27.12.2014
Kategorie: Humor

Z deníku začínajícího lyžaře

Sdílejte článek:

EMA 27|12|2014

24. 12. – Štědrý den

.
Konečně se vydařily vánoce na sněhu. Pajdám se městem s neprotaženými chodníky s malým balíčkem v ruce a přemýšlím, jestli silničáři čekají na to, až jim Ježíšek nadělí škváru, anebo jestli jsou z těch oslav už tak v lihu, že se nedokáží vydrápat za volanty svých vozů. Konečně odemykám vchodové dveře domu, kde bydlí má milá. Doufám, že se jí ta kabelka bude líbit, za ty prachy. Výtah nejede, a tak musím své pomlácené tělo (ano, opravdu to venku klouže) vynést do čtvrtého patra pěšky. “Ahoj.. hhhh… milá… hhh…čku…” pronáším udýchaně a rozvazuji si ledem obalené tkaničky promočených bot: “To je pro tebe… hhh… rozbal si to až večer.” “Né, já ti to taky musím dát teď, protože to nešlo zabalit!” odporuje mi. “A to by bylo nespravedlivý.” Na to cédéčko tedy můžu zapomenout. To jsem teda zvědavej, s čím na mě vyrukuje. Jsem přinucen zavřít oči a odveden do pokoje. Dostávám rozkaz oči otevřít a vzápětí jim nemohu uvěřit. “Jé, lyže a přeskáče, no to mám ale radost!” vykřiknu a snažím se zakamuflovat tón zoufalství, který by se v mé řeči mohl objevit. “Líbí se ti?” “Samozřejmě miláčku, to je ten nejhezčí dárek za posledních deset let!” Že já jí nekoupil suspenzor! Taky by nevěděla, co s ním…

28. prosince – První jednání

.
Probouzím se se strašnou kocovinou. Těch dvanáct vodek s džusem bylo asi vážně moc. Za půl hodiny přijede má milá a pojedeme na Boží Dar lyžovat.
Ona si vážně myslí, že mě to bude bavit. Co si mám obléci, mi už ale neprozradila. Vypadám jak strašák na poli s konopím. Budu si muset přetáhnout šálu přes obličej, aby mě náhodou někdo nepoznal. Před domem zatroubilo auto. Osudná chvíle se blíží. Boží dar je vážně boží. Teplota kolem mínus osmi, hustě sněží a fouká bodavý vítr. To ale nevadí, jsme přece sportovci a něco vydržíme. Navlékám se do přezkáčů a přemýšlím, jak moc je amputace palce složitým chirurgickým zákrokem. Vázání zacvaklo a já v něm jsem nadobro uvězněn. Připadám si jako lachtan.
Bolest varlat je nesnesitelná. Kdyby mi někdo ukázal člověka, který vymyslel vlek, nejspíš bych ho přivázal s rozkročenýma nohama na koleje.
Snažím se udržet rovnováhu, ale nejde to. Všichni přítomní se mi smějí do obličeje a ozývají se i hlasy, jestli nechci počkat, až roztaje sníh a vyšlápnout to pěšky. Upozorňuji tyto hlasy, že jsem po těžké autonehodě a mám zesláblé nohy. Pro jistotu ještě přidávám výmluvné prostředníčkové gesto, za což se mi dostane ledové hrudky do týla. Nevím, kdo to byl a všechny najednou bych je asi nezvládl. Konečně nahoře. Má milá mě posílá na tu nejmírnější sjezdovku. Vůbec to nejede, za což jsem vděčný, protože neumím zatáčet. Jak se mám ale trefit mezi tu boudu a ten plot? Na poslední chvíli to strhávám vpravo a beru sebou dvoumetrového snowbordistu. Vůbec se mu to nelíbí, protože teď musí znova stát frontu na vlek. Chvíli mám v puse jeho velkou botu, ale nakonec se uklidňuje. Za zády na něj dělám obličeje jako malou satisfakci. Změnili jsme sjezdovku. Tahle má sklon skoro devadesát stupňů. Nemužu si vzpomenout na vzoreček z fyziky, který by mi prozradil, jakou silou, při stávajícím zrychlení, narazím do toho křoví dole. Milá na mě křičí, ať zpomalím. Rozhoduji se, že jí neodkážu ani své ponožky. Blíží se okamžik střetnutí. Sedám si, abych alespoň trochu zmírnil náraz, a v tom momentě nic nevidím přes odletující sníh mísící se s tím z vichřice, která zde právě řádí. Dobře to dopadlo, minul jsem to křoví o deset centimetrů. Chci domů, ale nejdříve musím vyjet nahoru.
Již zkušeně chytám vlek a zasouvám si ho mezi nohy. Chvíli se nic neděje a pak mě najednou nějaká divná sílá odlepuje od země a hází deset metru dopředu. Křečovitě tu blbou pomu svírám, ale ona stejně vykluzuje a bere s sebou kus mé zadnice. Nevzdávám se. V hlubokém předklonu svírám kovovou tyč a nepouštím se. Musím se dostat nahoru za každou cenu! Sedím v autě a rozmrzám. Má milá se omlouvá, že mi neřekla, jak ta poma hází.
Neposlouchám ji. Soustředím se na své palce a přemýšlím, jestli by mi upadly, kdybych do nich cvrnknul. Asi ano.
“To jsme si to dneska užili, viď, miláčku?”

