29.3.2014
Kategorie: Historie

Redistribuce hodnot v demokracii – I.

Sdílejte článek:

OD: RÓBERT CHOVANCULIAK 29|03|2014

Vox populi, vox Dei.  (Hlas lidu, hlas boží).

Trochu dramaticky bychom mohli v úvodu přirovnat dějiny lidstva k nepřetržitému boji mezi svobodou a tyranií. A tato myšlenka je skutečně přítomna ve většině tezí hledajících optimální formu vlády a její funkce. Není se čemu divit, mezi vládci a poddanými zpravidla existoval antagonickými vztah. Historie je plná krutých zkušenosti s tyranskými režimy, které většině lidí upírali jakákoli práva a redistrubuovali důchod, majetek a svobodu (dále jen hodnoty) od poddané většiny k vládnoucí menšině.

 

 

1

Obrázek 1 Redistribuce od většiny k menšině

 

Intelektuální odpor vůči této formě fungování společnosti se začal formovat v 17. století v podobě evropského liberalismu. Tento myšlenkový směr je však užitečné rozdělit na dvě větve. Ta první má kořeny v Anglii (J. Locke, A. Smith, D. Hume), chápe koncepci svobody jako myšlenku vycházející z individualismu a je do reality přetavována ve formě omezování moci vlády. Druhá, kontinentální větev vychází z děl osvícence a ideologů Francouzské revoluce (Voltaire, Rousseau, Condocet), má tendenci směřovat spíše ke kolektivismu a respektuje nebo až vyzdvihuje „obecnou vůli“ a „vládu lidu“ jako vládu většiny. Právě tato druhá větev se v největší míře přičinila o to, že demokracie je dnes synonymem svobody, racionality a vyspělosti.

 

Pokud byl problém tyranské formy vlády, že existovaly protichůdné zájmy mezi vládnoucími a poddanými, zdá se, že neexistuje jednodušší řešení, jak udělat tyto dvě skupiny totožnými. Svěřit vládu lidu tak, aby si vládl sám. Univerzální odpovědí se tak stala demokracie, slovy Abrahama Lincolna: „vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid“. A když už jednou měli být vládci totožní s lidem, tak „národ nepotřeboval být chráněn proti své vlastní vůli. Nebyly obavy, že bude tyranizovat sám sebe. „Právě tato představa se podle JS Mill“ rozšířila mezi příslušníky další generace evropského liberalismu. Ti, kteří uznávají jisté hranice působnosti vlády – kromě vlád, o kterých si myslí, že by neměly vůbec existovat – představují mezi politickými mysliteli na kontinentu  světlé výjimky . „

 

Rozhodujícím kritériem pro posuzování stávajících vládních forem se tak stala jejich demokratičnost. Tento – v 18. století ještě utopický ideál filozofů – se stal v 20. století po první světové válce reálnou formou vlády ve většině zemí západního světa. Přetavení intelektuálního ideálu do reality však zpravidla odkryje jeho praktické nedostatky a právě tímto nedostatkem a jejich (často protichůdnými) vysvětleními se budeme věnovat v této práci.

 

 

Tyranie v Ä Csino

„Demokracie je systém, kde dva vlci a jedna ovce hlasují o tom, co bude k večeři.“  Benjamin Franklin [1]

Demokracii zde budeme chápat výhradně jako metodu určování politických rozhodnutí a tím pádem se žádným způsobem netýká obsahu těchto rozhodnutí (tj. zda jsou sociální, liberální nebo jiné). Demokratická forma vlády je zpravidla definována jako vláda většiny, přičemž toto kritérium kolektivního rozhodování je i v realitě nejrozšířenějším. [2] Pokud je pak společnost do značné míry homogenní a zájmy jejích členů jsou víceméně harmonizované, nepředstavuje vláda většiny žádný problém. Ten nastává v momentě, kdy je ve společnosti přítomen  střet různých zájmů . To, koho zájem nakonec převáží, bude v demokracii rozhodnuto na základě pravidla majority – verdiktu většiny. Jednoduchý model (zpopularizován v úvodním citátu) následně přichází s jednoznačnou predikcí: pokud většina – kromě toho, že má poslední slovo – má i společný zájem, jehož prosazení je  na úkor menšiny , bude přijata taková politika, která přerozděluje hodnoty od menšiny směrem k většině.

