26.10.2013
Kategorie: Historie

Třináct dnů svobody, kterou komunisté utopili v krvi

Sdílejte článek:

MIROSLAV VÁCLAVEK 26|10|2013

„Ve zprávách československých diplomatů, organizátorů oné hospodářské pomoci či dopisovatelů čteme, že se po Budapešti raději pohybovali ve vozech pod vlajkou Červeného kříže než pod československou vlajkou, neboť Čechoslováci zde byli víceméně oprávněně obviněni z toho, že vlastně jsou jediní ve střední Evropě, kteří výrazně podpořili Sověty při agresi vůči revoluci,“ historik Vladimír Nálevka o maďarské protikomunistické revoluci v roce 1956.

 

 

Je tomu dnes padesát sedm let, kdy si připomínáme den krvavého zúčtování s brutálním komunistickým režimem v tehdejším Maďarsku s následnou ještě krvavější odvetou na těch, kteří se zbraní v ruce povstali proti rudé tyranii. Nejedná se sice o nějaké kulaté výročí, ale ty, kteří poprvé pořádně zatřásli sovětským panstvím v jimi dobyté Evropě, je třeba si připomínat stále, rok co rok.

 

Tehdejší východní blok Sovětským svazem anektovaných států, ponechaných pod správou tamějších komunistických loutkových vlád řízených z Kremlu, byl spálenou zemí. Obrovské území, které po válce připadlo sovětskému impériu, bylo po jeho vzoru obehnáno ostnatým drátem a změněno na špinavou, beznadějnou a chudou zónu, zmítající s v hospodářském, mravním i duchovním úpadku a jehož hospodářství vysával vyhladovělý obr na východě jako upír.

 

Kdysi krásná a výstavná města symbolizující rozkvět, kulturu a prosperitu se propadla do šedi, z níž na chodce ukapával jed všudypřítomných hesel a z fasád domů, dolů do ulic shlížel asiatský obličej poďobaného Džugašviliho vulgo Stalina. Kdysi bezstarostné hovory sousedů a známých, se změnily na nervózní zjišťování, zda jim není přítomno ucho udavačovo a občana uchopila pod krk pevná ruka strachu, na němž komunistická diktatura stojí.

 

Ale ani tak se celé národy nedaly zastrašit a povstávaly proti těm, kteří změnili jejich svět na jeden ohromný koncentrační tábor táhnoucí se od dálného východu, do srdce Evropy. Vlna solidarity s poznaňským protikomunistickým povstáním v červenci 1956, se převalila bez jakékoliv odezvy apatickým Československem a rozlila se Maďarskem.

 

Když 16. října 1956 vznesli v Szegedu své požadavky na řešení těch nejpalčivějších problémů, jak ekonomických, tak politických maďarští studenti, nezdálo se ale ještě, že věci příští naberou obrat k revoluci. Ta vypukla 23. října 1956, kdy na dav desítek tisíc lidí shromážděný k protestnímu pochodu za svobodu a obnovení skutečné maďarské státní existence, zahájili u maďarského rozhlasu palbu příslušníci komunistické tajné policie ÁHV, neboť zástupci studentů měli v úmyslu přečíst v rozhlase své prohlášení se svými požadavky na komunistickou moc.

 

Ztráty na životech svých dětí, ale Maďary nezastrašily, naopak. Během několika hodin se ulice zaplnily lidmi a za dva dny zažila Budapešť půl milionovou demonstraci u budovy parlamentu, při níž došlo na další pokus o zmasakrování protestujících ze strany komunistické státní police i sovětských okupačních jednotek, tentokrát se stovkami mrtvých, na straně protestujících.

 

To byla poslední jiskra, která přivedla k výbuchu nashromážděný sud střelného prachu a vedla k odplatě za teror, kterého se na svém lidu dopouštěla komunistická moc. Během několika hodin se lidé vyzbrojení prozatím pouze slovy zorganizovali, vylomili vrata muničních skladů a ozbrojili se skutečnými zbraněmi. Začala maďarská revoluce.

 

Oddíly maďarských revolucionářů dobyly a obsadily budovy rozhlasu i sekretariátů komunistické strany, včetně služeben ÁHV, jejíž členové odpovědní za masakry a dlouholetý třídní teror páchaný na nevinných lidech, byli na místě po zásluze zlikvidováni.

 

Na ulicích začalo lidové zúčtování se všemi přisluhovači komunistického režimu, tedy s udavači, komunisty i příslušníky represivních složek, kteří byli lidmi rozvěšeni po kandelábrech tam, kde byli jimi rozpoznáni a za své zločiny i odsouzeni a zároveň byly revolucionáři otevírány věznice i komunistické mučírny a osvobozovány tisíce obětí zrůdné marxistické ideologie.

 

24. října 1956 se do bojů proti maďarským povstalcům zapojily jednotky Rudé armády dislokované v Maďarsku a pokusily se ho utopit v krvi stejně, jako všechna povstání předchozí, k nimž ve východním bloku došlo před touto revolucí.

 

Za pomoci 6 000 sovětských vojáků, 290 tanků, 120 obrněných transportérů a 156 děl, započal Sovětský svaz operaci, jejímž cílem bylo povstalecké jednotky zničit dříve, než tato revoluce přeskočí z Maďarska do okolních zemí a tento požár nakonec zachvátí celé jejich evropské državy.

 

Tak začala bitva o lidskou svobodu.

 

Mezitím Imre Nagy sestavil vládu, která začala vyjednávat o stažení sovětských vojsk z Maďarska a nastoupení jeho cesty k trvalé svobodě. Za těchto okolností nastalo po prvních střetech s prozatím silnějšími povstalci stahování sovětských vojsk z budapešťských ulic, což ale znamenalo pouze to, že tyto jednotky budou nově zformovány a posíleny, aby poté opět vyrazily změnit město v rozvaliny.

