3.11.2013
Kategorie: Společnost

Stát že nás chrání…?

Sdílejte článek:

OD: ROBERT HIGGS 03|11|2013

Když jsem byl mladší a mé znalosti byly ještě menší než dnes, věřil jsem, že vlády států (obvykle definované jako monopol na legitimní využití donucení na daném území) vykonávají jednu základní funkci, totiž že chrání lidi před jednáním agresorů, ať již krajanů či agresorů zahraničních, a že žádná jiná instituce tuto funkci nemůže úspěšně vykonávat. Kdysi jsem dokonce napsal knihu, jejíž úplně první věta praví: „Vládu mít musíme.“ (Crisis and Leviathan: Critical Episodes in the Growth of American Government, Oxford University Press, 1987, str. 3) Tímto názorem jsem se stal pouhou součástí onoho velkého stáda nemyslících lidí, ačkoliv k témuž závěru dospělo, nenechme se mýlit, mnoho filosofů, společenských vědců a jiných myslitelů. S přibývajícím věkem se mi ovšem naskytla příležitost přehodnotit základy své víry v nepostradatelnost státu jako poskytovatele ochrany. Poté, co jsem tak učinil, jsem mnohem skeptičtější a dnes se spíše přikláním k názoru, že tuto myšlenku je třeba odmítnout. Předkládané tvrzení mi stále více připadá zcela absurdní.

 

 

Můj skeptický názor vyplývá částečně z dokonalejšího poznání toho, jak děsivé škody vlády páchají a kolik lidí připravují o život, a to nejen tehdy, když vedou války proti vládám jiných států, ale, což je mnohem výmluvnější, při útocích na vlastní obyvatelstvo. Podle statistických údajů, které shromáždil R. J. Rummel, přinesly vlády mezi lety 1900–1987 smrt asi 170 milionům vlastních obyvatel (Death by Government, Transaction, 1994, str. 4) a toto číslo během posledních patnácti let ještě narostlo. K tomuto strašlivému součtu musí být ještě připočteno zhruba 40 milionů dalších, kteří zahynuli ve válečných bojích, do kterých ve dvacátém století vlády své obyvatelstvo vrhly (ibid., str. 3).

 

Ano, ano, namítnete, jisté vlády se k vraždění zcela určitě uchylovaly, avšak takové jednání nic neříká o vládách jako takových, ale dokazuje darebné chování Číňanů, Rusů, Němců atp. Možná také namítnete, že vina neleží na vládě jako takové a že za oběti je spíše odpovědný komunismus, fašismus nebo nějaká jiná ohavná ideologie, která vedla jisté vlády k tak ostudnému chování. Tyto výtky však nelze zcela přijmout, jelikož ničení a vraždění prováděné vládami provází velkou řadu etnik a ideologií. Vlády pověstné svými aktivitami byly pod kontrolou Číňanů, Rusů, Němců, Japonců, Kambodžanů, Turků, Španělů, Vietnamců, Poláků, Pákistánců, Jugoslávců, Britů, Korejců, Chorvatů, Mexičanů, Indonézanů, Uganďanů, Rwanďanů, Hutů, Nigerijčanů a mnohých dalších etnických či národních skupin. Jejich společným prvkem se nezdá být etnikum či národ, ale vláda. Vlády při jejich běsnění ovládali nacionalisté, tribalisté, fašisté, komunisté, socialisté a přívrženci nejrůznějších jiných ideologií či vůbec žádných ideologií. Opět lze říci, že se zdá, že společným prvkem je sama vláda.

 

