21.7.2013
Kategorie: Historie

Úvahy o životě za komunistů a vzpomínky na padesátá léta

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 21/07/2013

 

Profesor Stanislav Komenda vypráví o studiu na gymnáziu v Moravských Budějovicích.

 

Mému tátovi ukradli komunisti mlátičku a sebejistotu sedláka právem rozhodujícího o svém osudu.Rodinné stříbro nám ukrást nemohli – nic takového jsme nikdy neměli. Až v dospělosti mi došlo, že o něco stříbrného mne přece jenom připravili. O stříbrný vítr, ten šrámkovský, který se zarazil o stalinské větrolamy – a ke mně dolehla jenom jeho opožděná ozvěna. I tohle byla ovšem krádež, dokonce nad jiné opovážlivější, drzejší a odsouzeníhodná.

 

 

Svou schopnost hospodářů prokázali komunisté v letech, kdy se jim podařilo dostat se k moci, po osmačtyřicátém a v letech padesátých. Už po patnácti letech se stali správci rozpadlých dvorů, šafáři zaplevelených polí a fasádníky oprýskaných omítek.

 

Demokracie v rukách komunisty – to jsou sirky v dosahu neodpovědného škodolibého spratka. Komunismus není mrtev – umírá, podoben zlé stařeně, která se ohlíží, kde by se daly ještě nalákat historicky dosud ne dost poučené panny, v jejichž krvi by se pokusila najít sílu ve svém dobrodružství pokračovat.

 

Tohle vzpomínání není historie a já je nedokládám odkazy na dobové dokumenty. Historická věda dnes uznává i donedávna dost přehlížený zdroj informací o minulosti – označuje jej názvem ústní historie, oral history. Poznání minulosti, toho, co bylo, opírající se o paměť dosud žijících účastníků popisovaného a vyprávěného. Nebo o paměť těch, kteří s účastníky popisovaného času kus společného života prožili a povídání o autentických prožitcích si mohli vyslechnout.

 

Ostatně, slovo pamětník je výrazem ctihodným, a jakkoli je instituce lidské paměti jako neurofyziologického orgánu kritizovatelná a kritizovaná, braná v pochybnost a zlehčovaná, svou hodnotu nepochybně má, zejména v kontextu rozpomínání se pamětníka ne pouze jediného.

 

Často jsem se zamýšlel v minulých desetiletích o výpovědní hodnotě pamětnických vzpomínek ve srovnání s informací čerpanou z dobových dokumentů. Z dokumentů doby reálně socialistické, pro niž byla prolhanost samozřejmostí. Doby, která sebe samu dokonce prohlašovala za podepřenou jediným vědeckým světovým názorem marxismu-leninismu, kteroužto chvástavou velkohubostí samu sebe usvědčila z tendenčnosti a neobjektivnosti. Která dopustila, aby pravda byla ze života i dějin vykastrována, vymiškována, sterilizována. Když jsem si představoval, že by se měl rekonstruovat můj životní příběh, moje sociální story na základě komplexních hodnocení a různých oficiálních dokumentů, třeba i akademických, dělávalo se mi nevolno. Stačí vzpomenout prohlášení, která byla vynucována od kdekoho, a měla vytvořit obraz národa spokojeného se svým zotročením a nadšeného ponížením, kterého se mu dostalo. Nevolno se mi dělávalo ne proto, že bych byl v těchto dokumentech líčen jako loupežník, zloděj, nemrava či jiný druh zvrhlíka. Především proto, že tyhle dokumenty měly se skutečným životem společného asi tolik jako chcíplá kočka se šumavským rysem. Byly to fráze, neříkající o životě, jak se odehrával, nic. Vysušené informační křížaly.

 

Tolik jako vysvětlení, proč jsem přišel se svou troškou do mlýna. Do mlýna historie, bližší i vzdálenější, která nás nakonec všechny semele. Jde jenom o to, aby zbyla alespoň troška mouky poznání a poučení. Mouky, níž by se koblížek jako v té pohádce usmažil… A poznání, že kdo svou minulost lhostejně přejde, bude si ji muset znovu zopakovat. Se všemi hloupostmi, katastrofami a trápeními.

 

 

 

Světová válka končila v době, kdy jsem začínal rozum brát. Po vzdělávací linii všeobecného školství se pěstování mého rozumu ujímala jednotřídka v Louce, spravovaná panem řídícím Klementem Janouškem. Do ní jsem vstoupil v září 1942; právě doznívala heydrichiáda. V červnu 1947 jsem jednotřídku opouštěl – z první třídy a třetího oddělení, jak jsem podle pokynů a zvyklostí na sešitech psával. Protože jsem nepropadl a pro selskou práci se nezdál být dostatečně šikovný, usoudil táta, že bych to mohl zkusit místo na jemnické měšťance na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích. Tam se ovšem přijetí podmiňovalo úspěšným vykonáním přijímacích zkoušek; počet zájemců převyšoval počet volných míst v gymnaziálních lavicích.

