26.9.2015
Kategorie: Ekonomika, Politika

Totalitární tendence: „Západ“ před zrušením bankovek

Sdílejte článek:

PETR ROBEJŠEK 26|09|2015

Co by se stalo, kdyby bylo najednou zakázáno platit v hotovosti?  Že nic, protože stejně máte online-banking a kreditní karty? Tak přemýšlejte ještě jednou. Hotové peníze jsou klíčovou veličinou pro zachování svobody jedince a demokraticky zvolené vlády se je zdá se chystají zrušit.

Dluhy, jenom dluhy

Podle zprávy Mezinárodního měnového fondu (MMF) ze dubna 2015 leží v bankách eurozóny nevratné kredity (Non Performing Loans) v hodnotě 900 miliard euro. Většina těchto kreditů je zaknihována u italských a španělských, irských, řeckých a kyperských bank. K této sumě je třeba přičíst peníze eurozóny dosud potopené v Řecku, tj. zhruba dalších 300 miliard. Podobná situace je v Číně a ve Spojených státech.

Ze zprávy MMF dále vyplývá, že dluhy dosáhly globálně takový objem, že management zadluženosti států již nelze zvládnout a kdykoliv může dojít k tomu, že lidé začnou v panice vybírat své bankovní vklady.

Měnové instituce rozvinutých zemí se již po léta snaží stimulovat ekonomický růst tištěním peněz. MMF-report však říká, že miliardy napumpované do světové ekonomiky očekávaný efekt nepřinesly. Zpráva MMF také s pozoruhodnou otevřeností, že dosavadní globální tištění peněz nemělo na finanční trhy prakticky žádný (pozitivní) vliv; zejména nevedlo k očekávanému chování podnikatelů, totiž k investování do reálné ekonomiky (zdroj). Zřejmě neexistuje dostatek investičních příležitostí.

O to více profitovaly burzy, které však již dávno nejsou obrazem situace reálné ekonomiky. Burza se naopak, také „díky“ tištění peněz, stala špičkou ledovce virtuálního peněžního oběhu. Nadbytek levných peněz zatím vedl zejména k tomu, že se na dluh spekuluje na burzách a v ostatních virtuálních sektorech peněžního systému. Dokud si „investoři“ kupující akcie za vypůjčené peníze mohou být jistí, že přísun žetonů pro jejich ruletu nepřestane, tak hrají dále. Levně vypůjčené peníze slouží k riskantním spekulacím a přifukují bubliny, jejichž prasknutí se MMF právem obává. Riziko, že k tomu dojde den ode dne stoupá.

Čínští komunisté hrají na burze

Podle údajů Goldman Sachs investovala od začátku do poloviny září čínská vláda 236 miliard dolarů do akcii proto aby tak stabilizovala burzu; jenom v srpnu to bylo 94 miliard a konec intervencí není v dohlednu. Chování čínské vlády je dosti pozoruhodné. Vedení země vystupuje na burze vlastně jako spekulant, který uklidňuje menší spekulanty, protože se bojí jejich paniky.

Pozoruhodné je to, že se dosud udržení faty morgany významnějšího oživení ekonomického růstu očekávalo od nákupu  státních dluhopisů centrálními bankami. To však nepřineslo žádoucí výsledky. Zřetelně však již nestačí nakupovat bezcenné státní papíry a „stabilizovat “ tak jenom trh s dluhopisy tak jako to o překot dělá Evropská centrální banka. Pomocí státních zásahů se již musí stabilizovat dokonce i burza. 

Peníze, které vlády od roku 2007 vyplýtvaly na (nesystémovou)[1] záchranu bank a na (stejně nesystémovou) záchranu eura globální finanční situaci v nejlepším případě zmrazily v daném a neuspokojivém stavu. Gigantické sumy, kterých k tomu bylo zapotřebí  zatěžují státní rozpočty jako dluhy. Otázka zní, jak je splatit, nebo zda v tištění peněz pokračovat vstříc další, ještě větší finanční krizi.

Kdo to zaplatí?

Z analýzy MMF vyplývá, že jediní, kteří mohou dluhy  navršené neúspěšně operujícími politickými a finančnickými  elitami jsou daňoví poplatníci. Lze tudíž s velkou pravděpodobností očekávat, že se západní vlády v nadcházejících měsících a rocích zaměří na to,  jak sáhnout svým občanům ještě hlouběji do kapsy. Podle názoru MMF připadá v úvahu pouze zvýšení daní.  Jak to však provést, aniž by se tím utlumil již tak skomírající plamínek ekonomického růstu a nerozdmýchal již teď plápolající plamen odporu daňových poplatníků?

