16.12.2013
Kategorie: Ekonomika

Státní rozpočet nemohou sestavovat ekonomové, ale pouze věštci, počtáři a sociální inženýři

Sdílejte článek:

OD: VILÉM BARÁK 16|12|2013

Hlavními nástroji nepřímého vyvlastňování obyvatelstva státem jsou berně, cla (berně na dovoz), inflační vytváření nových peněz centrální bankou (tiskem a poskytováním půjček obchodním bankám), peněžní transfery občanů (spotřebitelů) ve prospěch zájmových skupin (např. zemědělců a dnes i nemocných, prostřednictvím návrhu na převod plateb nemocenských dávek na zaměstnavatele) a hromadění nesplatitelných rozpočtových dluhů. V okamžiku, kdy zdanění přesáhne určitou míru dosud tolerovanou voliči a hrozí ztráta jejich podpory, politici se uchylují k vytváření deficitu, což je únik před hněvem občanů odložením zdanění do budoucnosti. Z psychologického hlediska je pro vládu vždy výhodnější zvyšovat daně pod záminkou nutnosti splácení minulých dluhů. Premiér Vladimír Špidla svého času shrnul vztah politiků k dluhům velice lapidárně: „Deficit bude takový, jaký budeme potřebovat“. Obecně platí železné pravidlo, že státní rozpočet je pouze orientační, vždy deficitní a jeho objem je z pohledu politiků a úředníků nedostatečný.

 

 

Co jsou daně

 

Nelze ovšem přejít samotný fenomén berní (od slova brát, krást), které jsou nazývané eufemismem daně nebo fiskální politika, aniž bychom se dotkli jejich podstaty. Berň je vyvlastněním pod hrozbou násilí (exekuce majetku, vězení atd.). Přitom nelze najít jediný rozumný argument, proč by měl někdo dostávat cizí peníze. Většina občanů považuje berně za něco daného, zjeveného, co bylo, je a bude, a to ve všech státech světa, ale někteří politici si totožnost daní s vyvlastněním uvědomovali. Stačí nahlédnout do čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb), kde se deklaruje ochrana vlastnictví, ovšem s výjimkou placení daní, jiných poplatků a pokut. Signatáři této úmluvy se takto jistili, aby občané nemohli vznášet proti berním námitku s tím, že se jedná o vyvlastnění bez náhrady.

 

Až na pár historicky pomíjivých výjimek, berně směřují pouze vzhůru. Ve Spojených státech byla federální berň prohlášena Nejvyšším soudem za neústavní. Teprve v roce 1913 došlo ke schválení ústavního dodatku č. XVI. a následně zákona, přičemž se sazby pohybovaly v rozmezí 1 až 7%. Na konci I. světové války dosáhla maximální berní sazba 77% a president F.D.Roosevelt, kromě jiných socialistických, resp. polofašistických opatření, využíval při své vládě berní sazbu 94%. Inu, jak vidět, ani této svobodomyslné zemi se nevyhýbá „pokrok“.

 

S berněmi je jako vymoženost doby spojena progrese. Bývalý ministr financí Jiří Rusnok se v diskusi o návrhu ODS na zavedení rovné daně (ve skutečnosti se jednalo o jednotnou daňovou sazbu, rovnou daní by bylo placení např. 20 000 Kč na poplatníka a rok) vyjádřil, že v současných podmínkách by pouhé odstranění daňové progrese znamenalo zvýšení finanční zátěže pro 40 až 60 procent poplatníků z nízkých a středních příjmových skupin. Celkem bezostyšně tím přiznal, že velká část občanů žije na úkor ostatních. Každý z nás ale dostává od státu v podstatě stejný díl služeb policie, armády, soudů a „patří“ mu stejný kousíček tanku, stíhačky, policejního auta nebo soudního taláru. Není žádný důvod, aby někdo platil víc než jiný. Různá výše odváděných daní, která vyplývá ze současného progresivního zdanění vytváří příkrou nerovnost, přičemž rozdíly v platbách jsou obhajovány se stejně „brilantní“ logikou, jako bylo ve středověku vysvětlováno nevolnictví, nadřazenost šlechty či později rasová segregace nebo apartheid. Nikdo, kdo chce být považován za ekonoma, nemůže tvrdit, že užitek milionáře z koruny jeho zisku je jiný než u toho, kdo vydělává 10 000 Kč. I kdyby ale daňová progrese byla biblickým přikázáním a praktikovaly ji všechny státy světa, nic to nemění na její odpornosti a nutnosti ji odstranit.

