10.10.2015
Kategorie: Ekonomika, Politika

Rána jistoty aneb jak končí živnostnice

Sdílejte článek:

LUBOSLAVA SULČIK 10|10|2015

Matka a dcera, silná dvojka. Vedly společně firmu s více než dvacetiletou tradicí. Úspěšnou firmu. Byla to jídelna, do které každý rád zavítal a hladový určitě neodešel. Minulý čas proto, že už přes rok neexistuje.

Zastavila jsem autem před jídelnou. Rychle jsem vystoupila a pomohla paní Anke postavit se na nohy, podala jsem jí berlu ze zadní sedačky a tehdy mě chytila ​​za ruku a zeptala se: „Cítíš to?“. Nevěděla jsem co bych měla cítit a hloupě jsem na ni vyvalila oči s otázkou: „Prosím, jakože co?“. „No vůni kuchyně přece, necítíš jak krásně voní?“, usmívala se celá natěšená.

Přitom práce v kuchyni nezačíná o osmé, ani o deváté, ale pravidelně o páté a případně i o čtvrté hodině ráno. Vyšlo mi z toho jen jedno. Ona tu kuchyni milovala, bylo to její dílo, které budovala celý život. Tam velela ona, tam byla nepřekonatelná. Zkrátka jídelna „jedné babičky“, kde se vařila jen poctivá jídla z poctivých surovin a paní Anka tam byla generálem.

Další činnosti zajišťovala Anna, její dcera, a tak se jednoho dne stalo, že do kanceláře přišli dva mladí muži – náměstci z prominentní stavební firmy. Nedaleko rozbíhali stavbu a potřebovali dovážet 70 – 100 obědů denně pro dělníky. Kuchyni jim doporučili, neboť potřebovali, aby se chlapi najedli a v této jídelně to bylo samozřejmostí. Uzavřela se smlouva o dodávce teplé stravy, nic nebyl problém, přísliby byly více než slušné.

Majitelky se docela potěšily, „koply do vrtule“, rozšířily kapacity a všechno šlo celkem hladce. Spokojeni byli všichni, včetně zaměstnanců. Trvalo to asi půl roku.

Pak se postupně začaly opožďovat platby za stravu dodávanou na staveniště. Nejdříve jsme jen slušně telefonovali: „Jestli se náhodou nezapomnělo na úhradu …?“ Ale když začalo být jasné, že slečna sekretářka lže, nervozita stoupala. Nebylo možné se setkat s nikým kompetentním. Najednou to byla firma NIKDO. Telefony, když jsme volali z našeho čísla, už nikdo nezvedal, když jsme udělali osobní návštěvu, pobíhající úředníci klopili oči, nic nevěděli a vlastně jako kdyby tam ani nebyli. Jenže čas běžel a peníze nepřicházely, ani nebyla šance se k nim dostat.

554064824_422705

Navrhovala jsem skončit ze dne na den, to se v pohodě za daných podmínek dalo dělat. Stará paní to stále nějak omlouvala tím, že dělníci na stavbě za to nemohou, jsou hladoví a chlapi se přece musí najíst. Vždyť to znáte. Jako když řeknete mámě, že chcete na oběd jeden řízek a ona vám naloží na talíř raději dva, protože jíst se musí. Špatné řešení, velmi špatné … Kdyby byl na jejím místě muž, vím, že by zakročil hned, byť za cenu, že by někoho „profackoval“. Ale přesně tohle je to, co nás ženy dělá v podnikání zranitelnými, dáváme do toho víc srdce, než dravosti.  

Pak, když jsme už opravdu procitli, situace byla neudržitelná. Tím, že jsme museli denně dělat nákupy surovin, začali jsme se stále více zadlužovat. Pomaličku jsme měli trauma z každého zvonícího telefonu, protože stále někdo chtěl peníze, které nebyly.

