turec1
18.4.2017
Kategorie: Společnost

Turecko na cestě k novému osmanskému chalífátu

Sdílejte článek:

LUBOŠ ZÁLOM

Referendum v Turecku posílilo postavení prezidenta Erdogana a zasadilo tak další ránu tamnímu už tak dost vratkému sekulárnímu systému. Erdogan se v podstatě stal novým islamistickým chalífou.

Nejde ani tak o to, zda je turecké referendum výsledkem jakéhosi demokratického procesu, vůle tureckých občanů, a zda tudíž vyjadřuje jejich podporu současnému prezidentu – ostatně výsledek referenda byl velmi těsný, a žádný jednoznačný politický postoj turecké veřejnosti z něj vyvozovat nelze. Čísla však platí a poskytují prezidentu Erdoganovi posvěcení jeho dalších kroků a těsný výsledek zcela jistě nebude pokládat za signál k umírněnosti.

Ačkoliv samotný mechanismus referenda lze pokládat za demokratický (třebaže už se ozývají hlasy o manipulacích), to, co umožňuje, bude spíše popřením demokracie – už proto, že Turecko pod Erdoganovou vládou základní nutnou charakteristiku demokracie popírá: právo být opozicí a vyjadřovat nesouhlas. Stát, kde jsou opoziční politici a nepohodlní novináři zatýkáni (za posledních 15 let 23 zabitých novinářů a 79 uvězněných) a demonstrující občané rozháněni vodními děly, nelze považovat za plně demokratický, a za svobodný už vůbec ne – a je s podivem, jak hladce taková politika Turecku prochází, zvláště v kontrastu ku všeobecnému mezinárodnímu rozhořčení nad podobnou praxí v Rusku.

Cílem Erdoganovy politiky je vytvořit z Turecka mezinárodního vůdce jeho regionu i celého islámského světa a v podstatě obnovit turecký vliv v síle bývalé osmanské říše – což byl ve své podstatě nejbrutálnější chalífát tehdejšího světa. Má k tomu nejlepší předpoklady. Narozdíl od Saúdské Arábie i Íránu platí Turecko za spolehlivého spojence, s nímž nikdy nebyly navenek žádné problémy a řádně plnil své závazky v rámci NATO. Turecko má nálepku civilizované, západně orientované, a stále ještě sekulární země. Přesto však hraje svoji vlastní hru a podporuje, mimo jiné, Islámský stát proti sekulárnímu (třebaže autoritářskému) režimu prezidenta Asada, útočí na kurdské bojovníky, kteří vzdorují džihádistům IS, podporuje palestinské hnutí Hamas a různé odnože Islámského bratrstva v Africe i na Blízkém východě. Nelze se tomu divit – Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje v podstatě vznikla spojením stran a hnutí se silným napojením na Muslimské bratrstvo a na jeho tureckou pobočku Milli Görüs.

Prezident Erdogan se dlouhodobě snaží ovlivňovat politické dění v Evropě, zasahovat, vměšovat se, klást si nároky – a vychází mu to. Např. v loňskému roce na Erdoganům nátlak schválila kancléřka Merkelová soudní stíhání televizního komika Jana Böhmermanna za údajné zesměšňování tureckého prezidenta. Tureckou menšinu v evropských zemích, zejména v Německu, vidí Erdogan jako svoji pečlivě budovanou kolonizační armádu. Turkové v EU by, dle jeho slov, měli mít co nejvíce dětí – a pak jim bude patřit budoucnost Evropy. Nadto hrozí, že znovu nechá do Evropy proudit statisíce muslimských migrantů.

Posílení moci posvěcené demokratickým procesem referenda je jen dalším dílkem do mozaiky. Co bude následovat? Další referendum, jehož prostřednictvím turečtí občané umožní odsuzovat Erdoganovy politické odpůrce k smrti? Lze to očekávat.

Máme zde zemi, která pod vedením svého prezidenta postupně demontuje sekulární politický systém a nevyhnutelně směřuje k nějaké formě teokratické totality, a zároveň se chová sebevědomě a výbojně vůči Západu – zatímco západní státy ji tvrdošíjně pokládají za svého partnera a spojence.

Tento pohled na Turecko je nutné přehodnotit: Turecko je spíše soupeřem, nikoliv spolehlivým partnerem, s nímž bychom sdíleli hodnoty a cíle. Prezident Erdogan má cíle své vlastní – a lze se právem obávat, že jsou s hodnotami a cíli nositelů západní kultury v příkrém rozporu.

