sweden-muslim-660x350
11.12.2015
Kategorie: Multikulturní soužití

Švédsko se otrávilo multikulturním socialismem (II.)

Sdílejte článek:

MARIUSZ MALINOWSKI 11|12|2015

Druhá část rozhovoru s Joannou Teglund, Polkou, která od roku 1981 bydlí ve Švédsku a pracuje na švédském imigračním úřadě. Jaké je dnešní Švédsko, co znamená občanská společnost, což znamená občanská společnost plus multikulturalismus, co pro společnost znamená, když nic neznamená rodina a dokonce ani pohlaví.

Švédsko se otrávilo multikulturním socialismem (I. část)

… Průměrný Švéd, který pracuje a je zdravý, nemá ponětí o tom v jakém stavu je zdravotní služba. V okamžiku kdy jeho dítě onemocní, tak se seznámí s realitou. Je na pohotovosti a musí čekat 12 nebo 16 hodin. Tehdy se začíná tragédie. V té chvíli je ve všech nemocnicích ochranka, která hlídá personál před lidmi, kteří útočí na lékaře a sestřičky. V Uppsale si zdravotnické obory vyžádaly takové vybavení jaké má policie, když zasahuje během nepokojů. 

To je třeba proti Švédům či proti imigrantům?

Ve většině případů proti imigrantům, neboť Švédové nemají tradici protestovat a nemají tak silné nároky. A imigranti mají. Já jim velmi dobře rozumím. Lidé, kteří se rozhodli pro imigraci hodně riskují. Mohou ztratit život, ženy riskují sexuální zneužití. Stoji to velké peníze.

Mýtus Švédska jako bohaté a štědré země je silný na celém světě. Ti imigranti nejčastěji slyšeli, že jim postačí dostat se do Švédska a získat trvalý pobyt a pak se už nemusí o nic starat. Stát se o ně postará do konce jejich života. Je to zřetelně vidět když se díváme na davy imigrantů. Nejčastěji nemají žádná zavazadla, neboť jim řekli, že na místě dostanou všechno.

A tak to i bylo. Ale teď se všechno rychle mění. Už několik týdnů do Švédska přichází každý den přes tisíc imigrantů. A když se ukáže, že to vůbec není tak jak to popsal nějaký příbuzný, který se do Švédska dostal před 10 lety, že čeká je pouze matrace v tělocvičně spolu s 80 jinými imigranty, nebo nějaký lepší stan, jsou jemně říkajíc zklamáni.

Kaczyński (předseda polské strany PiS) hovořil o 50 zónách v švédských městech, kde vládne právo šaría. Je to pravda?

 To nejsou zóny kde vládne šaría, ale zóny kontrolované zločineckými gangy, které jsou organizovány na etnickém principu. V některých zónách fakticky je šaría, hlavně v Malmö, kde je stále zvětšující se muslimská enkláva. Ale mohou to být i gangy z balkánských státu či jiných. Švédové diskutují jak ty zóny pojmenovat, nejčastěji jim říkají „no-go zones“, ale nediskutují už o tom, co s nimi udělat, protože to je příliš těžká téma. Před nedávnem švédská televize vysílala reportáž z Tensta, severozápadní části Stockholmu, právě takové oblasti, kde představitelé švédského státu nemohou vstoupit. Na novináře tam házeli kameny, přesto, že měli policejní ochranu. Záchranná služba nebo požárníci, když jdou na zásah do takové zóny, musí mít policejní ochranu, protože je tam riziko útoku, nejčastěji kameny.

Kromě těch 55 zón je také mnoho tzv. „Oblastí vyloučení“, takových, v nichž je mnoho nezaměstnaných, málo lidí skončí školu a málo lidi chodí k volbám. V roce 1990 byly takové jen tři, a v roce 2012 bylo již takových oblastí 186 na 5000 statistických oblastí. Žije v nich půl milionu lidí.

