16.9.2013
Kategorie: Historie

Z knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ (III. – Smrt číhá v průsmyku)

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 16|09|2013

Již třetí den procházím Moravskoslezské Beskydy v prostoru Jablunkovského průsmyku a navazuji potřebné spoje pro naši skupinu „Portáš-Jánošík“. Jsou dlouhé letní dny a já vdechuji v tomto krásném koutku země svoji svobodu tak intensivně a radostně, že se často přistihnu, jak si pobrukuji nějakou známou melodii. Usedám na slunné paseky, nebo do stínu velikánů na horských úpatích, rozhlížím se po té nerušené nádheře kolem. Šplhám přes vrcholky hor, abych si zkrátil cestu a vdechuji čistý vzduch, provoněný lesem. V noci naslouchám tichému šumění usínajícího lesa, nebo hrozivé symfonii beskydské bouře. Chodí se mi lehce, hlavu mám čistou, vnímám všechno kolem sebe, hlouběji, jakoby ty tři měsíce za mřížemi zbystřily moji schopnost přijímat krásu těchto hor. Při tomto cestování potkávám jen málo lidí a i těm se pokud mohu, vyhýbám. Nechodím po cestách, ale po starých povstaleckých stezkách, mně tak dobře známých.

 

 

Můj úkol zde je zatím spojen se stálým pohybem; ráno se probouzím v podhůří na Moravě a večer ulehám v salaši na Slovensku. Lidé jsou hodní a tak brzy mohu odeslat zprávu vedení „Třetího odboje“, že první část úkolu je splněna a organizační rámec strážní skupiny „Portáš-Jánošík“ je vybudován. Přicházejí ke mně chlapci z hor i údolí, někteří zůstávají a jiné posílám zpět s úkoly dolů. Už nechodím po horách poslepu, teď už předem znám pohyby všech lidí, kteří mne zajímají.

 

Když jsem byl postaven před skutečnost, že musím do ilegality, vybral jsem si tyto hory dobrovolně z mnoha jiných nabízených oblastí, na nichž mělo vedení zájem. Vrátil jsem se po třech letech mezi ty kopce a staleté stromy, zpívající svoji věčnou píseň; znal jsem to vše tak důvěrně, že jsem ani jinam jít nemohl.

 

Ležím na vyhřátém mechu nedaleko našeho tábora na úpatí Velkého Polomu. Někde vpravo o kus výše bdí nad naším klidem strážný a my ostatní využíváme té chvíle odpočinku, každý po svém. Dívám se vzhůru mezi vrcholky stromů, které se občas zhoupnou pod příbojem teplého vzduchu. Slunce proniká prudkými šlehy větvemi a kreslí bizardní obrazy v mechu a v houštinách. Všude je takový klid a mír, že se naše přítomnost zdá být absurdní a misto nás by zde spíš měl stát skautský tábor s rozzářenými tvářemi chlapců, užívajících prázdniny.

 

Jak je ale tenhle klid zrádný, to vím příliš dobře a do smrti na to nezapomenu. Snad i to je důvod, proč jsem se po třech letech vrátil právě do těchto míst, která mne tak těžce poznamenala.

 

* * *

 

Stejně jako dnes, bylo i tehdy v r. 1945 v Mostech u Jablunkova krásně a i když jsme byli v uniformách a se samopaly v rukou, ta krása kolem nás odzbrojovala. Vraceli jsme se jednoho večera s bratrancem Láďou Komínkem z obchůzky a došli k malému domku ve stráni. Ačkoliv bylo již po půlnoci, okny domku probleskovala záře na cestu před vchodem. Protože obyvatelé byli naši dobří známí, zaklepali jsme a byli pozváni dovnitř. Paní Marie Sýkorová, která nás uvítala, byla jako naše máma, její syn a schovanka – Rumunka, jako naši sourozenci. Tehdy pozdě večer před naším příchodem seděli ještě všichni u stolu a zřejmě se živě bavili. Pozdní návštěva přinesla trochu rozpačitosti do hovoru domácích a chvíli trvalo, než debata nabyla obvyklé živosti a srdečnosti. Měl jsem za to, že jsme přišli nějak nevhod a proto jsem se brzy zvedl k odchodu. Hospodyně nás však zastavila slovy:

 

„Počkejte kluci ještě chvíli, vždyť jsem vám dnes ani nevyložila karty!“

 

To byla její radost, vykládat karty a měla v okolí pověst znamenité kartářky a jasnovidky. Mrknul jsem na Láďu, abychom tedy ještě zůstali a znovu jsme usedli za stůl. Vybavila se mi při tom historka, kterou jsem prožil s Láďou na vlastní oči a to před nedávnem…

 

* * *

 

Paní Marie byla vdova. Její manžel rodem z Mostů u Jablunkova musel nastoupit v roce 1941 do německé armády a byl nasazen na západní frontě. Asi po roce dostala paní Marie smuteční oznámení od vrchního velitelství Wehrmachtu, že její manžel padnul na frontě. Dostala také osobní věci, které byly nalezeny u zastřeleného. Poznala je a nebylo žádných pochybností o nějakém omylu. Ona však přece jen pochybovala. Karty jí říkaly, že manžel žije. Léta ubíhala, až přišel rok 1945 a konec války. Je to snad dva týdny, co sedím proti ní s Láďou u stolu, zrovna jako dnes, když ona vytáhne karty a začíná je vykládat na stůl. Najednou vykřikla:

 

„Žije!“

„Kdo žije“ ptám se jí?

„No přece můj chlop! On nepadnul, je pořád voják! Ale má nějaký podivný mundur … Má bílé kamaše, bílý iberšvung a na něm jakýsi kovbojský revolver. Na hlavě má černý baret. To přece není mundur wehrmachtu …?

Po delší přestávce zamíchala znovu karty, sejmula a začala je opět vykládat na stůl. Pojednou se rozechvěla a vykřikla: „On jede domů ! Jede v autě s jinými vojáky než je on. Má na rameni tři cvočky.“

„To je četařem! „, vyhekl jsem vzrušením a Láďa jen přikývnul. Potom ještě dodala:

„Kluci, pojďme rychle na horní cestu, on určitě přijede, vidím ho!“.

Láďa i já jsme vzali rychle samopaly a už jsme s ní, s jejím synem a schovankou pospíchali na horní cestu, vedoucí k Jablunkovskému průsmyku směrem na Slovensko. U školy jsme si všichni sedli do příkopu a pozorovali ojedinělá auta ruské armády. Asi tak po hodině čekání najednou zastavilo jedno vojenské nákladní auto přímo u nás. Z pod celty vyskočil voják v černém baretu, anglickém batldresu, bílým opaskem s koltem a na nohou s bílými spinkami. Na rameni měl tři cvočky, hodnost četaře! Všichni jsme byli šokováni. Byl to skutečné její „mrtvý“ manžel Sýkora, četař západní tankové brigády generála Lišky.

 

* * *

 

Hospodyně zamíchala karty, nechala sejmout a vykládala. Pak se podívala na mne a řekla:

„Ty, Mílo, dostaneš dnes peníze od rezavého Slováka, přinese ti 3.275 korun. „

Musel jsem se smát. Za prvé, žádného rezavého Slováka jsem neznal a za druhé nevím, kdo by mi dával tolik peněz, nikdo mi nebyl nic dlužen. Pak se obrátila k Láďovi:

„Ty máš dvě blondýnky, jedna z nich ti právě píše dopis. Dostaneš jej zítra a přinese ti jej Míla“.

No to už jsme se smáli oba, protože jsme věděli, že děvče, o které se jedná, Štěpánka Skarková je odtud šedesát kilometrů daleko, ve Frýdku-Místku. To by konečně nevadilo, jenže v té době ještě do těchto míst nechodila pošta. Mosty byly strhané, cesty zničené, železniční koleje vytrhány a doprava ještě nefungovala. Hospodyně se znovu podívala na mne:

„U vás doma u kostela bude stát děvče s dopisem, ty pojedeš kolem na motorce, ona tě zastaví a dá ti ten dopis. Tvoje cesta zpátky bude těžká“ .