Zadluženost států se obvykle snižuje díky ekonomickému růstu. Tato cesta je momentálně spíše neschůdná, neboť ekonomický růst  globálně viděno buď stagnuje anebo (jako v USA) nedosahuje té úrovně, která by stačila ke splácení dluhů. Když vyloučíme tak drastické možnosti jak dluhy států odstranit, jako je měnová reforma nebo válka tak zbývá již jenom jedna cesta, finanční represe. Právě tento tah zvolily západní vlády a jak uvidíme později, hodlají jej obohatit o pozoruhodné varianty.

Finanční represe 

Pod pojmem finanční represe se tradičně skrývá celá řada opatření, která nutí občana chovat se proti jeho vlastním zájmům a investovat peníze do státních dluhopisů přesto, že mu to vynáší málo nebo vůbec nic. V podstatě se jedná o to, že státy umořují svoje dluhy tím, že drží výnosy státních dluhopisů nízko a přesto si vynucují, aby je střádalové kupovali.

Kupovat nevýnosné státní papíry se rozhodneme až tehdy, když nám opravdu nic jiného nezbývá. A přesně o to se vlády provádějící finanční represi ze všech sil snaží. Uzavírají všechny alternativní možnosti k uložení peněz, aby občanovi nezbylo, než si “svobodně“ vybrat státní papíry. Proto je pojem „represe“ velmi přesné označení toho, že se vláda vůči svým občanům chová násilně.   

K rozhodnutí koupit státní papíry tlačí střádaly opatření, jako třeba kapitálové kontroly a transakční daň na nákup akcií. Tyto a další zákroky slouží k tomu, jak znevýhodnit nebo zcela vyloučit všechny možnosti pro uložení úspor až právě na tu jednu.

Občané se však pochopitelně vzpírají dělat špatné obchody jenom proto, že jejich vůdci dělali po léta špatnou politiku. Tím spíše, že v éře minusových úrokových sazeb je výnos státních papírů zvláště zanedbatelný. Avšak jedinou únikovou cestou, kterou mají k dispozici je schraňovat peníze v hotovosti v sejfu nebo ve slamníku.

Chtějí nám vzít hotovost

A právě tomu chtějí teď politici udělat konec. Když se jim podaří prosadit myšlenku, že hotové peníze jsou nepotřebný, ba dokonce škodlivý anachronismus tak je samotná technika vytěsnění hotových peněz z finančního oběhu maličkost. K tomuto účelu může sloužit celý repertoár možností. Kupříkladu může být postupně snižována povolená nejvyšší úroveň plateb v hotovosti a zároveň mohou být staženy z oběhu velké bankovky. Hotovost se může „znehodnotit“ i tím, že ten kdo neplatí elektronicky zaplatí vyšší cenu. Stát také může uvalit daň na výběry hotovosti.

Zvláště jednoduchá a zákeřná metoda by bylo přenesení statutu právně uznaného platebního prostředku z hotovosti pouze na virtuální peníze. Bankovky by tak sice nebyly zakázány, ale nedalo by se za ně nakupovat. Pak by již zbývalo pouze to, jak zabránit nákupu ušlechtilých kovů, zejména zlata.  Snadno představitelné jsou v této souvislosti restrikce jako kamerový dohled, kontroly a odposlouchávání telefonů. Že to všechno je pouze spiklenecká teorie?  Že je něco takového vyloučeno? Bohužel nikoliv.

Ve Francii bylo rozhodnuto drasticky snížit možnosti platit v hotovosti, právě proto, aby se zabránilo útěku z bankovních kont. Austrálie je první země na světě, která chce zavést daně na bankovní vklady. Avantgarda totalitárního „nového skvělého světa“ podle Aldouse Huxleyho je v Evropě tradičně Švédsko. Tato země měla již v sedmdesátých letech svůj první totalitární nával. Zajímavě to popisují Roland Huntford, Wolfgang Scharrer (Wohlfahrtsdiktatur – Das schwedische Modell. 1973). Teď se ve Švédsku nejenom podřizuje svoboda slova kriteriím politické korektnosti, ale pracuje se i na studii na téma bezhotovostní společnost 2030 (“cashless society 2030″).

Rakousko, připravuje zákon, podle něhož to již není stát, kdo garantuje úspory, nýbrž pouze banky samotné. To, že rakouský stát nechce garantovat bankovní vklady nepřímo dokazuje, že ztratil kontrolu nad bankovním sektorem a tento spíše naopak získal kontrolu nad státem, který může zřejmě vydírat.  Zatím je pouze Německo zemí, kde dosud i oficiálně panuje podpora zachování hotovosti.

