19.8.2014
Kategorie: Historie

Proč dnes držím hladovku za oběti komunismu

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (11 votes, average: 4,82 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

MIROSLAV VÁCLAVEK 19|08|2014

„Oko za oko a svět zůstane slepý,“ prohlásil svého času Maháthmá Gándhí, muž, který přivedl Indii k nezávislosti a já s ním musím souhlasit. Když se na mne před nedávným časem obrátili organizátoři řetězové hladovky, kterou připomínají oběti komunistického teroru z doby před rokem 1989, neváhal jsem ani vteřinu s tím, že bych se nepřipojil.

 

 

Důvody, které mne k zapojení se do této akce vedou jsou zřejmé. Stačí se rozhlédnout kolem sebe a je stále vidět jak jsou patrny rány, šrámy a jizvy pomalu a těžce se hojících ran, které na tvářích našich měst, stejně jako na krajině samé způsobili komunisté, kteří se v únoru 1948 zmocnili moci a vedeni zločinem satanské marxistické ideologie ji změnili v absolutní tyranii, ve které pro člověka nebylo místo.

 

Zohyzdili krásu našich měst panelákovým morem, který jako lepra rozežíral starobylou duši i tkáň staletého architektonického a kulturního bohatství, a šedí, beznadějí a bezútěšností počal zabíjet, křivit a trávit i duše naše.

 

Obehnali celou naši zemi ostnatým drátem jako v nacistickém koncentračním táboře, aby zamezili těm, kteří by snad zatoužili po svobodě a normálním způsobu života v jejich záměru, což je ostatně vlastní otrokům, kterými jsme byli.

 

Po desetiletí komunisté znásilňovali jak veřejný, tak i kulturní život v naší zemi a nadělali si z umělců své poskoky a z kultury poslušnou holku pro všechno, a také to tak vypadalo. Když se ti nemnozí, kteří se nepodvolili stáhli do podzemí, nebyli před touto zločineckou mocí bezpečni ani tam. Následovaly zatčení, výslechy, soudy a kriminály, spojené jak s profesní tak lidskou degradací, kdy mnohdy ti nejlepší a nejinteligentnější z nás, byli nuceni k výkonu zaměstnání v rozporu s jejich vzděláním a touhou, což vedlo k ještě většímu úpadku celé společnosti, nebo ť na jejich místa se nahrnula bezskrupolózní individua, která ochotně s komunisty prostituovala výměnou za peníze a moc.   

 

Ale co je nejhorší, ten největší zločin byl spáchán na našich myslích a duších. Jak před propagandou, tak strachem i obavami se mnozí vzdali. Vzdali se naděje a víry, že ani ta největší a zdánlivě nekonečná tma, která je obklopovala, jednou skončí a i oni se dožijí svítání svobody.

 

Svobody, která nejdříve započne prvním malinkým paprskem slunce, paprskem který zesílí, nakonec protrhne nebesa záplavou té nejkrásnější záře a zalije i ta poslední srdce světlem.  Aby nám tak světlo samo dalo nahlédnout v jakých temnotách jsme žili, nebo spíše živořili a spatřili tak nejen ony pachatele tmy, ale i jejich oběti.

 

 

Jednou jsem si dal tu práci a sečetl jsem na základě mnoha historickým pramenů počty obětí zvrácené marxistické ideologie aplikované komunisty v zemích kde se dostali k moci, a přišel jsem k naprosto strašlivému údaji, který se lidský rozum zdráhá přijmout. Jak je obrovský. Jen nahlédněte níže.

 

Čínská lidová republika. 73 237 000 obětí v letech 1949 – 2008 (59 let). 1 000 mrtvých z náměstí Tchien-an-men z roku 1989 včetně.

Svaz sovětských socialistických republik. 58 627 000 obětí v letech 1922 – 1991 (69 let).

Ruská sovětská federativní socialistická republika. 3 284 000 obětí v letech 1918 – 1922 (4 roky).

Severokorejská lidově demokratická republika. 3 163 000 obětí v letech 1948 – 2008 (60 let).

Kambodža. 2 627 000 obětí v letech 1975 – 1987 (12 let).

Afghánská lidově demokratická republika. 1 750 000 obětí v letech 1978 – 1992 (14 let).

Vietnamská socialistická republika. 1 670 000 obětí v letech 1975 – 2008 (33 let).

Etiopská lidově demokratická republika. 1 343 610 obětí v letech 1974 – 1991 (17 let).

Socialistická federativní republika Jugoslávie.  1 072 000 obětí v letech 1945 – 1992 (47 let).

Čínská sovětská socialistická republika. 700 000 obětí v letech  1931 – 1934 (3 roky).

Mozambická lidově demokratická republika. 700 000 obětí v letech 1975 – 1990 (15 let).

Rumunská socialistická republika. 435 000 obětí v letech 1947 – 1990 (43 let).

Bulharská lidová republika. 222 000 obětí v letech 1946 – 1990 (44 let).

Angolská lidová republika. 125 000 obětí v letech 1975 – 1992 (17 let).

Mongolská lidová republika. 100 000 obětí v letech 1924 – 1992 (68 let).

