28.9.2013
Kategorie: Společnost

Postihne syndrom vyhoření celou společnost?

Sdílejte článek:

JITKA GOTTEROVÁ 28|09|2013

Syndrom vyhoření je v podstatě definován jako nemoc z povolání zasahující především v profesích tzv. „práce s lidmi“.Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu, který začíná tím, že jedinec pracuje co nejlépe, snaží se, přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření. Je to tedy stav, kdy se u jedince vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, „nemít problémy“, je emočně „oploštělý“, dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické potíže.

 

 

Když jsem před lety nastupovala jako vedoucí jednoho z mnoha oddělení jisté nadnárodní společnosti, byla jsem plná elánu a chuti k práci. Už zhruba po půl roce jsem marně hledala logiku, systém a smysl. Zůstala mi už jenom motivace – a sice víra, že to vše jednou přeci jenom najdu. A pak samozřejmě taky pravidelný měsíční příjem.

 

Osinu v zadku pro své nadřízené jsem představovala dlouhodobě, neb jsem nikdy nepatřila k lidem, co zkrátka drží hubu a krok. Nelíbilo se mi, že mám vést (dle nařízení ředitele a jeho zastupujícího manažera) fiktivně evidenci docházky člověku, který na mém oddělení nepracoval, protože je celkem logické, že zaměstnanec, který je zaměstnancem vašeho oddělení jenom „jako“ moc práce neudělá a musí ji tedy za něj udělat ti ostatní, co jsou tu, bohužel, doopravdy.

 

Nelíbilo se mi, že mi na oddělení byla přijata paní na základě výběrového řízení, které nikdy neproběhlo a ačkoli všichni údajní účastníci shodně prohlásili, že se v životě neviděli, paní personalistka dokázala přesně popsat, kde kdo při tomto smyšleném pohovoru (který se patrně odehrál pouze v její hlavě) seděl a co kdo řekl.

 

Nelíbilo se mi, že na dveřích personálního oddělení visí informativní cedule, že je toto oddělení zaměstnancům k dispozici každý všední den od půl osmé, ačkoli personalistka chodila do práce na osmou. „Dá volovi rozum, že když tady v půla není, tak asi přijde později a musím holt počkat. Kdo si počká, ten se dočká,“ logicky.

 

Nelíbilo se mi, že se z firmy odváží nenaúčtované zboží, jehož ztrátu jsem odmítla nechat spadnout do inventury.

 

Nelíbilo se mi, že mi nadřízený manažer nařizoval práci v osobním volnu (pod různými pohrůžkami) a zákonem stanovené přestávky se v elektronické docházce „vyráběly“ stejně tak snadno, jako se odstraňovaly přesčasové hodiny či vyčerpaly i nevyčerpané dny dovolené.

 

Nelíbilo se mi toho hodně a připadalo mi naprosto absurdní, že by firma, jíž jsem vždy považovala a považuji, za seriozního zaměstnavatele chtěla, aby věci takto fungovaly. Jenomže jak už to tak v životě pěšce chodívá, než se dotarabíte na vrchol, abyste tam někoho upozornili na skutečnost, že je tam dole něco jinak, nastanou podivné okolnosti, které vám obyčejně zlomí vaz, a vy už na ten vrchol zkrátka nedolezete.

 

I dostala jsem velmi výhodnou nabídku na ukončení pracovního poměru, kterou jsem však odmítla, neb jsem člověk, který z boje neutíká. Když nezabraly prachy, přišla na řadu šikana. „Ředitel mi řekl, že máme ignorovat veškeré tvoje pokyny a nařízení,“ pravila jednoho dne moje zástupkyně.

 

Moje zástupkyně kdysi šéfovala jakési partě Ukrajinců, kteří ji „fakovali“ takovým způsobem, že dala výpověď a skončila na nějakou dobu na psychiatrii, takže měla vlastní bohaté zkušenosti se šikanou. Bohužel nebyla morálně dostatečně na výši, aby se řídila heslem: „Co sám nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ty jim!“ a tak své zkušenosti využila k zorganizování šikany své nadřízené, za vydatné podpory ředitele.

 

A zatímco jsem byla ředitelem pranýřována za to, že jsem údajně seřvala strašným způsobem jednu zaměstnankyni, (která byla mimochodem notorická lhářka a v minulosti jsem mnohokrát řešila její křivé obvinění kde koho) dotyčná mi vztyčeným prostředníčkem ukazovala, jak se věci mají.

 

Ačkoli jsem měla několik audionahrávek (situace už byla tak vyhrocená, že jsem bez diktafonu do práce nevlezla), jimiž jsem mohla prokázat svoji nevinu a skutečnost, že celá tato akce byla řádně zorganizována, ředitele nějaká trapná pravda nezajímala – nebylo to holt v jeho zájmu.

