19.3.2014
Kategorie: Politika

Třetině Čechů se nelíbí změna režimu a proč je to v Polsku jinak

Sdílejte článek:

LUCIE AMÁLIE SULOVSKÁ 18|03|2014

Třetina Čechů si myslí, že změna režimu se nevyplatila. Nijak mě to nepřekvapuje a údiv nad tím, že podstatná část naší společnosti by se bez váhání vrátila před rok 1989, nesdílím. Přesto jsem si velice ráda přečetla diskusi vztahující se k tomuto průzkumu, zejména tedy reakce těch, kteří se s onou třetinou ztotožnili.

 

 

Svůj názor obvykle nezastávají proto, že by podle nich mělo předlistopadové uspořádání společnosti nějaké citelné výhody obecně, ale proto, že polistopadové má nevýhody. Obvykle poukazují na nezaměstnanost, chudobu, kriminalitu a další aspekty, které za minulého režimu údajně neexistovaly. Zcela přitom ignorují fakt, že průzkum byl konán v několika postkomunistických zemích a nejlépe demokratizaci své země hodnotí – Poláci.

 

Polsko je přitom zemí, kterou nemalá část Čechů staví na úroveň Rumunska, lépe Ukrajiny. Tomu tak není, což potvrdí každý, kdo někdy zavítal do Varšavy, nebo do Krakova. Ale objektivně je Polsko považováno za zemi s nižší životní úrovní, z Polska každoročně odchází percentuálně mnohem větší množství emigrantů, než z České republiky, také průměrná mzda v Polsku je nižší, než v České republice (což je, nutno dodat, způsobeno částečně také množstvím lidí pracujících v zemědělství).

 

Přesto jsou Poláci mnohem spokojenější, než Češi a změnu režimu jich negativně hodnotí „pouze“ 12%. Z čistě materialistického hlediska to opravdu nemá logiku. Je-li téměř 30% Čechů nespokojených se změnou režimu, mělo by být toto číslo v Polsku logicky vyšší, vycházíme-li z faktu, že životní úroveň v Polsku je nižší.

 

Abychom pochopili, musíme se tedy zcela oprostit od klasických materialistických měřítek.

 

Proč to dává smysl

 

Poláci si svobodu vydřeli. První masový protest proti komunistické vládě se odehrál už roku 1956 a je znám jako Poznaňské povstání. Počty protestujících se odhadují na 100 000 Poláků, protesty si vyžádaly na straně protestujících mezi 60 až 80 mrtvými, zraněných bylo asi šest stovek. Na straně protestujících bylo 200 až 300 ozbrojených, kteří zabili několik členů bezpečnostních složek a armády a stovky z nich zranili. O jejich hrdinství se v Polsku nediskutuje. Češi se oproti tomu dodnes neumí vyrovnat ani se skupinou bratří Mašínů.

 

Řada menších protestů vyvrcholila na konci sedmdesátých let vznikem Solidarity, prvních nezávislých odborů v celém komunistickém bloku. Do jara 1981 vstoupilo do Solidarity neuvěřitelných 10 miliónů Poláků. Tak masové hnutí odporu nevzniklo v žádném z tehdejších států ve východním bloku. I poté, co bylo v Polsku vyhlášeno stanné právo, vůdci opozice byli pozatýkáni a Solidarita byla zakázána, pracovala protistátní hnutí se širokou podporou veřejnosti nadále v podzemí.

 

Polský katolicismus. Čechy obvykle vysmívaný a zesměšňovaný, ačkoliv Poláci nejsou o nic víc zbožnější, než třeba Američané. V průzkumu největší americké statistické společnosti Gallup vyjádřilo roku 2011 víru v jednoho Boha 91% Američanů, což je číslo, které se nijak drasticky nemění už od 40. let 20. století.

 

V Polsku je toto číslo buď stejné, nebo dokonce nižší, jelikož roli hraje tradiční, „zvykový“ katolicismus, který spíše než opravdovou víru zahrnuje konání rituálů.

 

Faktem však je, že právě polský katolicismus byl složkou, která nemohla být nikdy kompatibilní s komunismem. Papež Pius XII. již v roce 1949 stvrdil dekret svatého oficia, kterým vyhlásil automatickou exkomunikaci latae sententiae z církve nad každým, kdo vstoupí do jakékoliv komunistické strany na světě, případně ji bude aktivně podporovat. Tím postavil katolickou církev do opozice, a to i přesto, že se režim snažil aktivně získávat do svých řad kolaboranty z řad kněží (u nás lze za symbol této kolaborace považovat postavu Josefa Plojhara. Na něho se fakticky vztahovaly exkomunikace hned tři: 1/ exkomunikace kardinálem Beranem, 2/ latae sententiae za aktivní podporu komunistické strany, 3/ latae sententiae za přípravu legalizace do té doby nelegálních umělých potratů v Československu.)