Albánská socialistická republika. 100 000 obětí v letech 1946 – 1990 (44 let).

Kuba. 73 000 obětí v letech 1961 – 2008 (47 let).

Německá demokratická republika. 70 000 obětí v letech 1949 – 1990 (41 let).

Jemenská lidově demokratická republika. 65 000 obětí v letech 1969 – 1990 (21 let).

Laoská lidově demokratická republika. 56 000 obětí v letech  1975 – 2008 (33 let).

Maďarská lidová republika. 27 000 obětí v letech 1949 – 1989 (40 let).

Polská lidová republika. 22 000 obětí v letech 1948 – 1989 (41 let).

Československá socialistická republika. 10 000 obětí v letech 1948 – 1989 (41 let).

Sečteno a podtrženo činí účetní uzávěrka budování jasných zítřků ke konci roku 2008 kdy jsem toto smutné počítání dokončil 149 478 610 mrtvých.

 

Nechápu jak je možné, že ani po takových strašlivých hrůzách, pro které vlastně ani nemáme dostatečné mentální kapacity k tomu, abychom je mentálně přijali, natož abychom byli schopni porozumět důvodům, které k nim vedly, že v naší zemi se nalézá dostatečný počet lidí, kteří tyto masové vrahy, kteří na naší planetě nemají přirovnání, volí jakožto své a bohužel i mé zákonodárce.

 

Deset tisíc Čechů, Slováků a Moravanů pověšených na oprátce, umučených v komunistických koncentrácích, upracovaných k smrti při těžbě uranu, nebo povražděných na hranicích je jim málo? Nebo snad neznají svoji historii?

 

Přikláním se k myšlence druhé. Lidská paměť je velmi nespolehlivé zařízení a když se k ní přidá ještě žádná školní výchova o moderní historii a pohled na zloděje a postkomunistické kmotry tunelující beztrestně po miliardách tuto zemi, dostávám sice odpověď, která je pro mne hrozná, jakkoli je pravdivá i když nikoho neomlouvající.

 

Je totiž šedo. Není ještě tma a možná se zatím ani nesmráká, ale nebudeme-li dostatečně chránit tenký plamínek svobody, může se opět stát, že nás opět pohltí temnota. Což vzhledem k prchavé krátkosti našich životů není právě ten stav věcí, kterého bych chtěl být opět svědkem.  

     

A tak jsem vděčný organizátorům řetězové hladovky na památku obětí komunistické ideologie, že jim dávají tváře a jména.

 

Jakkoli já sám mohu spočítat kolik stovek milionů mrtvých má komunismus na svědomí, je to „pouhá“ statistika, kterými jsme bombardováni každodenně v médiích natolik, že jsme již vůči číslům otupěli.

 

Ale jméno, jedno jediné jméno, včetně toho kdy a jak onen člověk byl zavražděn, může změnit více než celá početní úloha.

 

A tak já, Miroslav Václavek *1965, sudetský Evropan, kterým se cítím být, i prozaik, básník a textař, jak mne občas nazývají jiní, dnes držím hladovku na památku havíře Antonína Harazima.

 

 

Ten spolu se svým švagrem jakožto i s dalšími takzvaně nepřátelskými osobami měl v plánu páchat sabotáže na komunistickém hospodářství, jakožto i páchali zločiny tisku protikomunistických tiskovin, které společně rozšiřovali.

 

Jejich plán sabotáží a útěku za železnou oponu byl však prozrazen udavači StB a na tuto odbojovou skupinu byli nasazeni provokatéři z řad komunistické tajné policie, kteří tak získávali přehled jak o dalších plánech protikomunistických odbojářů, tak o všech, kteří se na něm podíleli.    

  

Když byl později Harazím při pokusu o likvidaci provokatérů zraněn, byl zatčen a Krajským soudem v Ostravě odsouzen k trestu smrti. Jeho život ukončila konopná oprátka komunistického kata dne 30. října 1953 ve 4.53 hod. Byl to ženatý otec malého syna.

 

Jak sem v úvodu zmínil, nežádám oko za oko. Smrt za smrt. Nejsem jako oni.  Slepí jsme byli již dostatečně dlouho a mrtvých je ještě víc. Co ale chci i po vás, je nezapomenout. Protože jestli zapomeneme na ty, kteří byli světly v temnotách, oni zemřou a zhasnou po druhé. Což by bylo mnohem horší, než ona smrt první. Smrt těla.

 

Neboť ve světle, se nakonec všichni opět jednou sejdeme.

Ale tady, tady žijme nikoliv ke zlu, ale k pravdě a lásce.

A s tou komunismus, stejně jako jeho vyznavači, nebo voliči, nemají nic společného.   

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červen 2018: *****

Ludmila Karská 250,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Miroslav Meder 250,- Kč, Věra Vladyková 1000,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Anonymní dárce 300,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Petr Čermák 100,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Vlastimil Kornas 333,- Kč, Libor Heidler 500,- Kč, Jan Bezděk 2000,- Kč, Tomáš Foldyna 1006,20 Kč (40 eur)

Celkem za měsíc: 9 039,20 Kč
Vybráno 25.82%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
4 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.