 

Došlo mi, že moji nadřízení značně přitvrdili a bylo mi jasné, že tohle už opravdu neustojím. A taky už jsem ani nechtěla – syndrom vyhoření už mě pálil jak rozžhavená železa a mně záleželo už jenom na jediném – být pryč z tohohle podivného ústavu.

 

Za to, že jsem přestala dělat problémy, dosáhla finanční nabídka za „dobrovolné“ ukončení mého pracovního poměru jednou takové výše, než ta předchozí velmi výhodná nabídka a pan ředitel mne ujistil, že si velmi váží mé obětavé a kvalitní práce, a mohu proto počítat s výborným doporučením.

 

Práci jsem si našla ihned. Ředitelka konkurenční firmy pravila, že již půl roku shání člověka mých zkušeností a praxe a domluvily jsme termín nástupu s tím, že si už jenom ověří moji praxi u předchozího zaměstnavatele. O týden později mi přišel omluvný e-mail, že se firma rozhodla tuto pozici (tu, co na ni již půl roku shání vhodného uchazeče) neobsadit. Následující den jsem našla na tuto pozici inzerát na internetu, z čehož jsem usoudila, že se firma evidentně rozhodla neobsadit ji právě mnou.

 

Napadlo mě, že příčinou bude moje hodnocení u bývalého zaměstnavatele a poslala jsem na výzvědy kamarádku, která předstírala, že je můj potencionální zaměstnavatel – samozřejmě s diktafonem v kapse. Mému nadřízenému bohužel nestačilo, že se mě konečně zbavil (jak sám dlouhodobě avizoval), ale potřeboval mě zlikvidovat kompletně, takže to, co o mě navykládal, bylo nejenom špatné hodnocení (které rozhodně nekorespondovalo s mými čtvrtletními hodnoceními a prokazatelnými výsledky), ale dalo by se to nazvat popravou.

 

Když jsem si ty jeho neskutečné lži zasahující až do soukromí mé rodiny poslechla, bylo mi jasné, že když o mě takové informace bude podávat každému zaměstnavateli, můžu si to jít rovnou hodit, a tak jsem podala trestní oznámení pro pomluvu. § 184 (1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, byl splněn, což jsem doložila nahrávkou.

 

Vzhledem k tomu, že jsem byla opakovaně zastrašována neúspěchem jakékoli stížnosti vzhledem k vazbám manažerů na místní policejní oddělení, podala jsem oznámení prostřednictvím státního zastupitelství a přidala domněnku, že právě pomluva bude příčinou i právě zrušené domluvy o uzavření pracovního poměru.

 

Byla jsem naprosto v šoku, když jsem z PČR obdržela vyjádření, že jsem nebyla přijata z důvodu, že se zaměstnavatel rozhodl místo neobsadit, což mi bylo sděleno e-mailem (a což jsem asi já, blbka, nepochopila, takže jsem to potřebovala od policistů vysvětlit), a že se tudíž moje trestní oznámení pro pomluvu považuje za nedůvodné.

 

 

Vzpomněla jsem si na vyprávění jedné kolegyně, jak ji jeden kamarád pozval do kina, záměrně přeparkoval v garážích auto na místo, kde nejsou kamery, a když se vrátili z kina, bylo auto ukradeno a dotyčnému vyplacená tučná pojistka. „Já myslím, že mě pozval schválně, aby měl svědka, a že si to auto nechal ukrást,“pravila. Když jsem se jí zeptala, proč to tedy nenahlásí na PČR, pravila: „On to je policajt a už mu to prý vyšlo podruhé.“

Napadá mě, co vlastně ještě normálnímu poctivému člověku zbývá v zemi, kde kradou a podvádí všichni od politiků až po policajty, a kde můžete beztrestně „zlikvidovat“ kohokoli, na koho si ukážete prstem? V zemi, kde je sice pomluva trestný čin, ale i když ji můžete prokazatelně dokázat, nikoho to nezajímá? V zemi, kde je šikaně (mobbingu) dle statistik vystaven každý šestý člověk, a přesto tato sféra není dosud dotčena trestním právem a je v podstatě legální někoho psychicky týrat až ho dostanete na psychiatrii nebo přimějete k sebevraždě?

 

Jakou motivaci, jaké vize do budoucnosti můžeme mít, bude-li takto společnost fungovat? Vždyť už teď je většina z nás vyhořelá, apatická. Je nám úplně jedno, kdo bude ve vládě, protože stejně nikomu nevěříme.

 

 

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 043,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (5 votes, average: 4,80 out of 5)
Loading...
1 komentář
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.