lisabontopol
11.1.2018
Kategorie: Historie

Topolánek nemohl EU vzdorovat, Lisabon by prošel i proti jeho vůli

Sdílejte článek:

MARTIN PÁNEK

Nemyslím si, že politici prosazují opak předvolebních slibů jenom proto, že jsou obzvlášť šílení a obzvlášť posedlí mocí. Když se s nimi bavíte, vypadají totiž jako lidi z masa a kostí. Musí existovat mechanismus, který tuhle prapodivnou věc umožňuje. Pokusím se nastínit, jak a proč to podle mě funguje.

Hannanův první zákon politiky

Hannanův první zákon politiky, jenž zformuloval – jak název napovídá – britský europoslanec a předseda Institutu pro volný obchod Daniel Hannan, říká: Žádná strana není euroskeptická, pokud je ve vládě.

Platnost tohoto zákona byla ověřena mnohokrát. Když se po labouristech dostali do vlády konzervativci, po euroskepticismu nezbylo ani stopy. Přes všechen nacionalismus, který prezentuje doma, je Viktor Orbán poslušným politikem, když přijede do Bruselu. Totéž v bledě modrém platí pro polskou vládu, ať už ji skutečně ovládá Kaczyński nebo někdo jiný. Řeckým marxistům stačilo pár cest do Bruselu a celý jejich euroskepticismus je pryč. Topolánkova ODS byla zvolena na euroskeptickém programu, který rozhodně odmítal euroústavu Lisabonskou smlouvu. Proč se to vždycky změní?

Jednou možností je, že každý euroskeptik je nevzdělaný tupec, kterému musí domácí státní správa a bruselští mandaríni ukázat světlo, aby prozřel. To je jistě verze lidí, kteří považují každé slovo z Evropské unie za nezpochybnitelnou svatou pravdu. Je to ale naivní představa, která neodpovídá realitě. Proč by totéž nefungovalo i v jiných oblastech, např. v hospodářské nebo obchodní politice? Vysvětlení musí být jiné.

Václav Klaus ve svých esejích a knihách vysvětluje fungování Hannanova prvního zákona tím, že jakmile začne politik jezdit do Bruselu, skamarádí se s politiky z ostatních zemí, během dlouhých jednání si vykládají vtipy a ukazují si fotky svých dětí, a pak je jim lidsky hloupé dělat něco, za co budou těmito svými novými přáteli ostrakizováni.

To je nejspíš jedna část příběhu a bylo by chybou tuto emoční složku podceňovat. Přesto to podle mě není jediné, ani hlavní vysvětlení.

Nigel Farage často říká, že člověka v Bruselu změní opulentní bruselské rauty a celkový způsob, kdy se EU k politikům chová jak k členům královské rodiny. Důležitou složkou tohoto cukru jsou taktéž četná místa s královskými platy, do kterých se umisťují zkrachovalí politici za zásluhy. Nejde tady jenom o Komisi a další koryta v „institucích“, jako jsou Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD), kam byl za zásluhy poslán Jan Fischer, ale také místa v předsednictvech evropských politických stran, v evropských think-tankách, lobbistických organizacích, v komitologii apod. Míst k zaplnění jsou spousty, takže když jste hodní hoši, nemáte se vůbec čeho bát. Evropské politické strany a na ně nabalené „nadace“navíc disponují neskutečnými finančními obnosy, za které si kupují loajalitu svých členských národních stran (obdobným způsobem, jako si EU sama kupuje loajalitu občanů skrz dotace).

Důvod Nigela Farage ten Klausův doplňuje a posiluje, přesto si myslím, že ani tento v kombinaci se nejedná o úplné vysvětlení tohoto fenoménu.

Struktura EU

Zásadním důvodem, který mi dlouhá léta unikal, a přicházím mu na kloub až od té doby, kdy se tím sám musím potýkat, je samotná struktura Evropské unie a systém, jakým funguje legislativní proces.

Ať už si myslíte, že byl tento systém takto nastavený schválně, nebo se prostě v průběhu času bastlil k uspokojení různých premiérů a ministrů, je neoddiskutovatelným faktem, že legislativní proces v EU je „pozitivně kafkovský“, jak jej popsal Mark Littlewood z IEA a zcela antidemokratický.

Kdo se na tento systém detailně nezaměřil, netuší, jak funguje, a často tomu ani nevěří, pokud je s realitou konfrontován. Je nemožné na malém prostoru krátkého článku legislativní proces v EU popsat v celistvosti, tak snad aspoň několik málo poznámek.

„O něčem rozhodneme, necháme to ležet a chvíli počkáme, co se stane. Když kolem toho není žádné velké pozdvižení nebo vzpoura, protože většina lidí vůbec nechápe, o čem se rozhodlo, pak pokračujeme krok za krokem, až už není návratu,“ řekl kdysi Jean-Claude Juncker o rozhodování v EU.

