frog-20728_640
6.12.2015
Kategorie: Multikulturní soužití

Xenuška

Sdílejte článek:

JAN HOFÍREK 06|12|2015

Stalo se to před pár dny. Na naše gymnázium zavítala lektorka z neziskové organizace Stop xenofobii!, a spolu s ostatními byla i naše třída školním rozhlasem vyzvána, aby se přesunula do jídelny, kde se uskuteční přednáška s názvem Mladí se nebojí ukázat červenou kartu xenofobním náladám ve společnosti. Rozmrzele jsme se tedy odebrali dolů do školní jídelny, kde právě probíhalo uvítání paní lektorky, která se poté posadila za vyvýšený stůl a začala se svým proslovem:

„Dobrý den, jmenuji se Danuše Postránecká a jsem vystudovaná arabistka a odbornice na problematiku multikulturního soužití v globalizovaném světě. V současné době pracuji pro neziskovou organizace Stop xenofobii!, když předtím jsem několik let působila na Ministerstvu zahraničních věcí jako poradkyně pro monitoring mediálního prostoru za účelem zjišťování xenofobních tendencí na sociálních sítích. Moje přednáška se bude, jak zřejmě tušíte, týkat problematiky uprchlické krize.“

Paní lektorka byla žena neurčitého věku – mohlo jí být dvacet pět, ale klidně i padesát – a rovněž (jak mi pošeptal můj soused, známý vtipálek Maťa) „neidentifikovatelného pohlaví“. Měla krátké, na ježka ostříhané vlasy a za obroučkami módních brýlí se jí pohybovaly neklidné oči, které nás pozorovaly s jakousi zvláštní směsicí přísnosti a soucitu. Na prsou (nevím, jestli je to správný výraz, v jejím případě šlo totiž spíše o hruď, neboť prsa žádná neměla, pokud tedy neměl pravdu Maťa, konstatující, že „je má na zádech“) se jí skvěla velká placka, na níž byla hlava nějakého černocha a nápis Černí a bílí – spojme své síly. Paní Danuše pokračovala:

„Jsou toho teď plné noviny i televize a i třeba na Facebooku se s tím jistě setkáváte, protože téma uprchlictví se v posledních dnech a týdnech stalo neodmyslitelnou součástí mediálního prostoru. A – jak už to tak v podobných případech bývá – názory ve společnosti se různí. Můžeme se setkat s postoji uvědomělými, vstřícnými a prouprchlickými, ale i s jejich pravým opakem – nedůvěrou, obavami a averzí. A ačkoli se mi o tom nemluví lehce, musím konstatovat, že existují i takoví jedinci, u nichž uprchlíci vyvolávají nenávist a v řadě případů přímo xenofobii.“

To mě zaujalo. Z lektorčiných slov vyplývalo, že tzv. xenofobie je něco ještě horšího než nenávist – co to ale tedy může být?

Ukázalo se, že paní Postránecká je nejen odbornicí na uprchlíky, ale patrně i jasnovidkou, protože se vzápětí dala do vysvětlování toho tolik frekventovaného, zároveň však exoticky znějícího a neznámého pojmu:
„Xenofobie. Ano, možná si řeknete, proč se o ní pořád tolik mluví a píše a co to vlastně je. Stručně řečeno je xenofobie jedna z nejhorších lidských vlastností, přičemž je však zároveň i psychiatrickou diagnózou a – jak upozorňují někteří renomovaní odborníci – u některých lidí ji můžeme označit přímo za trestný čin. Z lingvistického hlediska se to tak sice jevit nemusí, neboť definice říká pouze tolik, že xenofobie je projev chování, který spočívá v nedůvěře a odporu ke všemu cizímu a neznámému. Některé z vás asi napadlo, proč se tedy kolem ní dělá tolik povyku, ale uvažujme dál. Někdo se něčeho bojí, i když vlastně neví, čeho. To samo o sobě je minimálně divné, nemyslíte? No a když se bojí, snaží se pochopitelně nějakým způsobem to domnělé nebezpečí od sebe odvrátit. Vidíme tedy, že ten původní strach se mění v nepřátelství a to stojí na počátku všech nebezpečných trestných činů. Logicky tak dospíváme k poznání, že proti xenofobii neboli strachu z neznámého musí společnost bojovat už v samém zárodku.“

Tady jsem zbystřil pozornost, protože v lektorčině logickém postupu jsem zaznamenal jistou nelogičnost. Vzpoměl jsem si totiž na jednu událost, kdy zhruba před dvěma roky utekl jistému chovateli v našem paneláku při krmení had a i když ho ani ne hodinu po nahlášení události odchytili hasiči ve sklepě, ještě dlouhé týdny byl uprchlý plaz ústředním tématem rozhovorů mezi nájemníky, třebaže většina z nich ho vůbec neviděla a těch několik očitých svědků celé akce jej spatřilo již odchyceného v plexisklové bedničce. Napadlo mě, jestli ta xenofobie není nakonec něco úplně přirozeného, snad nějaká latentní obrana jedince před nedefinovatelným nebezpečím. Když uvidím např. na poli zajíce, nic to se mnou neudělá, protože vím, že ten zajíc pro mě neznamená žádné nebezpečí, spíše se bojí on mne. Uvidět ale v parku neznámého hada, asi bych – a nejen já, ale pravděpodobně i paní Postránecká – vzal nohy na ramena…