 

archie-ski

 

5. ledna – Druhé jednání

.
Je už tma a my se ve stokilometrové rychlosti řítíme po zledovatělé silnici směrem na Jáchymov. Je mi dobře. Doufám, že to bude alespoň čelní náraz a já se rozplácnu na předním skle dřív, než si budu muset znovu stoupnout na ta dvě zahnutá prkýnka, kterým hrstka šílenců říká sjezdovky. Bohužel, nestalo se tak. Živí a zdraví jsme se zastavili o sněhovou bariéru na parkovišti pod sjezdovkou. Po týdnu opakuji hnusný rituál obouvání se, a pak se všichni přesouváme asi dvě stě metrů lesem k vleku. Chodit pěšky v přezkáčích je jako chůze na měsíci. Tak malý krůček pro lidstvo, říkám si, když se hlavou napřed kácím do závěje. Jen s velkou nechutí vytahuji z kapsy dvě stovky a proměňuji je za permanentky. Je mi zle od žaludku, když si pomyslím, co všechno by se za to dalo pořídit. Vracím se k vleku a psychicky se připravuji na další muka mých varlat. Tentokrát je to však ještě o něco horší, protože sedátko neuveřitelne klouže. Snažím se sevřít tyč co nejvíce stehny, ale rozbouraná stopa si dělá s mými lyžemi, co chce. Hlavní nápor tedy dostávají ruce. A ke všemu jede ten vlek tak strašne pomalu. Stojím na kopci a dívám se na spoře osvětlenou sjezdovku. Moc toho sice neuvidím, ale vršek vypadá vcelku v pohodě. Neměl by mi dělat problémy. Mýlil jsem se. Na ledové plotně se mi smýkla lyže a já sebou tvrdě praštil na bok hned po prvních metrech jízdy. Zkoumám palec levé ruky. Nejspíš jsem o něj přišel, protože ho vůbec necítím. Už je to lepší. Ten zbytek snad nějak dojedu. Přehoupávám se přes malý hrbolek a ocitám se tváří v tvář svahu, který padá dolů snad ještě strměji než moje naděje na přežití. Nějak nemohu zabrzdit. Uvažuji o kontrolovaném pádu, ale ten bílej hnus na zemi je rychlejší než já. Cítím, jak v rychlosti mladého geparda ztrácím rovnováhu a přepadám dopředu. Bílá země se blíží rychleji, než bych čekal. Má třísla se nepřirozeně napínají a já dělám rozštěp, abych nedobrovolně ochutnal zbytky oleje z rolby ulpělé ve sněhu. Špičky lyží se zabodávají do nějaké prohlubně a já jsem náhle o několik decimetrů výš – na setinu vteřiny. Vzápětí už si totiž (pro nezúčastněného pozorovatele) hraju na pštrosa kříženého s prasetem a ryju svým rypákem pěknou strouhu. Třeba pro krev. Ta lyže by mi snad měla vypnout, říkám si, když se mé koleno začne podivně kroutit. Nic. Něco křuplo, ale bolest se nedostavila, díky bohu. Jedu po břiše stále stejnou rychlostí směrem na odpočívající dítě. “Uhni, fracku!” řvu hystericky, zatímco dítě v půvabné oranžové helmičce místo rychlého úprku pozvedá hůlky do protisměru mého skluzu. “Ty malá…” nedokončím, protože dostávám přímý zásah hrotem hůlky do čela. Dítě se zvedá a ujíždí. “Jsi v pořádku?” zastaví u mě má milá a ohodí mě sprškou sněhových hrudek. “Samozřejmě, lásko, hned se zvednu a pojedu dál!” procedím skrz zuby a pokouším se srovnat si lyže. S několika menšími kolizemi se dostávám dolů. Čeká mě druhý pokus. Jsem zase nahoře. U vleku se to tentokrát obešlo téměř bez problému, až na toho rozzuřeného otce, jehož díteti (s půvabnou oranžovou helmičkou) jsem na nohy nenápadně navlékl nalezené lano, kteréžto jsem utáhl, až když už jelo směrem vzhůru. Dalo si pak ještě několik koleček a ten otec vypadal, že mě asi zabije. Díky bohu nevěděl, kdo to vlastně udělal. Odpichuji se a nechávám gravitaci, aby si zahrávala s mým životem. Uprostřed sjezdovky stojí osamocený strom. Nějaká podivná nadpozemská síla směřuje mou jízdu přímo na něj. Zpívám si písničku od Daniela Landy – rychlost je opojná, riziko láká – ale brzy přecházím na trochu jiný styl – tak Frankieho vám jednou našli, přestal žít – což však nic nemění na tom, že mě od stromu dělí asi tak dvacet metrů. Pokouším se něco udělat, ale nějak se mi nedaří ani spadnout. Slyším svou milou, jak mi radí, abych zatočil.
Pěkně me sere.