 

Celá teorie zdanění vyučovaná na vysokých školách je nauka o tom, jak skrýt před občany výši berní a zamezit jejich protestům. Lidé neznají množství peněz, které si stát pomocí daní přivlastňuje. Příkladem budiž celkové náklady na pracovníka, včetně „odvodů na sociální a zdravotní zabezpečení“ placené zaměstnavatelem. V porovnání s čistou mzdou se zdanění pohybuje okolo 40 procent, u pohonných hmot si stát bere z konečné ceny dokonce 52 procent. A politici brání tomu, aby na výplatních páskách a paragonech o nákupu pohonných hmot, tabáku a alkoholu byl uveden celý objem daní.

 

Je stát více než občan?

 

Podívejme se také na způsob výběru berní. V důsledku stále palčivěji pociťovaného nedostatku peněz ve státním rozpočtu, dochází utužování daňového režimu, resp. režimu obecně, a to způsobem narušující majetková (podle čl. 11, odst.1 Listiny základních práv a svobod má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu a zákon nesmí favorizovat vlastnictví státu), ale i občanská a politická práva. Snaha naplnit státní rozpočet pro zajištění velice pofiderních výdajů vede dalším a dalším legislativním návrhům jako zavedení registračních pokladen, majetkových přiznání, zřízení finanční policie, zákaz stánkového prodeje atd., které útočí na svobodu člověka. Uveďme § 147 tr. zák. neodvedení daně, pojistného….za poplatníka (podnikům je takto ukládána povinnost bez náhrady vykonávat služby pro stát, což koliduje s čl. 9 Listiny základních práv a svobod „Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám“.), § 148tr. zák., zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, § 148b tr. zák. „Kdo nesplní svoji zákonnou oznamovací povinnost vůči správci daně a ohrozí tak ve větším rozsahu řádné a včasné vyměření daně jinému nebo její vymáhání..“. (Přeloženo, kdo nenapomáhá okradení svého bližního, bude potrestán ….). Ust. § 164 tr. zák. „Kdo veřejně podněcuje ….. k hromadnému neplnění důležité povinnosti uložené podle zákona…..“ (tj. výzva k neplacení daní je trestná), § 165 tr. zák. schvalování trestného činu (tj. trestné je schvalování neplacení daní nebo vychvalování pachatele) omezují svobodu slova a znemožňují vést v této věci diskusi. Zajímavou kapitolou je nerovné postavení mezi státem a občanem vznikající v důsledku daňového řízení. K vymožení své pohledávky, musí občan vést soudní spor o existenci pohledávky, a to v rámci odvolání u soudů několika stupňů. Teprve v okamžiku, kdy je rozsudek pravomocný, může být podán návrh na výkon rozhodnutí. Naproti tomu stát, reprezentovaný správcem daně, platebním výměrem určí pohledávku a exekuci majetku provádí bez odkladného účinku, před ostatními věřiteli. Toto jednání má všechny znaky popsané v § 256 (poškozování věřitele) a § 256a (zvýhodňování věřitele) tr. zák., až na to, že se jich nedopouští dlužník, ale jeden z věřitelů. Opomeňme další věci, jako zálohové placení daní z příjmu, který ještě nenastal a nemusí nastat, vyměřování penále z této zálohové daně, provádění zápočtů finančními úřady v konkurzním řízení i když to zákon o konkurzu jasně zakazuje (opět se jedná o zvýhodňování jednoho z věřitelů), liknavé vracení přeplatků daně nebo možnost pozastavení vracení těchto přeplatků (důkazní břemeno nese poškozený) atd. Všechny tyto záležitosti čekají na řešení před Ústavním soudem.