Asi řeknete, dobrá, svět si zažil více zrůdných vládců, než si zaslouží, ale naše vlastní (americká) vláda by se takových zločinů nikdy nedopustila. Naneštěstí se tak již stalo. Útok amerických vojsk na civilisty a jejich živobytí ve státech Konfederace během Války mezi státy lze počítat mezi nejohavnější myslitelné akty zrůdnosti (DiLorenzo, Thomas J.: „Waging War on Civilians“ v The Real Lincoln: A New Look at Abraham Lincoln, His Agenda, and an Unnecessary War, Forum, 2002, str. 171–199). Vyhlazení mnoha amerických indiánských kmenů příliš ke cti americké vlády také neslouží. Během mého vlastního života, v průběhu 40. let 20. století, americká vláda s uspokojením shodila tisíce tun vysoce výbušných a zápalných bomb na rezidenční oblasti německých a japonských měst a upálila, zadusila a zpopelnila stovky tisíc nevinných mužů, žen a dětí, kteří v těchto oblastech shodou okolností žili. Generál Curtis LeMay jednou hovořil o Tokiu a prohlásil: „Věděli jsme, že zabijeme mnoho žen a dětí, když město vypálíme. Muselo se to udělat.“ (Citováno v Lindqvist, Sven: The History of Bombing, New Press, 2000, str. 109) Vláda však nakonec překonala i tuto nemravnou ukrutnost a uskutečnila explozi atomových bomb nad nešťastným obyvatelstvem dvou velkých japonských měst. V Hirošimě „bylo asi 100 000 lidí (95 000 z nich civilistů) okamžitě zabito. Dalších 100 000, většina z nich byli také civilisté, umíralo dlouhou smrtí z ozáření.“ (ibid., str. 112) Bomba svržená na Nagasaki, která explodovala přímo nad „čtvrtí škol, továren a rodinných domků,“ zabila 74 000 lidí a zranila obdobný počet, z nichž byla většina civilistů, „a ti, co přežili, trpěli stejnými dlouhodobými katastrofálními důsledky ozáření a duševním traumatem jako v Hirošimě.“ („Nagasaki“ v The Oxford Companion to World War II, Oxford University Press, 1995, str. 773) Kde je tu nějaký zásadní rozdíl mezi konáním údajně zlých vlád a aktivitami americké vlády? Není to tak, že by sama vláda byla zdrojem tohoto zla?

 

Bez vlády bychom ale byli vrženi do anarchie, tvrdí tradiční argument, do stavu násilného chaosu a hobbesovské války všech proti všem. Lidé se většinou domnívají, že si lze jen stěží představit něco horšího než situaci, jež by nastala při neexistenci vlády (tak jak ji známe dnes). Povšimněme si však toho, že zde mluvíme o pouhé domněnce. A o pouhou domněnku také jde. Lze se skutečně domnívat, že bez vlád, které lidi organizují a usměrňují, by lidé na celém světě byli tak tupí a nesociální, že by se ve 20. století pustili do vyvraždění více než 210 milionů lidí, aniž by si uvědomili, co napáchali? Taková představa neorganizovaného násilí se příčí mysli. Ačkoli je mé mínění o lidstvu, přiznávám, výrazně nižší, než lidé obyčejně mají, jen těžko si představuji, že by situace bez vlád byla horší, než jaká byla s vládami.

 

Ponecháme-li stranou pochyby, jež se objevují při úvahách o tom, „co by, kdyby“, narážíme stále na problematickou otázku ochranné funkce vlády. Člověk se nemůže nedivit, zvažuje-li následující: Proč se stále tolik z nás stává oběťmi vražd, znásilnění, přepadení, loupeží, vloupání a mnoha ostatních zločinů? Kde je ona vychvalovaná ochranná funkce vlády? Podle údajů Federálního úřadu vyšetřování o počtu deliktů, které byly nahlášeny policii (jejich skutečný počet bude daleko větší), došlo v roce 1999 ve Spojených státech k zhruba 16 000 vraždám, 89 000 znásilněním, 410 000 loupežím a 916 000 těžkým přepadením, a to ani nemluvíme o 2 100 000 vloupáních, 6 957 000 krádežích a 1 147 000 krádežích automobilů (U.S. Bureau of the Census, Statistical Abstract of the United States 2001, Government Printing Office, 2001, str. 182).

 

Ve skutečnosti většina Američanů dobře ví, že vláda nemůže, ani nebude chránit je ani jejich majetek, a proto se stále více uchylují k vlastní ochraně. Během několika posledních desetiletí se ve Spojených státech (a také v mnoha jiných zemích) řadí sektor soukromého zabezpečení k nejrychleji rostoucím odvětvím. Podle zprávy The Economist z roku 1997 převýšilo množství vládních policistů v roce 1970 počet soukromých policistů o 40 %, ale „nyní je třikrát více soukromých policistů než policistů státních… Američané také utrácejí mnohem více za soukromé zajištění bezpečnosti (asi 90 mld. dolarů ročně), než kolik prostřednictvím daní vydávají na státní policii (40 mld. dolarů). Dokonce i sama vláda utrácí za najímání soukromých agentur více, než kolik vydává na ochranu státní policií.“ („Welcome to the New World of Private Security“, The Economist, 19. dubna 1997) Reportér bystře poznamenává: „Soukromý sektor přispěchal, aby zaplnil vakuum, jež při uspokojování potřeby zajištění práva a pořádku zanechal stát.“

 

