migranti
29.7.2016
Kategorie: Multikulturní soužití

Všechno zlé je k něčemu dobré. Naštěstí nejsme země (pro migranty) zaslíbená …

Sdílejte článek:

FANTOMKA 29|07|2016

Stěžujeme si, že jsme v porovnání se západní Evropou chudá země, že máme nízké příjmy. Stěžujeme si, ale jak se říká, všechno zlé, je nakonec i k něčemu dobré. Nechci být pokládána za cynika, ale kdybychom tu měli vysokou životní úroveň, mířily by k nám od loňského roku statisíce uprchlíků – kteří většinou, jak se dnes už potvrzuje, nemají zájem, tu naši současnou úroveň zvyšovat svým ekonomickým (pracovním) přičiněním, ale naopak. Chtějí z něj „pustit žilou“ ve svůj prospěch. Přes nás tak proudili imigranti hlavně do Německa, Česko opovržlivě míjeli, poněvadž „nejsme země zaslíbená“. Míjeli nás a odmítali pobyt u nás spontánně. Bez přičinění našich politiků, protože kdyby to bylo na nich – nevím, nevím. Takhle to (dosud) okolnosti vyřešily za ně a v náš prospěch.

Nenechme se však ukolébat, i když si můžeme říkat, že tudíž i rizika teroristických útoků, které se v Německu (a nejen tam) stávají po posledním týdnu už možná běžným koloritem doby, nás zatím budou míjet. Chlácholit se tím, že jde o trvalý stav, už může jen opravdový snílek, který odmítá vnímat realitu, nebo blázen. Nebo manipulátor, který ví, jak se věci mají, ale z nějakých jemu známých důvodů, má za úkol ty skutečnosti posouvat do jiných úhlů.

Roztržený pytel manipulací

Pokud máte pocit, že právě s těmi manipulátory se kolem nás nějak v poslední době roztrhl pytel, sdílím ten pocit s vámi. Zvlášť, když sleduju zpravodajství o každodenním teroru, který se teď odehrál u našich západních sousedů, ale vždy byl „kulantně“ (nebo korektně) zabalen do prohlášení, že se jednalo o výjimky, vyšinuté jedince atd. kdo to pozorně sledoval, našel i bez paranoických sklonů celou řadu záhad, podivností a nelogičností (některé i ve zpravodajství televizním), které v některých případech byly následně odstraněny ze záznamů, tak, aby odpovídaly oficiální verzi. Na některé jsem upozornila v debatách v domnění, že jsem se třeba původně přeslechla. Když jsem si to chtěla vyjasnit a hledala jsem záznamy reportáže, najednou tam zrovna ten klíčový okamžik či zpověď dotyčné, která uváděla nepatřičný (z pohledu oficiální informace) věk oběti už nebyl. Že by to byla nějaká oběť, která nezapadala, nehodila se? Jindy bych mávla rukou, že jde o náhodu. Dnes náhodám tohoto typu opravdu nevěřím.

A tak jsme v minulém týdnu počítali oběti, zraněné, podivovali se nad tím, kolik psychicky narušených vlastně v tom Německu žije i jejich náhlé aktivaci zrovna v těch několika dnech po sobě. Inu, jsou asi věci mezi nebem a zemí, že? I proto po masakru v Mnichově, kancléřka Angela Merkelová – ta žena, která vlídně pozvala do Evropy tolik návštěvníků odmítajících zdejší pravidla, zákony a zvyklosti – tak dlouho mlčela. Téměř 20 hodin, než našla odvahu vystoupit před veřejnost, vyjádřit soustrast pozůstalým po obětech řádění „vyšinutého chlapce“. V ostatních případech, kdy zavraždil Syřan těhotnou ženu a několik dalších zranil, či jiný imigrant namířil na setkání stovek mladých z výbušninou v batohu, ta vlídná a vstřícná žena mlčí. Ostatně asi to dalo fušku jejímu týmu, vymyslet, jak to národu podat, aby svoji kancléřku nenapadla nebo nemusela zpřísnit ochranku z obav před lynčem. Proto se páteční večer podle oficiálních zpráv například i České televize skrývala na neznámém místě a ve vyjádření podpory jí předběhl i americký prezident Barack Obama navzdory časovému posunu.

