je Edův hlas, který se mne starostlivě ptá, zdali žiji. Na mou duši, já opravdu nevím, jestli žiji, tohle se přece nedalo přežít. Ale Eda mne nutí vrátit se do skutečnosti a tak se pokouším dostat z uvěznění nového závalu mezi kameny ven. Hrabu se jako krtek dopředu a konečně vylézám na prostranství, kde snad zával končí. Hmatám kolem sebe rukama i nohama a v té absolutní tmě čekám, zda se také Edovi podaří dostat se ven. Za chvíli do mne narazil a když se vyhrabal ven, říká, že má rozdrcenou ruku, nevidím na ni ani na Edu, který se rozhoduje jít po kolejích jako vodítku k šachtě pro pomoc. Já, ačkoliv mimo škrábanců, modřin a pohmožděnin snad nejsem zraněn, zatím usedám na kameny u stěny a mám čekat až mi sem Eda někoho pošle se světlem. Vím, že by to špatně dopadlo, kdybych se ve tmě pokoušel dostat k šachtě. Na to ještě nemám zkušenosti a neznám rozdvojení kolejnic, které se rozbíhají v určitých úsecích do mnoha směrů jako pavučina.

 

Eda se odšoural, ještě chvilku slyším jeho kroky a nadávky, když narazí někde hlavou na výdřevu a nebo „lutny“ (potrubí), a pak už je mým společníkem jenom absolutní tma. Nikdy jsem nevěděl, že tma může být tak černá jako je tady. Nahoře vždycky alespoň odraz nebo záblesk nějakého světla ruší opravdovou tmu, ale tady je úplná. Někde z dáli slyším temné dunění vrtaček a pak najednou rána, strašlivá rána, druhá, třetí, mnoho dunivých ran, které jakoby zahýbaly s vnitřnostmi celé šachty. Tlak vzduchu, který ke mně doletí, mě děsí ještě více. Teprve potom, když poslední rána a její ozvěna utichla, si uvědomuji, že asi někde na dole stříleli předek dobývky. Úplně jsem na to zapomněl a už jsem si myslel, že se zas nějaká katastrofa snaží dodělat to, co se zde tomuto závalu nepovedlo. Roztřásá mne zimnice, cítím horečku a v tichu, které nastalo po odpalu, úplně vyčerpán usínám v sedě na kameni pod výdřevou.

 

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probouzí mne cloumání a prudký svit elektrické „blicky“ (baterky) do obličeje. Strašně mne od toho světla bolí oči po té předchozí tmě a tak je přivírám a slyším klení a vulgární nadávky člověka-hulváta, stojícího přede mnou. Je to důlní Roman a nadává mi, proč tu chrápu a nepracuji. Snažím se mu vysvětlit, že moje lampa je někde zavalená, ale nejsem pro něj člověk, nechce mi rozumět a píše oznámení veliteli tábora, že jsem toho dne splnil normu jen na třicet procent. Jak k tomu počtu dospěl je mi úplně jedno, protože jsem v září jeho blicky teprve teď spatřil tu hrůzu, které jsme jen tak tak ušli živi, díky zkušenosti kamaráda a těch velkých kamenů, mezi něž jsme se připlácli. Asi pětatřicet vozů kamene a velkých kamenných bloků se opět utrhlo z nadloží u stropu a nahoře je teď ohromný prostor jako kostelní klenba, kdežto dole na zemi je obrovská hromada.

 

Po vyfárání a příchodu na tábor jdu na ošetřovnu, kde mi Dr. Eška ošetřuje pohmožděniny a posílá mne ležet na izolační barák pro podezření z úplavice nebo paratyfu a otřesu nervů. Náčelník Paleček mne tenkrát ani nepotrestal pro nesplnění normy, když jdu na nemocniční isolační barák, ale mám to u něj schované pro příště.

 

———-

3. srpna 1951 byli popraveni:

Václav Drbola – kněz (* 16. 10. 1912),

František Kopuletý – hajný (* 6. 4. 1913),

Antonín Mityska – rolník (* 4. 5. 1927),

Drahoslav Němec – sítař (* 2. 5. 1931),

František Pařil – kněz (* 21. 1. 1911),

Antonín Plichta – rolník (* 3. 1. 1894)

a Antonín Škrdla – vedoucí polesí (* 25. 5. 1917)

4. srpna 1951 byl popraven Otakar Vítkovský (* 6. 10. 1924)

25. srpna 1951 byl popraven Václav Rousek – krejčí (* 4. 9. 1926)

———-

 

Ve druhé polovině srpna 1951, nevím přesně den, se dovídáme fantastickou zprávu, která nemá ve světě obdoby. Do Západního Německa ujel lázeňský rychlík: Praha-Karlovy Vary-Cheb-Frant. Lázně-Aš se strojvedoucím Konvalinkou a výpravčím Truxou a mnoha cestujícími. Naše radost nebrala konce. Ani ve snu mne nenapadlo, že se později na cele ve vězení setkám s organizátory tohoto únosu.

 

Stále pracuji v hlubině na osmém patře. Mstivý důlní Roman mne přidělil ke svážení uranové rudy – smolince ke kleci. Je si dobře vědom, že záření zničí všechno živé. Kdykoliv jsem přišel do těsné blízkosti vozu, což bylo stále, začal jsem krvácet z nosu a proto jsem si do nosních dírek musel nacpávat vatu a dýchal jsem jen ústy. Otékala mi varlata a měl jsem trvalý výtok. Od této doby jsem trpěl kolísáním krevního tlaku.

 

Úterý 28. srpna 1951

 

V úzké chodbě v zatáčce, na výhybce u „komínu Fiedler“ vůz vyskočil z kolejí a přimáčkl mne ke stěně. Lampa se mi při nárazu rozbila a tak jsem s úzkostí ve tmě poslouchal, zda za mnou nejede jiný vůz, který by mne byl rozmačkal úplně. Naštěstí jsem zahlédl proti mě od šachty světla a na moje volání přiběhli spoluvězni, kteří vůz sochorama nadzvedli a vysvobodili mne z nezáviděníhodné situace. Ruka ale vypadala zle, musel jsem vyfárat a Dr. Eška v táborové nemocnici zjistil komplikovanou zlomeninu v zápěstí. Kosti mi napravil a ruku dal do sádry. Tím jsem byl na dobu tří měsíců vyřazen z práce. Náčelník Paleček se domníval, že by se mi za tak dlouhou dobu mohly na zdravé ruce zkrátit žíly a proto mne přidělil do kuchyně. Zlomenou ruku jsem měl na šátku a druhou rukou jsem vydával polévku, nebo jiné jídlo. Během tříměsíčního zařazení v kuchyni jsem viděl, kdo všechno se podílí na okrádání jídla určeného vězňům.

 

Stravování tisíce pětiset lidí byl někdy pro naše ochránce stejně neřešitelný problém, jako nás spočítat na nástupu. Byli dokonale neschopni, ale kradli všichni, od náčelníka až po proviantního strážmistra, který už nemohl zapnout kalhoty, jak tloustl přímo před očima.