Do jisté míry to souvisí i s tím, že německé obyvatelstvo dosud jednoznačně preferuje platbu v hotovosti. Podle německé Bundesbank bylo v roce 2014 v hotovosti zaplaceno 53 procent transakční sumy a 79 procent  všech transakcí se odehrálo pomocí bankovek. Podpora zachování hotovosti však může být pouze naoko a dočasně.  Z nedávné minulosti víme, jak silný vliv měli a mají bankovní lobbyisté na německou kancléřku. To se ukázalo při záchraně bank, stejně jako při nekonečném zachraňování eura.

Ideologové společnosti bez hotovosti

Není náhodou, že argumenty pro odstranění hotových peněz formulují často ti akademici, kteří mají blízko k politické moci. Dobrým příkladem je německý ekonom Peter Bofinger, který je ztělesněním dvorního vědce. Je znám jako autor ekonomických zdůvodnění záchranných balíčků pro Řecko a institucionálních změn (jako bankovní unie) sloužících záchraně eurozóny za každou cenu.

Podle Bofingera jsou, vzhledem k dnešním možnostem, mince a bankovky  zastaralé.  Hotové peníze prý zpomalují peněžní oběh. Jako důkaz uvádí ztracený čas, když lidé u kasy v supermarketu čekají,  protože jeden z nich hledá drobné a pokladní mu musí vracet.

Bofinger si zřejmě představuje, že by zákazníci platící kartou ušetřený čas u kasy použili k tomu aby ještě to či ono „potřebné“  přikoupili. V Dánsku argumentují příznivci bezhotovostní společnosti tím, že náklady spojené s počítáním bankovek, nočním uskladňováním v trezorech a vyzvedáváním bezpečnostními agenturami jsou pro malé obchodníky neúnosně drahé. Tak tomu však bylo vždycky, ale najednou je to zřejmě zcela nesnesitelné.

Úspory a jejich cena

Přechod na výlučně elektronické platby by prý hospodářství uspořil stovky milionů euro, vydávaných také za tisk a handling hotovosti. A k čemu by to bylo dobré? Jak jsme viděli tak světem již teď bezcílně brouzdají (nulově zúročené) miliardy a nezdá, že by o ně měl zájem někdo jiný než ti kteří je chtějí „investovat“ do virtuálních spekulací mimo reálnou ekonomiku.

Lákavé argumenty časových a finančních úspor, které používají dnešní apologeti bezhotovostní společnosti byly svého času uváděny na podporu zavedení eura. Občané se měli pro novou měnu nadchnout proto, že při cestách do zahraničí ušetří náklady na nákup valut. Z dnešního hlediska přišla Evropany tato výhoda opravdu po čertech draho.  A to konečný účet není ani zdaleka vystaven.

Odstranění bankovek by podle Bofingera pomohlo také v boji proti obchodu s drogami a práci na černo. Nechme si logiku tohoto argumentu rozplynout na jazyku. Protože si stát neporadí se zločinci a prací na černo – na co pak vládu vlastně máme – tak se zruší opěrný sloup svobody pro všechny. To je asi tak, jako kdyby se všem zabavil řidičský průkaz, aby někteří nemohli zavinit nehodu.

Zrušení hotovosti by mohlo stát ty, kteří již teď doplácí na chyby svých vlád ještě něco mnohem důležitějšího, totiž zbytek svobody.  Je pozoruhodné s jakou nonšalancí přehlížejí Bofinger a další přívrženci bezhotovostní ekonomiky s ní spojená rizika a zejména fakt, že občan by v ní byl zároveň okrádán a zotročován. Jak? Obojímu se věnujeme později.

Chybný styl vládnutí  

Historicky viděno,  selhávají špičky společnosti s neúprosnou pravidelností. Z dějin víme i to, že za toto selhání ekonomických a politických elit nikdy neplatí ony samy, nýbrž obyčejní občané. Ve feudální společnosti nás to nepřekvapí, ale v demokratických systémech je beztrestnost nekompetence a lehkomyslnosti politiků neúnosná. Neúnosná i proto, že se jejich chyby v posledních dekádách násobí tím, že se odvozují od chybného stylu vládnutí.

Krize současné západní společnosti jsou totiž především krizemi metody, jakou je spravována.