 

V písemné části zkoušky jsem neuspěl. Už ani nevím, proč. Pak mi zklamaný táta koupil k obědu studenecký párek, ten, co býval na reklamních plakátech inzerován s obrázkem gentlemana obezřetně se do něj zakusujícího v obavě, aby se nepokecal (myslím, že v Grandu, kde se teď jako abiturienti scházíváme), abych se posilnil na odpolední opravné klání. To mělo ústní podobu. Pokud jde o téma, zřejmě měla zkouška jakýsi vlastivědný charakter, na rozdíl od části písemné, která byla asi vyhrazena matematice a nějakému českému diktátu. Dodnes mi z té ústní zkoušky utkvěla v paměti diskuse s profesorem Stojánkem o pobývání Markomanů a Kvádů na území pozdějších Čech a Moravy. A o franckém kupci Sámovi, vedoucím Slovany do boje proti Avarům. Moc jsem toho asi nevěděl; zřejmě však někteří věděli ještě míň, protože jsem byl vzat na milost a bylo rozhodnuto, že začnu od září z Louky do Moravských Budějovic dojíždět.

 

Má rodná ves Louka je obec značně zapadlá. Předně asi proto, že jí neprochází žádná silnice; jenom se od okresky Jemnice – Chotěbudice odlepuje u krypty hrabat Pallavicini kratičká, jednokilometrová stužka, která dojde na louckou náves ke kapličce sv. Františka z Assisi vedle rybníčku a pak ještě pár desítek kroků do kopečka ke Dvoru, kdysi statku, který zůstal Pallaviciniům po první pozemkové reformě ze začátku dvacátých let. Pallaviciniové už teď byli ovšem minulostí, protože to byl rod poněmčený, jehož mladší příslušníci se účastnili války na německé straně – a po válce utekli nebo přišli do odsunu. V Jemnici po nich zůstal zámek; měli nějaké majetky i na rakouské straně.

 

Já byl předtím v Moravských Budějovicích snad jednou. Taky se mi připomínaly v tátově vyprávění ze samého konce války. Byl tam jednou navštívit svého pana řídícího Votavu, který jako bývalý řídící loucké jednotřídky před Klementem Janouškem bydlil jako penzista v domku nedaleko moravskobudějovického nádraží. Přitom tam zažil bombardování, když v posledním válečném týdnu ruský bitevník možná spíš náhodou svrhl bombu na blízký tovární komín. Vyprávěl o tom několikrát, zřejmě to na tátovi zanechalo dost hluboký dojem.

 

Před několika lety jsem si tohle připomenul při četbě almanachu abiturientů z roku 1951, který při nějakém svém výročí vydali. V době nejostřejší komunistické diktatury nebylo sedm oktavánů z tohoto maturitního ročníku k maturitě připuštěno; písemky je ještě nechali napsat. Doslova byli ze školní budovy vyhnáni. Však taky svůj almanach nazvali Opusťte školní budovu! Jednoduchá aritmetika říká, že když já nastupoval v září 1947 do primy, byli oni už kvintány.

 

Svět je malý. K tomu almanachu abiturientů roku 1951 jsem se dostal díky tomu, že dcera jednoho z tenkrát k maturitě nepřipuštěných studentů, tehdejšího oktavána Kabelky, působí už několik let na olomoucké Univerzitě Palackého (jejímž jsem dnes už skoro padesát let členem) jako šéfredaktorka univerzitního týdeníku Žurnál UP. Já do něho poměrně hojně přispíval. A když jsem se v jednom svém článku zmiňoval, že v seznamu více než 270 komunistickým režimem popravených politických vězňů je také skupina lidí z okolí Moravských Budějovic, kteří byli odsouzeni v jihlavském procesu v souvislosti s babickými událostmi, kontaktovala mne a domluvili jsme se. Almanach mi půjčila, zřejmě otcovu kopii; později jsem získal vlastní kopii díky tehdejšímu budějovickému starostovi, panu Ing. Janu Nekulovi. Babická aféra byla záležitost z léta 1951, tedy bezprostředně po oné ostudné záležitosti gymnaziální.

 

V září 1951 jsem nastupoval do (vlastně) kvinty zbytkového gymnázia, které nechávala živořit a přežívat nedopečená reforma ministra Zdeňka Nejedlého, vyhlášená pod názvem jednotná škola.

 

Ale vraťme se zpátky k roku 1947. Zpátky o rovných šedesát let ode dneška, protože tyhle řádky píšu v roce 2007.

 

Politická situace se dramatizovala, ve volbách v roce 1946 vyhráli komunisté; slovenští demokraté to zvrátit nemohli. I ze sucha a neúrody v roce 1947 se stalo politikum. Já ovšem nebyl politicky nijak na výši; noviny jsem nečetl a světová situace mi připadala méně důležitá než to, že mi zase o dvě minuty ujel v Jemnici vlak.