 

Táborová strava by snad byla dostačující pro věznice – ale rozhodně nestačila pro lidi, kteří osm hodin otročili v šachtě a dalších pět hodin po brigádách na táboře. Pochopitelně, že všichni nedostávali stejné množství. Oficiálně byla strava rozdělena na tři skupiny. Ve třetí byli ti, kteří nesplnili měsíční pracovní normu na sto procent. To bylo doslova na umření, protože v některých údobích, takzvaných obdobích hladu, které nám z neznámých příčin na těchto táborech vypukávaly, vězni třetí skupiny dostávali jen tři brambory ve slupce nebo dva plátky knedlíku bez masa, polité pouze vodou. Druhá skupina, která plnila normu na sto až sto dvacet procent, dostávala tzv. normální stravu, asi tak něco jako „záchovnou dávku“ – pět až osm dekagramů masa, trochu brambor nebo tři až čtyři knedlíky. První skupina, jejíž pracovní výkon byl nad stodvacet procent, měla podstatně lepší podmínky: deset až patnáct dekagramů masa, dost brambor nebo šest plátků knedlíku. Mimo tyto skupiny neoficiálně existovaly další skupiny, které už hlady vůbec netrpěly. Samozřejmě všichni táboroví prominenti, kteří pracovali nejméně, ne-li vůbec, počínaje kápem (starším tábora) a konče skladem – a pak úderníci. To je zase pro každého, kdo neprožil peklo Jáchymova, nepochopitelná skutečnost. Vězeň – úderník. A přece byli a nebylo jich málo. Rekrutovali se hlavně ze zločineckých elementů, kteří měli slíbeno, že za vynikající výkon budou předčasně propuštěni a pak z lidí, kteří se z různých příčin nechali získat výhodami v táborovém životě. Teprve v pozdější době byli do úderek přidělováni rozkazem i vězni Státních soudů, hlavně bagristé pro urychlené předky. Úderníci na „Rovnosti“ žili na oddělených menších místnostech, které byly vybaveny nábytkem, dostávali pravidelně čisté prádlo, nechodili na sčítací nástupy, na brigády, v kuchyni nečekali ve frontě, ale chodili si pro jídlo zvlášť, v neomezeném množství a daleko lepší kvality. Je pochopitelné, že za všechny tyto prominenty dostávali ostatní méně, protože na tábor přišly zásoby pro tisíc pětset lidí, ne zvlášť pro prominenty a pro ty ostatní. Velitelství, tak jako ve věznicích, používalo stravování za nástroj vydírání k pracovnímu výkonu nebo k ukázňování odbojných vězňů. U některých vězňů docházelo k naprostému vyčerpání a sebevraždy z hladu a úplná rezignace byly výsledkem tohoto zločinného počínání velitelů tábora.

 

———-

1. září 1951 byli popraveni:

Oldřich Fiala – invalidní důchodce (* 26. 12. 1926)

a Jan Novák – automechanik (* 6. 7. 1920)

4. září 1951 byli popraveni:

Zikmund Bakala – rolník (* 12. 6. 1925),

Josef Čuba – invalidní důchodce (* 29. 10. 1893),

Miloslav Pospíšil – kamenosochař (* 6. 8. 1918)

a Vladimír Rajnoch – strm. SNB (* 8. 3. 1925)

———-

 

Neděle 9. září 1951

 

Veškeré projevy náboženství byly na táboře stíhány. My, kteří jsme byli římskokatolického vyznání, jsme měli vždy tajné bohoslužby. Pokaždé byly v jiném baráku a v jiné světnici. Tentokrát se jednalo o svátek takzvaného „Dne horníků“.

 

Bohoslužby máme na baráku č. 6. Před vchodem hlídá Frantík Hlaváč (z Veselí na Mor.) a na chodbě Eda Legerský (z Morávky u Frýdku-Místku). Krumholc, Němeček, Kučera, Cahel, Hrabal, já a další mukli jsme seskupeni kolem prof. P. Josefa Vrány, faráře P. Oldřicha Klabačky a Ing. Jaroslava Cuhry, který byl ve třetím řádu sv. Františka. Profesor theologie P. Josef Vrána zahájil bohoslužbu a najednou se obrátil na mého spolupracovníka Jardu Cuhru a říká: „Jarouši, vem si dnes kázání, tobě to jde lépe.“ Moje oči se stále soustředěně upírají na P. Vránu. Nevím, něco se mi na něm nelíbí a zvlášť dnes je nějaký nesvůj. Málem by se ani nemodlil. Všechno dělal naprosto povrchně, zmateně, jako duchem nepřítomen. Stále se jen díval ke dveřím s výrazem strachu. Když bohoslužby skončily, rozešli jsme se a další bohoslužby vedl P. Oldřich Klabačka na jiném baráku pro ty, kteří museli hlídat naše bohoslužby. Já jsem teď s Janem Krumholcem (sv. Kopeček) a Frantíkem Němečkem (Čejkovice) nastoupil do funkce hlídače.

 

Při večerním nástupu se dostanu do styku s mukly z krejčovské dílny a jeden z nich utrousil, že dostal před několika dny rozkaz připravit několik nových halenových obleků (opičárnu). Ještě večer jsem šel za Jaroslavem Cuhrou a řekl jsem mu o připravených oblecích a také o tom, že prof. semináře P. Josef Vrána se mi vůbec nelíbí a že dnes jsem viděl u bohoslužeb v jeho očích strach a roztěkanost. I Cuhra to zpozoroval a řekl mi, že z veškerého styku s Vránou usuzuje, že nemá rovný charakter a že v něčem jede, o čem my nevíme.

 

Pondělí 10. září 1951

 

Při ranním nástupu hlásí táborový rozhlas, že jsou podmínečně propuštěni na svobodu, na „Den horníků“, mnozí spoluvězni a čtou jména a také jméno Josef Vrána. Nyní je mi všechno jasné. Vrána to věděl už včera a proto měl nepřekonatelný strach. Ještě dopoledne všechny propuštěné mukly, v počtu asi dvacet až dvacet pět, odváželi pod plachtou nákladní Tatry 111 na ústřední tábor „Bratrství“. Táborová hudba musela v plném obsazení propuštěným vyhrávat. Většina propuštěných se však musela písemně zavázat, že v Jáchymovských dolech budou i nadále pracovat jako civilové.

 

Je večerní nástup. Na nástupiště -„apelplac“ je puštěn táborový rozhlas – z přenosu radiostanice Praha, kde se mimo jiné mluví, že na „Den horníků“ byli propuštěni na svobodu mnozí vězni. Najednou hlasatelka pražského rádia hlásí, že promluví bývalý vězeň – římskokatolický kněz Josef Vrána. Ztuhl jsme v očekávání něčeho hrozného. Ano, prof. Josef Vrána děkoval straně a vládě, že ho propustili z vězení a najednou na vlastní uši slyšíme, že my, co jsme zůstali ve vězení (nezmínil se o táborech o Jáchymově, uranových šachtách a dřině), že jsme jen zločinci všeho schopni a „kydal a kydal na nás hnůj“. Nikomu nebylo do řeči. – Po nějakém čase jsem se dověděl, že tento Josef Vrána byl jmenován kapitulním vikářem olomoucké arcidiecéze, stal se členem „Pacem in terris“ a knězem, který se ve všem zaprodal komunistickému režimu a zradil své ostatní spolubratry kněze.