V současnosti je převládající přístup k řízení společnosti založen na víře v to, že se jevy okolo nás vyskytují rovnoměrně, že převládá přímá úměrnost mezi příčinou a důsledkem a že vývoj je přímočarý. To vše je však omyl.

Příroda a společnost podléhají tendenci k rozpadu pořádku a k nesouměrnosti. Rozpad pořádku popisuje zákon entropie a tendenci k nesouměrnosti vystihuje Paretovo pravidlo 2080. Jednoduše řečeno znamená obojí, že jevy a procesy ve společnosti jsou ze své podstaty nestále a nevyvážené. Těmto skutečnostem je sice možné se vzepřít (právě o to se politici tvrdošíjně snaží),  ale je to spojeno s vysokými náklady a úspěšné v nejlepším případě pouze dočasně. (Podrobněji k tomuto tématu: Politika v asymetrickém světě).

Politik, který se vědomě nebo podvědomě orientuje podle zmíněného symetrického modelu světa formuluje převážně technokratická  rozhodnutí popírající mnoho rozměrnost života společnosti  a provádí je převážně pomoci kvantitativních prostředků. Přehlíží přitom hledisko kvalitativní, tj. takové které zvažuje i změnu celého přístupu k řešení. Tedy nejenom „více či méně“, nýbrž prostě „jinak“.  Centrální banky západních zemí se již několik let snaží povzbudit stagnující hospodářství kvantitativně tj. tím, že zvyšují množství obíhajících peněz. Americký pojem pro povahu této politiky  je příznačný „quantitative easing“.   Preventivně připomínám, že o politické nezávislosti FEDu a ECB by se dalo velmi diskutovat.  

Elity které myslí a jednají ve svém jednorozměrném kvantitativním světě se tím dobrovolně dostávají do situací, v nichž existuje pouze jediné řešení, pro které není lepšího pojmu než toho, kterým se proslavila německá kancléřka, „bezalternativní“. Otázku jestli správné nebo nikoliv si politik ve slepé uličce již ani nemůže položit. V rámci svého myšlenkového systému totiž nemá volbu.

irish-banksters

Přidat nebo ubrat

Motto této politické metody lze tedy nejlépe vyjádřit pojmy „přidat nebo ubrat“. Toto „kvantitativní“ vládnutí není ničím jiným, než ekonomizací politiky  a společnosti. Za významné je dnes politickými a ekonomickými elitami považováno pouze to co je počitatelné. Ideál správného řízení státu je pak logicky velmi podobný modelu podnikového managementu, jehož měřítkem úspěšnosti je ekonomický pojem produktivity.

Zdá se dokonce, že vlády jsou přesvědčeny o tom, že jsou tu od toho, aby zvýšili „produktivitu“ společnosti asi tak jako firmy zvyšují produktivitu práce svých zaměstnanců.

Tento styl vládnutí je socio-politickou verzí Taylorismu. Klasický Taylorismus se zaměřoval na zvýšení produktivity pomocí standardizace chování zaměstnanců. Vládnoucí elity dneška praktikují cosi jako celospolečenský Taylorismu a výsledkem je průběžné zužování prostoru, který má jedinec k dispozici ke svému svobodnému rozhodování a jednání. V této studii hovoříme o zužování jeho možností v důsledku finanční represe.  

Vlády západních zemí ekonomizují již delší dobu jak politiku tak i společnost a dělají  tak podobnou chybu jako svého času komunistické strany Střední a Východní Evropy. Ty propadly opačnému extrému tím, že ekonomiku zcela zpolitizovaly; je známo jak dopadly. 

S kritizovaným stylem vládnutí souvisí i chybná představa o tom, k čemu jsou vlastně politici voliči legitimizováni. Vlády se totiž chovají tak, jakoby byly zvoleny proto, aby udělaly svět ekonomicky efektivnějším. Občané jim však propůjčili moc v první řadě proto, aby chránili je a jejich majetek. To je také základní článek klasické „společenské smlouvy“ a nejdůležitější měřítko podle kterého se hodnotí, zda se elity chovají jak mají.

Avšak ekonomizace vládnutí a společnosti se dnes projevuje zejména tím, že politika podřizuje veškerá svá rozhodnutí udržení ekonomického růstu. To sice není správné, ale má i svou logiku, protože kritizovaný kvantitativní styl vládnutí  má šanci fungovat pouze ve společnosti, která je schopná trvale generovat ekonomický růst, blahobyt, moc apod. tj. kvantitativní nástroje, jejichž pomocí může ovlivňovat svůj osud. Avšak přesně to se v posledních letech daří v evropských demokraciích stále méně a tím se opět vracíme k tématu finanční represe.