Znovu prohlížela karty a zadrhlým hlasem dodala: „Někdo z vaší rodiny zemře, je čemovlasý…“ , Díváme se s Láďou na sebe, já mám vlasy kaštanově hnědé a Láďa má vlasy černé jako uhel. Hospodyně se rozplakala a jen tak tak můžeme rozumět jejím dalším slovům:

„Ano, … jsi to ty Láďo, … zítra v úterý zemřeš…“

Teď už není k utišení, oba jí domlouváme a snažíme se ji uklidnit, ale její pláč je úplně hysterický. Když se nám ji přece jen podařilo uklidnit, prosí nás, abychom nikam nechodili, abychom zůstali u nich, nebo na četnické stanici. Slíbili jsme jí všechno, jen aby o nás neměla starost a potom už jsme chtěli oba být venku, celá ta scéna nebyla vůbec příjemná. Ještě na odchodu za mnou volala roztřeseným hlasem do noci:

„A ty, Milo, ani nebudeš chtít žít…!“

Ponořili jsme se do lesní tmy a nebylo nám příliš do řeči. To, co jsme slyšeli, nebrali jsme příliš vážně, ačkoliv už jsme se vícekrát přesvědčili, že karty naší známé byly jen vnějším prostředkem naprosto rozumných a přesných rad. Udivovala nás ale její vlastní reakce na tu nepříjemnou předpověď. To vůbec nebylo divadlo.

Několik hodin potom, ráno, mi sdělil velitel stanice, že mám návštěvu. Skutečně, přišel za mnou přítel Ruda Padyvsák z Čadce ze Slovenska, se kterým jsem se již delší čas stýkal.

„Co tě sem přivedlo Rudo?“ ptám se ho, když jsme se přivítali.

„Ale prinesol som Ti dajaké peniaze.“

„Jestli řekneš, že mi neseš 3.725 korun, tak…“

„Ako to vieš, práve toľko!“

Sedl jsem si. Toto už byl trochu silný tabák.

„A prosím tě Rudo“, dívám se přitom na jeho černé vlasy,“ neměl jsi někdy rezavé vlasy?“

Ruda zčervenal, sklopil oči a jen hlesl: „Mal. Ja si ich farbím.“

„Rudo, nemluvil jsi s někým v Mostech, že jdeš za mnou?“ vyptávám se dále se zábleskem naděje .

„Nie, dnes nad ránom som sa rozhodol a išel som cez horu“. Ani jsem nevěděl, jak Ruda odešel a co si o mém jednání myslel.

Odpoledne za mnou přišel Ludvík Pavlík a škemral, abych ho dovezl domů, že dostal od starého dovolenou.

„Prosím tě, vždyť víš, že jediná motorka BMW od Jožo Homolíka z Čadce je rozbitá, … a ta cesta.“

 