 

———-

9. října 1951 byl popraven Josef Sporka – řezník (* 8. 1. 1910)

———-

 

Náčelník Paleček (Dvořák) nebyl normální člověk, o tom jsme se všichni přesvědčili mnohokrát. Jeho počínání nešlo vždy vysvětlit jen sadismem a nenávistí k nám. Nechával „apelplac“ zametat do přesné šachovnice a dlouhé hodiny se vydržel na ty čtverce dívat. Jednoho dne táborový rozhlas vyzval ranní směnu k mimořádnému nástupu a šestset vězňů z této směny udělalo dlouhý řetěz koridorem na šachtu, odkud si z haldy podávali kameny, ze kterých byla uprostřed tábora vytvořena ohromná pyramida. Nikdo nevěděl, co se s tím množstvím kamene bude na táboře dělat, jen Paleček. Druhý den ráno odpolední směna tyto kameny ve stejném řetězu dopravovala na šachtu zpět.

 

Takzvané „brigády“ byly naší metlou. Po práci na šachtě, nebo před ní, byla celá směna rozdělena na skupiny, které musely udělat nějakou „nutnou“, ale naprosto zbytečnou práci. Tyto práce měl na starosti kápo nebo brigadýři a ti si nezadali v ničem s esenbáky v šikanování a týrání spoluvězňů.

 

Další pohromou byly nástupy. Ráno, v poledne a večer byly pravidelné sčítací nástupy a protože bylo mnoho pracovišť, skupinky stále odcházely na šachtu a přicházely zpět, byl v tom zmatek a bylo nad početní schopnosti našich hlídačů spočítat tisíc pětset lidí. Na těchto apelech jsme prostáli dlouhé hodiny — ve vedru i v třicetistupňovém mrazu, ve vánicích, v dešti, za klení esenbáků a naší mlčenlivé rezignace. Byly ale i jiné nástupy, které byly horší, protože trvaly déle a byly provázeny fyzickým násilím ze strany bachařů. To když někdo utekl. Mohl utéci i z jiného tábora a ve všech ostatních táborech na Jáchymovsku byly nástupy a trestná opatření.

 

Celý ten problém útěků z věznic a zvlášť z táborů je dlouhá a smutná kapitola, protože v 99,9 procentech nekončila úspěšně, a v padesáti procentech smrtí uprchlíků. Každý vězeň se pokoušel o útěk alespoň v duchu a těch odvážných, kteří jej realizovali bylo dost. Problém nebyl jen v samotném útěku z tábora, ale hlavně potom. Pro nás byla jediná možnost – po podařeném útěku dostat se za hranice. Jenže v té době už byla celá republika obehnána ostnatým drátem a uprchlíka stíhala prakticky celá ozbrojená moc, všechny složky bezpečnosti, armády a desetitisíce dobrovolných pomahačů, navíc ještě šlo o věc prestiže. Proto nebylo divu, že ostatní lidé venku uprchlíkovi nepomohli a ani pomoci nemohli. Psychóza strachu, udavačství a provokací svazovala ruce všem, kteří s námi sympatizovali. Uprchlík byl odkázán sám na sebe, většinou bez znalostí okamžité situace venku, bez znalostí jakéhokoliv „kanálu“ přes hranice. Byli vězni, kterým se útěk z tábora podařil a pak žili v ilegalitě třeba rok, bez možnosti dostat se z Československé republiky do zahraničí. Případy, u kterých se útěk stoprocentně podařil byly výjimečné a dají se spočítat na prstech. Při těch desetitisících vězních je to mizivé procento. Je zajímavé, že úspěch měly útěky nekomplikované.

 

Jako klasický případ může sloužit příhoda dvou vězňů z tábora „Vojna“ u Příbrami. V době odchodu noční směny si vyhledali tito dva mládenci místo mezi baráky v rohu tábora a nůžkami na drát začali prostřihávat vnitřní dráty oplocení. Byli okamžitě spozorováni strážným na věži, který vypálil raketu a zahájil po uprchlících palbu. Jenomže naši utěkáři nebyli žádní nováčkové, jeden z nich byl bývalý frontový voják a tak jeden stříhal a druhý ho kryl dekou připevněnou na klacku. Tato deka, která volně visela na klacku jako prapor, bezpečně zachytávala kulky ze samopalu strážného z věže a než koridorem kolem tábora doběhli další příslušníci ostrahy, utěkáři prostříhali vnitřní drátěný plot, vnější plot, přehodili deky přes několikametrový zátaras ostnatého drátu za vnějším plotem, přeskočili příkop, další ostnatý drát a zmizeli v lese pod plnou střelbou z věží i přibíhající ostrahy, která ale nemohla blíže, ježto by se sama dostala do palby.

 

V této době byl vyhlášen poplach v kasárnách několik set metrů vzdálených v lese. Vojáci Vnitřní stráže – zvláštní útvar ministerstva vnitra – se rozbíhali na přesně určena místa podle plánu pro případ útěku z tábora. Uprchlíci toto všechno věděli a proto jejich cesta vedla právě kasárenským táborem, protože pod svícnem bývá tma. Zatím na táboře byl zmatek, potom nástup a zjišťování, kdo utekl. Když se to zjistilo, byl z toho velký údiv, protože mimo toho frontového vojáka Slováka, byl druhý uprchlík rakouské státní příslušnosti odsouzený u nás za údajnou špionáž. Pikantní na tom bylo, že ten chlapec z Rakouska byl silně krátkozraký, měl brýle s osmi dioptriemi, skla jako od kapesní baterky. Měl ovšem jednu výhodu, znal perfektně hraniční území a tak jsme se od civilních zaměstnanců dozvěděli, že už za dvacet čtyři hodin mluvil do Vídeňského rozhlasu. Celou cestu z Příbrami až na hranice proběhl indiánským pochodem a dokázal tím neuvěřitelný sportovní výkon, ale i to, že touha po svobodě nezná překážek. Druhý neměl to štěstí a byl dopaden v jižních Čechách a vrácen na tábor „Vojna“ se všemi důsledky, které podobný návrat s sebou nesl.

 

Většina útěků byla předem udavači mezi námi prozrazena a proto naději na úspěšný útěk měl jen ten, kdo šel sám, nebo nejvýše ve dvou a nikdo jiný o tom nesměl vědět. Bylo to velmi obtížné, protože vždycky bylo třeba, aby ještě někdo pomohl a v tom už bylo nebezpečí prozrazení z neopatrnosti. Všechny komplikované útěky, vyhrabávání tunelů atd. končily neúspěšně právě proto, že o nich vědělo příliš mnoho vězňů. Každý, kdo utekl, se snažil v první chvíli dostat se co nejdál od tábora už i proto, že v případě dopadení v prostoru Jáchymova, Slavkova a Příbrami, ostraha s uprchlíky i při dobrovolném vzdání se, dělala krátký konec – zastřelen na útěku. Toto nezákonné počínání esenbáků mělo někdy za následek násilí i ze strany uprchlíků, protože věděli, že po dopadení je stejně čeká smrt. Příkladem toho je nešťastný útěk z tábora XII. na Slavkovsku, kde se jednalo o útěk téměř celé skupiny vězňů, který skoro všichni zaplatili životem a při němž přišlo o život i několik esenbáků. Uprchlík, který byl chycen a měl „štěstí“, že nebyl zastřelen na místě, nikdy nezapomene na to, co s ním dělali potom, protože těch dvacet, třicet let, nebo doživotně, mnohdy i trest smrti, který dostal za útěk u Státního soudu, bylo to nejmenší a mnohý si raději přál, aby ho byli zastřelili hned.