Ještě pro 15 lety jste ve Švédsku neměli problém s přidělením bytu. Švédové se stěhovali do vil a do paneláků se stěhovali noví občané Švédska – cizinci. To zapříčinilo, že sídliště se staly ghetty, etnickými enklávami. Jejich obyvatelé mají malé šance na kontakt se švédskou společností. To v těch ghettech v posledních letech pozorujeme nárůst radikalismu u muslimů, obzvláště v druhé generaci, která nevidí perspektivu budoucnosti.

Prý se přestala evidovat národnost pachatelů znásilnění?

Švédsko je na prvním místě mezi státy EU, pokud jde o počet nahlášených znásilnění. V loňském roce bylo nahlášeno 20 300 trestných činů se sexuálním pozadím, z čehož 6 294 znásilnění. Ve srovnání s rokem 1975, kdy se Švédsko oficiálně stalo multikulturním státem, počet znásilnění vzrostl patnáctkrát. Odhalitelnost pachatelů znásilnění v loňském roce byla na úrovni 20% (pro srovnání v Polsku je to 78,25%).

Aktuálně nejsou vedeny statistiky odkud pocházejí pachatelé, ale statistiky z 2005 roku ukazují, že mezi pachateli bylo pět krát více lidí narozených mimo Švédsko jako těch, co byli narození v Švédsku. Podle dánských statistik v roce 2010 více než polovinu odsouzených tvořili cizinci.

Nyní se ozývají stále častěji hlasy vyjadřující znepokojení nad tím, že velké počty uprchlíků jsou mladí muži. Obzvláště znepokojující je to, že ti muži se vydávají za nezletilé a mohou se cítit beztrestně. Před nedávnem bylo v médiích zmiňované brutálně skupinové znásilnění s následnou bitvou v Taste, kde se pachatelé prohlásili za nezletilé, a přesto, že policie měla jiný názor na jejich věk, byli odsouzeni k trestům šest až devět měsíců v nápravně výchovném zařízení pro nezletilé. Prokurátorka v rozhovoru pro média řekla, že je spokojená z trestem.

Jak to zvládá policie?

Ve Švédsku je 20 tisíc policistů, z čehož přes 12 tisíc sedí za stolem. Na hlavní nádraží ve Stockholmu, Malmö a v jiných větších městech stojí policisté, sociální pracovníci a pracovníci Imigrační Agentury a počítají všechny příchozí imigranty. Bylo sečteno, že od září do 10. října přišlo 40 tisíc imigrantů, kteří se nezaregistrovali. Od tohoto času nejsou zveřejňovány žádné údaje. Kolik z nich jsou teroristé, džihádisté, nebo hledání kriminálníci?

Kromě toho je obrovský počet imigrantů, kteří po odmítnutí azylu zůstali ve Švédsku. Více než 10 tisíc ročně, každý rok. V loňském roce to například bylo 12 tisíc lidí. V praxi se těm lidem dovoluje zůstat a jejich děti mohou chodit do školy, a oni mají nárok na zdravotní službu. Děti zdarma, stejně jako švédské děti a dospělí za symbolický poplatek 50 švédských korun, ale ve většině neplatí neboť nemusí nic doložit. Stačí, že půjde na pohotovost a řekne „jsem nelegální imigrant a nemám žádné doklady“ a zdravotní služba musí ho ošetřit.

Nejsou deportováni?

Nejsou deportováni, protože k tomu není společenská vůle. Kromě toho je ani nemá kdo deportovat. Ve Švédsku není pohraniční služba, je jen oddíl policie – Hraniční Policie, která má za úkol deportovat nelegální imigranty, ale jejich působení je velmi symbolické. Oni deportují hlavně lidí, kteří se sami přihlásí na policii neboť mají dost takového života. Stává se, že policie nachází nelegální imigranty při silničních kontrolách. Všechny ty osoby jsou potom deportovány, ale na náklady daňových poplatníků.