 

Pro přespolního studenta začínal pracovní den hodně brzy. Někdy už před půl pátou. Z Louky do Jemnice to byla pěšky dobrá hodina, na kole přiměřeně míň. Nádraží bylo na opačné straně města než byl příjezd od Louky. Oč dříve přespolnímu studentovi pracovní den začínal, o to později mu končil. Všechno se řídilo jízdním řádem lokálky. Cesta z Jemnice do Moravských Budějovic jí zabírala hodinu, mezi šestou a sedmou, motorák byl o něco málo rychlejší. Zpátky byla použitelná dvě, tři spojení, podle rozvrhu odpolední výuky. Kolegové ze třídy, bylo nás asi čtyřicet, se sjížděli vlaky ze tří stran, od Jemnice, Znojma a Jaroměřic nad Rokytnou. Budějovičtí docházeli pěšky, z blízkých okolních vesnic dojížděli na kolech a autobusy, které se po válce teprve rozjížděly.

 

Babí léto roku 1947 jsem prožíval bezmála jako světák. Od nás ze vsi jezdili do gymnázia také potomci pana řídícího, septimán Dalibor a (myslím) kvartánka Lubislava. Byli starší než já, což jsem musel respektovat. Myslím, že jsem byl pro ně přítěží hlavně v zimě, kdy napadl sníh a nějakou dobu jsme k vlaku dojížděli na lyžích. Daliborovi jsme, samozřejmě, nestačili.

 

Postrachem primánů byly diktáty z českého jazyka. Profesorka Kozinová s hraničkou sešitů pečlivě urovnaných na levém předloktí bývala pro nás soudkyní, rozhodující o tom, za koho se máti Čechie má stydět a za koho se stydět nemusí.

 

První diktát, hned v září, byl pro mě úspěšný. Výbornou jsme dostali dva – taky Mařenka Metalová z Litohoře. Trochu jsem zpyšněl – a hned další písemka mi srazila hřebínek, protože jsem hříbě s bílou lysinou napsal s oběma i(y) obráceně. Takže hrubka a za tři. To už jsem začínal chápat, že vyhrát bitvu neznamená ještě vyhranou celou válku. Ostudné to bylo taky proto, že táta měl pár koní a dokonce i hříbata u nás po dvoře běhávala. Zdali s lysinami nebo bez nich, to už nevím.

 

S paní profesorkou Kozinovou jsme se utkávali ještě na jiném kolbišti. To se jmenovalo šprtec, a jeho podstatou bylo cvrnkání drobnou mincí za pomoci těžší mince tak, aby ta menší prošla soupeřovou brankou. Hráči byli dva, kibiců, co se ke stolu vešlo. Nejlépe se šprtalo na stupínku, na katederním stole, jehož rozměry měly snad mezinárodně dohodnuté parametry a deska vynikající jakost, pokud se týkalo skluzu. V šupleti stolu se ovšem skrývala třídní kniha, do níž byla v případě mého přistižení, obvykle právě profesorkou Kozinovou, opakovaně zapisována zpráva o hazardních sklonech primána Komendy. S kopií pro jeho otce. Táta, který si pletl Komenského s Frištenským, mne pak doma po večerech brachiálně napravoval. On totiž hazard nesnášel; teprve jako dospělému mi máma prozradila, že kdysi na vojně udělal táta velice nepříjemnou zkušenost s kartami, která ho pak zatraceně mrzela a z karbanu ho definitivně vyléčila. Nevím, jak na tom byli se vztahem ke karbanu páni profesoři, ale šprtec považovali za hluboké znesvěcení pedagogické půdy, zejména pak profesorského stolu, v němž se přechovávala posvátná třídní kniha.

 

Matematikou jsem procházel bez zjevných úrazů. Jako bych profesora Malého, pohybujícího se chodbami mezi třídami a sborovnou s obrovským trojúhelníkem (myslím, že pravoúhlým) a stejně rozměrným kružítkem v rukách, nijak moc nevnímal. Vybavuji si, že na jaře vstupoval do třídy s chomáčem povadlých pampelišek, a od katedry nás informoval, jaksi mimo matematický program, že botanicky jde o smetanku lékařskou.

 

Ředitelem gymnázia byl tehdy profesor Javůrek,(2) biolog, kterému se říkalo pan doktor. Já tenkrát o akademických titulech nic nevěděl, takže jsem to prostě respektoval.

 

Na rozdíl od češtiny a matematiky, kde jsem problémy neměl, jsem plaval v hudební výchově, jakož i výchově výtvarné (kreslení); potíže byly i v tělocviku, protože já soustavně zapomínal (rodiče mívali důležitější starosti), že primán má mít speciálně lampasované trenýrky a cvičky. Všechno se tenkrát muselo shánět a na to naši nemívali čas. Ve výtvarné výchově mě profesor Zahrádka před celou třídou zostudil, když můj vodovkami vyvedený výkres srnky na pasece se pasoucí odmítl za takovou uznat, právě, že je moc vypasená. Své opovržlivé hodnocení doplnil dotazem, zdali nemáme doma telata. Pravda byla, že jsem s telaty přicházel do styku častěji než se srnkami na pasekách, což mohlo mé umělecké ztvárnění poněkud ovlivnit.