 

Polská většina vždy vnímala komunismus jako něco, co není polské. Co bylo polskému národu vnuceno. Církev tak logicky stála na straně většiny, bránila ji, získala tím ještě větší národní charakter. A Vatikán toho využil. Když mladý kardinál Wojtyla odjížděl na konklávě s pár drobnými v kapse, jelikož více mu nebylo dovoleno z Polska vyvést, nepatřil mezi favority. Byl kompromisní volbou, když se ani jedné ze dvou skupin, které tvořili příznivci kardinála Siriho a příznivci kardinála Benelliho, nepodařilo zvolit svého favorita. Jeho volba však byla i jasným gestem vůči sovětskému bloku; podporou milionům katolíků „vězněným“ v církvi a víře nepřátelském žaláři. Větší „nakopnutí“ si polské protirežimní hnutí, už tak dost provázané s katolickou církví, nemohlo přát.

 

Reakce byla okamžitá. Počet bohoslovců v kněžských seminářích se zvýšil několikanásobně; na konci osmdesátých let kněžský boom dosahoval čísla, která vysoce přesahovala i ta předválečná (mnozí polští kněží působící v současnosti v České republice jsou právě důsledkem tohoto boomu). Katolická církev se stala národní sílou, před kterou se komunistický režim třásl možná víc, než kdy předtím.

 

Režim se bránil primitivně; v říjnu 1984 byl příslušníky tajné policie umučen kněz Solidarity, pater Jerzy Popiełuszko. Reakcí byla další statisícová protirežimní manifestace přímo na jeho pohřbu. Kříž položený na Popiełuszkově hrobě dodnes visí na zdi v polském Sejmu.

 

Zkrátka, polský národní charakter, který vždy spoluutvářela katolická církev, nikdy nešel dohromady s komunistickou ideou. Víra byla jednotící prvek, který národ tmelil a zanechal po sobě citelnou stopu v duši národa. Schválně, zeptejme se náhodných kolemjdoucích všech věkových kategorií v Polsku, kdo to byl Jerzy Popiełuszko. A zeptejme se v Čechách, kdo to byl Josef Toufar, nebo ještě hůře Jan Bula.

 

Komunistická strana fakticky zanikla. Nejlevicovější stranou v polském Sejmu je dlouhodobě Svaz demokratické levice (SLD). Tato strana je často označována za postkomunistickou, neboť do ní přešla část členů původní komunistické partaje. Několik členů si také vyměnili s antiklerikálním Hnutím Palikota, s nímž sdílí nemalou část potencionálního elektorátu. V posledních volbách v roce 2011 strana dosáhla výsledku 8,24% hlasů.

 

Strana se profiluje jako demokratická a levicová, název komunistická nenese, od minulého režimu se zcela distancovala, nevyznává žádnou kontinuitu s předrevoluční komunistickou stranou (narozdíl od české KSČM, která klidně slaví vznik partaje v roce 1921). Je sociálně levicově liberální, progresivistická i proevropská, programem v oblasti ekonomiky připomíná třeba ČSSD, sociálně se přibližuje třeba Straně zelených. Přesto existují snahy SLD zakázat.

 

I v Polsku existuje skutečná komunistická strana hlásící se ke svému historickému odkazu. Komunistyczna Partia Polski vznikla roku 2002 poté, co soud rozpustil a zakázal stranu Związek Komunistów Polskich „Proletariat”, přímou nástupkyni předrevoluční PZRP. Ani jedna z těchto dvou stran se nikdy nedostala do parlamentu a jejich podpora je mizivá.

 

 

Bezpečné otroctví a riskantní svoboda

 

Zdá se tedy, že Polákům nevyhovuje změna režimu proto, že by se jim vedlo citelně lépe, než Čechům, ale prostě proto, že od změny režimu neočekávali, že se jim povede lépe v materialistickém smyslu. Nebo to alespoň nebyla hlavní motivace. Svoboda se totiž nedá vyčíslit ani počtem rohlíků, které si člověk může koupit za průměrnou mzdu, ani počtem dovolených na Jadranu.

 

Rudá klec měla jistě své výhody; bylo kde bydlet (byť klícka byla možná malá a na příděl), pravidelně dorazilo krmení (byť třeba ne úplně to, na co byla chuť), občas se stačilo dostavit do manéže, všechna zvěř stejného druhu se měla přibližně stejně a ti, co měli volný výběh a lepší krmení, nebyli vidět, a tak se jim nedalo závidět. A když se zvíře chovalo slušně, nedostalo ani bičem.

 

Heslo o bezpečném otroctví a riskantní svobodě má svůj historický základ. Jedním z velmi moudrých a silných pro-otrokářských argumentů ve Spojených státech totiž bylo, že v případě, že otroctví bude zrušeno a pán propustí svoje otroky, tito, narozeni a vychováni v otroctví, se nebudou schopni zařadit do normální společnosti. Nebude se o ně nikdo starat, nebudou vědět, jak si obstarat zaměstnání, nebudou umět žít mezi svobodnými občany, zvrhne se to do práce na černo pod minimální mzdou, obchodu s prostitutkami, vytváření ghett, nezaměstnanosti, v konečném důsledku stoupne kriminalita.

 

To všechno skutečně nastalo a Amerika se s tím vypořádává až do současnosti. Přesto dnes už téměř nikdo nebude tvrdit, že otrokářství bylo lepší.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (12 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
2 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.