Navíc odpovědnost za kuchařky a pomocnice v kuchyni nedovolila, aby v noci přišel spánek.Co zaměstnanec, to osud a nejen jeho, ale celé rodiny. Kdo zná práci v kuchyni, ví, že je to těžká práce. Velkou skupinu zaměstnankyň tvořily ženy, které u paní Anky pracovaly od počátku založení firmy – přes dvacet let. Pokud si uvědomila, co na to „říká“ náš Zákoník práce, obcházely ji mdloby. Začali se přidružovat zdravotní problémy, bezradnost a psychika dělaly své. Tak si dívky stále častěji kladly otázku: „Stojí nám to za to? Opravdu nám nikdo nepomůže?“. Zde si bohužel člověk musí pomoci sám. Žijeme v takové zemi.

Chození za právníkem příliš nepomáhalo. Prosazování takové základní věci, jako když já ti něco dodám, tak tvojí psí povinností je za to zaplatit přece v Česku nefunguje. Kdo si plní povinnosti je směšný.

A přece tyto dvě ženy ukázaly, že jejich morální hodnota je daleko vyšší než morálka pánů ze stavební firmy. Dokázaly si to spočítat. Pokud nechtěly přijít o celý svůj osobní majetek, musely skončit. Skončit, ale úplně, hodit za hlavu celoživotní snažení, protože by je to celé převálcovalo. Nebylo to včas, ale ještě to zvládly. Přistoupily k prodeji všeho co za dvacet let nabyly, aby se mohly vypořádat se zaměstnanci a dodavateli. Potřebovaly, aby se ráno dokázali podívat do zrcadla a pak přes den, když potkají na ulici známého, tak i jemu do očí. V životě je to dost podstatné a kdo tomu nerozumí, tak ho to časem doběhne.

Vřele bych doporučovala postup zániku/ne restrukturalizace/ i společnostem takového ražení jako zmíněný stavební gigant se státním „byznysem“. Nač jsou nám takové firmy? Kdo profituje z jejich existence? Určitě mají dostatek kvalifikovaných lidí na to, aby si už dopředu dokázali spočítat, co způsobí. A myslím, že si to i spočítali a nasměrovali všechno přesně tam, kam potřebovali.

Vím, že moc je velká čarodějka a pokud se snoubí s penězi, dokáže některých lidí vynést do pěkné výšky. Jednoduše chci věřit tomu, že tyto nekalé praktiky nemohou dlouhodobě přetrvat.

Navíc zcela nerozumím tomu, o co se dnes všichni tito pánové ve spojení s novodobými tvůrci legislativy snaží. Ti, kterým ublížili si už dávno museli pomoci sami, tak jako uměli. A do budoucna …? Aby se neopakovalo …? Zcela by stačilo, kdyby „velcí hráči“, co dokáží ovlivňovat dění a životy obyčejných lidí nebyli tak nenasytní  a používali při podnikání svědomí a selský rozum. Případně se občas pokusili vžít do situace toho druhého. Jsou věci, ačkoli ještě zákonné, ale pokud jsou na hraně, tak slušný podnikatel do nich prostě nejde.

Třeba je si skutečně dobře promyslet s kým budete spolupracovat, neboť špatné rozhodnutí člověka něco stojí. Zejména tehdy pokud jste živnostník, nebo člověk, co vzal odpovědnost za sebe a zaměstnance na vlastní ramena. Ti ostatní si až tak moc neublíží. Maximálně je odvolají z funkce s několika platy k tomu.

ZDROJ: Luboslava Sulčik

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2016: *****

Jana Nováčková 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Lubomír Vavrek 250,- Kč, Miroslav Provazník 100,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč, Jana Hrdličková 200,- Kč, Ivana Petrová 200,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Martin Pavlíček 1000,- Kč, Ivana Beňová 3333,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, MUDr. Eva Doupovcová 200,- Kč, Roman Foff 1000,- Kč, Ivanka Trávníčková 500,- Kč, Jaroslav Hanyáš 2000,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, Jozef Vaškovič 1350,- Kč, Ota Tesař 500,- Kč, Eva Nemecká 200,- Kč

***** Celkem za měsíc: 12 033,- Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (18 votes, average: 4,72 out of 5)
Loading...
18 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.