17.9.2014
Kategorie: Ekonomika

Právo na vodu? Suchá fakta o venezuelském vodním socialismu

Sdílejte článek:

OD: JAKUB SKALA 17|09|2014

Voda. Na jednu stranu ta nejobyčejnější věc na světě, na druhou stranu vzácná látka, bez které by nemohl vzniknout ani fungovat život. Máme na ni právo, nebo se za má tvrdě platit?

 

 

Není to tak dávno, co na internetu vyvolalo pozdvižení video, ve kterém šéf Nestlé říká, že voda by měla být prodávána jako každé jiné zboží. V rozhovoru (vystřiženém z devět let starého rakouského dokumentu) se stavěl proti myšlence – prosazované podle něj nevládními organizacemi –, že existuje jakési obecné právo člověka na vodu. Následovaly plamenné výzvy k bojkotu firmy Nestlé – kdo by chtěl někomu upírat právo na vodu?

 

Mohli bychom tady vést filozoficko-ekonomickou debatu o tom, co je správně (ať už to znamená cokoliv), ale jeden názorný příklad možná vydá za sto stran intelektuální debaty.

 

Co by takové „právo na vodu“ nevyhnutelně přineslo? Právo na vodu samozřejmě nemůže znamenat, že se každému bude voda zázračně zhmotňovat v lednici nebo hrnci. Někdo ji musí někde vytěžit, vyčistit a přepravit ke spotřebitelům domů nebo alespoň do supermarketu. To samozřejmě něco stojí, a tak „právo na vodu“ pro jednoho znamená povinnost pro jiného za tu vodu zaplatit – ideálně prostřednictvím daní, aby to přerozdělení nebylo tak očividné.

 

Voda společná

 

Ale dejme tomu. Venezuela je právě takovou zemí, ve které rozvod vody zajišťuje kompletně stát. (Ačkoliv i tak je třeba za vodu platit, zadarmo z kohoutku neteče ani v této enklávě socialismu.) Zatímco dřív zde vodu poskytovala jediná entita, na konci minulého století došlo k „decentralizaci“, během které vláda částečně přehodila břímě na nižší správní jednotky. Věděla proč – už v roce 2009 přišlo nezvykle dlouhé období sucha, které bylo příčinou nedostatku vody, nejen pitné. Sucho trvalo příliš dlouho, vyschly řeky a nádrže, voda začala být na příděl, vypukly nepokoje a tak dále. To bylo před pěti lety.

 

Dnes přichází podobné, nezvykle dlouhé sucho. Tentokrát to ale nebude tak snadné jako posledně. Problém nabral groteskních rozměrů, protože ve Venezuele není jen nedostatek kohoutkové vody, ale také té balené. A spolu chybí i plastové lahve a další přepravní obaly na vodu. Nám nepochopitelný nedostatek je – jak už asi tušíte – důsledkem socialistické vlády, která tvrdě kontroluje měnu a která způsobila uzavření továren na balené minerální vody. Cena balené vody je totiž regulovaná a nezměnila se od roku 2011 – zatímco inflace za tu dobu dosáhla 110 procent a bolívar ztratil na černém trhu 87 procent hodnoty. Balenou vodu jednoduše skoro nikdo nevyrábí, protože všichni už zkrachovali. A kde není balená voda, nejsou ani PET lahve.

 

Skutečnost, že lidé nejsou ochotni pracovat zadarmo, nebo dokonce se ztrátou by neměla nikoho překvapit. Jestliže venezuelská vláda zničila výrobu balené vody, jak dobře se jí daří zajišťovat alespoň tu kohoutkovou? Jak se poučila z minulé krize a připravila na současné sucho?

 

 

Voda chybějící a mizející

 

Jestli si myslíte, že nijak, pak jste se trefili. Už dnes je voda v Caracasu na příděl, přičemž některé čtvrti mají k dispozici tekoucí vodu jen tři dny v týdnu. Jak dlouho byste v něčem takovém vydrželi žít? A ve chvíli, kdy už voda konečně teče, lidé ji stejně kvůli kontaminaci raději nepijí.

 

Pokračující sucho a kohoutková voda na příděl potom ženou poptávku po balené vodě ještě výš, takže jakákoliv nově dovezená voda se okamžitě vyprodá za stále ještě regulovanou cenu. Tragikomická je situace, kdy obchodníci prodají vodu jen tomu, kdo jim odevzdá jinou prázdnou nádobu, aby ji zase příště měli do čeho stočit. Bylo by to k smíchu, kdyby to ovšem nebylo k pláči.

 

Jen pro představu, jak efektivně takové právo na vodu funguje i během svých světlých dnů: 62 procent procent vytěžené vody se ve Venezuele v procesu výroby a transportu ztratí a nikdo za ni nezaplatí. Buď ji někdo ukradne černou přípojkou, nebo se skutečně ztratí v důsledku špatné kvality transportních zařízení a tak podobně.

 

A nebylo by to socialistické hospodářství, aby problém skončil jen u nedostatku pitné vody. Ve Venezuele je celá řada vodních elektráren, které dohromady produkují 70 procent veškeré zde vyrobené elektřiny, a které v období takového sucha nemůžou řádně fungovat. A tak nyní místním hrozí i přerušení dodávek elektřiny. Když problém, tak rovnou pořádný.

 

 

Voda soukromá

 

Na druhou stranu se můžeme podívat na Českou republiku. Po revoluci u nás proběhla jakási liberalizace trhu s vodou, co nám to přineslo? Pokud mluvíme jen o domácnostech, pak v průměru spotřebováváme skoro o polovinu méně vody než v roce 1989. Někdo by mohl namítnout, že je obvykle lepší spotřebovávat více než méně. To je jistě pravda, otázkou ovšem je, do jaké míry se skutečně jedná o nižší spotřebu a do jaké míry jde jen o omezení vyloženého plýtvání. Zkušenost napovídá, že v našem případě šlo skutečně o to druhé.

 

Abychom mohli dospět k takovému (nebo opačnému) závěru, musíme znát tržní ceny reflektující skutečnou vzácnost vody. Bez nich můžeme tak akorát tápat ve tmě. S tržními cenami přijde do Venezuely znovu hojnost vody, znovu vzniknou továrny na balenou vodu, objeví se investice do efektivnějšího transportu kohoutkové vody a tak dál.

 

Pokud chceme dostat vodu co nejefektivněji k co nejvíce lidem, pak nějaké mytické právo na vodu není to správnou cestou. Tak jako nepěstujeme brambory na společných polích a nezajdeme si jen tak pokácet pár stromů na krov do společných lesů, tak bychom neměli ani těžit vodu ze společného. Voda, jídlo, domov – to všechno jsou základní lidské potřeby a všechny dokáže mnohem lépe poskytnout soukromý sektor. Hlad a žízeň jsou doménou socialismu.

 

ZDROJ: mises.cz

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc únor 2017: *****

Karel Jemelka 500,- Kč, Milan Rubricius 150,- Kč, Helena S. 1000,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Pavel Zíma 100,- Kč, Jan Šedý 50,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, Václav Hejda 300,- Kč, Jan Kunor 1000,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Jan Olsak 300,- Kč, Jiří Kašparovský 200,- Kč, Jacek Neumann 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 5 300,00 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (13 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
11 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.