Dál už jsem poslouchal jen tak na půl ucha. Hrál jsem si na mobilu šachovou partii s počítačem a trochu u toho pospával, i když občas jsem hlavu přece jen zvedl a zatvářil se zúčastněně. Maťa si tu a tam neodpustil tichou poznámku na adresu „té fosílie“ a komentáře k jejímu účesu, brýlím a placce. Mimo jiné mi sdělil, že jeho sestra byla na stejné přednášce před dvěma týdny a že on je tudíž připraven na závěrečnou diskusi opravdu důkladně, přičemž se zmínil o jakési „názorné pomůcce“. Vůbec jsem nechápal, co tím myslí a ani mi nebylo nijak nápadné jeho časté nahlížení do aktovky.

Když lektorka asi po hodině skončila se svým povídáním, vyzvala nás k diskusi. Jakýsi pitomec okamžitě zvedl ruku a ptal se na cosi v tom smyslu, jak se dá nejlépe proti xenofobii bojovat v prostředí střední školy a oči lektorky za silnými skly brýlí se poprvé rozzářily. Nadšena takovým zájmem se znovu skoro na čtvrt hodiny rozvykládala, zatímco Maťa vytáhl z brašny igelitku a čekal, až domluví. Potom se přihlásil.

„Ano, prosím, vy mladíku, s těmi krásnými kudrnatými vlasy, vy se chcete zeptat na co?“

Maťa se ale na nic nezeptal, pouze vstal, přišel k lektorce, vytáhl cosi ze své igelitky a položil to před ni na stůl. Chvíli bylo naprosté ticho, pak ale lektorka vyskočila jako uštknutá hadem, pištěla a střídavě si zakrývala oči a hleděla jako v transu na stůl.

„Co… co to je?!“

Maťa klidně odpověděl: „Ropucha krátkonohá, latinsky Epidalea calamita. Snad se jí nebojíte?“

„A kdo by se nebál, fuj, to je hnus, dej tu potvoru pryč, okamžitě, nebo…“ Lektorčina slova zanikla v dávivém kašli, který hrozil přejít ve zvracení.

V té chvíli se vzpamatovala jedna z učitelek, přiskočila ke stolu, vzala ropuchu a strčila ji Maťovi zpět do igelitky. Cosi na něho zasyčela, pak se však musela věnovat lektorce, kterou odvedla z jídelny a zamířila s ní k toaletám.

„Ty vole, vždyť tě vyrazí ze školy! Seš fakt magor… Ale jinak – super!“

Maťa na má slova nijak nereagoval, věnoval se ropuše – je prý velmi vzácná a musí ji nepoškozenou hned po škole vrátit sousedovi, který má podobných kousků plné terárium a půjčil mu ji až po dlouhém přemlouvání, resp. poté, co mu Maťa oznámil, co s ní zamýšlí provést. Sousedův názor na uprchlíky byl totiž krajně xenofobní a byl potěšen, že může prostřednictvím své žáby prospět dobré věci.

Maťa teď čeká na verdikt ředitele, zdá se však, že vyloučení ze školy mu nehrozí. Lektorka se na toaletách ve zdraví vyzvracela a žádnou jinou újmu neutrpěla. A možná jí dokonce došlo, že její svatý boj proti xenofobii je předem odsouzen k nezdaru, když sama trpí xenofobií na obojživelníky…

Maťa mi druhý den řekl, že Xenušku v pořádku vrátil a soused ho za jeho vyprávění pohostil zákusky se šlehačkou, které měl připravené v lednici k oslavě manželčiných narozenin. Zeptal jsem se: „Co to blábolíš, jaká Xenuška?“

Maťa mi to vysvětlil: „Jo, promiň, já jsem ti to zapomněl říct – soused dal té žábě jméno Xenofobie, říká jí ale Xenuška. Dobrý, ne?“

ZDROJ: Jan Hofírek

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červenec 2016: *****

Jana Dvořáková 100,- Kč, Karel Pohner 1000,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Eva Nemecká 200,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Magdalena Machová 100,- Kč, Karel Váňa 1000,- Kč, Miroslav Puchner 200,- Kč, Martin Neumann 200,- Kč, Neznámý dárce (ČP) 300,- Kč, Ivana Petrová 200,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, Jana Páleníčková 100,- Kč, Zdenek Marciniszyn 1500,- Kč, Ivana Kaclová 200,- Kč, Neznámý dárce (ČP) 500,- Kč, Ivana Vrbková 500,- Kč, TOP-CZ 500,- Kč, Jaromír Ohnutek 200,- Kč, Jan Kunor 2000,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč

***** Celkem za měsíc: 10 800,- Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (21 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
16 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.