No – nakonec vystoupila, přednesla svůj projev bez možnosti toho, že by novinářům poskytla možnosti jí položit jediný dotaz. Jak by ne, asi se jí dobře nemůže usínat už delší čas…

Falešná propaganda – věrný průvodce současného dění?

A tak si na manipulaci, falešnou propagandu, které ale stále ještě někteří i kolem nás věří nebo se jí ohánějí, budeme muset zvykat – i když neradi. Stejně jako nás i naši politici upozorňují na to, že se chtě nechtě musíme naučit taky žít s pocitem věčného ohrožení. Zkrátka – něco se zlomilo a Evropa a ani naše země, už nebude tím, čím bývala minimálně v posledních desetiletích, která většina z nás poznala a brala za samozřejmost. Konec.

Ještě před zhruba rokem jsem se zlobila, když se najednou v řadě článků začalo objevovat slovo válka. Slovo stále frekventovanější. Vadilo mně, že se tím rouháme proti hrůzám, které válka přináší a koledujeme si o to, abychom se k ní přiblížili. Teď s lítostí musím konstatovat, že jsem pochopila, že se k nám ta válka opravdu blíží. Nevím, jak rychlé boty obula, v jakém přijde rozsahu, intenzitě. Ale už jen to, že se najednou denně víc kolem sebe budeme rozhlížet v metru, budeme zvažovat, na jakou hromadnou akci vyrazíme a zda vůbec, rozmyslíme si, jestli na dovolenou poletíme vůbec letadlem nebo zda ji raději nestrávíme jen v českých luzích a hájích (jsou krásné, ale kdo chce poznávat svět, je najednou v úzkých – nemá-li zcela zakrněný pud sebezáchovy). Proč? Protože se bojíme.

Účel teroru je naplněn. A pokud  je za tím vším ještě nějaký další účel – který bohužel při hrátkách, které tušíme na nejvyšších místech nelze vyloučit – tak uvidíme, co vše se ještě bude plnit. Za úvahu stojí třeba už jen ten fakt, že se po činech posledních dnů (které ale nepáchali Němci, nebo původní Evropané!) opět ještě o stupínek hlasitěji řeší omezení možnosti získat zbraň. Je to paradox, kdyby se přece lidé cítili bezpečně, po nošení zbraně by většina (alespoň normálních) lidí určitě netoužila. To, že se i u nás zvyšuje poptávka a přibývá žadatelů o zbrojní průkaz, je jasným signálem – lidé pochopili, že obrana jejich, rodiny a majetku může být jen a jen v jejich rukách. Že (nám) nikdo nepomůže..?

Omezí se možnost mít zbraň?

Po pátečním útoku v Mnichově však německá vláda řeší, zda by se držení zbraní v zemi nemělo ještě omezit. Ano, ti, co jsou znechuceni lhaním, spekulacemi a manipulacemi, se pak ptají, zda podobné činy neposlouží nakonec skutečně paradoxně k tomu, aby se nám všem ještě přitáhly šrouby. Je pravdou, jak uvedl server listu The Guardian, že Německo z hlediska vlastnictví střelné zbraně na obyvatele zůstává na prvním místě v Evropské unii a čtvrtém na světě. V zemi je totiž registrováno více než 5,4 milionu střelných zbraní, které jsou v soukromých rukou. V přepočtu na obyvatele je tam legálně více zbraní než v Mexiku, Rusku či Jihoafrické republice. Kolik jich je mezi lidmi ilegálně, samozřejmě ale žádná statistika neuvádí. Ani u nás.

Abych předešla mýlce – nejsem zastánce toho, že bychom měli všichni chodit se zbraněmi po kapsách nebo v kabelkách. Naopak. Vždycky jsem zastávala názor, že by to lidi měli dělat co nejméně, jedině v případech, kdy to má jasné opodstatnění. Vím, že je v každé populaci, každého národa, určité procento lidí nebezpečných sobě i druhým a pokud se takovým dostanou do rukou zbraně, můžeme zažívat válku v ulicích i bez jakéhokoli cizího elementu. Jenomže – teď se situace změnila a nechceme-li být opravdu v nebezpečných situacích jen ovečky čekající na porážku, možnost bránit se, bychom mít měli. Hovořit o zpřísnění podmínek, je vrcholem arogance od těch, kteří jsou za tu situaci zodpovědní.