Místo toho se však vládci EU s Tureckem pokoušejí normálně jednat a ukazují svoji slabost a ohebnost. Turecká snaha vymoci si na EU výhody a speciální zacházení, třeba s použitím výhrůžek a vydírání migrační vlnou, nenachází na straně evropských politiků patřičnou odezvu. Jestliže lze Turecko pokládat za nově se etablujícího islamistického hegemona, západní země vůči němu projevují stejnou míru ustrašenosti, díky které se dříve staly tak silnými zeměmi Írán a Saúdská Arábie, v jejichž režii se dnes odehrává kulturní i násilný džihád islámských fanatiků vůči Západu.

Podobně lze pohlížet i na turecké členství v NATO. Jestliže je dnes Turecko kryptototalitním státem, na jakém principu lze jeho členství obhájit? Argumentace důležitou strategickou polohou vůči Rusku je podle mého názoru velmi slabá. Jestliže důvodem vzniku NATO byla snaha o zadržení mocichtivé a rozpínavé totalitní ideologie – tedy komunismu – čím lze obhájit členství země, která se sama začíná definovat totalitní ideologií – tedy v případě Turecka islamismem? Zůstane-li Turecko členem NATO, znamená to, že ostatní členské země jeho politické a ideologické ukotvení pokládají za přijatelné a jeho samého za spolehlivého vojenského spojence?

Co tedy znamená výsledek tureckého referenda pro nás, pro Českou republiku? Závěry jsou jednoznačné. Tlak Turecka vůči Západu a zejména slabé EU bude bezpochyby pokračovat se stále větší razancí a nekompromisním sebevědomím. Turecko se stane, po Íránu a Saúdské Arábii, dalším státem prosazujícím na mezinárodním poli islamismus jako životaschopný a progresivní politický směr, třebaže jeho cesta k islamismu a konkrétní politika bude nejspíš na první pohled civilizovanější, než co si představíme pod islamismem prosazovaným Saúdy nebo íránskými ajatolláhy.

Budeme-li i nadále členy EU, podílíme se tak automaticky i my na jakýchkoliv projevech appeasementu vůči turecké mocichtivosti, a zároveň je i vůči nám namířen turecký nátlak, aniž bychom byli schopni, proti politkům jako je Merkelová či Juncker, prosadit a obhájit opačný postoj. Kyselé ovoce ustrašené politiky EU tak nevyhnutelně sklidíme i my. Přibývá tím další pádný důvod k co nejrychlejšímu opuštění EU.

V případě našeho vztahu k Turecku v rámci NATO je to o něco složitější. Protože NATO je účelovým vojenským uskupením, nikoliv institucí s nějakými dlouhodobými politickými ambicemi, naše členství v NATO je určeno účelem jeho existence. A tedy si musíme položit otázku, zda členství v NATO zvyšuje naši obranyschopnost a zajišťuje nám bezpečí před případnou agresí zvenčí. Znamená NATO obranu západních hodnot před vojenským útokem nositelů hodnot opačných? Je třeba se obávat ruské rozpínavosti? A islámské rozpínavosti? A pokud nás má NATO chránit před případnou ruskou agresí, zatímco obrana před islamistickou agresí bude značně ztížena, vzhledem k tomu, že druhá nejsilnější armáda NATO podléhá islamistickým politikům, k čemu takové obranné společenství je?

Situace nabízí pouze dvě východiska: buď se podaří Turecko z NATO vyloučit, což je však velmi nepravděpodobné, vzhledem k jeho poloze vůči Rusku, nebo je načase naše vlastní členství v takovém svazku, v němž druhého nejsilnějšího člena představuje islamistická despocie, důkladně přehodnotit a znovu si spočítat všechna pro a proti.

Prezident Erdogan, jehož americký expert na islám Daniel Pipes charakterizuje jako „islamistu druhé generace, chytřejšího a dlouhodobě nebezpečnějšího než byl Bin Ládin“, dobře ví, co chce, a pokud Západ neopustí svoji sebezničující politiku appeasementu vůči islamismu, nebude mu prakticky nic stát v cestě.

Politiku prezidenta vládnoucí nejsilnější armádou v této části světa a mezi jehož výroky patří např. „není žádný umírněný islám a radikální islám, je pouze islám“, nebo „mešity jsou naše kasárny, minarety jsou naše bajonety, a věřící jsou naše armáda“, pak dříve či později, pocítíme i sami na sobě.

lubos-zalom8847970_0

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2017: *****

Hana Lišková 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Tomáš Foldyna 1215,14 Kč, Martin Pavlíček 1000,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, David Kostelník 500,- Kč, Daniela Janková 100,- Kč, David Bezdek 150,- Kč

***** Celkem za měsíc: 4 715,14 Kč *****

Děkujeme!


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (16 votes, average: 4,81 out of 5)
Loading...
loading...
28 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.