Cítíte se bezpečněji v nákupním centru či v chráněné rezidenční čtvrti střežené soukromou bezpečnostní agenturou, nebo na veřejné ulici, kde bezpečí zajišťuje vládní policista? Sama otázka dává odpověď. Kdyby vláda vykonávala svou základní ochrannou funkci, kterou neustále zdůrazňuje, aby ospravedlnila svoji dotěrnost a své daně (a nakonec samotnou svoji existenci), nebylo by zde žádné „vakuum“, do něhož by soukromý sektor mohl vstupovat. Vládní policisté se občas sice ukáží, hodí-li se jim to, a zaznamenají spáchaný zločin. Soukromé agentury se však naproti tomu především snaží, aby zločinu zabránily. Veřejnost, jež spoléhá na vládní policii, musí trpět nejen tím, že platí za státní policii, ale také trpí škodami a ztrátami způsobenými zločinci, jelikož vláda brání tomu, aby zločinci své oběti odškodňovali. Namísto toho musí poškozená veřejnost znovu platit a financovat vládní systém věznic, kde si jejich obyvatelé krátí čas konzumací drog a sněním o nových zločinech, které spáchají po propuštění.

 

Nejhorší však je, že vládní policie a prokurátoři na rozdíl od soukromých bezpečnostních agentur sami zločiny páchají, namísto toho aby jim předcházeli. Když zaměstnanci státu zatýkají a odsuzují lidi za činnosti, které tito lidé mají plné právo dělat (od kouření marihuany po hraní hazardních her či provozování sexuálních služeb nebo prodej nelicencovaných služeb či „neschválených“ léků), pak tito zaměstnanci státu nejednají jako ochránci veřejnosti, ale jako představitelé holé tyranie: slovy Gora Vidala, „tolik Jakobínů ve válce proti životům, svobodám a majetku našich občanů!“ (Perpetual War for Perpetual Peace: How We Got to Be So Hated, Nation Books, 2002, str. 115) Není proto divu, že velká část obyvatelstva pohlíží na takové ochránce s opovržením, či dokonce s nenávistí. Vláda, která se opovažuje tvrdit, že chrání své občany před nimi samými, zavírá do žalářů a vězení miliony takových viníků, kteří se ničím násilným neprovinili, zahájila zjevně válku proti vlastním lidem. Kde je John Locke, když je ho třeba?

 

 

Téměř před osmdesáti lety sepsal H. L. Mencken text, který nejlépe zachytil povahu vlády. V něm příkladně objasnil ochranou funkci vlády. Napsal:

 

„Dnešní občan, a to i v nejcivilizovanějších státech, není jen neúčinně chráněn proti ostatním občanům, kteří jej chtějí zneužít a zranit…, ale je také téměř bezmezně zneužíván a zraňován samotnou vládou, tedy právě tou institucí, která se jej jala chránit… Před ní je proto mnohem obtížnější a nákladnější se uchránit než před jakýmkoli jiným nepřítelem… Občan již totiž nemůže uniknout výběrčímu daní a policistovi, v jejich proměnlivých a rozmanitých podobách, stejně jako nemůže uniknout smrti. Je neustále, ve dne v noci, v jejich obklíčení, jejich počet se neustále zvyšuje a jejich chování a masky jsou stále více odzbrojující. Útočí na jeho svobodu, napadají jeho důstojnost a stojí stále více v cestě hledání jeho štěstí. Každým rokem si vynucují větší a větší podíl na jeho majetku.“ („On Government“ v Mencken, H. L.: Prejudices: A Selection, Vintage, 1958.

 

 

Od doby, kdy Mencken v roce 1924 toto pozorování učinil, se situace pouze zhoršila. Mocné elity, obzvláště pak ti z Nové třídy, kteří ovládají toky informací, neustále bijí na své tamtamy a varují nás před stále novými nebezpečími – stačí se kterýkoli den podívat na hlavní body večerních zpráv – a ustavičně volají po nové vládní ochraně, již vláda nikdy nemůže zajistit a také nezajistí.

 

Vláda však nikdy nepřestane tvrdit, že lidi chrání, a nezastaví tok ohromných zdrojů věnovaných na propagandu a balamucení lidí ohledně správnosti svých tvrzení. Vidal správně poznamenal, že „lidem, kteří se nechají tak systematicky – a do takové míry – uvádět v omyl, není pomoci.“ (Perpetual War for Perpetual Peace, str. 115) Prohlédnou lidé někdy tuto habaďůru? Sám Mencken mnoho optimismu nenašel. „Vydírání a útlak vlády bude pokračovat,“ prohlásil, „tak dlouho, dokud tento čirý podvod k oklamávání a odzbrojování veřejnosti bude fungovat.“ („On Government“, str. 188) Žádný důvod pro změnu nenalézal. Je to smutné, ale Mencken měl asi pravdu.

 

 

Z anglického originálu „Government Protects Us?“ publikovaného v The Independent Review, podzim 2002, přeložil Josef Šíma. Vyšlo v časopise Terra Libera v lednu 2003.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 943,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
2 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.