 

1

Obrázek 2 Redistribuce od menšině k většině

 

Demokracie je jeden z mála ideálů v historii myšlení, který zpopularizován spíše jeho kritiky než obhájci. Mezi první kritiky (a později i oběti) patřil antický filozof Sokrates. V jeho myšlenkách pokračoval jeho žák Platón, který považoval demokracii za vládu lůzy a institucionalizované podřízení rozumu vášním. Podle Platóna (1993) existuje pět typů státních zřízení: aristokracie, timokracie, oligarchie, demokracie a tyranie. Přičemž řazení není náhodné, ale od nejlepšího k nejhoršímu. Podobně i jeho žák Aristotelés (1998) používal pojem demokracie v negativních konotacích a ve své klasifikací státních zřízení zařadil demokracii do kategorie „špatné a zvrácené“ formy vlády. Ve shodě s modelem „většina-na-úkor-menšiny“ viděl problém v tom, že „v demokracii jsou chudí králi, protože jsou četní a protože vůle většiny má sílu zákona.“ Antičtí filosofové navíc neměli přehnaná očekávání o inteligencí davu a otevřeně kritizovali jeho hloupost a lehkost s jakou se nechají oklamat demagogy. Ti následně rádi zneužijí jejich moc nad chudými (většinou) a namíří jejich hněv proti bohatým (menšině).

 

Tento modelový strach z většiny přetrvával i během zakládání jedné z největších moderních demokracií: USA. Samotní Otcové zakladatelé se netajili intelektuálním odporem k vládě lidu. [3] První americký prezident, George Washington, vyjádřil svou nechuť k demokracii v dopise Jamesovi McHenrymu z 30. září 1798. Také dle Johna Adamse, druhého amerického prezidenta, neměla „demokracie nikdy mezi vzdělanci svého zastánce.“ Av souladu s výše popsaným modelem píše, že: „Pokud dá člověk demokratům více než podíl na vládnoucí moci, tj. dá jim vůdčí postavení nebo převahu ve vládnoucí moci, tj. legislativu; pak nechají veškerý majetek z vašich rukou, z rukou vás, aristokratů. „Jeden z autorů Deklarace nezávislosti, Thomas Jefferson, v dopise Mannu Pageovi píše o“ prasečích masách „. Alexander Hamilton, snad nejnadanější ze všech Otců zakladatelů, litoval, že se Spojené státy nemohou stát monarchií. James Madison, čtvrtý prezident Spojených států, se zase obával, že zákony nebudou „schopné ochránit vlastnická práva proti duchu demokracie.“ (Kuehnelt-Leddihn, 2010, s. 58-70). V nejznámějším listu č.. 10 z Listů federalistů píše Madison o tom, že: „naše vlády jsou příliš nestálé, ve sporech různých stran není bráno v úvahu veřejně blaho a rozhodnutí jsou často přijímána ne podle zásad spravedlnosti a s ohledem na práva menšiny, ale na základě větší síly  zaujaté a zpupné většiny . „(Listy federalistů, 2002, s. 71, zvýraznění naše). [4]

 

S výstižným pojmenováním  tyranie většiny  přišel v 19. století politický filozof Alexis de Tocqueville v jeho díle Demokracie v Americe . „Většina má ve Spojených státech obrovskou faktickou moc. Vždy, když v nějaké otázce rozhodne, neexistují prakticky překážky, které by mohly ne snad zastavit, ale ani zpomalit její postup a poskytnout jí čas, aby vyslechla stížnosti těch, kterých na své cestě drtí. „(Tocqueville 2012, s. 245) . Aby poukázal na přímočarost logiky tohoto modelu ptá se Tocqueville: pokud připouštíme, že v případě, mají-li dva lidé protichůdné zájmy a zároveň má jeden z nich moc prosadit ty svoje, tak tuto moc pravděpodobně využije, proč pak „neuzná totéž, pokud jde o většinu? Změnili snad lidé svou povahu tím, že se spojili? „(Tocquille 2012, s. 246). Tocquevilleove dílo později recenzoval již zmíněný ekonom JS Mill. V té době se už „v politických úvahách“ tyranie většiny “  běžně považuje  za zlo, které vyžaduje, aby společnosti před ním měla na pozoru. „(Mill, 1995, s. 11).