 

———-

2. listopadu 1951 byli popraveni:

Miloslav Chmelář – příslušník SNB (* 28. 3. 1928)

a Tibor Vrbický šstrm. SNB (* 23. 10 1921)

6. listopadu 1951 byl popraven Jan Horáček – šstrm. SVS (* 26. 11. 1919

8. listopadu 1951 byli popraveni:

Juraj Dlouhý – konzulární úředník (* 23. 4. 1907),

Tomáš Chovan – poručík ČSA (* 28. 12. 1926)

a Vladimír Velecký – rolník (* 21. 8. 1890)

9. listopadu 1951 byl popraven Václav Otčenášek – automechanik (* 26. 9. 1926)

10. listopadu 1951 byli popraveni:

Ing. Miroslav Franc – přednosta spojů (* 1. 10. 1889)

a Ing. Jaroslav Peška (* 10. 8. 1907)

———-

 

V listopadu 1951 jsem stále ještě v kuchyni a vydávám polévky. Jednoho dne při sčítacím nástupu nesouhlasí stav v kuchyni a vzteklý bachař si vybil zlost na mně, protože jsem stál první v řadě. Několikrát mne udeřil do obličeje pěstí a táborový lékař mohl jen konstatovat proražení ušního bubínku a krevní výron vnitřního ucha. Žádal o mé převezení do nemocnice v Karlových Varech, ale náčelník Paleček to zamítl a tak jsem zůstal v táborové nemocnici.

 

Po propuštění z nemocnice jako trvale neschopen pro práci v hlubině jsem byl přeřazen na povrchovou práci do zámečnické dílny na haldu „Rovnost“ jako „specialista“ údržbář. To by se už dalo vydržet, kdybych nebyl smolařem.

 

Všechno, mimo práce na šachtě a na brigádách, co se na táboře podnikalo, bylo vlastně ilegální a proto stíháno. Jakýkoliv náboženský projev byl stále tvrdě potlačován, ale přesto jsme se tajně scházeli k bohoslužbám, protože mezi námi byl vždy nějaký kněz a mohu říci, že se většinou chovali příkladně a nebojácně. Zvláštní kategorií byli příslušníci různých náboženských sekt a já budu vždycky s obdivem a uznáním vzpomínat na „Jehovisty“, většinou mladé chlapce, kteří odmítali vojenskou povinnost a byli za to odsouzeni. I zde setrvávali ve své víře, že pracovat pro válku je hřích a odmítali pracovat v uranových dolech. Velitelé táborů využili všeho, co měli k disposici, aby je k práci donutili, ale marně, většinou raději zemřeli, než by pomohli budovat sovětskou atomovou hrozbu. Náčelník Paleček je před budovou velitelství v zimě za třicetistupňového mrazu nechal stát celé dny v závějích sněhu, poléval je vodou, až zmrzli. Byl to strašný pohled, který mne bude pronásledovat do smrti.

 

Pak byly ty hrozné nástupy, obvykle vyhlašované v noci, při kterých nás někdy vyháněli bachaři z baráků tak, jak jsme slézali s kavalců, ve spodním prádle, polonahé, stejně v létě jako v zimě. Při těchto nástupech, které se z taktických důvodů dělaly jen, když se nepracovalo, jsme stáli na apelplacech pět, deset, ale taky až šestnáct hodin a bachaři dělali „filcunk“. Jednotlivé skupiny esenbáků vnikly na baráky a údajně hledaly zakázané předměty, prakticky ale jenom proto, že se náčelník zase rozhodl pro žertování s naší bezmocností. Po skončení prohlídky světnice vypadala jako po výbuchu atomové pumy v atolu Bikini. Proto jsme tomu dali tento přiléhavý název „Bikini“, který jsme vždy pro takovéto filcunky používali. Slamníky z kavalců byly naházeny doprostřed místnosti, všechny věci, prádlo, šatstvo, pokud jsme ho neměli na sobě, mezi tím potraviny, pokud někdo nějaké měl – fasoval se cukr, v kantýně byly cigarety, suchary a jiné drobnosti, to všechno bylo rozházeno po té hromadě, navrch vysypali popel z kamen, nebo odpadky z kbelíku a vše polili vodou. Člověk nepochopí, proč tohle dělali a jaký to mělo smysl. Jen bezuzdná bolševická zhovadilost může něco takového provádět. Zatím na apelplacu polonazí vězni hodiny a hodiny podupávali na místě ve sněhu, aby nezmrzli. Ty dlouhé nástupy vedly k tomu, že vězni z čs. koncentračních táborů o sobě neříkali, že si „odseděli“ svých deset let, ale „odstáli je“.

 

31. prosince 1951

 

Mé první vánoce na „Rovnosti“ přešly poměrně klidně a dnes je Silvestra. Dopoledne je vyhlášen mimořádný nástup. Na „apelplac“ přivážejí dvoukolé káry, nikdo neví, co se bude dít. Tábor je zasypaný sněhem, ostnaté dráty není vidět, je to kompletně bílá stěna, obklopující tábor. Baráky jsou zaváté až po střechy a byl by to opravdu pěkný pohled, kdyby nebyl rušen stovkami postav v šedohnědých mundúrech podupávajících v mrazu na „apelplace“, hlídaných samopalníky v beraních kožiších. Vzápětí po sčítání přichází rozkaz: „Všichni svléknout do naha a všechny civilní svršky odložit do připravených kár!“. Tohle je velmi bolestivý zásah. Všichni víme, že civilní svršky jsou zakázány, ale všelijaké pulovry, svetry, ledvinové bříšní pásy, ponožky a spodky byly tak trochu trpěny, protože při jáchymovské zimě to, co jsme vyfasovali, naprosto nestačilo. V zimě i v létě jsme ve věznici měli stejný oděv. To je jakési sako z chlupaté umělé látky (snad z kopřiv), kalhoty, slabou košili, stejné lehké spodky, čapku, onuce a boty. V tom byla zima i při pěti stupních Celsia nad nulou. Při mrazu třiceti stupňů Celsia pod nulou, který byl na vysoko položených táborech běžný, spolu se silným větrem – 60 km/hod., jež profukoval na kost, byly ty hadříky dobré tak akorát na zmrznutí. Člověk se nesměl ani na chvilku zastavit, jinak byl konec.

