unor482018
28.2.2018
Kategorie: Historie

Vítězný únor 48: Vítězství bolševické elity nad liberální elitou

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (14 votes, average: 2,36 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

HERAKLEITOS STALKER

Málokteré výročí letos cloumá politickými proudy a elitami naší společnosti jako 70. výročí tzv. Vítězného února, puče bolševické elity proti elitě liberální.

 

Událost, která před 70 lety měla pro naši společnost v krátkodobém a střednědobém horizontu tragické a katastrofální důsledky, dopad na morálku, na hospodářství, společnost, stav našich lidí a řadu dalších věcí, ale v dlouhodobém horizontu nás zachránilo před islamizací a masovou imigrací. Podívejme se, ale spíše, co byl Vítězný únor. Převládají totiž pouze dva pohledy a oba jsou naprosto špatné.

Pohled komunistický spočívá v tom, že šlo o legální proces završující poválečný vývoj, nebo dokonce, že šlo o „vítězství pracujícího lidu“. Tento pohled byl čtyřicet let vštěpován jako mýtické dogma bolševické strany v naší zemi. Druhý pohled je pohled liberálních poraženců, kteří hlásají, že šlo o protidemokratický puč řízený Moskvou, že komunistický režim svrhl jejich skvostnou a milovanou liberální demokracii a podobně. I tento pohled je mylný, dnešní době poplatný.

Únorový převrat nebyl bojem mezi vítěznou dělnickou třídou a poraženou buržoazní třídou a nebyl ani pučem s cílem vytvořit z Československa satelit SSSR, přestože se tak stalo. To totiž mluvíme o výsledcích a důsledcích, nehovoříme o samotném procesu a nehovoříme o důsledku, který není příliš vidět. Nešlo ani o puč, ani o třídní boj. Šlo o nahrazení jedné vládnoucí elity jinou elitou. Elity liberálně prozápadní elitou bolševickou a provýchodní. Elitou tržně hospodářskou, parlamentním fetišismem posedlou a k milovanému západu se upínající komunistickou stranou, která svou formou fungování a strukturou byla taky elitářskou skupinou. Faktem, ale je, že liberální elita udělala vše proto, aby bolševická elita triumfovala a ta k tomu ani nepotřebovala příliš pomoc Moskvy a jejich soudruhů.

Nejprve k samotnému průběhu únorových událostí.

13. února 1948 vláda na popud liberálních Národních socialistů vedených Prokopem Drtinou a socana Majera přijala usnesení proti odvolání 8 pražských velitelů SNB, kteří byli komunistickým ministrem vnitra Noskem nahrazeni komunistickými veliteli. O dva dny později byl z Moskvy poslán speciál s agenty NKVD, nicméně jejich služeb nebyla potřeba vzhledem k stupiditě liberálů. 17. února se začali liberálové (Národní socialisté, Lidovci a slovenští Demokraté) mobilizovat k možnosti hromadné demise a předčasným volbám. Pokud by rezignovala nadpoloviční většina ministrů, musel by Edvard Beneš rozpustit parlament a vyhlásit předčasné volby, ve kterých liberálové doufali, že dělnická třída zvolí cestu parlamentarismu a „občanských svobod“ atd.

Situace se zhoršovala každým dnem a liberální elita dělala chybu za chybou. Sociální demokraté byli rozhádaní (ostatně, to je jejich základní rys dodnes) a polovina chtěla s Gottwaldem a polovina s liberály. Od 20. do 24. února komunisté systematicky obsazovali strategické pozice v zemi a prakticky každou z těchto pozic jim liberálové vyklidili. 20. února nekomunističtí ministři, kromě socanů, podali demisi. V dalších dnech Akční výbory, Lidové milice, závodní rady, Sbor národní bezpečnosti a další ozbrojené složky komunistů obsazovali jednotlivé pozice, objekty a centra jednotlivých stran. 24. února se konala generální stávka dvou a půl miliónu dělníků, která zlomila morálku liberálům. Stejný den komunistické složky zlikvidovaly Svobodné slovo, národněsocialistické noviny a získaly pod svou kontrolu „Lidovou demokracii“, lidovecké noviny. 25. února socani Majer a Tymeš podávají dodatečně demisi, ale toho už si téměř nikdo nevšimne a je to ignorováno, přestože v tom momentě měla vláda padnout a parlament být rozpuštěn. Představitelé národních socialistů zůstali šoupat nohy před dveřmi presidentské kanceláře, zatímco komunisté dodali presidentu Benešovi seznam nových kolaborantských ministrů. Komunisté přebírají moc ve státě.