Udržet ekonomický růst

V posledních třech dekádách byl ekonomický růst generován  především díky  globalizaci (Lewitt,T.: Globalization of Markets. in: Harvard Business Review, May-June  1983). Její působení bylo dvojrozměrné. Globalizace umožnila současně  zvětšovat trhy a zlevňovat práci. Obojí zapadá do popisovaného ekonomizovaného a kvantitativního vidění světa a společnosti. Před nedávnem však připustila dokonce hlavní bašta zastánců globalizace, totiž  World Trade Organization (WTO), že je tento proces u konce; sice opožděné, ale správné poznání (zdroj) .

V úvodu této studie byla zmíněna snaha centrální banky  zaplavovat trhy likviditou a doufat, že to vyvolá hospodářský růst. Ve třetím zářijovém týdnu 2015 se ukázalo nejenom to, že je kvantitativní řízení ošidné a nespolehlivé, ale i to, že (alespoň  pokud jde o zajištění robustního ekonomického růstu) nepřináší očekávané výsledky. Proč by se jinak FED, oproti očekávání většiny analytiků, minulý týden neodvážil svou politiku kvantitativního uvolňování přerušit. Odpověď budeme znát tehdy, až se k tomu konečně odhodlá. Pak uvidíme, že trvalé „přidávání“ likvidity jenom znesnadňuje řešení. Paní Yellen proto váhá zcela oprávněné. 

Zvýšení množství peněz za dané situace ekonomický růst nepodporuje, demografické faktory a technologické inovace zřejmě nemají dost silný vliv, zadlužené státy velké investiční programy provádět nemohou a tak zbývá ještě jedna možnost a sice zvýšení spotřeby; konzumní ofenziva. Myšlenka, která se zdá se zaujala západní vlády se týká urychlení finančního oběhu. Ve 20. letech minulého století zformuloval odpovídající argumentaci argentinsko-německý podnikatel Silvio Gesell. Podle něho mají peníze transportovat zboží a proto je třeba odměnit ty, kteří je poskytují a nikoliv ty, kteří je zadržují. Peníze, které neobíhají mají „rezivět“, tj. postupně ztrácet hodnotu.  Nikdy se již nedozvíme, jestli by Silvio Gesell souhlasil s elektronizací peněz a s vynucováním jejich vydávání na základě negativních úroků, ale to je zdá se cesta, kterou západní vlády hodlají jít.

Vynucený konzum

Jak jsme již viděli, tak se vlády západních států snaží vyřešit svou vysokou zadluženost tím,  že nepřímo nutí své občany splácet dluh „spořením“ v nevýnosných státních dluhopisech a znehodnocují jejich  úspory. Situace je však taková, že již nestačí lidem pouze pozvolna konfiskovat úspory, ale je nutné je (přesto) donutit k udržení vysoké konzumní úrovně.

Snahy o urychlování konzumního procesu jsou tradičně organickou součástí tržní ekonomiky. Avantgardou byly i v tomto ohledu Spojené státy. Plastikové  peníze a s nimi spjatý silný svod ke konzumu na dluh tam fungují již velmi dlouho. V šedesátých letech minulého století byla kupní síly domácností posílena tím, že šly pracovat i ženy. V jistém  smyslu tak lze objevení a rozšíření tématu emancipace spojovat se zájmem producentů o zvýšení konzumního potenciálu obyvatelstva. Sociální náklady na školky, zdravotní a psychické škody a další formy sociální anomie, které alespoň zčásti souvisí s odchodem matek do práce, platí celá společnost. Politická korektnost, však zakazuje tyto jevy oslovovat, natož pranýřovat. 

Ke spotřebě lidé nemusí být nuceni, když mají pocit, že něco potřebují.  Z hlediska vládnoucích,  však dnes zřejmě nekonzumují dost a proto se snaží konzum vynutit. A zde se dostáváme k oné nové variantě finanční represe,  o které byla řeč na počátku této studie. Tou je právě zrušení hotovosti.

Zrušení hotových peněz by bylo zvláště záludným dotažením logiky finanční represe. Nejde totiž pouze o to, zdanit již jednou a někdy i (v případě penzí) dokonce dvakrát zdaněné peníze. Dalším utažením finančních palečnic by bylo to, donutit lidi vydávat peníze, ačkoliv k tomu nemají valné chuti. Vznikla by tak fakticky nová, velmi originální daň; za odmítnutí konzumu. Kdo nekonzumuje ztratí část svých úspor a stát určuje jakou formou smí spořit.  