 

Teď zde stojíme nazí ve sněhu a díváme se, jak nám kradou to nejnutnější. Zároveň na barácích dělají „filcunk“ a když se vracíme, spoušť uvnitř je nepředstavitelná. Celý slamník mám pomazaný řídkou marmeládou a promočený špinavou vodou, která v době nástupu byla v kýblu u dveří. Z našich poliček nad palandami zmizelo prostě všechno, civilní, necivilní, koupené v kantýně, vyfasované v kuchyni, všechno odnesli, znehodnotili vysypáním nebo vylitím na podlahu. Brilantní ukázka toho, jak si komunisté představují „převýchovu“ lidí, kteří nesouhlasí s jejich počínáním.

 

Dnes večer mám mít silvestrovský program a to na dvou místech. Na baráku č. 8 a potom na baráku č. 3. Měl jsem určité tušení, že bude filcunk a proto jsem své kouzelnickofakírské rekvizity, které jsem si sám zhotovil v dílně na haldě, bezpečně uschoval nad stropem naší jizby, jehož panely se daly nadzvednout. Tento den mě prostě nevymákli, všechno zůstalo nedotčené a program mohl probíhat nerušeně. První vystoupení jsem měl na baráku č. 8. Byla to vlastně taková generálka. Podle mého scénáře se mnou jako hudebníci – kytaristé učinkovali: Tono Horník (z Trnavy), prof. Antonín Figerland (z Prahy) a prof. dr. Miroslav Mráz (z Č. Budějovic), kteří se svých funkcí zhostili bezvadně. Jako další učinkující byl komik-imitátor JUDr. Dvořák (z Olomouce) a můj asistent Eduard Legerský (z Morávky). Sotva jsme s velkým úspěchem na osmém baráku program skončili, už jsme se stěhovali na barák č. 3. Pověst o úspěšném vystoupení se tak rychle rozšířila po celém táboře, že na baráku č. 3 jsme museli vysadit dveře a okna, aby bylo možno dýchat. Jediné štěstí bylo, že baráky byly zasypány sněhem až po střechu a proto vysazenými okny nemohl dovnitř foukat horský vítr. Nebezpečí celého podniku však spočívalo v tom, že pověst o mém úspěchu se dostala až k uchu náčelníka Palečka a ten si umínil, že musí program vidět.

 

Paleček skutečně přišel a usadil se vedle jiných muklů v mé těsné blízkosti, aby mu z mých kouzel nic neuniklo. Jizba byla doslovně „našlapaná“ a mnozí mukli leželi na podlaze snad jeden metr ode mne. Jediné veliké štěstí bylo, že nikdy v životě jsem nebyl trémistou, ale naopak byl jsem rutinér mající všechno v krvi a dokonale zaregistrováno v paměti a proto mi dotek diváků „až na tělo“ vůbec nevadil. První, druhé a třetí zvonění (úder lžíce v jídelním šálku – ešusu) dal znamení, že program začal. Výše vzpomenutí hudebníci se činili a muklovské publikum si pobrukovalo melodii a společně se kývalo sem a tam do rytmu. Potom vystoupil komik-imitátor JUDr. Dvořák, který za svůj fantastický výkon sklidil obrovský aplaus.

 

Po něm jsem přišel na scénu já, jako „Ben Adini“ – kouzelník a fakír. Přes stísněný prostor a náčelníka Palečka snad jen dva metry od sebe eskamontáž se mi dařila jako nikdy v životě. Měl jsem takový elán v těle a ohromnou radost, že jsem mohl připravit pobavení pro spoluvězně. Lízal jsem žhavé železo, píchal se jehlami, manipuloval s hracími kartami, četl uzavřené dopisy a dělal různé indické iluze. Program jsem končil tím, že jsem měl na stole malou „tiskařskou rotačku“, do které jsem strkal potrhané „Rudé právo“ a z rotačky vypadávaly na stůl nové a opravdu pravé táborové peněžní poukázky. Muklové byli programem šokováni, ale obávanému náčelníkovi Palečkovi to vzalo dech, už proto, že přes veliký a dokonalý filcunk jsem měl perfektní kouzelnické i fakírské rekvizity. Tu noc snad ani nespal. Nespali ani muklové. Asi mezi jednou a druhou hodinou po půlnoci přišel k nám znovu na jizbu a mířil rovnou ke mně. Muklové stáli v pozoru a nevěděli, co se bude dít. Měli obavy, že se bude ptát, jak jsem získal rekvizity a kde jsem je měl uschovány. Paleček přede všemi nahlas a překvapivě mírně řekl: „Komínku, Komínku, vy jste byl nejen kumštýř, pilot, letecký akrobat, parašutista a hazardér se životem, ale vy jste také při zatýkání střílel do příslušníků SNB. Dnes jsem ale na vlastní oči viděl, že jste dokonce „velký mág“ (odvozeno od magie ale nikoliv od magora) a proto musíme na vás dávat zvláštní pozor, abyste nám nevyfouk!“ Muklové se dali do velikého smíchu a usmíval se i vrah Paleček. Skutečně tento titul „velký mág“ se mi dostal do kádrového spisu a pronásledoval mě po celou zbývající dobu věznění.

 

Před časem, při transportu z Borů do Jáchymova, jsem se spřátelil s Adou Petrovským (z Prahy). To přátelství vedlo k úvahám o možnosti útěku. Jinak to ani u Ady nemůže být. Je totiž z kategorie notorických útěkářů. Není snad věznice nebo tábora, kde by se Ada nepokusil o útěk. V červenci 1950 spolu s kamarádem uprchl z Horního Bratrství způsobem, kterému říkáme „For gentleman“, to je přes dráty. Byli úplně náhodně dopadeni na hranicích Východního Německa, kterým chtěli projít na Západ.

 

S Adou domlouváme útěk teď v lednu 1952. Já mám noční směnu, Ada odpolední a další komplic ranní. Je to obtížné, abychom se mohli sejít všichni tři najednou na šachtě, vždy je někdo z nás na táboře.

 

16. ledna 1952

 

Když jsem se vracel z haldy do tábora, všiml jsem si náhodou v koridoru díry v drátěném oplocení, těsně pod věží, na níž hlídkoval bachař. Nechce se mi věřit, ale mám nějaké tušení, že v tom má prsty Ada. Skutečně. Nevím, co ho přimělo k tomu, že se rozhodl realisovat útěk hned, nejspíš hustá mlha, která si lehla na celý kraj a zdála se mu ideální pro útěk, i když mne zde musel nechat, protože zatím nešlo zařídit přehození směny, abychom se mohli setkat na šachtě ve stejnou dobu. Ada spolu se třetím z našeho trojlístku se při procházení koridorem zastavil přímo pod věží a čekal, zda bachař přehlédne, že sice dva vězni přicházeli, ale už neodešli. Jeho kalkulace byla fantastická, bachař to skutečně nevnímal a tak prostříhání drátů čtyři metry pod jeho nohama bylo pro Adu dílem okamžiku a zmizení v mlze za zadní stěnou „špačkárny“, jak říkáme hlídkovým věžím, netrvalo o nic déle.