Proč, a jak tedy bolševická elita porazila elitu liberální? Důvodů a faktorů byla celá řada. Asi nejpodstatnějším ze všech důvodů bylo, že liberálové ztratili kontakt s realitou. V době, kdy dělníci chtěli sociální a zdravotní pojištění, dobré důchody, vzdělání pro své děti, zrušit hladové mzdy a zdanit milionáře, liberální elitáři žvanili o parlamentu, ústavě, dodržování práva a podobných nesmyslech. Bolševická elita naproti tomu měla kontakt s realitou a věděla na co a jak udeřit, aby získala přízeň lidí. Československý národ zažil Velkou hospodářskou krizi, zradu Západu během Mnichova 1938 a brutální nacistické represálie, takže liberálové mu neměli, co nabídnout.

Další podobná ztráta kontaktu s realitou spočívala v tom, že liberálové věřili v pomoc Západu, když ten si se Stalinem už dávno rozporcoval Evropu a nás, tak jako v roce 38, opět zradil. Veškeré reakce Západu na komunistický puč byly symbolické, v lepším případě, v horším případě žádné.

Absolutní diletantství liberálů se projevilo v jejich slaboduchém blafování. Neměli zajištěnou podporu socanů a v té době možná zfetovaného Honzy Masaryka, který svým bankrotářstvím hanil jméno svého otce. Nakonec, vždyť ani jejich vlastní strany za nimi nešli jednotně. Do „obrozené“ Gottwaldovi vlády se dostali socani Laušman a Fierlinger, slovenští demokraté Vavro Šrobár a Ján Ševčík, národní socialisté Emanuel Šlechta a Alois Neuman, lidovci Josef Plojhar a Alois Petr.

Liberálové žili v iluzi, že komunisti budou hodní, smířliví, že s nimi budou jednat v rukavičkách. Jedna liberální iluze za druhou, která nakonec skončila bolševickým převratem a to nemluvíme o „Košickém vládním programu“, kterým byla řada důležitých bariér proti komunistům – Agrárníci, Národní demokraté a další skutečné pravicové strany – zakázány a rozprášeny pro údajnou kolaboraci. Kolaboranti byli ti, kdo podpořili Košický vládní program.

A jak to dopadlo s poraženými liberály? Prokop buben Drtina se 28. února pokusil o sebevraždu skokem z balkonu, což jeho liberální soudruh Honza Masaryk hodnotil slovy, že z balkónu skáčou, jen služky. Drtina pak skončil ve vězení, kde byl, až do amnestie presidenta Novotného. Bohumil Laušman zdrhl za kopečky, odkud byl unesen StB zpátky do Československa a nejspíše byl umučen. Národní socialista Ripka prchl do zahraničí, kde zůstal v emigraci. Stejně skončil národní socialista Zenkl. Vůdce lidovců Šrámek se neúspěšně pokusil emigrovat, byl vězněn a zemřel v nemocnici na Bulovce. Jan Masaryk byl zavražděn sovětskými agenty, přestože sehrál svou důležitou úlohu užitečného idiota bolševiků.

Liberální demokraté odvedli za Gottwalda a NKVD velkou část náročné a špinavé práce svými naprosto diletantskými chybami a naivními iluzemi. Málokomu se podařilo s někým vytřít tak podlahu jako se to liberálním demokratům v únoru 48 podařilo s nimi samotnými… a stejným způsobem byla bolševická elita poražena v roce 1989 elitou liberální. V roce 89 už nešlo dělníky nasytit socialismem, ale byl potřeba kapitalistický konzum a ten přinášela liberální elita.

My tedy vnímáme Vítězný únor, nikoliv jako boj mezi dobrou a špatnou stranou, ale jako boj mezi dvěma stejně špatnými stranami. Stranami, které obě byly nepřátelské vůči zájmům československého lidu, ale v konečném důsledku nás paradoxně bolševická diktatura ochránila před neomarxistickým liberalismem a islamizací, kterou dnes zažívá Rakousko, či Německo a vlastně celý Západ.

Autor: Herakleios Stalker

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červen 2018: *****

Ludmila Karská 250,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Miroslav Meder 250,- Kč, Věra Vladyková 1000,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Anonymní dárce 300,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Petr Čermák 100,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Vlastimil Kornas 333,- Kč, Libor Heidler 500,- Kč, Jan Bezděk 2000,- Kč

Celkem za měsíc: 8 033,00 Kč
Vybráno 22.95%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
27 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.