Legislativní proces

Velmi stručně řečeno třicet tisíc úředníků v Evropské komisi sepisuje novou neustále novou legislativu a dohlíží na dodržování té stávající. Když jim dojdou nápady, co dál zregulovat, obrátí se na „neziskovky“, které dotuje sama Evropská komise a které nepřetržitě lobbují za novou legislativu tam či onde. Se zdůvodněním, že danou legislativu si přejí občané (protože to chce jedna dotační neziskovka), spíše Komise návrh nové legislativy. U terciární legislativy tím proces končí, není-li vznesena námitka.

U sekundární legislativy se Evropský parlament vyjádří tak, že – spoiler – vždycky všechno odsouhlasí, byť v pozměněné podobě. O pozměňovácích a výsledném textu se přitom hlasuje bez jakéhokoliv odkladu. V mém výboru jsme měli zprávu, která měla zhruba 700 pozměňovacích návrhů, o kterých se hlasovalo zhruba dvě hodiny. Je nemožné, aby si kdokoliv zapamatoval zpaměti 700 pozměňováků a v hlavě si přetvořil výsledný text podle toho, jak jsou nebo nejsou schváleny. „Legrace“, pokud by nešlo o naše životy, byla v tom, že z EPP se nedostavil dostatečný počet poslanců, a tento klub tak řadu hlasování prohrál. Jejich poslanci tedy nevěděli, o jakém výsledném textu se hlasuje, takže jim nezbylo než se zdržet.

Stejně to funguje na plénu (jenom těch pozměňováků nebývá 700, ale třeba „jenom“ 70), Víte, jak má naše sněmovna tři čtení – nejdříve se hlasuje v podstatě o věcném záměru, potom o pozměňovacích návrzích a potřetí o drobných stylistických úpravách a o tom, jestli ten text jako celek vlastně dává smysl? Tak v Evropském parlamentu se tohle všechno odbude za deset minut. Poslanci, o jejichž výbor jde, mají přibližnou představu o tom, co bylo schváleno, ostatních 700 poslanců neví nic a spoléhají na to, že jejich asistenti a stážisti napsali do seznamu plusy a mínusy tak, aby jim to neukončilo politickou kariéru.

Tento text pak dostanou úředníci z ministerstev členských států, kteří pobývají na detašovaném pracovišti v Bruselu, tzv. stálém zastoupení. Text putuje hierarchickou strukturou vzhůru až k výboru stálých zástupců (COREPER), kteří v 80 % označí text za bezvadný. Text pak schválí ministři (příp. náměstci) na nejbližším zasedání Rady ministrů, i když to vůbec není jejich portfolio, protože stálí zástupci se shodli, že to není žádný big deal. U zbývajících dvaceti procent se někde v hierarchické struktuře objeví rebel, kvůli kterému se text musí přepsat – což často trvá několik let a mezitím se vystřídá příslušných ministrů klidně hned několik, padnou vlády, proběhnou nové volby do Evropské parlamentu – a parlament pak ve většině případů tento text schválí bez jakékoliv změny. Tím pádem je vyřízeno a legislativa platí.

Topolánkova euroskeptická vláda

A jak to tedy souvisí s Topolánkem a dalšími euroskeptiky ve vládě? I když jsou skutečnými euroskeptiky, jakými podle mého soudu byli třeba Petr Nečas, Martin Říman nebo Ivan Langer, není v lidských silách, aby vůbec měli přehled o tom, co se děje v jejich rezortu na úrovni EU, natož o tom, co se děje v jiných rezortech, i když o tom pak musí na Radě hlasovat!

Podle mého zdroje na ministerstvu školství (a možná je to špatně, budu rád za opravu) mívalo ministerstvo školství v 90. letech zhruba 400 úředníků. Dnes má stále 400 úředníků pro českou agendu, ale k tomu navíc dalších 460 úředníků pro evropskou agendu – sledování legislativy, zpracování dotací atp.

A teď si představte, že se tomu chcete stavět na odpor a přicházíte po osmileté vládě eurohujerské ČSSD. Musíte překonat zaběhlé pořádky na ministerstvu, kde doteď zhruba polovina ministerstva (viz výše) přijímala bezhlavě všechno, co přišlo z Bruselu. Musíte překonat zaběhlé pořádky na stálém zastoupení, kde to fungovalo obdobně. Musíte jmenovat lidi, kteří budou dohlížet na to, že úředníci pod nimi se budou řídit tím, co chcete vy, a ne co chtěl ministr, který je tam usadil. A to všechno děláte v situaci, kdy nemůžete změnit stávající evropskou legislativu (to může dělat jedině Evropská komise, nikoliv členské státy nebo Evropský parlament). Děláte to v situaci, kdy chcete měnit domácí legislativu a chcete skutečně naplnit svůj předvolební program. Děláte to v situaci, kdy média vůbec nezajímá, co se v EU přijímá – až na naprosté výjimky. Děláte to v situaci, kdy horko těžko udržujete poslepovanou vládu s křehkou většinou. A i když nakonec dorazíte na Radu ministrů, což vám sežere jeden až dva pracovní dny, a jste nabriefovaní a úplně přesně víte, co máte říct a jak máte hlasovat, legislativa stejně projde i přes váš hlas, protože se rozhoduje většinovým hlasováním a ne jednomyslností.