 

Hustá mlha bezpečně kryla tento riskantní podnik a tak Ada Petrovský s kamarádem po několika stech metrech zahrabali do sněhu vězeňské součásti oděvu a v civilních šatech, které si předtím opatřili na šachtě od civilního zaměstnance, došli ke stanici autobusu, klidně nasedli a jeli až do Jáchymova, jako každý jiný civilní zaměstnanec. Pak se vydali pěšky směrem k Ostrovu, ale tehdy je štěstí opustilo a mlha, která byla až do té doby jejich spojencem, zavinila, že se náhle octli přímo u brány a strážnice kasáren SNB. V té době byl útěk už zjištěn a strážný u brány proto při spatření podezřelých postav, které vcelku odpovídaly popisu, je zbraní zadržel. Útěk skončil a pro oba nastala ta doba, kdy za svoji touhu po svobodě, platili zmrzačenými těly a vlastní krví v mučírnách Státní bezpečnosti v „klášteře“ na Mariánské kde bylo velitelství a vyšetřovny. Na Rovnost je již nikdy nevrátili.

 

———

5. února 1950 byl popraven Bohumil Sixta (* 18. 10. 1932)

6. února 1952 byli popraveni:

Josef Liška – jirchář (* 28. 10. 1922),

Emanuel Rendl – úředník (* 20. 1. 1923),

Petr Čížek – vedoucí pískovny (* 2. 3. 1914),

Jaroslav Dvořák – dělník (* 22. 6. 1930)

a Jan Hošek – poručík SNB (* 18. 5. 1904)

7. února 1952 byli popraveni:

Oldřich Sklenička – automechanik (* 15. 5. 1926),

Václav Bejček – šstrm. SNB (* 18. 10. 1925),

Karel Hořínek – škpt. ČSA (* 5. 12. 1901),

Karel Chalupecký – obchodní příručí (* 25. 3. 1915)

a Jiří Kauer – lesní praktikant (* 21. 5. 1925)

———-

 

Napadlo tolik sněhu, že se spojovacím koridorem musíme plazit na šachtu po břiše pod vrchním ostnatým drátem, ačkoliv v létě je tři a půl metrů vysoko. Pracuji stále v zámečnické dílně na haldě „Rovnost“, úpravna „Eliáš“ a k mým povinnostem patří i prohlídka „bunkrů“ – jehlanových zásobníků horniny. Při jedné prohlídce ocelových plátů se mi slabostí zatočila hlava, jak jsem se nahýbal dolů a padám do hlubokého bunkru a za mnou se najednou z ničeho nic sype kamení z pásového dopravníku. Cítím prudkou bolest v páteři a pak mne zahaluje tma. Probouzím se opět na lůžku v táborové nemocnici, nade mnou Dr. Antonín Eška a ostatní osazenstvo nemocnice. Doktor mne prohlíží a oznamuje, že po úrazu páteře a k ní přilehlých nervů mi ochrnuly obě nohy. Měl jsem pocit, jako když jsem při nějaké operaci a dostanu umrtvující injekci „lumbálku“.

 

Ležím bezmocně už tři neděle a jednou ráno, když se probouzím, jsem v rozespání zapomněl na svůj úraz. Spouštím nohy s postele, postavím se a udělám několik kroků a teprve teď si překvapeně uvědomuji, že zase nohy ovládám a že mě vůbec nic nebolí. To bylo ovšem dočasné, protože následky mi už zůstaly trvale po celý život. Čas od času mne strašně bolí páteř a levá noha mě bolí po celý život.

 

Duben 1952

 

Jednoho odpoledne při návratu ze směny všude vidíme nápisy: „Děkujeme panu ministrovi za zrušení bezplatné práce vězňů“. Když se ptáme, co to má znamenat, je nám vysvětleno, že napříště budeme dostávat za vykonanou práci stejný plat jako civilní zaměstnanci. Je nám hned jasné, že jde zase o propagační podvod a že ministerstvo vnitra si na něm ještě přihřeje svoji rozpočtovou pasivitu. Je pravda, že Jáchymovské doly budou za naši práci platit stejnou mzdu jako civilním zaměstnancům – jasné, že i ta „stejná mzda“ ve skutečnosti vypadá jinak -ale hlavně, komu ji budou platit? Nám? Ne, ministerstvu vnitra, které nás má ve své mateřské péči, živí nás, šatí nás, chrání nás od zlého a je tedy podle všeho práva spravedlivé, říkají bachaři, aby naši mzdu dostávala bezpečnost. Samozřejmě říkají – budete dostávat kapesné, z něhož si budete moci za táborové poukázky koupit v „bohatě“ zásobené kantýně nadlepšení a část vaší mzdy vám bude ukládána na konto, které po propuštění dostanete. Mimo to můžete podporovat rodiny ze svého konta. Skutečně „velkorysé“, jenomže my máme s těmihle bolševickými transakcemi své zkušenosti a proto nijak nejásáme a když jsme vyzýváni, abychom podepsali děkovnou zdravici panu ministru Státní bezpečnosti, Karolu Bacílkovi, odmítáme. Náčelník se mne snaží donutit k podpisu, ale má moc starostí s nahlášenou inspekcí ministra Státní bezpečnosti generála Karola Bacílka, takže moje odmítání netrestá hned a nechává si to na příhodnější dobu.

 

Bacílek i s celou suitou přijíždí na „Rovnost“ a v doprovodu náčelníka provádí inspekci celého tábora. Jsem už asi smolař a nemůžu bez maléru existovat. Velitel naší světnice Josef Kaluža, původem z Prahy, který se o prohlídce dověděl, zmizel na brigádu na škrábání brambor a já jako jeho zástupce musím podat hlášení. Nemůže být ani jinak, než že se s Bacílkem dostávám před celým osazenstvem světnice do ostré kontraverze. Řekl jsem mu, že nepříteli ze zásady za nic neděkuji a nežádám si od něj milosti! Není to ještě ani pět minut, co odešli a už z táborového rozhlasu slyším, že se mám dostavit k náčelníkovi tábora – Palečkovi. On za velkého řevu dává bachařům příkaz, aby mne hodili do korekce a nechali mě v ní „až tam shniju“. A tak se ocítám v malém baráčku. „U rybníčka“, mu říkáme, protože váleční zajatci vedle postavili skalku s malou vodní nádrží. Uvnitř baráčku jsou čtyři kobky zamořené nedýchatelným vzduchem z hnijících výkalů. Nejsou zde záchody, pouze sudy od karbidu, které slouží jako latrína a vynášejí se tak jednou týdně. Stravu, pokud tomu tak lze říkat, dostáváme někdy jedenkrát za dva dny, někdy za tři dny, podle toho, jak se bachařům zachce. Mimo mne, je zde několik jiných „odbojníků“ a tak si alespoň vyprávíme o té lepší části života tam venku. Je přirozené, že v takovém prostředí mezi stovkami chlapů, kteří jsou léta odloučeni od svých žen, snoubenek a milenek se vždy mluví o ženách a proto považuji za docela normální, když se mne kamarádi ptají, zda na mne ještě čeká moje snoubenka Františka. Ujišťuji je, že jistě čeká, ačkoliv mám vnitřní pochybnosti po příhodě, které se sice směju, ale která ve mne zanechala jiskřičku nedůvěry a neklidu.