 

Dějepis a zeměpis byly disciplíny, které mne zajímaly a studijně byly neutrální; lekce se daly naučit ve vlaku a o přestávkách.

 

Z jazyků se ještě učila ruština, ve které bývali páni profesoři jen o pár lekcí před svými studenty. Byla to disciplina ještě nezažitá, ale důležitá a perspektivní. Vyučoval ji, myslím, profesor Stojánek.

 

Druhé pololetí začalo únorem, později přezdívaným vítězný. Gymnaziální žactvo nebylo vyzváno, aby manifestovalo na náměstí. Politickou stratifikaci profesorského sboru jsem identifikovat nestačil. Profesor Zahrádka se netajil svými sympatiemi ke komunismu, snad i proto, že část války prý prožil v koncentráku.

 

V onom roce se ještě vyučovalo náboženství. Římskokatolické. Katecheta Zanáška měl zvyk oslovovat všechny studenty Pepíčku a studentky Mařenko. Teprve dnes ve svém věku náležitě oceňuji praktičnost takového počínání. Nenamáhá to paměť a podle zákonů počtu pravděpodobnosti bylo tehdy při právě takové volbě minimální riziko omylu. Polovina děvčat ve třídě bývaly u nás tenkrát Mařenky a Pepíků bylo taky dost.

 

Specifikem moravskobudějovického gymnázia byla jistá torzovitost. Tato instituce byla mezi moravskými a českými gymnázii poměrně mladá, zakládána byla v roce 1911 jako škola obecní, nikoli státní. Dnes bychom po americku řekli komunitní, komunální. Důsledkem toho byly existenční problémy za první světové války, i později, které skončily až v roce 1923, kdy nový stát gymnázium převzal do své správy. Nestačila se dostavět tělocvična, což bylo zvlášť nedůstojné i proto, že ústav měl na svém praporu vyšit nápis Sana mens in corpore sano. Cvičit chodili studenti přes půl města ve dvojstupech do tělocvičny v sokolovně, vedle městského kina. Tam se chodívalo ve štrúdlu také na školní filmy, celá škola najednou, tenkrát už hlavně na filmy sovětské, jimž předcházely krátké filmy naučné povahy, typu orání s předradličkou nebo stachanovské hnutí, případně něco o telatech Trofima Denisoviče Lysenka, která po napájení smetanou ve stavu dospělosti dojila plnotučné mléko. Taky se jarovizovalo a křížila se vysokovýnosná pšenice s odolným pýrem. Když jsem někdy referoval doma tátovi o svých studijních úspěších a o tom, čemu mne ve škole naučili, vrtěl hlavou tak, že jsem v tom rozpoznával jeho pochybnosti o perspektivách mého vzdělání.

 

Z mého primánského ročníku udělala Nejedlého reforma torzo, přetržené tříletým pobytem na jemnické měšťance. O tom, že nižší polovina gymnázia, od primy po kvartu, bude zrušena a nahrazena vzděláváním jednotným, se od února 1948 všeobecně vědělo. Někteří jemničtí spolužáci už v průběhu druhého pololetí opouštěli gymnázium a přecházeli na měšťanku. Já dochodil celý rok – a dal tak průchod svému konzervatizmu. Ve druhé třídě měšťanky jsme se pak zase všichni sešli.

 

V září 1951, po tříletém odstupu od mého primánství, výuka začala, myslím, chmelovou brigádou. Podstatné ovšem bylo, že jsem byl vůbec do kvinty přijat. Mezitím jsem se totiž stal synem kulaka, z rodiny nábožensky zatížené. Tohle byly v oné době reference mimořádně mizerné. Bylo totiž čerstvě po babických událostech. Dva moji noví spolužáci dojížděli z Babic, Miloš Hobza a Miloš Vyhnálek. Snad jsem měl štěstí v tom, že Louka patřila do okresu Dačice a ne do Moravských Budějovic, od nichž byla vzdálená 25 kilometrů a tátu v Moravských Budějovicích osobně nikdo vlastně neznal. V Jemnici táta znám byl; svým selským haurstvím se v neděli po ranní v jemnických hospodách po pátém pivu nijak netajil. Na úředních dopisech jemu zasílaných se občas objevovala adresa kulak Karel Komenda.