 

 

19. ledna – Zkratovité jednání

.
Právě mě pustili z nemocnice. Belhám se o berlích domů. Je mínus patnáct stupňů Celsia a já zřetelně cítím, jak obvazy na mé hlavě tuhnou a utahují se, stejně jako stehy na nose. Doma na mě čeká moje milá s radostnou zprávou. Ty staré lyže už sice opravit nejdou, protože ten pán ve ski-servisu namítal, že od skládání puzzle tady není, ale moje láska byla pilná a sehnala mi jiné. Jsou sice o něco delší, takže se na nich bude hůř zatáčet, ale já to určitě zvládnu. Jsem přece sportovec.
Zapaluji si cigaretu a oznamuji své milé, že mi může vlézt na záda. S brekotem utíká domů. Házím za ní z okna ty nové lyže.

 

21. ledna – Soudní jednání

.
Sedím ve vazební věznici a na krku mám neúmyslné zabití – pokud se tedy prokáže, že jsem svou milou tou lyží trefit nechtěl. Sám si ale nejsem jistý, jak to tenkrát vlastně bylo…

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc srpen 2017: *****

Petr Chromý 100,- Kč, Jiřina Wanglerová 300,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Martin Pavlíček 2000,- Kč, Jaromír Pistorius 2500,- Kč, Karel Chmulík 100,- Kč, Miroslav Meder 300,- Kč, Josef Soumar 1000,- Kč, Yvona Škurková 100,- Kč, Jiří Fridrich 50,- Kč, Jana Hrdličková 250,- Kč

***** Celkem za měsíc: 7 200,00 Kč *****

Děkujeme!


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (5 votes, average: 4,60 out of 5)
Loading...
loading...
1 komentář
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.