venezuela
5.6.2018
Kategorie: Ekonomika

Proč ve Venezuele lidé umírají hlady

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (19 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

LUBOŠ SMRČKA

Asi by se v dějinách žurnalistiky těžko našel titulek článku, který by přesněji definoval rozdíl mezi funkčním kapitalismem a běžným socialismem, než „Švýcar si na snídani vydělá za pět minut, Venezuelan za 9 hodin“. Podařil se redaktorům iDnes a musím jim gratulovat.

Obsahuje totiž všechny odpovědi na otázku, jak země oplývající nerostným bohatstvím (například největšími zásobami ropy na světě, kvalitní železnou rudou a tak dále), dostatkem levné vodní energie, vhodným klimatem pro rozsáhlou zemědělskou produkci… může čelit takovým problémům, jako je všudypřítomný hlad, nekonečná chudoba a zcela neuvěřitelná inflace.

Ještě na konci sedmdesátých letech měla Venezuela druhou nejvyšší životní úroveň v Jižní Americe, v letech osmdesátých a devadesátých, kdy celá Jižní Amerika procházela dvaceti léty, které byly nazývány „ztracené“, útočila přes přetrvávající zmatky na čelo pomyslného pelotonu. Souběžně však rostla korupce, s ní provázaná politická nestabilita, vláda ztrácela schopnost bránit se sílícímu partyzánskému hnutí, nastal rozvoj drogového byznysu a s tím i kriminalita…

Pak přišli dva muži s vizí, jak z Venezuely udělat socialistický ráj. Na konci roku 1998 zvítězil ve volbách Hugo Chavez, armádní plukovník a vůdce jednoho z pokusů o převrat (šest let před svým zvolením). Všimněme si rozhodnutí voličů – dali hlasy v ústavně korektních volbách někomu, kdo nedlouho před tím usiloval o neústavní převzetí moci. Volili slib pořádku proti nejistotě rozháráné politické scény.

Poučné.

Chavez se udržel u moci až do své smrti v roce 2013, nicméně volby byly stále méně demokratické. Odolal několika pokusům o sesazení i lidovým bouřím. Nicméně jeho vláda připomínala stále více diktaturu, průmysl byl znárodněn, stejně tak část obchodu, investic ubývalo. Nicméně vysoké příjmy z ropy a nerostného bohatství umožňovaly udržovat relativně vysokou životní úroveň obyvatel. Jakkoliv ve srovnání s jinými státy regionu, který se jako celek dostal z hlubokých problémů konce minulého století, šlo o přešlapování na místě. Venezuela při nejlepším stagnovala v oblasti, která dynamicky rostla. Hlavní problém byl ale skrytý – rozsáhlé programy přerozdělování a uplácení širokých vrstev obyvatel vedly k tomu, že stát jako majitel naprosté většiny ekonomiky prakticky vůbec neinvestoval.

Po charismatickém Chavesovi přišel Nicolas Maduro, víceprezident z jeho posledního období, řidič autobusu a podstatně méně vizionářský politik. Ještě za Chavese propukla hluboká ekonomická krize, propadly se ceny ropy a Venezuela, rozhazovačná země závislá tou dobou již prakticky zcela na příjmech z těžby, šla rychle ke dnu. Tento pád do hlubin, které jsou skutečně netušené, pokračuje dál. Již volby v roce 2013, ve kterých Maduro těsně zvítězil, byly s velkou pravděpodobností čistý podvod. Při posledních volbách letos v květnu se režim už ani nesnažil o nějaké zdání demokracie – za hlas pro Madura byly vydávány poukázky na vyšší příděly potravin. Apatie obyvatel je však bezbřehá. Účast klesla hluboko pod padesát procent a v třicetimilionové zemi stačilo Madurovi k „historickému“ zisku 68 procent pouhých osm milionů (koupených a dost možná z nemalé části i zfalšovaných) hlasů.

Socialistický experiment ve Venezuele skončí prakticky jistě občanskou válkou, rozuzlení bude krvavé a tragické. V tomto smyslu slova jde vlastně o nudný (opakující se) příběh, samozřejmě nekonečně smutný pro třicet milionů lidí, kteří tráví svůj život způsobem nad veškerou pochybnost nedůstojným a ponižujícím a kteří se v nějakém historicky nedlouhém čase ocitnou uprostřed dějů, které budou daleko za hranicí jakékoliv lidskosti. Nám ostatním přináší socialistický experiment ve Venezuele na jedné straně úsměvné zážitky z fotografií kabelek vyrobených z bezcenných papírků, kterým Maduro říká národní měna, na straně druhé stresující obrázky novorozeňat umírajících na banální choroby, protože země není schopna vyrobit nebo dovést ani ty nejzákladnější léky. A to dokonce v situaci, kdy cena ropy vzrostla na velmi komfortních osmdesát dolarů za barel.

Venezuela je skutečně daleko. Ale vztyčení sochy Karla Marxe v Trevíru říká, že svým způsobem je pořád „za rohem“.

Což je také poučné.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červen 2018: *****

Ludmila Karská 250,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Miroslav Meder 250,- Kč, Věra Vladyková 1000,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Anonymní dárce 300,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Petr Čermák 100,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Vlastimil Kornas 333,- Kč, Libor Heidler 500,- Kč, Jan Bezděk 2000,- Kč, Tomáš Foldyna 1006,20 Kč (40 eur)

Celkem za měsíc: 9 039,20 Kč
Vybráno 25.82%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
71 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.