Ludvík byI ale tak neodbytný, že mne nakonec přemluvil a dali jsme se do opravování. V úterý ráno jsem jej odvezl domů. Když jsem jel u nás ve Sviadnově kolem kostela, mávalo na mne nějaké děvče. Zastavil jsem: proboha, vždyť je to Láďova Štěpánka Skarková. Prosí mne, abych od ní vzal Láďovi dopis! Měl jsem nepříjemné mrazení po zádech. Toto už je druhá věc: do puntíku přesně podle předpovědi. Stavěl jsem se ještě u rodičů a nechal stát motorku před domem. Když jsem se vrátil, velká kaluž benzinu kolem svědčila o tom, že si někdo pohrál a celý obsah nádrže vypustil na zem. Nejspíš děti. To byla ale vážná závada, protože v pětačtyřicátém benzín nikde nebyl a mně trvalo přes hodinu, než jsem po náprstku po vesnici vyžebral tolik, abych se alespoň dostal do kasáren Osmého pěšího pluku ve Frýdku-Místku. Tam jsem doplnil nádrž, vyřídil služební věci a skutečně s pocitem ulehčení jsem vyrazil na zpáteční cestu ke stanici do Mostů u Jablunkova. Prvně jsem však zajel do závodní kolonie Karlovy huti vyzvednout od Štěpánky dopis pro Láďu. Byl jsem vším rozrušen a proto jsem se snažil uklidnit a namluvit si, že všechno je pouhá náhoda. Moje umělá spokojenost byla ale předčasná. Když jsem byl asi v polovině cesty u Horních Tošanovic, motorka se zastavila a ať jsem dělal, co chtěl, k jízdě jsem ji nepřiměl. Byl jsem už opravdu znovu vystrašený vším tím, co předcházelo, že jsem nebyl schopen klidně hledat závadu. Po dlouhé době u mne zastavilo vojenské auto a nějaký major se mne ptal, zda mi může pomoci. To byl dar z nebe. Byl bych tam asi přenocoval. Nakonec jsem se styděl, protože uklepaný kabel u zapalovací svíčky, který ten major hned našel a spravil, byla celá závada. Poděkoval jsem, skočil na mašinu a oddechl si až na stanici v Mostech.

 

Hlásil jsem příchod v kanceláři a ještě když jsem stál před velitelem, slyšel jsem venku túrovat motorku. Co nejrychleji jsem převzal poštu a vyběhl ven před stanici, kde jsem viděl, jak Láďa se samopalem přes záda sedí na naší motorce a snaží se ji rozjet. Přiskočil jsem k němu a prosil ho, aby s ní slezl, že je v nepořádku a vymýšlel jsem si spoustu jiných věcí, jen abych ho odvrátil od svezení. Konečně poslechl, ale přesedl jen na zadní sedačku a z té už se mi ho nepodařilo dostat. Zastrčil jsem poštu do brašny, nasedl a pomalu jsme se rozjeli. U hotelu „Pantlík“ nám skočila do cesty mladá kuchařka a prosila, abychom dále nejezdili, že její matka měla v noci hrozný sen a nám že hrozí neštěstí. Byli jsme už dost rozrušeni i bez této výstrah. Já víc, protože jsem Láďovi pochopitelně neřekl, co mne všechno dopoledne potkalo. Snažili jsme se před děvčetem všechno obrátit v žert a za chvíli jsme se znovu rozjeli směrem k Jablunkovskému průsmyku. Když už jsme měli jen asi čtyři sta metrů k prvním domům slovenské obce Svrčinovec, slyším zahvízdnutí kulky kolem hlavy a pak další a další . Skláním se pudově nad řídítka a zvyšuji rychlost, ale vzápětí cítím náraz a bodavou bolest v noze. Motocykl se nějak nadlehčuje, dělají se mi kola před očima a řítím se z vysokého náspu do příkopu mezi můstek a strom.

 

 

První následující vjem byl řev a jekot motorky, která ležela vedle mne na boku. Motor běžel v nejvyšších obrátkách. Zastavil jsem chod motoru a teprve v nastalém tichu jsem si uvědomil, co se stalo. Někdo po nás střílel a bolest v noze připomněla, že jsem byl zasažen. Současně s tím mi bleskla hlavou myšlenka na Láďu, vždyť jsme přece jeli dva? Kde je?!

