4.3.2014
Kategorie: Společnost

Srabaktivismus

Sdílejte článek:

OD: ZBYHNEV 04|03|2014

 

Podívejme se na zoubek aktivismu. Je přirozené, že lidé mají zájem na vylepšování podmínek, ve kterých žijí. Je přirozené, že jak jednou dosáhnou určité uspokojivé úrovně osobního pohodlí, začnou se poohlížet, jak se nenudit a přitom být prospěšní, ba jak svůj život přínosně zasadit do širšího kontextu tu vesnice, onde celého světa.

 

 

Takové “nadstavbové světodělání” je zcela přirozené a patří mezi nejzdravější stránky lidské povahy, navíc ještě se světem nakládá zpravidla dobře – mj. proto, že v průběhu úspěšného zařizování si vlastního života musel člověk dojít k relativně objektivnímu a vyrovnanému vztahu ke světu, a dá se proto předpokládat, že jeho nadstavba bude dobře mířená. Chce-li někdo šatit bengálské siroty, může provozovat třeba jatka, která mu na to vydělají. Nakonec je to o vztahu k realitě sub species “Bez práce nejsou koláče”. Potud skvělé.

 

To je ta lepší varianta. Taky vzácnější, než jednorožec, pasoucí se na šafránu.

 

Podobně jako v případě ambicí a bimbálbicí totiž platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. I “aktivismus” lze dělat různě , a na základě zásadně odlišných motivací.

 

Tou druhou a bohužel obvyklejší variantou je náhražkovitý, neboli kompenzační typ – když někdo vlastní život nijak slavně nerozvil, ba si ho dokonce hluboce pofailoval, a přitom potřebuje usměrňovat a korigovat směřování celého světa. Tedy náhražkovité světodělání. To je nesmírně špatné.

 

Takový aktivismus se zasloužením si prostředků na realizaci vlastního záměru, natož pak morálního kreditu neobtěžuje a nechává to oddřít někoho jiného. Protože je přesvědčen, že “ví líp”, jak a co se má dít, a jak naložit se zdroji – které ovšem není schopen sám vytvořit. To je vztah k realitě sub species “Já něco chci, a realizace je problém ostatních”. To je sociopatické, infantilní a naprosto vždy špatně mířené a nakonec světu a lidem škodlivé. Navíc to je vedle zjevné psychopatologie i radikálně nemravné.

 

Mimochodem je to ukázková externalizace, kdy člověk neschopný řešit vlastní psychózu tuto vyvrhne do širého světa a očekává, že ji za něho rozřeší ostatní. To je zřejmé zejména u feministicky a LGBT laděných křiklounů, cpoucích společnosti problémy, které tato až na podobně radikální a co do počtu jednociferné magory jiného střihu nevnímá, či za problémy nepovažuje a nepotřebuje tématizovat, neboť tyto existují toliko v mikrokosmech jednotlivých křiklounů, kde se s nimi ovšem tito nejsou schopni adekvátně vyrovnat. Takový outsourcing upřímného sebezpytu jednak nefunguje, a jednak je to jak srát na náměstí, když má člověk doma rozbitou mísu. Prostě přenášení na ostatní není legitimní způsob řešení vlastního duševního napětí.

 

A pak je tu ten problém, že takový aktivismus se zpravidla nezabývá problémy dle jejich závažnosti, nýbrž dle poměru politické a ekonomické výhodnosti k míře zevlování, kterou to umožňuje. Skutečné problémy jsou daleko, neatraktivní, nevýnosné, a navíc je mimořádně nebezpečné pokoušet se je řešit. Snazší a výnosnější je přehánět či rovnou vytvářet neproblémy tam, kde reálně žádné takové nejsou, tedy v rozvinutých zemích, kde lze zároveň skandalizující píčování obrátit ve snadné živobytí na úkor všech ostatních. Říkejme tomu srabaktivismus.

 

Srabaktivista je člověk, zabývající se více, méně či zcela smyšlenými problémy v rozvinutých zemích, zatímco mnohem vážnější a skutečné problémy téhož rázu na jiných místech neřeší pro jejich nevýnosnost, a s nimi se pojící osobní nepohodlí a nebezpečí.

 

Ve společnostech sužovaných skutečnými problémy a útlakem jsou aktivisté v podstatě hlas svědomí – a právě proto dostávají tam, kde je jich skutečně třeba, obvykle přes držku.

 

Jenomže když dojdou skutečné problémy (což už na západě došly dávno), bývalý ozdravný prvek se najednou stává právě naopak vážným problémem. To se neziskovkám a aktivistům na západě stalo už před desetiletími. Staly se regulerní autoimunitní poruchou, alergií, způsobenou absencí skutečných patogenů, na které by se dala jejich energie cílit.

 

Cosi jsme si špatně nastavili ve fungování společnosti, když jsme umožnili uživit se píčováním, a učinili ze strkání klacků do kola veřejného zájmu legitimní profesi.

 

Upřímnost záměru aktivismu se pozná podle toho, zda si troufne na opravdové hříšníky, či zda volí snadnou, poddajnou a nepříliš odbojnou (a převážně nevinnou) kořist.

 

Podle tohoto klíče byl posledním upřímným aktivistou v Česku Jan Hus.

 

Pokud někdo na jednu stranu píčuje proti údajným pohlavovým stereotypům v Červené Karkulce a zároveň se nijak aktivně (a s nasazením vlastního pohodlí, neřku-li bezpečí) neangažuje za žínky v Saudské Arábii, kde nesmí ani řídit, nebo v Afghánistánu, kde jim je chrstána kyselina do obličeje když se pokusí chodit do školy, je to u mě prostě pokrytec, srab a dotační pyjavice. Že mu fskutečnosti nejde o práva žen je zřejmé mimo jakoukoliv pochybnost.