 

30. října tak byla Budapešť svobodná a komunistickou moc připomínaly pouze hroby jejích obětí. Imre Nagy vyhlásil návrat politického pluralismu a vytvoření koaliční vlády ze znovuobnovených stran, která bude vládnout až do svobodných voleb.

 

1. listopadu pak Maďarsko vyhlásilo neutralitu a vystoupilo z Varšavské smlouvy, přičemž požádalo o pomoc mezinárodní společenství, při obraně nově vzniklé maďarské demokracie.

 

V té době však již bylo rozhodnuto o rozdrcení protikomunistického povstání a celá vojenská operace nazvaná Smršť, nebyla svěřena nikomu menšímu, než propagandou tolik opěvovanému Žukovovi, jehož jedinou odborností, byla jeho brutalita a bezohlednost, s níž přistupoval k plnění Stalinových rozkazů.

 

4. listopadu 1956 pak byla celá tato mašinerie uvedena do chodu a na 50 000 příslušníků maďarského hnutí odporu, v oné době již neutrální, nezávislé a svobodné země zaútočily statisíce hrdlořezů v sovětských uniformách, těchto jednotek:

 

2. gardová mechanizovaná divize

11. gardová mechanizovaná divize

17. gardová mechanizovaná divize

33. gardová mechanizovaná divize

128. gardová střelecká divize

7. gardová výsadková divize

80. výsadkový pluk

108. výsadkový pluk

31. gardová výsadková divize

114. výsadkový pluk

381. Výsadkový pluk

8. mechanizovaná armáda

38. armáda

13. gardová mechanizovaná divize

27. mechanizovaná divize

 

K tomu generálnímu tajemníkovi SSSR Chruščovovi nabídl československý prezident Antonín Zápotocký, vyslání československého dobrovolnického sboru, který by se po boku sovětských jednotek aktivně zúčastnil na zmasakrování maďarské revoluce, což bylo kukuřičným Nikitou, jak se Chruščovovi přezdívalo odmítnuto a tento Novotnému zadal za úkol pouze to, aby československé jednotky uzavřely hraniční linii s Maďarskem z důvodu politické profylaxe.

 

 

Okamžitě s maďarským povstáním se totiž v Polsku strhla bouře solidarity s Maďary a těmto byla Poláky poskytována lidová pomoc ve formě peněžních sbírek, nebo formování dodávek potravin. Přičemž země naše se stala předmětem obecného opovržení, za svůj aktivní postoj při podpoře následujících hrůz spáchaných jednotkami SSSR, což je zmíněno v počátku článku.

 

V beznadějném boji proti mnohonásobně většímu a krutému nepříteli padlo přes tři tisíce příslušníků povstalecké armády. V bojích v ulicích Budapešti docházelo k masovému vraždění civilistů, jejich upalování zaživa, nebo jen tak, dávkou ze sovětského samopalu.

 

„Nikdo se Rusům nechtěl vzdát. Když na barikádě padli dospělí tak nastoupily děti. Naše barikáda stála v horní části ulice. Když nastalo krátká příměří uprostřed boje, vzali jsme nádoby s vazelínou a tou jsme mazali dlažební kostky. Tanky po takto upravené dlažbě nemohly vyjet nahoru. Barikádu jsme bránili několik dní, ale vojenské přesile jsme nemohli vzdorovat. Některým chlapcům se podařilo uprchnout. Ti, které Rusové zajali byli postaveni před soud a komunistickou justicí byli odsouzeni k smrti. Protože nebyli plnoletí internovali je do speciálních lágrů. Popraveni byli v okamžiku kdy se dožili osmnácti let,“ vzpomínal György Cserhalmi na boje o svobodu v roce 1956.

 

Moci se ale opět ujali tam na tancích exportovaní vlastizrádci a nastala nová vlna třídního teroru a represí proti vlastnímu lidu, která vedla k uvěznění více než dvaceti šesti tisíc lidí v koncentračních táborech a k popravení více než čtyř stovek revolucionářů, včetně samotného Imry Nagye.

 

Do emigrace rovněž před komunistickým terorem a deportacemi do sovětských koncentračních táborů k nimž masově docházelo, uprchlo více než dvě stě tisíc lidí, jen aby zachránili holé životy a na dlouhá desetiletí se nad všemi sny o svobodě uzavřela hladina moře krve, v němž komunisté vykoupali Maďarsko.

 

Nakonec ale ani všechny zbraně, kterými se komunisté vyzbrojili, ani všechen ostnatý drát, kterým obehnali celé národy, ani všechen strach, kterým je ovládali, nestačily k tomu, aby si život nenašel cestu ke světlu, kterým je lidská svoboda a pomalu se tento svět začal rozpadat, až nadobro shnil.

 

Už v květnu 1989 Maďaři rozstříhali železnou oponu, což opět vedlo k uzavření naší hranice, tentokrát na žádost nejvyššího stranického vedení takzvané DDR, neboť tyto orgány měly oprávněnou obavu o to, že by se touto skulinou jaksi mohl ráčit vypařit její „lid“ a to směrem na západ.

 

Naše země jako tradičně, ke svému daru svobody přišla jako slepý k houslím.

 

Jeden den chodilo obyvatelstvo na oslavy VŘSR a den druhý vlály fangličky.

 

Proto nemáme ani ponětí o tom, jaká je cena svobody.

 

Tedy se o ní budeme muset poučit sami.

 

Třeba po volbách, které se ráčí nacházet na obzoru.

 

 

Miroslav Václavek, Šumperk

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 943,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (7 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.