Finančně-politická oligarchie

Dosavadní úvahy sice mohou znít jako scénář spiklenecké teorie. Bohužel je však jeho realizace pravděpodobná, protože za ním stojí silné zájmy těch, kteří v dnešních západních zemích vládnou.

Podle Petra Bofingera by bylo užitečně, kdyby hotové peníze byly naráz odstraněny v eurozóně, Velké Británii a v USA. Odtamtud také dostává výraznou argumentativní pomoc. Odstranění hotových peněz požadují již delší dobu také američtí ekonomové Kenneth Rogoff a Larry Summers. Stejně jako v Bofingerově případě jsou i jejich kariery typické pro srostlost částí akademické, politické a finanční elity.  

V posledních třech dekádách postupně vznikl mocenský kartel politiků a finančního průmyslu. Jeho motto lze vyjádřit jednoduše: Banky financují státy a státy chrání banky. Banky umožňují vládám financovat chybnou politiku a státy umožňují bankám vydělávat na ekonomicky disfunkční finanční ruletě. Ruka ruku myje. Příkladem je zrušení Glass-Steagallova zákona prezidentem B. Clintonem anebo vytvoření evropské bankovní unie.

V politice, ve finančním průmyslu a v centrálních bankách panuje silný zájem, udržet za každou cenu chiméru stabilního finančního systému. Všichni tři aktéři chtějí zabránit tomu, aby se projevily důsledky jejich dlouholeté politiky soustředěné na záplatování nesolidního financování států a riskantních operací bank. V srpnu 2015 byla zveřejněna studie dvou ekonomů university v Bozen, kteří bankovnímu dohledu na EU úrovni důrazně doporučují „zdrženlivou informační politiku“. Upozorňují na to, že když se veřejnosti nezatají informace o oslabených bankách tak může dojit k nekontrolovaným „bankruns“. Stejně argumentuje i hlavní ekonom německé Spolkové banky.

Bezhotovostní finanční systém je pro politicko-finanční oligarchii zajímavý  z několika důvodů. Koalici politiků a finančního průmyslu nestačí pouze zastřít svoje chyby. Chtějí občany donutit k tomu, aby ze svých úspor splatili dluhy svých vlád a bank. Bezhotovostní peněžní systém by nabízel elegantní možnost, jak zamést stopy svých chybných rozhodnutí a hospodařit i nadále tak jako doposud. Umožnil by vládám zcela kontrolovat majetek svých občanů, prosazovat nové daně (třeba paušální „evropskou“ daň) a v extrémním případě i provést měnovou reformu takříkajíc „na jedno kliknutí“.  Všechna tato opatření by byla možná i dříve, ale vyžadovala by podstatně složitější demokratické procedury, které lze takto obejít.

Totalitární tendence

Je zcela oprávněné pochybovat o tom, je-li současná politika ještě vůbec demokratická. Nedávný výzkum Princetonské univerzity již ostatně došel k opačnému závěru. Spojené státy podle něj již nejsou demokracie, protože politická rozhodnutí neslouží celé společnosti, nýbrž jen malé skupině lidí.  Nezapomeňme na to, že jak ze zkušenosti víme, tak jsou USA laboratoří evropské budoucnosti.

Různorodost lidské společnosti vnímali všichni vládci v historii jako rušivou, jako překážku vládnutí a snažili se omezit svobodný prostor jedince. Totéž dělají i dnes. Zachovávají sice formální rituály, svobody a instituce demokratického vládnutí, ale fakticky je krok za krokem „tunelují“ do bezobsažných forem a nahrazují demokracii diktaturou norem. Výše popsaný současný styl vládnutí v sobě má totalitární tendenci.

Elity chtějí občany zbavit všech možností sebeurčení a uzavřít jim jednu únikovou cestu po druhé. V současnosti se zdá, že se vlády již nespokojí s tím, spasit naše zdraví a určit co smíme jíst, nechtějí jenom zkorigovat naše myšlenky do politicky korektního obrazu světa a vytvořit pro nás báječnou glajchšaltovanou budoucnost v nadnárodním soustátí. Teď chtějí rozhodovat i tom  jakou formu budeme uchovávat své peníze,  jestli a za co naše  (zdaněné) peníze vydáme.

Ohrožena je jedna z posledních bašt individuality v moderním světě a tou je finanční sebeurčení, tj. svoboda rozhodnout zatajit státu, kolik máme peněz a co s nimi hodláme dělat. Vlády by z občanů nejraději udělaly konzumní stádo, které musí kupovat a popohánět tak, smysl ztrácející výrobu, protože jinak ztratí své peníze.