 

Nedávno jsem měl živý sen a probudil jsem se celý zpocený a rozbitý. Viděl jsem ve snu pohřeb, Františku v rakvi a za rakví jejího bývalého milého – Jožu. Sám jsem se na to díval jakoby z výšky, nikde jsem se v průvodu neviděl. Páter Oldřich Klabačka – farář z Bruntálu (rodem z Vlčnova), výborný kamarád, který spal na dvojáku pode mnou se vzbudil a ptal se mne, proč sebou tak házím. Vyprávěl jsem mu celý sen a on mne uklidňoval, že pohřeb je svatba, ale nakonec řekl, proč se mám trápit, ať napíšu domů „černotu“, aby mi nalili čisté víno. Hned druhý den jsem si „zorganizoval“ na šachtě možnost odeslání „černého“ – necenzurovaného – dopisu prostřednictvím mého komplice Franty Wierbice, kterého propustili na „svobodu“, ale který se musel zavázat, že bude pracovat na šachtě jako civilní zaměstnanec a přeložili ho k nám na „Rovnost“. Teď netrpělivě čekám na odpověď.

 

 

26. duben 1952

 

Ležím na podlaze v korekci a mám zimnici. Horečka už musí být dost vysoká, protože ani nevím, co všechno kamarádům z tranzu blábolím. Už sedm dní jsem nedostal nic k jídlu a oslabené tělo napadené horečkou mě přestává poslouchat. Ještě slyším, jak kamarádi volají okénkem na bachaře, aby mne vynesli, že snad umírám a pak už nevím nic. Jak dlouho jsem byl v bezvědomí a blouznil v horečce, mi neřekli, ale probudil jsem se k jasnému vědomí až na izolačním baráku, protože prý mám zase příznaky paratyfu. Je nás už asi stopadesát a hrozí z toho pěkná epidemie.

 

Když jsem opustil izolační barák, vrátil jsem se zpět na své pracoviště do zámečnické dílny-údržby na haldu „Rovnost“, která patřila pod úpravnu „Eliáš“. Vedoucím úpravny je Kříž z Brna, klasický typ novodobého otrokáře, který s ruským vedoucím závodu Maškovcem, závodním Hrubým, směnmistrem Vránou, desítkami naddůlních a důlních, ruku v ruce s náčelníkem tábora Palečkem se snaží z vězňů dostat největší výkon. Nejsou sami. S jedním tisícem pět set vězňů osazenstva šachty „Rovnost“ pracuje asi pět set civilních zaměstnanců, tedy jedna čtvrtina. Tito všichni přímo, nebo nepřímo těží z naší práce. Vězňové jsou přidělováni k ručnímu nakládání hlušiny na předních čelbách, k odklízení hlušiny na výstupech, k práci na nebezpečných místech, kde civilové odmítají pracovat, protože by tam málo vydělali. Nadměrně se vydělává pouze na rudě. Výsledky těžké, opravdu otrocké práce muklů, jsou nepoctivě rozdělovány mezi civilní zaměstnance, kteří v této době berou astronomické výplaty jdoucí s prémiemi za rudu do statisícových částek měsíčně, mimo věrnostních příplatků. Pobírají tzv. „ruské příděly“, důlní a vojenské příděly potravin a spotřebního zboží, které jinak není na trhu a my při tom všem umíráme doslovně hlady a vyčerpáním. Najde se mezi nimi občas slušný člověk, který se nám snaží pomoci, ale převážná většina jsou opravdoví „zlatokopové“, kteří nás okrádají, kde mohou i o to málo, co máme a hodně z nich spolupracuje se Státní bezpečností jako udavači.

 

———-

17. května 1952 byl popraven Alois Jaroš – dělník (* 11. 3. 1923)

20. května 1952 byl popraven Jan Bula – administrátor římskokatolické církve (* 24. 6. 1920)

———-

 

Dostávám od otce dopis, kterým mi odpovídá na moji „černou poštu“. Je to pro mne smutný dopis. Františka se léčila na tuberkulózu a žila u mých rodičů. Potom se rozhodla, že na nějaký čas pojede domů do Majcichova u Trnavy. Otec mi sděluje, že moje psaní Františce poslali k jejim rodičům, ke kterým odjela a že jej dostala v den své svatby se svým bývalým milým, se kterým se znala ještě přede mnou. Přestože jsem Františku nikdy nenutil, aby na mne čekala, naopak po odsouzení jsem ji žádal, aby zapomněla, přece jen těžce pociťuji její čin, ne proto, že se vdala, ale že jejím manželem se stal esenbák, který ji kdysi tloukl a že ani nenašla odvahu dopisem se se mnou rozejít. – Každý den zde někdo dostává podobné zprávy od svých milých, bohužel i od manželek, každý den je někdo volán na velitelství, kde mu prostě přečtou, že manželka zažádala o rozvod a ve většině případů je jako důvod uvedena manželova „protistátní činnost“. Vím, že manželky mých spoluvězňů to nemají lehké, celé prostředí venku na ně působí neustálým existenčním tlakem, aby je donutilo přetrhat svazky se svými vězněnými manžely.

 

Pomsta komunistů jde ještě i za tyto dráty. Marně nám neslibovali estebáci, že z našich snoubenek a manželek udělají kurvy a z dětí otroky, ještě než v táborech zdechneme. Zmocnili se všeho, naší svobody, našich majetků, teď rozbíjejí rodiny. Po počátečním fyzickém nátlaku začínají stupňovat nátlak psychický a to jen proto, aby nás zlomili úplně. Pouštějí do nás palbu své propagandy, která je na štěstí tak stupidní, že má opačný účinek i na ty, kteří už jsou na konci svých sil. Někdy je z toho perlička, jako vystřižená z Haškova „Švejka“.

 

Na táboře Svornost u večerního nástupu stojí šestset vězňů a čeká na sčítání. Dozorčí bachař, aby využil situace, kdy si tábor nemůže zacpávat uši, protože musí stát v pozoru, pouští rozhlas, který přenáší projev předsedy vlády Antonína Zápotockého. Tento „lidový řečník“ právě nasazuje moralistické gesto, kterým napomíná západní žurnalisty, aby nepsali nepravdy o Československu. Celý apelplac je tichý, protože každý den není vězňům dopřáno poslouchat „našeho Toníka“ a dychtivě se čeká na nějaký nesmysl, kterým jsou jeho projevy pověstné. A posluchači nejsou zklamáni.

 

„… Zvu všechny západní novináře“ pokračuje Zápotocký, „aby se k nám přijeli podívat a přesvědčili se na vlastní oči, že v celém Československu není metr ostnatého drátu, za kterým by byl někdo zavřený“. Celý tábor spontánně vybuchuje do chechotu, v kanceláři vypínají rozhlas a dva bachaři, kteří stojí u kuchyně, polohlasně komentují právě vyslechnutý projev druhého muže republiky strohou poznámkou: „Ten musí bejt zas nacucanej jako štěně“. Tak tedy vlastně neexistujeme, jen kdybychom z toho mohli vyvodit důsledky!