 

Atmosféra gymnázia v roce 1951 se výrazně lišila od té v září před čtyřmi roky. Páni profesoři se transformovali na soudruhy, Dobrý den na Čest práci. Za čtyři roky jsme hodně vyzráli. Projevovalo se to hlavně v dimenzi opatrnosti. To už jsem dobře chápal, co znamená držet hubu a krok. Naše puberta byla hodně krotká, naše excesy zatraceně mírné. Ty moje se manifestovaly hodně pitomě tím, že jsem vzdoroval revolučně pedagogickým experimentům profesora Vlastimila Janků, pedagoga mírně excentrického a dobově popleteného tím, že jsem flákal fyziku (abych toho pak po celý život dost litoval).

 

S profesorem Janků se to pak, asi za rok, trochu pomotalo. Jemnický kaplan Šmíd byl blízkým přítelem Jankova bratra, tehdy studujícího techniku, který sám měl původně v úmyslu studovat bohosloví. Pocházeli všichni odněkud z Boskovic. Pan kaplan Šmíd byl mladý a agilní, zvával jemnické studenty z gymnázia na faru, kde se konaly semináře z jakési filozofické a teologické propedeutiky. Trvalo to pár týdnů nebo měsíců. Pak to někdo udal, k profesorovi Janků se to doneslo, a kaplan Šmíd ho v Moravských Budějovicích vyhledal, aby celou záležitost pacifikoval. Ututlalo se to, a hlavní poučení z toho zůstalo, že opatrnosti není nikdy dost. Ještě si pamatuji, že syn jemnického kostelníka, který byl také budějovickým studentem a kádrově to měl nepochybně dost polepené, si dal zvláště hodnotný závazek – že prostuduje celé sebrané spisy Klementa Gottwalda.

 

Gymnaziální duch přežíval v torzu elektivní latiny, na kterou jsem se přihlásil (alternovala s deskriptivní geometrií, která se tehdy považovala za nezbytný základ studia inženýrství). Mne rýsování výkresů nelákalo. Vyučoval ji výtvarník profesor Zahrádka, známý z někdejší primy. Latinu učil dějepisec profesor Benda, dojíždějící z Jihlavy. Býval naším třídním než ho vystřídal nově nastoupivší profesor Kunst z Jaroměřic. Učil češtinu a snad i ruštinu. Sympatický, s moderním kamarádským přístupem ke studentům. Užíval si jako kantor taky svoje, kvůli tomu, že chodil do kostela (to jsem se dověděl až mnohem později; s takovou osobnostní charakteristikou se tenkrát nikdo nechlubil).

 

Ruštinu, což byl tenkrát velký předmět, dotovaný velkým počtem hodin, učil profesor Svoboda, ředitel gymnázia. Vysoký, s náramným kudrnatým účesem,(5) který občas porovnával s podobně bujným vlasovým obrostem spolužáka Zdeňka Svobody. Možná v představě, že svobodovství nějak souvisí s vlasatostí. V téhle soutěži já už tenkrát měl jenom pramalou šanci uspět.

 

Češtinu a chvíli i němčinu učila profesorka Sobotková, které jsem pod kůži nikdy nepronikl. Byla studená, zatajila nám v němčině pasivní slovesné tvary, což mi dodnes chybí. Nebyla to ovšem jenom její vina; tu měl hlavně Nejedlý, protože nám jeho nedomyšlená reforma studium o rok, a tedy i ony německé pasivní slovesné tvary, zkrátila. Evergreenem české literatury byl Alois Jirásek, Nejedlého oblíbenec. Ze světové literatury jsme se nedověděli prakticky nic. Němčina se taky dost odbývala, konec konců tehdy nebyla ke studiu jazyků žádná velká motivace. Proletáři všech zemí se měli spojovat, s možností jejich dorozumívání se však jaksi nepočítalo. S touhle nenáročnou výukou jazyků jsem problémy neměl. Taky jsem se toho ovšem moc nenaučil.

 

Matematiku a fyziku učil profesor Vlastimil Janků, tehdy jen málo opeřený. Trochu svérázná figura, později, na konci našeho studia, se studentům přiblíživší také tím, že se ucházel o přízeň jedné z našich spolužaček, Marie Navrátilové z Budče. Později si ji vzal; gymnázium opustil, hodlaje dělat kariéru na brněnské vojenské akademii, kde samozřejmě matematika a fyzika taky potřebovali. Maršálskou hůl ve své torně však nenašel. V sedmdesátých letech jsem se s ním potkával v Praze Na Florenci, ve Výzkumném ústavu inženýrského studia, v rámci společného výzkumného programu měření znalostí a schopností, vlastně matematického modelování učení.

 

Chemie byla doménou profesora Šmída, který byl, myslím, absolventem techniky s titulem inženýra. Se studenty se přátelil, uměl si získat jejich přízeň. Později byl po řadu let ředitelem ústavu.

 

Zpestřením studentského života býval podzimní výskyt slintavky hovězího dobytka. Držela se karanténa, takže jsme nesměli dojíždět z domova. Táta mi musel sehnat v Moravských Budějovicích kvartýr. Jezdili jsme tehdy z Louky do stejného ročníku dva, já a Honza Habr. Docela obstojný sportovec, lepší než já, kterého sport nijak nebavil. Jednu zimu jsme tak bydleli v Moravských Budějovicích dokonce spolu u jedné starší paní.