K tomu řekne nějaký fanatický ministr jiného členského státu, že se mu nelíbí, jak nová česká vláda komunikuje s evropskými partnery. Což je eurospeak pro „tady nejsme zvyklí na opozici“. To si zcela správně přeloží vlivní lidé ve vaší straně tak, že evropská strana jim přestane dávat peníze, úředníci na ministerstvu si to správně přeloží tak, že Komise je nebude v budoucnu chtít zaměstnat, jestli se rychle nepostarají o nápravu, ministři z koaličních stran začnou šílet, že to v Bruselu vrhá špatné světlo na ně, a média konečně dění začne zajímat a začnou psát reportáže o tom, jak si dovoluje mít český ministr vlastní názor a že tím dělá ČR v zahraničí špatné jméno.

Euroskeptický ministr (i) nic neprosadí, (ii) odpor ho stojí neskutečné úsilí a hromadu politického kapitálu. A nezapomínejte na to, že ten ministr pořád chce prosadit nějaké změny v domácí legislativě. Domnívám se, že v kombinaci s mechanismy identifikovanými  Klausem a Faragem jde v podstatě o nepřekonatelný problém. Protipříkladů je málo a dodnes se o nich zpívají písně (britská vláda úspěšně zředila finanční regulaci, avšak ta i tak prošla, byť zředěná).

„Proti Smlouvám nemůže existovat žádná demokratická volba,“ nechal se Jean-Claude Juncker slyšet jindy. Evropská unie deinstalovala za přílišné rebelantství vlády v Řecku a v Itálii, nyní pod tlakem EU rezignovala polská premiérka Szydlová. Nemůže být nejmenších pochyb o tom, že kdyby se Topolánek a jeho křehoučká vláda stavěli Bruselu na odpor, neměli by dlouhého trvání. Lisabonskou smlouvu by podepsal a parlamentem protlačil jiný premiér. Možná, že to tak Topolánek měl udělat, možná měl říct „not in my name“, odstoupit a nechat někoho jiného, aby se historicky znemožnil.

Kdo mohl Lisabonu aspoň krátkodobě zabránit, byl Václav Klaus. Ale ten jednak slíbil, že když bude posledním člověkem v Evropě, na kom ratifikace stojí, Lisabonskou smlouvu ratifikuje. Tento slib dodržel. Ústavní soud však neotálel a v rozporu s praxí oznámil ve svém nálezu, že prezident ratifikaci stejně brzdit nemůže, přestože se ho na to nikdo neptal.

Než jsem se detailněji seznámil s fungováním EU, nemohl jsem Topolánkovi přijít kvůli Lisabonské smlouvě na jméno. Dnes, kdy jsem snad chytřejší, jsem mu sice nezapomněl, ale odpustil. Lisabon by prošel pod jiným premiérem a Topolánek, který vyhrál volby s historickým ziskem, chtěl logicky tento zisk proměnit ve změnu domácí legislativy. Musel proto oželet boj s Bruselem, který by ho stál neskutečné úsilí a politický kapitál – a ve výsledku by z toho nebylo vůbec nic. Což je pochopitelné a je mu to z mého pohledu těžko zazlívat. Že ale na domácí půdě prosazoval škodlivé věci, to je úplně jiná písnička, a za to si zaslouží být pranýřován.

Takže tady jsme. EU je nereformovatelná a je nastavena – ať už úmyslně, či shodou historických okolností – k nulové opozici a čím dál větší centralizaci. Jedinou výjimku z Hannanova prvního zákona, o které vím, představuje SaS Richarda Sulíka. Výjimka trvala právě jedno hlasování o eurovalu a SaS byla promptně vykázána z vlády.

Kritizujme Topolánka za činnost jeho vlád, kritizujme ho i za podpis a protlačení Lisabonské smlouvy, kritizujme ho velmi za to, s jakým úsměvem a arogancí tuto svoji otočku prezentoval a za vynalezení nesmyslného hesla Lisabon, nebo Moskva, avšak kritizujme ho s vědomím toho, že čelil soupeři, kterého porazit nemohl.

Autor: Martin Pánek

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc leden 2018: *****

Vladislav Jakš 100,-, Jan Procházka 500,- Kč, Přemysl Hrůza 1000,- Kč, Robert Schlesinger 500,- Kč, Ernest Wachtl 30,- Kč, Jan Olšák 500,- Kč, Roman Foff 1500,- Kč, Tomáš Foldyna 30,00 Eur (745,29 Kč)

***** Celkem za měsíc: 4 875,29 Kč *****

Děkujeme.


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (18 votes, average: 3,50 out of 5)
Loading...
loading...
30 komentářů

Napsat komentář: Jonas Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.