 

WTF? Kdyby jim šlo opravdu o věc, neposílaj grantovou žádost na ministerstvo na výzkum negativního vyobrazení archetypu nezávislé ženy skrzevá jeskyňky ve Smolíčkovi Pacholíčkovi, nýbrž jedou obléhat sídlo Talibánu.

 

Jenomže tady o věc dávno nejde. Tady jde o vlastní přefouklé ego, potřebující usměrňovat, napomínat a ovládat ostatní, a jakákoliv rezidua skutečných problému jsou jen prostinkou záminkou.

 

Totéž platí pro environmentály, kteří rajtují po čistoskvoucích provozech evropského průmyslu, jemuž z komínů lítá už několik desetiletí akorát tak vodní pára a jednorožčí prdy, zatímco Číňani lejou rtuť a arzenik do řek. Jenomže v Číně přivazování k fabrice znamená kriminál, kdežto u nás vystavení environmentálních vál(/j?)ečníků v televizi, takže je jasné, co je pro srabácké kaváranské komunisty, stížené zdrcujícím oidipovským komplexem (chrání matku přírodu před komíny, proboha), lákavější.

 

Když se v patnácti rozhodovali, co nebudou dělat, aktivismus byl jasná volba.

 

Stejně tak je jednodušší přivazovat se k umělým monokulturám (!) místně nepříslušné odrůdy smrku (!) na Šumavě a blokovat jejich postupné nahrazení přirozeně odolnějším smíšeným pralesem. Protože fuck logic, that’s why.

 

Homosexuálové, které zrovna v ČR už pětadvacet let nikdo neomezuje, pořádají pochody, aby všichni viděli, jak moc jsou teplí. No a co? Bejci obou pohlaví, co kam strkáte nebo co lížete mě nezajímá o nic víc, než jakou máte barvu očí – bojujete bitvu, o které domnělá druhá strana ani neví. Jestli vám jde o něco jiného, než exhibicionismus a boj s vlastním iracionálním zbytkovým studem (který nemáte co kydat na ostatní), jeďte do Ruska na zahájení olympyjády (hehehe) v duhovém tričku a rád vám koupim pivo. V ČR homosexualita vůbec neni téma. Jestli má někdo dojem, že to téma je, protože na něj má jednou do roka někdo v hospodě kecy, buď ujištěn, že jednou do roka má v ČR někdo kecy na každého, a konkrétní znak, kolem kterého kecy rozvíjí, je nepodstatný. “Čau bukanýre” nahradí svárlivý debil v případě někoho jiného třeba “Pěkná kravata, čuráků”, “Co čumíš” nebo “Smi drc do piva!”. Pokuste se smířit s tím, že zbytek společnosti je s vaší homosexualitou zpravidla smířenější, než vy sami.

 

 

Za “práva dělníků” a “sociální spravedlnost” se rovněž lépe bojuje v západoevropské automobilce, kde mají dělnící rodinné domky, čtrnáct platů, osmihodinovou pracovní dobu, zajištěný důchod a dvakrát ročně dovolenou v tropech, než se dohadovat s nějakým africkým milicionářským náčelníkem a jeho kalašnikovem o pracovních podmínkách sirot v jeho dolech. Nebo se severokorejci, kteří kolem sociální spravedlnosti v marxistickém pojetí postavili celé své blahobytné státní zřízení.

 

Tam, kde skutečně o něco jde, si srabi netroufnou, protože je to vo hubu. Jednodušší a výhodnější je prudit tam, kde žádné skutečné problémy nejsou.

 

Holt je pro vyřešení skutečných problémů světa potřeba přesměrovat energii našich mesianistických škůdců do míst, kde mohou být případně prospěšní. S trochou štěstí si tam navzájem rozbijou huby s místními komunisty, mulláhy a jinými magory, a výsledkem vzájemné anihilace různých kmenů téhož patogenu (totalita je psychologicky jen jedna) budou relativně svobodné a blahobytné společnosti. K tomu je lze motivovat jen tím, že se pruzení u nás stane mimořádně nevýhodným.

 

Abych jim snad nekřivdil, poměry v jiných zemích srabaktivisté pochopitelně odsuzují. Jenže s nimi nic nedělají. Slovní deklarace nestačí, stejně jako nestačí lajky na sociálních sítích. Dokud s problémy tam, kde jsou skutečné, nedělají domácí aktivisté vůbec nic, zatímco vyspělou a humánní západní civilizaci lynčují za polosmyšlené hovadiny, jsou a zůstanou toliko vyčůranými plkaly a cizopasnými šmejdy.

 

Upřímnost záměru poznáme jednoznačně podle míry rizika, kterou je křížový vyprávěč při svém křížovém vypravování ochoten podstoupit. Proto respektuji Médecins Sans Frontières, zatímco čeští vyčůraní kavárenští kryptomarxisté z nátlakových sdružení mi mohou s rozběhem a notným gustem políbit vřele prdel, a nemohu se dočkat dne, kdy budou zcela odříznuti od veřejného financování svých sebelítostivých báchorek, nijak nesouvisejících se skutečným světem. Až budu císařpán zeměkoule, to bude jedna z prvních věcí, které udělám. Hned po uzákonění mnohoženství, neb monogamie je reprodukční socialismus.

 

Nakonec mě na srabaktivismu sere, že je to nesmírně pokřivený a destruktivní kanál realizace v jádru zdravého rysu lidského ducha, zabírající jaksi místo a kazící jméno skutečným snahám zlepšit svět, ve kterém žijeme. A říkejte si o mě třeba, že jsem pravdoláskař.

 

Takže tak.

 

 

ZDROJ: Zbyhnev.com

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (20 votes, average: 4,95 out of 5)
Loading...
3 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.