Situace je na tolik složitá, že v případě 90% imigrantů, nevíme kdo jsou. Oni neukazují žádné doklady. Když je třeba deportovat, nevíme z jakého státu jsou. Například někdo mluví rusky, ale neříká odkud je, protože ví, že má malé šance na azyl. Nevíme kam ho deportovat. Velmi mnoho lidí mluví arabsky a pokud někdo takový řekne, že je ze Sýrie, dostane povolení k pobytu, co ve Švédsku nadále znamená zajištění péče do konce života …

Takže to je automatické, že dostává se azyl?

Ne. Azylant podstupuje dlouhou byrokratickou proceduru. (…) Když nenajdeme otisky prstů, tedy důkaz že azylant byl před tím v jiném státě, je zván na rozhovor, během kterého mu imigrační úředník zadává řadu otázek. Takový rozhovor s překladatelem trvá od 2 do 3 hodiny. Efektivní čas je velmi krátký a dopátrání se pravdy je prakticky nemožné. Azylant, který má dobrou historii, který měl šikovného pašeráka nebo příbuzného, ​​který ho zde historii naučil, dostane azyl. Ale někdo, kdo by mohl ten azyl dostat, kdyby byl schopen promluvit o svém skutečném životě, ale není, neboť je traumatizován, je odmítnut. To je šíleně nespravedlivé. A co je zajímavé, nikdo o tom nechce vědět, o tom se vůbec nemluví. Jeden z mála novinářů, který ten problém popsal v liberálně-konzervativním magazínu, dal tomu procesu název „největší konkurz vyprávění básniček na světě, kde cenou je doživotní vydržování“ .

Já jsem byla velmi dlouho také velice naivní jako Švédové. Když jsem začala pracovat Imigrační Agentuře, velmi jsem věřila tomu co děláme. Ale před nějakými 10 lety do Švédska dorazila velká vlna imigrantů z Iráku, byla jsem odvelena, abych s nimi dělala rozhovory. To byla velmi těžká zkušenost. Pamatuji den, kdy jsem dělala rozhovor z jedním mužem, který mi vyprávěl velmi tragický a bolestivý příběh. Vyprávěl tak, že jsem si byla stoprocentně jistá, že mluví pravdu. Jeho příběh splňoval všechny podmínky k tomu aby dostal azyl. Nejsem naivní, přistupuji ke všemu velmi kriticky. Pamatuji si jak byla jsem rozrušená tím příběhem, neboť ty všechny příběhy, které vyslechnete zůstávají v člověku. A o týden později mi jistá žena vyprávěla tutéž historii, stejně nepravděpodobnou, se stejnými detaily. Plakala ve stejných okamžicích, používala ty jistě obraty. Pro mě to byl šok.

Teprve tehdy jsem pochopila, že to všechno co děláme, že to děláme jen tak. Že se tváříme. Že není žádný způsob jak se dopátrat pravdy. Tak málo víme o kulturách imigrantů, jejichž příběhy posloucháme. Odkud ti, o něco více než dvacetiletí lidé, kteří nemají ani ponětí o tom jak vypadá život mimo Stockholm, s výjimkou prázdnin na Kanárských ostrovech, odkud oni mají vědět, zda je vyprávění imigranta pohádka nebo pravda?

Potkala jsem mnoho lidí, kterým byl odepřen azyl a já jsem v hloubi své duše cítila, že oni mluvili pravdu. Jenže ta jejich pravda nebyla tak neskutečná, že jsme jim neuvěřili. Nebo jsme jim nechtěli uvěřit, protože to bylo příliš těžké. Pravda je taková, že když si imigrant, tak v průběhu 2 – 3 hodin, kdy absolvuješ slyšení, tě ten člověk vidí poprvé. Je to na úřadě, kde tlumočník, kterému nevěříš, je na příklad muslim. A muslimové ti podřízli celou tvou rodinu. Jak můžeš v takové situaci popovídat o tom nejvíce traumatizujícím zážitku svého života tak, aby to bylo věrohodné?  