 

 

Zbytečné účetnictví o ničem

 

Nezapomínejme, že s berněmi souvisí další vynucené náklady, např. na účetní a auditorské služby, které jsou přenášeny ve vyšší ceně zboží na konečné spotřebitele. Jak přitom ukázaly případy např. Vítkovic, a snad všech našich bank, které měly falšované účetnictví (je nanejvýš zajímavé, že lidé z vedení těchto firem nejsou stíhání minimálně dle § 125 tr. zák., za zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění – ….kdo v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje…) tyto nucené služby jsou naprosto k ničemu. „Daňová optimalizace“, prováděná na hraně toho co je dovoleno, odebírá také lidem čas a energii, kterou by mohli věnovat daleko produktivnějším záležitostem a staví je do role potenciálních zločinců. Na druhé straně, nepřehledná, nesrozumitelná, podpodzákonná změť předpisů dovoluje berním úředníkům dostat do úzkých kteréhokoliv občana nebo firmu. Zvláště když výklady těchto pravidel a způsob jejich kontroly (např. metodické postupy ministerstva financí) jsou nepochopitelně před veřejností utajovány a sami úředníci neví, jak určité problémy řešit. Spolu s obrovským přerozdělováním HDP, kdy skoro o každé druhé koruně rozhoduje stát (kdo zlobí nemusí dostat žádnou veřejnou zakázku), se jedná o hlavní způsob zajišťování loajality firem i občanů.

 

Sestavování rozpočtu, stoj na hlavě

 

Analýzy státně konformních „ekonomů“ hlavního proudu, tzv. počtářů se při sestavování státního rozpočtu zaměřují na podružné záležitosti. Ptají se:“Bude mít státní rozpočet dostatek peněz? (Měl snad někdy?) Co s domněle povinnými (mandatorními) výdaji státu jako jsou důchody, sociální dávky atd.? Co si počnou po zrušení daňových privilegií některých občanů hypoteční banky, stavební spořitelny, životní pojišťovny a penzijní fondy?. (Existují snad daně za účelem živení těchto institucí?)“. A tak počtáři, tu zvednou nezdanitelné minimum, tu uberou a zase přidají nějaké procento u daně z přidané hodnoty nebo ve svých grafech skloní či narovnají nějakou křivku věštby budoucích příjmů. Nedokáží ale překročit vlastní stín a rozpoznat, že tohle vůbec není podstatné. Správná otázka zní takto:“ Proč mám platit přídavky na cizí děti, důchody mě neznámých lidí, firmy, které mi nepatří, železnici na níž nejezdím atd.? Jakým právem jsem k tomu nucen?“. Paternalisté namítnou, že určitá solidarita musí ve společnosti být, čímž se zároveň dopouští jazykového zmatení. Použít slovo solidarita na pojmenování něčeho vynuceného, je stejné, jako místo noha říkat hlava. Ti kdo to dělají, asi opravdu „myslí“ nohou. Za druhé, jestli někdo cítí potřebu solidarity, nechť se řídí tímto přesvědčením, pěkně v klidu rozdá všechen svůj majetek a neobtěžuje ostatní. Z těchto důvodů tvrdím, že vyrovnanost státního rozpočtu, problém zda bude nebo nebude dostatek peněz na dávky, důchody, dotace apod. v diskusi o daních nehraje žádnou roli. Zní to hrozně, ale: „Co je mi po tom?“.