 

Svérázné bylo naše stravování. Jako rodinní příslušníci samozásobitelských rodin jsme neměli potravinové lístky (byly v oběhu až do měnové reformy na jaře 1953). Proviant jsme si museli vozit z domova každou neděli odpoledne, na celý týden. Jídelníček neskýtal nijak pestrý výběr; množství bylo ovšem přiměřené naší pubertální žravosti. Čtyřkilový bochník chleba, bramborové knedle velikosti menších dělových koulí, něco buchet a krabice vajec. Cikorku nám ráno vařila bytná; měli jsme tedy ubytování typu B+B, bed and breakfast. Obědy sestávaly z předplacené polévky v jídelně a pár krajíců chleba.

 

Z Jemnice s námi dojížděl ještě Radek Liščák, syn čalouníka a sedláře, který mému tátovi opravoval koňské postroje. Do chodby Dvořákovic domu jsme si s Honzou Habrem ukládali kola, takže vlak jsme pak dobíhali ve třech. Spolu s Milošem Nevrklou, který dojížděl ze znojemské strany, patřil Radek k třídním dlouhánům. Taky sportovcům. Do jemnického vlaku v Třebelovicích přistupoval Pepek Křivan, který vlastně také patřil k naší jemnické skupině. A jedna z množiny třídních Marií, Mařenka Tříletá, výborná studentka, tichá a nenápadná. Ze Slatiny dojížděli Franta Jindra a Vláďa Přinesdomů. Některé zimy i oni přezimovali v Moravských Budějovicích. Držívali jsme spolu partu, my z Louky a oni ze Slatiny.

 

Od Jaroměřic dojížděly vlakem Eliška Loucká, která dala před sextou přednost vdavkám, a Marie Procházková. Odněkud z té strany dojížděla další Marie, tentokrát Burdová, která působí dlouhá léta v Třebíči, kde je oporou tamní literární skupiny. Z Martínkova (či z Domamile), někdejšího působiště kukátkáře Václava Kosmáka, pak Lída Svobodová. Z Litohoře dojížděli na bicyklech s Mařenkou Metalovou Mařenka Vrátná (velkorysosti jejího otce vděčím za to, že jsem nebyl ze školy vyloučen za jeden klukovsky pitomý kousek, kdy jsem ji na pochodovém cvičení trefil hroudou do oka) a Tonda Petrů. O kousek dál to z Jakubova měla Marie Dvořáková.

 

Z budějovických docházeli Stáňa Habrová (jednu zimu jsem bydlil naproti domku jejích rodičů u jedné naší vzdálené příbuzné), Milan Durda (třídní sportovec, taky dlouhán, přezdívaný mlok), nejblíž to měl hned pod školní budovou bydlící Vláďa Bärtl (třídní a vlastně gymnazijní meteorolog, denně sbírající informaci o mocnosti lokálních srážek, kteroužto bohumilou činnost mu kazili škodolibí kamarádi, kteří zneužívali sběrnou srážkovou nádobu k účelu nikoli meteorologickému), Karel Achrer a Milan Valach. Tomu jsem nějakou dobu dával kondice. A už zmíněný kudrnatý vlasatec Zdeněk Svoboda. Už nevím, odkud pocházela Olga Srbová, po jejíž nevelké, ale pěkně tvarované postavičce se mnohý z nás nenápadně ohlížel, když se nekoukala. Náhoda způsobila, že se v naší nepočetné třídě sešly tři dvojice stejného příjmení: Dvořák – Dvořáková, Habr – Habrová, Svoboda – Svobodová.

 

Někteří studenti se třídou jenom krátce mihli. Pozdější voják Adolf Čapek, kvůli prodělané žloutence s námi maturovala o rok později kolegyně z vyššího ročníku Šárka Vorlíčková. Její otec vyučoval tělocvik a hudební výchovu (a snad i zeměpis). Byl to prima chlap, který neváhal studentovi poradit či pomoci. Z Jemnice s námi nějakou dobu dojížděla i Zdena Slabá, která musela ústav opustit, když komunisti zavřeli jejího tátu, který se bránil ožebračení při nuceném převodu jeho obchodu do komunálu.

 

Ke společenskému životu patřily podzimní bramborové brigády a letní selekce brambor. Selekce negativní, jejímž principem bylo likvidovat v bramborových řádcích soukromých i jezeďáckých polí keře napadené virózou a cizí, do sadby nepatřící odrůdy. Ve stodolách a osamělých kolnách uprostřed polí jsme se vzdělávali četbou sešitů Brehmova Života zvířat. Dodával je kolega Bohdan Dvořák, už tehdy se zajímající o zoologické a veterinární záležitosti.