Jak jsou přijímání imigranti, žijí v táborech, platí jim stát, dostávají podporu?

V průběhu trvání azylové procedury mají možnost bydlení v táborech, za což platí stát, nebo mají možnost bydlet u rodiny, za což jim stát neplatí. V obou případech však dostávají kapesné, ve výši 61-71 švédských korun denně, čili méně než v Polsku. Vypadá to tak, že obrovský počet imigrantů nejde bydlet k rodině, ale čekají na to, až jim stát zajistí nějaké ubytování.

Dnes již není žádné místo kam by mohli migranty dát, neboť Švédsko je plné. Spí v hotelích, školách, nyní vznikají tábory se stany připravenými na zimu. Nikdo nepřichází s nápadem, jak to vyřešit do budoucna. Nové byty nejsou stavěné v takovém počtu, aby zajistily potřeby imigrantů, ceny bytů rostou.

Po tom co dostanou azyl, stát jim doplácí na bydlení?

Po udělení azylu jsou imigranti zařazeni do dvouletého speciálního programu se stejnými podmínkami jako Švédové, dostávají tedy sociální podporu. Sociální podpora vypadá tak, že se jim hradí ubytování, energie a dostávají nějakou částku na živobytí, jinou pro dospělé, jinou pro děti. Mají také možnost požádat o sociální dávky. Když přijde žena se třemi dětmi dostane na ruku 22 tisíc švédských korun. Kdyby šla do práce a začala pracovat jako učitelka, policistka nebo sestra, po zaplacení odvodů a daní, dostane na ruku méně a stát by jí to vyrovnal.

Pro ​​Švédy, kteří mají silný étos práce – pro ně je práce jejich život – pro ně je jasné, že v takové situaci jdou do práce. Pro ženu, která pochází z jiné kultury, kde se žena stará o domácnost a děti, je chození do práce bezvýznamné, neboť ví, že někdo se o ni postará. Ale kromě toho, že v tom nevidí význam je tu ještě jedna věc, práce není.

Říkalo se, že imigranti měli být receptem na demografický pokles, způsobem k placení důchodů v budoucnosti. A vyšlo to?

Sociálně-demokratická strana mnoho let tlumočila Švédům, že musíme přijímat imigranty z důvodu demografického deficitu, aby na nás pracovali. To tvrzení je odrazem nekompetentnosti nebo nepoctivosti. Neboť ne počet přijatých imigrantů bude záchranou pro stárnoucí stát, ale úroveň jejich zaměstnanosti, příjmů a úroveň spotřeby.

Ekonom Jan Ekberg v roce 2009 vypočítal pro ministerstvo financí, že koeficient profesní aktivity přistěhovalců musí být větší než 72 procent, aby se imigrace vyplatila. Dosud žádná skupina imigrantů nepřekročila tento koeficient, a dnes je na úrovni 58 procent a dlouhodobě se na té úrovni drží. Nejsou žádné náznaky toho, že propast mezi výší příjmů a odvedených odvodů mezi cizinci a Švédy by se měla zmenšit. Vypadá spíše, že roste.

Fakt, že je nízký demografický nárůst, ještě není argumentem aby se otevřely hranice, což se nyní stalo. Stačí se podívat na Japonsko, které mě nejstarší společnost na světě, a v loňském roce udělilo azyl 11 osobám – nějak to stárnutí zvládají.

Vůbec není práce?

Před nedávnem byla zveřejněna zpráva, ve které se říká, že na švédském trhu práce je obrovský rozpor mezi chybějícími počtem hledaných kvalifikovaných pracovníků a velkým počtem nezaměstnaných, kteří mají nízkou kvalifikaci. Mnoho podniků neúspěšně hledá kvalifikované zaměstnance. Při porovnání 31 států bylo zjištěno, že už jen Spojene státy jsou na tom hůře. Již v loňském roce byla situace alarmující a v tomto roce se ještě zhoršila. Není to žádné překvapení, protože náznaky, že to bude pokračovat se objevovaly již delší dobu. Edukační systém není schopen zajistit dostatečný počet vzdělaných zaměstnanců a imigranti příchozí do Švédska jsou slabě vzdělaní.