 

Strašidlo Keynese

 

V této souvislosti je příznačné, jak tuhý kořínek má pseudoteorie J.M.Keynese, (její uctívání označil profesor Hans-Herman Hoppe, následovník Ludwiga von Misese, M.N. Rothbarda a dalších tvůrců rakouské ekonomické školy, za intelektuální skandál 20. století), že v době recese (podle socialistů se hospodářství nachází jejich zásluhou v konjunktuře) je rozumné zvýšit rozpočtový deficit v zájmu vyvolání hospodářského růstu. Tato myšlenka má mezi politiky nespočet obdivovatelů, jelikož vládním výdajům financovaným veřejným dluhem poskytuje alibi zdánlivé odbornosti. No a výdaje, protože lidé jdou za rozdávajícími politiky jako můry za světlem, znamenají voličské hlasy a ty zase funkce. Samozřejmě, že tzv. ekonomové, kteří hlásají pro vládu tak příjemné teorie jsou v kolektivu politiků oblíbeni a ti se jim odměňují výnosnými posty, granty a veřejným věhlasem. A kruh „já tobě a ty mě“ se uzavírá. Sestavování státního rozpočtu však nemá s ekonomií vůbec žádnou spojitost. Je to záležitost věštců, odhadujících příjmy a výdaje, kalkulantů sčítajících a odčítajících tyto vybájené miliardy a sociálních inženýrů prosazujících určité výdaje nebo restriktivní zdanění (alkohol, cigarety atd.), k dosažení cizího dobra podle svých představ.

 

Pumpování peněz do hospodářství sice dočasně zvyšuje poptávku a tím i produkci, ale zároveň dochází k postupnému růstu cen. Situace se ustálí, a v nové rovnováze může „růstový“ impuls poskytnout jenom další, větší dávka státních výdajů. Aby byla podobnost s drogovou závislostí úplná, současně se deformuje struktura výroby, kdy část zdrojů se přesouvá do oblastí, které neodpovídají přání zákazníků (podniků i spotřebitelů), např. do výstavby pro státní, krajskou a obecní byrokracii. Vždy na konci tohoto uměle vyvolaného rauše se hospodářství nachází ve větším stupni neefektivity i chaosu a vznikají ještě rozsáhlejší problémy, než byly před finanční injekcí. Obchodní banky nakupují státní dluh místo poskytování úvěrů podnikatelům a protože se do celého procesu se nechává ráda vtáhnout centrální banka, inflace znehodnocuje úspory obyvatelstva a k potěše vlády i její závazky.

 

Zajímavou otázkou je, kdo a proč vlastně státní dluh financuje, kdo vládě půjčuje. Odpovědí je, že nákup svých dluhů si zajišťuje sám stát. Jako regulátor kapitálového trhu prohlásil, že investoři jsou povinni diverzifikovat riziko a zároveň, že jeho dluhy jsou nejbezpečnější ze všech investic. Na základě toho „analytici“ penzijních fondů a bank zamořují spravovaná portfolia cenných papírů „argentinsky“ rizikovými vládními dluhopisy.

 

Uvědomme si, že stát nikomu nic nezaplatí, protože žádné vlastní peníze nemá. Může se nanejvýš „chlubit“ dluhy, penězi odebranými formou berní a majetkem získaným v dlouhé historii tzv. pozemkových reforem (vyvlastňování šlechty a tzv. velkostatkářů), znárodňování po roce 1945, konfiskací a perzekucí, např. Židů a sudetských Němců. Slovní spojení „pomoc státu (vlády)“ bylo a je nesmyslné. Veškeré náklady ponesou na svých bedrech občané-daňoví poplatníci. Státní propagandisté použili dokonce eufemismus, který jako by vypadl z románu George Orwella „1984“ a zvýšení daní halí do slov daňová reforma.

 

Když nejsou peníze, je třeba utáhnout opasky. Jakékoliv úvahy o zvýšení berní je nutné považovat za doprovodný syndrom bahenní horečky zamořující Strakovu akademii a Parlament.

 

 

ZDROJ: Vilém Barák

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.