 

Pokud jde o mezilidské vztahy, pěstovalo se tenkrát jakési socialistické puritánství. Samozřejmě hodně kořeněné farizejstvím, jako ve všem ostatním. Nicméně, stříbrný vítr tenkrát moc nefoukal.

 

Občas jsem se pokoušel psát verše. Nepoučený, nesčetlý, protože to, co se jako oficiální socialistická poezie předkládalo, ke čtení nebylo. Stanislav Neumann, Marie Pujmanová, Pavel Kohout, novodobý Nezval – prolhanost a křečovitý optimismus byly pro každého páriu socialistické společnosti průhledné a nepřitažlivé.

 

V září 1953, na začátku maturitního ročníku (i čtyřleté gymnaziální torzo se o rok dále zkracovalo, s vidinou přiblížení se k sovětským desetiletkám, tam považovaným za střední školy, stachanovsky zkrácené oproti třináctiletým středním školám na západě a kdysi i u nás) jsem se neoficiálně dověděl, že mám být ze školy jako syn kulaka vyloučen. Spolu s Bohdanem Dvořákem z Jemnice. Jako syn vesnického boháče (já), a městského boháče (on). I tohle bylo tehdy součástí sociální stratifikace, s dopady do druhého kolena. Hříchy otců byly podle komunistické ideologie dědičné (jakkoli o tom nic nevěděl Gregor Mendel, absolvent staré olomoucké univerzity z roku 1843, kterého celý vzdělaný svět považoval za zakladatele genetiky). Ovšem, podle akademika Trofima Denisoviče Lysenka a profesorky Olgy Borisovny Lepešinské hříchy otců dědičné byly. Získané vlastnosti se podle nové sovětské genetiky dědit měly. Nad tím zaplakal i český lékař Jan Evangelista Purkyně, kterému tak znehodnotili jeho slavné Omne vivo ex ovo.

 

Půl roku předtím než mělo dojít k našemu vyloučení, došlo k událostem mnohem dalekosáhlejším. V měřítku československém, ale hlavně světovém.

 

V březnu 1953 zemřel komunistický diktátor, jinými přezdívaný učitel národů, Josef Vissarionovič Stalin. Původním jménem Džugašvili z Gruzie. Než jsme se u nás rozkoukali a věrným soudruhům oschly slzy lítosti, následoval ho do pekel Klement Gottwald, někdy nazývaný malý Stalin. Cestou z moskevského Stalinova pohřbu umřel, v Košicích. Vykládalo se potom, že košický patolog nebyl dost bolševicky bdělý a napsal do pitevního protokolu podle pravdy, že causa mortis byly pozdní následky syfilitidy. Měl prý s tím později kádrové potíže.

 

Krátce nato byla u nás vyhlášena měnová reforma. V té se proslavil svou komunistickou prolhaností čerstvě zvolený prezident republiky Antonín Zápotocký. Tím, že její možnost do poslední chvíle zapíral, aby co nejvíc lidí zmátl a partaji i státu nahrabal. Občané byli cynicky oškubáni za doprovodného farizejského předstírání. Pracující v Plzni a Škodovce se mu odvděčili jednou z prvních protibolševických vzpour. Tohle komunistické předstírání už otevíralo oči mnohým. A možná trochu přispělo i k tomu, že k našemu vyloučení z gymnázia nakonec nedošlo.

 

I odmaturovat nás v červnu 1954 nechali. Rok 1951 se neopakoval. Jak jsme se později dověděli, leckomu i z tehdejších horlivých sekernických soudruhů profesorů se jejich zbabělý čin, který provedli maturantům z jednapadesátého, rozležel v hlavě.

 

Ještě před maturitou si nás dva, mne a Káju Achrera, zavolal ředitel Svoboda do ředitelny, aby nám rozmluvil přihlášky námi podané na filozofii do Brna. Výměnou za přihlášky na VŠE, Vysokou školu ekonomickou v Praze, kam tehdy na kapesní fakultu statistiky spíše dělali nábor. Já poslechl, Kája ne. Mohl si to dovolit, kádrové potíže neměl. Na VŠE mne o pár týdnů později přijali bez zkoušek.

 

S moravskobudějovickým reálným gymnáziem se mé cesty tehdy rozešly, abychom se potkávali až po letech při setkání abiturientů. Poprvé někdy kolem bouřlivého roku osmašedesátého, kdy se zase lámal chleba. Ale to je už jiná historie.