Z pohledu toho všeho pak nemůžu nechat stranou vyjádření našeho bývalého velvyslance v USA Petra Koláře, které uvedl po mnichovském masakru na facebooku.

Není důvod k panice. Proberme se!

„Musíme se naučit žít v ohrožení a nehroutit se ze ztráty jistot, které jsme stejně nikdy neměli. Ztráta nejistoty je ztrátou lidství. Díky nejistotě nezakrníme a nezdegenerujeme. Nesmíme se ale nejistoty bát a nechat se svým strachem paralyzovat. Není důvod k panice, je čas se probrat.“

Souhlasím, že je třeba se probrat. S tím ostatním se smiřuju těžko, ale budu asi muset.

Je třeba totiž počítat s tím, že ti, co se k nám dostali v minulém a letošním roce, aniž bychom o nich cokoli věděli, mají v sobě něco, co vlídnému multikulturnímu soužití dost podráží nohy, ale psychologové a psychiatři, kteří se setkali s lidmi zasaženými válkou o nich píší různé studie. Oni totiž lidé, co kolem sebe vidějí hrůzy smrti, zabíjení, ničení, do jisté míry emočně okorají, ztratí cit empatii, soucit. Je to obrana organismu, která však zůstává spuštěna (nepracuje-li se s ní) i v době, kdy nebezpečí pomine. Stejně tak lze předpokládat, že mnozí z těch, co se k nám dostali, zabíjeli. Ve válce se říká tomu, kdo nikoho nezabil „panic“. Jakmile to panictví ztratí, (a zabíjí, aby přežil, dál), postupně mizí i přirozené zábrany, které máme výchovou vštípené. Úmyslně nepíšu náboženstvím, a nerozebírám křesťanské přikázání: Nezabiješ! Život druhého najednou nemá velkou cenu, důležité je přežít.

Je třeba si přiznat, že dost lidí, nemocných tím výše popsaným, je nyní kolem nás. Skoro na ně možná i sedí ta v posledních dnech hojně používaná charakteristika o labilních a duševně vyšinutých jedincích. Po každém válečném konfliktu ať už v bývalé Jugoslávii, či třeba v Čečensku, muselo řešit okolí, kam tihle lidé přišli, jejich nezměrnou agresivitu, nevyzpytatelnost až nelidskost. Pokud se nezničili sami, byli nebezpeční každému, kdo na ně narazil. Jenomže – většinou se jednalo o lidi, pohybující se navzdory tomu všemu mezi svými, ve své kultuře a nikoli v hordě. Nebo s možností podpory tisíců dalších kumpánů ze stejného těsta a stejnou zraněnou duší a náturou.

Kdo viděl zabíjení či zabíjel, může být nebezpečím

My jsme ohroženi nyní podstatně silněji a podstatně větší „armádou“. Je třeba sice připustit, že ne všichni k nám (do Evropy) opravdu utekli před válkou, což už víme snad všichni, ale někteří ano. A ti mohou trpět právě onou takzvanou posttraumatickou stresovou poruchou.

Zažívali válečné hrůzy opakovaně a dlouhodobě, a nakonec se jim byli nuceni nějak přizpůsobit. Zadaptovat se na ně. Přizpůsobili se vražednému a nebezpečnému prostředí. Jenomže z mozku to i po skončení (nebo přesunu do jiné země) vytěsnit lze jen složitě a těžko. Přehodit na život v míru a jiných podmínkách, je velmi těžké. I pro toho, kdo skutečně chce.

Pro nás to je však jen důvod o další vrásku navíc. Protože když se k nám na kontinent v takovém množství zvali, měl mít někdo na paměti i tento nezanedbatelný fakt. Ale to už je jiná kapitola…

Tak na sebe dávejme pozor…

ZDROJ: Fantomka

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc listopad 2017: *****

Jan Procházka 500,- Kč, Roman Foff 1000,- Kč, Jan Šedý 50,- Kč, Jiří Fridrich 100,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Jiří Záhumenský 50,- Kč, Tomáš Foldyna 998,40 Kč, David Bezděk 150,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 048,40 Kč *****

Děkujeme.


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (13 votes, average: 4,54 out of 5)
Loading...
38 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.