 

———-

7. června 1952 byl popraven Miloslav Kraus – důstojník ČSA (* 3. 2. 1902)

8. června 1952 byl popraven Josef Prouza – šstrm. SNB (* 17. 7. 1925)

10. června 1952 byli popraveni:

Jaroslav Lazar – řidič (* 6. 2. 1915),

Josef Řezníček – rolník (* 8. 3. 1910)

a Josef Vít (* 13. 3. 1912

28. června 1952 byl popraven Josef Fric – zahradník (* 13. 2. 1918)

6. července 1952 byl popraven Vladimír Palma – betonář (* 8. 1. 1927)

8. července 1952 byl popraven Josef Ludvík – vstrm. SNB (* 27. 10. 1912)

25. července 1952 byl popraven Karel Lomič (* 28. 10. 1924)

8. srpna 1952 byli popraveni:

Josef Macej – vrstrm. SNB (* 22. 5. 1905),

Karel Strmiska (* 1. 11. 1910)

a Josef Kmínek – vrstrm. SNB (* 27. 3. 1909)

9. srpna 1952 byli popraveni:

Rudolf Fuksa – typograf (* 27. 11. 1930)

a Jiří Hejna – zámečník (* 27. 11. 1930)

30. srpna 1952 byl popraven Leopold Doležal (* 27. 10. 1913)

 

 

Jsem už na Rovnosti třináct měsíců a ještě jsem neměl návštěvu. Moje matka o ní mnohokrát žádala, ale vždy byla odmítnuta, že socialistické zřízení nenávidím a proto se návštěva, která je údajně „výhodou“, nepovoluje!

 

Pátek 5. září 1952

 

Na haldu pro mne přichází bachař a odvádí mne zpět do tábora na velitelství a na prohlídku do táborové nemocnice k vězeňskému lékaři Felixu Ulovi. Je mi oznámeno, že budu odtransportován, protože jsem pro práci v šachtě následkem několika předchozích těžkých úrazů neschopný. Je to normální osud, když jsem se tu zmrzačil, strčí mne zase někam do věznice. Odjíždím s eskortou přes Vikmanov, který zastává teď funkci ústředního tábora, protože na Bratrství vypukla epidemie paratyfu. Jsou zde hrozné podmínky, jak pracovní na ústřední úpravně, kde vězňové pěchují rudu do barelů pro transport do Sovětského svazu, tak i na vlastním táboře. Dá se říci, že je to trestní komando, protože sem dávají lidi, kteří přežili pokus o útěk, nebo u nichž je návrat naprosto nežádoucí. Vězňové pracují bez jakýchkoliv ochranných pomůcek v prostředí silného radioaktivního záření skoro čisté uranové rudy a na táboře je opravdový hlad. Na Rovnosti už byl v té době nedostatek, ale proti tomuhle to byl přepych.

 

Jsem odvezen zpět na Bory. Měl jsem být operován ve „Fakultní nemocnici“ v Plzni, ale inspektor Trpák mi oznámil, že charakter mého „zločinu“ vylučuje pobyt v civilní nemocnici, takže operace nebude. Místo toho mne zařazují do zámečnické dílny a přidělují na „samovazbu C“. Potkávám se zase s mnoha známými z let 1948-1949, kteří buď na Borech zůstali, nebo po absolvování jáchymovského pekla se sem vrátili neschopní, stejně jako já. Pracovali tam: vstrm. SNB František Hartmann z Jablonce, sedmdesátiletý František Hauptman, instalatér z Veselí na Moravě, bývalý šstrm SNB Stanislav Honzejk a několik dalších nových.

 

Standu Honzejka jsem znal už z Pankráce z roku 1948. Tehdy byl ve vedlejší cele. Za první Republiky byl četníkem. Po válce sloužil jako šstrm. SNB u krajské patračky. Při autohavárii ve službě ztratil levé oko a byl pensionován. Pak nastoupil místo okresního tajemníka Čs. strany národněsocialistické v Hradci Králové. Jeho mladší sestra byla za války pracovně nasazena v Německu, kde se seznámila s jedním Francouzem a po válce se za něho vdala. Žila v Paříži. Když začátkem roku 1948 viděla blížící se nebezpečí komunismu v Československu, psala svému bratru Standovi, aby sbalil nejnutnější věci, sebral maminku, manželku a děti a okamžitě odjel do Francie, že jízdenky na vlak mu zařídí a platí.

 

Standa, nevěda si rady, odjel do Prahy na Ústřední sekretariát Čs. strany národněsocialistické a jednal s ministrem zahraničního obchodu Hubertem Rybkou, o kterém bylo známo, že má za manželku francouzskou židovku a zná poměry ve Francii a samozřejmě také doma v Československu. Ten ho však ujistil, že jsou to pouze „blbé ženské žvásty“ a panikaření. „… komunisty máme pod kontrolou,“ řekl Standovi a ten takto uklidněn se vrátil domů do Hradce.

 

Dne 22. února 1948 dostal od své sestry výhružný telegram, že je nejvyšší čas odjet do Francie, že jinak ponese zodpovědnost za celou rodinu. Jízdenky na vlak už dostal předem. Druhý den, 23. února se tedy zneklidněn znovu rozjel do Prahy na Ústřední sekretariát a vyhledal ministra Rybku. Ukázal mu telegram. Ten se zasmál a řekl: „… bratře tajemníku, snad nebudeš věřit ženským panikám. Právě jsem se vrátil z Paříže a nic jsem tam o Československu zlého nezaslechl. Zachovej klid! Takhle komunisty držíme v hrsti“ a ukazoval rukou pod krk. Den nato, 24. února 1948 přišli estebáci ve službách komunismu zatknout tajemníka Standu Honzejka. Ministr Hubert Rybka utekl za hranice! Jeho věrný a poslušný straník Standa kroutí už šestý rok ve vězení…

 

Všichni zjišťujeme, že poměry na Borech se poněkud změnily. Fysický teror skoro pominul a byl nahrazen nátlakem psychickým. Přicházela nová garnitura bachařů, která již dostávala mimo pistole nějaké to školení a odborníci v Moskvě, Praze, Budapešti, Berlíně a Varšavě zjistili, že vězně určité inteligenční úrovně lze snadněji zlomit psychickými prostředky než brutálním zacházením. Že by v tom „lámání“ měli velké úspěchy, říci nemohu, ale rozhodně se někdy lehčeji snášelo pár facek, nebo kopanec, než to, s čím začínali přicházet nyní.

 

Okno mé cely vede směrem k borskému letišti, letadla slyším celý den a tak často, že chtě nechtě musím vzpomínat na začátky své letecké akrobacie. Někdy jen tak sám pro sebe, jindy pro přátele.

 

 
Autor této knihy, Milo Komínek, strávil sedmnáct let – to jest téměř celé své mládí v komunistických koncentrácích a věznicích. Podle soudní obžaloby za to, že se s ozbrojenou skupinou pokusil násilím změnit Ústavu republiky, přičemž spáchal čin za okolností zvláště přitěžujících.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.