Povede se to?

S notnou porcí trpké ironie by se dalo říci, že úplný přechod na virtuální peníze je jak symbolicky tak i věcně naprosto logický. Tím, že státy dopustily, aby jimi nekontrolovatelné instituce vytvářely peníze zcela mimo vztah k reálné ekonomice, tak stále rostoucí většině oběživa neodpovídá nic v reálném světě. „Cenu“ mají tyto peníze z větší části jenom proto a tak dlouho, dokud se udržuje chimérická a se stále rostoucími náklady udržovaná fikce vnitřní rovnováhy globálního finančního systému; tedy až do jeho kolapsu. Pak najednou uvidíme, že peníze nevidíme. Ve finančním kolapsu se tak projeví jejich pravá efemérní podoba. Jedno velké nic.

Zajímavé, že nikdo z apologetů virtualizace měn nezmíní možná rizika. Proč se vlastně nemluví o větší zranitelnosti bezhotovostního finančního systému metodami internetového vedení války? Opravdu stojíme o riziko finančního „blackoutu“?

Když se tolik hovoří o úsporách díky bezhotovostním platbám,  proč není řeč také o nebezpečí monopolizace a zvyšovaní cen? Zrušení hotovosti by vytvořilo možnosti pro vznik dominantní pozice všechny firmy poskytující služby v souvislosti s  peněžním oběhem. Tato branže je dosud nucena držet výšku svých poplatky na uzdě, protože existuje hotovost jako alternativa. V tu chvíli, kdy by zmizely bankovky získají tyto firmy  „monopolní“ pozici a nic jí nebrání v tom, své poplatky libovolně zvyšovat. Když se velké banky dokázaly dohodnout na manipulaci úrokové sazby Libor, tak by dohoda v této oblasti byla maličkostí.

Co když se v bezhotovostní společnosti rychle vyvine nekontrolovatelné stínové hospodářství založené z části na výměně? Kdo jí bude kontrolovat a zdaňovat? Jak vysoké ztráty na daních tak státy utrpí?

A co když se stratégové bezhotovostní společnosti ohledně úspěšnosti projektu mýlí stejně jako se mýlili ve většině svých titánských projektů. Co když se většina z toho co si slibují nesplní jako v případě společné měny, ale cesta zpět bude (stejně jako v případě eura) příliš nákladná.  Tato možnost není vůbec tak nepravděpodobná jak se z technokratického hlediska může zdát.

Co by se mohlo stát

Ano, konzum lze jistě částečně vynutit tím, že zároveň se zákazem hotovosti snížíme úroky pod nulu. To může, byť i spíše jen dočasně fungovat, ale může si i stát, že zrušení hotovosti povede k pravému opaku. Ne ke zvýšení, nýbrž ke zpomalení, ne-li umrtvení ekonomické aktivity.

Odstranění hotovosti by totiž mohlo posílit celou řadu pozoruhodných a svým způsobem „nesystémových“ tendencí moderní společnosti.  Místo zaniklé centrálně řízené hotovosti by třeba mohly začít přibývat měny mimo kontrolu státu. Lidé se pravděpodobně budou chtít vymknout z vlivu „vševědoucí“ a všehoschopné vlády.

Odstranění hotovosti by mohlo posílit vznik alternativních a lokálních měn. Nejprve nás asi napadne Bitcoin. Ten a jemu podobné měny jsou ale odkázány na velký virtuální prostor a „napadnutelné“ vládními orgány. A jestli „technofreaks“ mezi námi spoléhají na to, že protokol Bitcoinu stát kontrolovat nemůže, tak ať si položí klasickou otázku: Kolik tanků má Satoši Nakamoto, vynálezce Bitcoinu? Snáze představitelný je rozkvět lokálních měn, které jsou příměji spjaté s reálnou ekonomikou.

Žijme v době, kdy končí (stejně jako zhruba před sto lety) globalizační cyklus. Je zdá se chybné myslet si, že proděláváme pouze nějakou cyklickou krizi a spoléhat na spásné tržní automatismy. Doznívání  globalizace by mohlo naopak posílit již teď patrnou tendenci k lokalizaci, která má potenciál k tomu, aby fungovala rovnocenně s doznívající globalizací dělby práce a hospodářské výměny. 