Švédsko se snaží situaci zvládnout aktivní politikou na trhu práce, ale ta dává nepatrné výsledky. Dvouletý integrační program je vnímán jako prohra, neboť jen 6% imigrantů má práci dva a půl roku po skončení tohoto programu. Přesto, že zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají imigranty z mimoevropských států mají možnost získat návrat nákladů ve výši 80% příjmu imigranta. Jsou podezření, že mnoho firem to zneužívá tak, že základ jejich podnikání stoji na zaměstnávání zaměstnanců podporovaných státem. Bohužel není to možné zkontrolovat, protože údaje jsou klasifikovány jako tajné. Známé je jen to, že Úřady práce za posledních 5 let vyplatily soukromým podnikatelům 73 miliard švédských korun na částečné náhrady nákladů na příjmy imigrantů a nezaměstnaných majících největší problémy se získáním práce. A poměr 94% imigrantů, kteří nemají práci je stejný jako dva roky před tím.

Není to tak dávno co ředitel Úřadu práce tvrdil, že Švédsko bude potřebovat každý rok 64 tisíc imigrantů ve věku 16-64 let, aby udrželo současnou úroveň růstu a bohatství, což znamenalo přijímání 100 tisíc imigrantů každý rok. Na začátku listopadu bylo zveřejněno prohlášení, že z důvodu vysokého nárůstu počtu imigrantů Úřad práce bude v roce 2019 potřebovat o 10 miliard korun více, aby mohl imigrantům pomoci dostat se na trh práce.

Ale tady nejde jen o trh práce, který v souladu s globálními trendy bude stále více specializovaný a zautomatizovaný, a slabě vzdělaní lidé budou mít stále větší a větší problémy najít práci. Již nyní je to problém neboť jen 2,5% trhu práce ve Švédsku jsou přístupné pro nekvalifikované zaměstnance. Zde jde o budoucnost těchto lidí a budoucnost státu.

Politici jsou velmi krátkozrací, jen k dalším volbám. Do nedávna, dokud se to celé nezřítilo, pro obce, kde byla nezaměstnanost, bylo výhodné přijímání imigrantů, neboť to generovalo nová pracovní místa, která financoval stát. I za prázdné byty, které dostali imigranti, platil stát. Jenže stát platí pouze první dva roky, tak jak nyní EU na přistěhovalce, které například přijalo Polsko. A po dvou letech kdo bude platit?

Imigranti zůstali v obcích z nichž už i Finové utekli – a Fin je ve Švédsku synonymem tvrďáka – protože tam je prakticky možné pouze vegetovat, není žádná šance na práci. Takže když lidé, kteří tam mají své kořeny, kteří udělali všechno, aby tam mohli zůstat, když se i oni rozhodnou odtud odejít, protože tam není žádná perspektiva, jakou perspektivu boudu tam mít imigranti, kteří tam dojdou? Budou žít z podpory. Do konce života.

ZDROJ: Mariusz Malinowski

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2016: *****

Jana Nováčková 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Lubomír Vavrek 250,- Kč, Miroslav Provazník 100,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč, Jana Hrdličková 200,- Kč, Ivana Petrová 200,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Martin Pavlíček 1000,- Kč, Ivana Beňová 3333,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, MUDr. Eva Doupovcová 200,- Kč, Roman Foff 1000,- Kč, Ivanka Trávníčková 500,- Kč, Jaroslav Hanyáš 2000,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, Jozef Vaškovič 1350,- Kč, Ota Tesař 500,- Kč, Eva Nemecká 200,- Kč

***** Celkem za měsíc: 12 033,- Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (14 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
14 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.