 

Zapomněl jsem na svou nohu v hrůze nad tím, co se asi stalo Láďovi. Zvedl jsem se z příkopu a rozhlížel se po cestě zpět. Ležel na louce vedle cesty, několik desítek metrů ode mne, obličejem vzhůru, ruce bezvládně rozhozeny, hlavu zakrvácenou a z úst mu vytékal pramének krve. Přemohl jsem zděšení a dobelhal se k němu. Poklekl jsem vedle a nadzvedl mu hlavu. Jeho oči byly obráceny v sloup a jejich bělmo, odrážející modř oblohy, mi bralo dech… Skláním se ještě níže a napjatě poslouchám… ne, Laďa nedýchá. Zděšený a strachem o Láďův život neschopný myšlenky, vytahuji pistoli a střílím několikrát do vzduchu. V té chvíli jsem si ani neuvědomil, že zde na té louce vytvářím pro zákeřného střelce cíl jako na střelnici. Na štěstí už asi zmizel, když viděl, že jeho první výstřely měly úspěch a tak další rána se už neozvala. Zato bylo slyšet hluk běžících lidí směrem od prvních domků slovenské obce Svrčinovec; zaslechli výstřely, uviděli nás a běží na pomoc.

 

To mne trochu vzpamatovalo, volám na lidi, aby přinesli vodu a ocet a snažím se Láďovi uvolnit opasek. Nešlo to, nakonec jsem jej rozříznul bajonetem. Přinesenou vodou s octem omývám zakrvácený obličej a tu se ukazuje, že jediné vnější, zatím viditelné zranění je šrám od kulky na spánku.

 

Povzbuzen tím, že jsem nenašel žádné vážnější zranění, zkouším umělé dýchání a vpravuji do Láďových křečovitě sevřených úst několik kapek vodky z čutorky, kterou mi někdo podal. Dosud bezvládné tělo se otřásá kašlem, z úst vychází sražená krev, oči se zavírají, ale obnovuje se dýchání.

 

V tu chvíli ze mne padá ta strašná tíha, snad nebude tak zle, je sice zraněn, je pořád v bezvědomí, ale žije a když seženeme včas lékaře…

 

Odnášíme Láďu k prvnímu stavení, tam jej ukládají na slámu a mne s ním, protože moje zraněná noha už pekelně bolí. Vezou nás do Jablunkova, kde je v sanatoriu umístěn sanitní oddíl Svobodovy armády.

 

Noha mne bolí čím dál tím víc a nakonec ztrácím vědomí. Když jsem se probral, slyšel jsem hlas nějakého lékaře, který se skláněl nad Láďou a říkal o něm, že je opilý. Cítil pach vodky, kterou jsem lil Láďovi do úst a kterou jsem ho taky polil. Ani jsem se mu to nesnažil vysvětlit, moje tělo bylo po transportu celé rozbité a v hlavě jsem mělúplně prázdno. Odnesli nás do lazaretu, ošetřovali, napíchali nějaké injekce, takže jsem okamžitě usnul.

 

Ráno nás opět převáželi koňským povozem, tentokrát do třinecké nemocnice. Tam jsme s Láďou leželi vedle sebe a ty dny byla snad nejhorší doba mého života. Láďa stále blouznil, měl záchvaty, jeho levá noha sebou tak škubala, že pod sebou rozbil postel. Podle lékařského nálezu to byl výron krve do mozku. Ty hodiny byly strašné. Kolikrát za tu dobu jsem přehrál celý ten film posledních dvou dnů. Tolik varování a výstrah a přece k tomu došlo. Je mi hrozně…

 

Pátek 15. června 1945

 

Ráno v sedm hodin přišla sestřička, dala Láďovi injekci a za několik minut u jeho lůžka poklekla a začala se modlit, Láďa byl mrtev. Byli jsme spolu do poslední chvíle a teď jsem zůstal sám. Nejraději bych nežil…

 

Asi za patnáct minut se otevřely dveře a moje matka s Láďovým otcem (bratrem mého otce) se na náš přišli podívat, protože už se dověděli o útoku na nás. Čekali asi hodinu venku u brány na vpuštění a Láďa zatím zemřel. Odpoledne přijel můj otec, aby nás odvezl domů nákladním autem řezníka Antonína Hermy. Mne uložili na vatovanou přikrývku a rakev s Láďou vedle mne. Spolu jsme odešli a spolu se vracíme…

 

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 943,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (2 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.