Proměna silných proměnných

Historicky viděno pravděpodobně  stojíme na pokraji zásadního zlomu v pojetí ekonomického chování. Tento zlom se týká tří silných veličin a sice udržitelnosti trvalého růstu, budoucnosti konzumního životního stylu a role peněz jako hlavního nástroje motivace lidské činnosti. Dosavadní vnímání významu všech těchto tří proměnných je otřeseno. Jejich dosavadní výlučně kvantitativní pojetí vyčerpalo svou energii a před námi stojí s velkou pravděpodobností kvalitativní změna podstaty a významu růstu, konzumu a peněz.

Důležité bude, za jakých společenských okolností k těmto změnám dojde. V horším případě se tak stane v souvislosti s kolapsem světového finančního systému a v lepším případě se destruktivní potenciál vybije pozvolna. Vedle série hlubokých společenských otřesů je totiž představitelný i poměrně harmonický a organický posun společnosti od fixace na ekonomický růst a efektivitu do zcela nové kvality.

Posun od kvantitativního ke kvalitativnímu pojetí by kupříkladu znamenal nikoliv snížit význam peněz vůbec, nýbrž oslabit výlučnou fixaci na profit, nikoliv skončení ekonomického růstu a zánik konzumní společnosti, nýbrž jejich stabilizaci pomocí zapojení nemateriálních motivačních hodnot, nikoliv zánik dělby práce, nýbrž příklon k reálné ekonomice a oslabení virtualizace ekonomických procesů.

Sociální situace ukazuje, že takové změny jsou „ve vzduchu“. Objevují se nové formy dělby práce a sdílení produktů. Ožívá prastará forma výměnného obchodu. Je pojímána jednak tradičně, zejména v  krizových státech nebo regionech (země jižní Evropy). Objevují se ale i její nové formy jako vytváření sociálního kapitálu pro krizové časy za pomoci rodiny, přátel a sousedů. Velkou roli hrají regionální peníze anebo dobropisy na výměnu služeb. 

Tlakem státu směrem ke spotřebě a kontrole výdělků by lidé mohli být snadno inspirování k hledání nových forem hospodářské spolupráce v lokálním rozměru a nových hodnot. Nejsilnějším motorem by přitom mohla být právě snaha zachovat co nejvíce autonomie a vyhnout se dosahu a vlivu vlády všude, kde jen budou moci.  Dalším vlivem by se mohla stát skutečnosti, že motivační potenciál materiálního konzumu zdá se oslabuje. Připomeňme jen tendence ke sdílení a výměně zboží. Takové hospodářské operace sice také generují zisk, ale jejich smyslem již není pouze jeho maximalizace, nýbrž stále výrazněji samotný akt sdílení nebo výměny. Internetové výměnné platformy jsou toho nejlepším důkazem.   

Co když by se společnost bez dosavadní motivační role peněz stala společností bez motivace vlastnit stále více? Co když by ztratila dosavadní motiv k materiálně definovanému pokroku? A bylo by to špatně? 

Ano, to je vše jsou jen hypotézy. Reálné je však připravované odstranění hotovosti, které je pouze důsledným dotažením dlouhodobé tendence vzdalování financí od reálné ekonomiky.  To je tendence,  která nás dovedla do série zostřujících se finančních krizí,  ve kterých se západní společnosti potácejí od přelomu tisíciletí. 

Odstranění hotovosti by však bylo nejprve a především dotažením totalitární tendence, která je spjatá se současným stylem vládnutí. Papírové peníze jsou za těchto podmínek jednou z posledních bašt nekontrolovatelného chování občana a tudíž i trnem v oku těch, kteří se pohybují po kluzké cestě k totalitarismu.

Říkáte, že se mýlím? Že k něčemu takovému nemůže dojít? Ani nevíte jak vděčný bych za tento omyl byl.

 [1] Ve skutečné tržní ekonomice by mělo být normální, že neúspěšní aktéři jsou z trhu vyloučeni, tím že zaniknou. 

ZDROJ: institut2080.cz

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2016: *****

Jana Nováčková 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Lubomír Vavrek 250,- Kč, Miroslav Provazník 100,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč, Jana Hrdličková 200,- Kč, Ivana Petrová 200,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Martin Pavlíček 1000,- Kč, Ivana Beňová 3333,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, MUDr. Eva Doupovcová 200,- Kč, Roman Foff 1000,- Kč, Ivanka Trávníčková 500,- Kč, Jaroslav Hanyáš 2000,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, Jozef Vaškovič 1350,- Kč, Ota Tesař 500,- Kč, Eva Nemecká 200,- Kč

***** Celkem za měsíc: 12 033,- Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (15 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
105 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.