 

Predikční schopnost modelu „většina-na-úkor-menšiny“ však připisují i ​​současní teoretici. Například Hoppe vyzývá čtenáře: „Představte si světovou vládu zvolenou demokraticky tak, že každému žijícímu člověku na celé planetě náleží jeden hlas. Jaký by byl pravděpodobný výsledek takových voleb? Pravděpodobně čínsko-indická koaliční vláda. A jaké by bylo nejpravděpodobněji rozhodnutí této vlády, kterým by se snažila uspokojit své voliče a dosáhnout znovuzvolení? Pravděpodobně by dospěla k závěru, že lidé v takzvaném západním světě jsou příliš bohatí, zatímco ve zbytku světa, zejména v Číně a Indii, se bohatství nedostává, takže je nezbytné zavést systematické přerozdělování bohatství a důchodu. „(Hoppe, 2001, s. 120). [5]

 

Stejně i jeden z nejvýznamnějších ekonomů 20. století, Knut Wicksell, bral tento model v úvahu, když psal o „nové a spravedlivé“ teorii zdanění, která silně ovlivnila veřejné finance v druhé polovině 20. století. Wicksell žil ve Švédsku, kde bylo za jeho života volební právo omezeno velikostí bohatství a důchodu a proto se ¾ mužů nemohlo zúčastnit voleb. Zvolení politici tak zastupovali zpravidla jen bohatší část obyvatelstva, přičemž rozhodovali o daních placených všemi. Wicksell takové fungování demokracie kritizoval. Byl například proti, když mělo být přijato rozhodnutí o financování nových lodi pro námořnictvo, přičemž břemeno bylo do velké míry přesunuto na chudé. Z toho důvodu byl Wicksell obhájce všeobecného volebního práva. Na druhé straně si však uvědomoval, že takový volební princip by zas zvýhodňoval většinu chudých. „Není účelem tohoto posunu a ve skutečnosti by to bylo proti jeho duchu, zcela nebo částečně otřást reakčními silami a obskurní oligarchii, aby byla následně pouze nahrazena sotva méně despotickou tyranií náhodné parlamentní většiny.“ (Wicksell, 1958, s. 88). Proto jako kritérium „spravedlivé“ daně prosazoval Wicksell podmínku  jednomyslnosti. Každá zastoupená strana tak dostala možnost veta. [6]

Mnohé nové jevy ve společnosti, které přišly v 20. století s demokratizací, však tento model nedokázal vysvětlit.

 

(Poračování ve 2. díle …) 

 

 

 

[1] Připisování tohoto výroku Benjaminovi Franklinovi je některými zdroji zpochybňováno, jeho popularita je však nepochybná.

[2] Samozřejmě mohou existovat a skutečně i existují přísnější pravidla kolektivního rozhodování. Od prosté většiny, přes kvalifikovanou většinu až k jednomyslnosti. Pro ekonomickou analýzu nákladů vyjednávání a vnějších nákladů jednotlivých způsobů kolektivního rozhodování viz (Buchanan a Tullock, 1962).

[3] Termín „demokractický“ se nenachází ani v Deklaraci nezávislosti, ani v Ústavu USA.

[4] V souladu s modelem následně píše: „Nikomu není dovoleno, aby byl soudcem ve svém vlastním sporu, protože by jeho zájem určitě ovlivňoval jeho úsudek a pravděpodobně by ohrozil i poctivost jeho rozhodnutí.Přinejmenším ze stejného důvodu je možné odporovat tomu, aby byla skupina lidí soudcem i stranou zároveň; přitom však většina významných aktů zákonodárného sboru není ničím jiným než právě soudními rozhodnutími, které se ovšem netýkají jedné osoby, ale velkého počtu občanů. […] Strany samotné jsou, i musí být soudci a dá se očekává, že nejpočetnější a nejsilnější strana zvítězí. „(Listy federalistů, 2002, s. 72)

[5] Hoppe (2001) se však blíže nezabývá otázkami než redistribuovány hodnoty ve společnosti. Spíše přichází s tvrzením, že demokracie bude mít inherentní tendenci k relativně vyšší redistribuci než jiné formy vlády. Toto tvrzení opírá o srovnání rozdílů ve struktuře motivaci, jimž jsou vystaveni  vlastníci  státního monopolu (např. monarchové) oproti  dočasným voleným  správcem  (politici v demokracií). Jeho závěrem je, že ti druzí budou čelit větší motivaci při rozhodnutích nebrat v úvahu kapitálovou hodnotu země, ale spíše jen maximalizovat současný výnos a to i na úkor budoucí hodnoty. Budou tedy relativně více zdaňovat, přerozdělovat, regulovat, zadlužovat a řešit problémy inflací.

[6] Podobná myšlenka je připisována i historikovi Alexander Fraser Tytler: „Demokracie nemůže existovat jako stálá forma vlády. Může tak existovat jen do momentu, zatímco většina nezjistí, že voláním si může zajistit bohatství na úkor státní pokladny. 

 

ZDROJ: menejstatu.sk

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 943,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
1 komentář
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.