 

K jednomu mému setkání s Moravskými Budějovicemi došlo kupodivu v Praze a v Olomouci. V raných devadesátých letech jsem dva roky vykonával funkci prorektora pro vědecké a výzkumné záležitosti na Univerzitě Palackého – a opakovaně se setkával se svým kolegou v téže funkci na Univerzitě Karlově. Byl jím histolog, člen první pražské lékařské fakulty, profesor Lojda. Histolog světové pověsti – a také absolvent moravskobudějovického gymnázia. Dokonce mám fotografii, na které mi v zastoupení rektora Univerzity Karlovy předává v aule Karolina v roce 1991 diplom doktora věd, DrSc. Na olomoucké lékařské fakultě jsme spolu jednou zahajovali celostátní histologickou konferenci, on v pozici předsedy Československé společnosti histologické, já s řetězem pověřeného prorektora na krku. Životní cesty se kříží všelijak. Taky s jedním starším moravskobudějovickým kolegou jsem se tak trochu v Olomouci později potkal, jmenoval se Flíček, vystudoval asi AMU, a v olomouckém divadle působil nějakou dobu jako dramaturg.

 

Vyměnily se generace, studentské i profesorské. Na několika prvních setkáních naší třídy, které jsme konávali po pěti letech, se některý z pánů profesorů ještě zastavil na sklenku, což později přetrhl neúprosný a nepodplatitelný čas. No a teď si budeme držet nejenom palce, abychom se dožili gymnaziální stovky. V roce 2011.

 

Nejsem nijak na oslavy výročí vysazený, ale přece jen… Tátovi a mámě jsem napsal k jejich nedožitým stovkám (2003 a 2005) po fejetonu. Taky jako poděkování za péči, kterou museli vynaložit i na moje moravskobudějovické dojíždění. I tyhle drobné texty by měly něco říci o tehdejší době.

Česká spravedlnost je dáma s vlečkou hodně ucouranou. Že by ji někdo v dohledné době vypral, se příliš nezdá. Čistého vína nikdo v justičních palácích nenaleje. České soudnictví se pohybuje ztuha, ještě vězí příliš hluboko v bahně komunistických zvráceností. Právnický stav nebo třída, chcete-li, ve značné míře reprodukuje samu sebe. To je logika, která zdůvodňuje, proč není justice schopna trestat zločiny za komunismu komunistickými soudci spáchané. Ruka ruku myje, vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá. A taky příbuzného, známého nebo třeba toho, kdo na mne něco z minulosti ví. To je síť, pavučina, která pevně drží a špatně se rozšmodrchává. A to nemluvím o množství a kvalitě zákonů, které produkují a schvalují parlament s prezidentem. Být tohle potrava pro lidské žaludky, měl by z ní vředy každý druhý občan.

 

Příběh bratrů Mašínů a jejich druhů, kteří si v první polovině padesátých let prostříleli cestu z Československa do západního Německa. Příběh opravdových lidí. Jejich otec, prvorepublikový důstojník, byl zatčen a po krutých výsleších fašisty popraven a stal se symbolem hrdinného protiněmeckého odboje. Jeho synové, když jim poměry po komunistickém převratu manifestovaly podobnost s nacistickou diktaturou, se rozhodli, že nebudou pasivně přihlížet. Proti teroru mocných zahájili teror bezmocných – s cílem uniknout na svobodu.

 

Diskuse o právu počínat si takhle se vede dodnes. Došlo totiž k tomu, k čemu nemohlo nedojít – když se kácí les, lítají třísky. A lámou i poškozují se stromy pod mírou kácení, jak ví každý, kdo někdy stromy kácel. K úhoně přicházejí nejenom vojáci a lidé za ochranu tyranů placení. Člověk bojující o svou záchranu není ohleduplný – to je zákon přímo fyzikální. Jinak už předem prohrál. Jeho teror ovšem nesmí být samoúčelný; musí být zaměřen proti tyranům. Problém oprávněnosti volby teroru je obecný. Ostatně, i v této zemi komunisté zlehčovali hrdinství českých parašutistů, vyslaných z Londýna zabít Reichsprotektora Reinharda Heydricha. Svou kritiku stavěli na faktu, že za oběť teroru heydrichiády padly tisíce nevinných.

 

Vdova po Heydrichovi jistě až do své smrti české teroristy zatracovala. Pro ni byl její muž, objektivně masový vrah a hybná síla přípravy holocaustu, obětí. Dnešní doba hlav spíše vychladlých jenom s obtížemi chápe, že jsou situace, kdy má slovo pomsta své plné oprávnění. Kdy postoje soudců v talárech připomínají mražené psí konzervy. Platí to nejen pro krutá léta padesátá, ale i pro celý odboj, nazývaný odbojem třetím, protikomunistickým. A který znehodnotili a znehodnocují lžiodbojáři, bývalí komunističtí bossové a jejich přitakávači, po převratu na sebe navěsivší fábory nejrůznějších politických stran. A právě zmatky, předstírání a lži jsou to, co rozmazává hranice mezi statečností a zbabělostí, oprávněnou pomstou a patologickým terorem ideologických zvrhlíků.

 

Profesor  RNDr. Stanislav Komenda, DrSc., absolvent Gymnázia v Moravských Budějovicích v roce 1954, pracoval 50 let na Lékařské fakultě Palackého univerzity v Olomouci.

 

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.