4.5.2013
Kategorie: Společnost

Těžký život obyčejného člověka

Sdílejte článek:

JITKA GOTTEROVÁ 04/05/2013

Aneb pomáhat se musí, to dá rozum. Čím více, tím lépe! Ale komu tím pomůžeme? A jak si kdo takovou pomoc představuje?

  

 

Pomáhat sociálně potřebným a lidem zdravotně postiženým je samozřejmostí každé civilizované společnosti – o tom žádná.

 

Z našich srdcí se kamsi vytrácí ono soucítění s lidmi sociálně slabšími, postiženými, těmi, kteří se z nějakého důvodu ocitli na okraji lidské společnosti.

 

Proč tomu tak je?

 

Co svět světem stojí, vždycky se najdou tací, kteří se budou snažit sociálního systému či soucítění jednotlivce zneužít ve vlastní prospěch, ti ostatní jsou pak, zcela přirozeně, nedůvěřiví.

 

Hovořit zde o lidských hyenách, které jsou schopné přepadnout a okrást nevidomého, ukrást invalidní vozík člověku, který se bez něj neobejde, snad ani nemá cenu.

 

Ráda bych se však věnovala definici „sociálně potřebný, sociálně slabý“ občan.

 

Bylo napsáno již mnoho článků, v nichž se jejich autoři snaží upozornit na neutěšené poměry „obyčejného člověka“ a za projev solidarity považují například vyšší zdanění pro majetnější část obyvatelstva.

 

Problém je, dle mého soudu, především v samotném smýšlení onoho „obyčejného člověka,“ který považuje za jediné možné východisko z této šlamastiky přesun peněz z kapes bohatých do kapes těch chudých, aby měli všichni „tak nějak stejně,” neboť všichni přeci máme právo na šťastný a spokojený život.

 

Obyčejný člověk ovšem zapomíná na skutečnost, že ne každý bohatý se bohatým narodil, a že většina těchto bohatých se rekrutovala z řad obyčejných lidí, kteří dosáhli svého bohatství usilovnou pílí a vytrvalou prací.

 

Samozřejmě existují tací, kteří ke svému bohatství přišli způsoby nekalými – tady ovšem není na místě řešit výši zdanění, ale nastavit takové mechanismy, které by těmto způsobům zbohatnutí zabránily.

 

Jinými slovy, je třeba, aby si obyčejný člověk položil otázku: „Co já mohu udělat proto, abych se měl lépe? Nedaří-li se mi zajistit si dostatečně vysoký příjem, pak je jediným řešením snížení výdajů.“ Tak to prostě funguje.

 

Můj kolega v práci Venda, jehož žena je druhým rokem na MD, neustále „brečí,“ jak nejsou schopni ze svých příjmů vyjít, jaká jsou ty rodičovské příspěvky a sociální dávky a dávky na bydlení almužna, z níž se nadá vyjít a jak to nebohé dítě nemá co jíst.

 

Oba jsou však kuřáci, na alkohol a kávu se také vždycky nějaká ta kačka najde, každý den kupuje tři jídla z automatu po 55,-Kč, protože jeho žena nerada vaří, a když jsem mu nabídla vyšší počet nočních směn, protože by si tak na příplatcích přišel na lepší peníze, pravil: „To ne, my ty noční nemáme rádi, manželka mě chce mít doma a to vona by se se mnou rozvedla.“

 

Podobně uvažuje i manžel mojí kolegyně, který je už cca dvanáct let nezaměstnaný. Onehdá jsem jí pomáhala sestavit jeho životopis, neboť se rozhodl ucházet o práci skladníka. „To von tam vydrží tak tři dny, já ho znám,” konstatovala. „Proč myslíš?“ zaskočila mne její poznámka. „No, von už si zvyknul bejt doma, má svý pohodlí a vyhovuje mu to,“ pravila.

 

A opravdu, skončil po týdnu, protože ho přesunuli na práci, kde by musel několik hodin stát a to on by s těmi bolavými zády nevydržel. Ano píšu správně, ne nevydržel, ale BY NEVYDRŽEL, jinými slovy on to ani nezkusil. A tak i nadále pobírá ten svůj částečný invalidní důchod a nechá se další roky živit manželkou.

 

Pak se ale Venda a manžel mé kolegyně nemůžou divit, že patrně ještě dlouho zůstanou obyčejným člověkem – tedy do té doby, než se najde pořádná vláda a přesype jim něco peněz od těch bohatých, pak by se snad jejich situace mohla zlepšit.

 

A právě tady je kámen úrazu. Lidé, kteří se chtějí mít lépe, se nebojí jakékoli práce a odříkání.

 

 

Znám mnoho lidí, kteří pracují i s velmi těžkými zdravotními postiženími, protože oni sami chtějí svoji neutěšenou životní situaci řešit a nečekají, kdo jim co dá zadarmo a zda se o ně někdo postará.

 

Nemilosrdně trestejme ty, kdož se snaží práce zdravotně postižených lidí zneužít ve vlastní prospěch.

 

Přestaňme podporovat ty, kteří se sami řadí do skupiny sociálně potřebných, aniž by se snažili využít svého vlastního potenciálu ke zlepšení své životní situace.

 

Tím, že se podělíme s hladovým člověkem o rybu, ho nasytí dnes, ale nezažene hlad zítra a pozítří. Je potřeba, aby se naučil rybařit. Na to už ale mnozí přišli.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (8 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.