Všichni, které Zemanova slova o dolních desetimilionech svého času hladila po duši, mají totiž společné jedno – k zbytku, oněm pověstným horním deseti tisícům, pociťují nechuť až nenávist, která však nevyplývá z toho, že by jim oněch abstraktních deset tisíc bez tváří a jmen nějak ubližovalo a ohrožovalo je, ale jedině a pouze ze závisti. Na nic jiného, než tento nejnižší pud, totiž Miloš Zeman svými slovy neapeloval. Vytvořil si imaginárního nepřítele a okatě se od něj odstřihl. Nevadilo mu, že je to v silném protikladu vůči tomu, co tvrdil po kýžené výhře v prezidentských volbách, a sice, že hodlá spojovat a nerozdělovat; hned v prvních dnech svého úřadu rozdělil národ na dvě části – na dolních deset milionů a zbytek, tehdy na chudé a bohaté. 

Dal jasně najevo, že jeho volili „chudí“ a protikandidáta „bohatí.“ Nikoho jiného volit nemohli, protože on se s nimi přece nekamarádí, ostatně, on se dokonce rozhodl, že nebude ani jejich prezidentem. Vždy jsem považovala za hloupé deklarovat, že Miloš Zeman není mým prezidentem, jak měli svého času ve zvyku někteří zklamaní voliči Karla Schwarzenberga. Je. A kdo to popírá, není demokrat. Ale trochu se pozapomělo, že sám Zeman si hned v začátku svého prezidentského mandátu vyhradil, čí prezidentem bude, což je samo o sobě dost nefér – prezident je přece všech, ne dolních deseti milionů. Účinně zabrnkal na stranu třídní nenávisti – Miloš je náš, ne jejich. Je náš, je lidový, proto je štve. Nenávidí jeho, protože nenávidí nás.

Na třídní nenávist však slyší jen ti, kteří ji sami v sobě nosí. Ti, kteří se rochní v pocitu, že jsou chudí, a bez ohledu na svou reálnou finanční situaci, cítí potřebu se vyhranit vůči majetnějším. Tito lidé si přitom obvykle majetku velmi cení, považují jej za jedno z hodnotících kritérií něčího charakteru, velmi často bývají sami hamižní a závistiví, právě o nich platí, že namísto vlastnictví kozy si přejí, aby sousedovi chcípla. To, že sami nemají (dle svého uvážení) dostatečný majetek, vnímají jako újmu a jsou rádi, když jim ji někdo pomůže přetransformovat do přednosti. A právě jim ego polechtají slova o nižších deseti milionech, na jejichž straně stojí prezident oproti horním deseti tisícům. Nemohu patřit mezi ně, tak jim alespoň budu škodit. A mám k tomu mocného spojence. Jsem horší a je to přednost.

608662

Od boháčů ke kavárníkům

Pokud je horních deset tisíc víceméně abstraktní pojem, pak dobrat se definice pojmu kavárník v zemanovské rétorice je ještě těžší. Lze předpokládat, že kavárník je volič Karla Schwarzenberga. Schwarzenberg zvítězil pouze v Praze, u studentů a lidí s vysokoškolským vzděláním. Rýsuje se nám tedy průměrný kavárník. Že je to nesmysl? Jistě. Jedná se totiž o dalšího ze Zemanových slaměných panáků, o další vyhraňování se a rozdělování společnosti. A zároveň stavění se na stranu „obyčejných lidí”, tentokrát vůči „intelektuálům kafrajícím po kavárnách“.

Když tisícihlavý dav ukazoval na 17. listopadu Zemanovi červenou kartu, Zeman v tu chvíli mohl říct cokoliv. Mohl je lehce utišit, ba dokonce přiklonit na svoji stranu. „Máte právo být naštvaní. Je mi líto, že jsme si neporozuměli a omlouvám se, pokud jsem se někoho dotkl. Rád bych však, pokud bychom však v tento významný den věnovali vzpomínce na významné výročí a nikoliv politickému hašteření.“ Šokoval by je, hypnotizoval. Nemusel se zříct svých názorů, nemusel se za ně omlouvat. Zachoval by se jako pokorný člověk, státník, reprezentant všech, i těch, kteří mu vystavovali červenou kartu. Namísto toho šel do otevřené konfrontace. „Nebojím se vás, jako jsem se nebál před pětadvaceti lety.” 

Proč? Protože proti němu nestáli naštvaní občané, ale nepřátelé. Horních deset tisíc, lumpenkavárna, pravdoláskaři, to už je jedno. Miloš Zeman je totiž natolik sebestředný, že nedokáže státnicky uchopit fakt, že by jej dle průzkumů dnes nevolila třetina jeho někdejších voličů. Zarputile trvá na představě nepřátel, kteří jej nenávidí až za hrob bez ohledu na cokoliv, kterým se nikdy nezavděčí a kterým alespoň může dělat naschvály. A právě absence pokory a sebekritiky jej srazí na dno.