31.3.2013
Kategorie: Multikulturní soužití

Nadčasová pohádka o starostce Lianě

Sdílejte článek:

KAREL KŘÍŽ 31/03/2013

Na návsi je pozdvižení. U konzumu posedává a polehává s lahovým pivem hlučná skupina opálených, kolem pobíhají nahaté a špinavé děti, na blízkém ohništi vytvořeném z odpadkového koše pečou ženy dvě špatně oškubané slepice. Pubertální mládež tančí v rytmu hip-hopu linoucího se ze starého magnetofonu napíchnutého na sloup veřejného osvětlení. „Počekáme na Džamilu s Mílou, pak buděme štrajkovať!“ velí Vajda.

 

Konečně se v zatáčce objevuje kolona krásných černých limuzín. Z automobilů vyskakují nejdříve metrákoví pořízci s černými brýlemi a drátky za uchem. Otevírají dveře hlavním celebritám. Europoslanec Míla Ransdorf a ministryně Džamila Stehlíková. Z ostatních vozů pak vystupují další ochránci utlačovaných a týraných opálených spoluobčanů. Nakonec přijíždí dodávky TV štábů a škodovky píšících novinářů. Neměli majáčky na střechu, tak jim cesta z Prahy trvala o pár minut déle.

 

Po euforickém přivítání odmítají pražští hosté nabízenou slepici, ale podarují děti bonbóny a žvýkačkami. Míla zjišťuje, že mu někam zmizely hodinky, nechce však dělat problémy hned na začátku. Asi mu upadly v autě. Džamila nedokáže odmítnout rozpitého lahváče a se sebezapřením si přiťukává na tykání s celou radou starších. Ostře řezaní hoši nestačí kontrolovat skupinky mládeže, které si chtějí vyzkoušet posezení v luxusních audinách a mercedesech.

 

„Iděme do putyky, tam tu dyzkrymynacyju pořešime,“ praví Vajda a ukazuje směrem k místní nálevně. Ochránci práv souhlasí, neboť na návsi je jednak horko a jednak se jim od ministerstva financí podařilo na tuto akci získat grant ve výši půl miliónu korun, takže na útratu snad bude.

 

Hostinský propadá panice. Dobře si pamatuje poslední návštěvu opálených, kdy se poprali kvůli nějaké maličkosti tak, že musel kupovat nové vybavení lokálu a výše jejich nezaplaceného účtu dosahovala téměř rozpočtu obce. Nicméně, když spatří ve skupině známé tváře z televize, odemyká dveře a zve návštěvníky do prázného sálu.

 

„Pívo, rum a guláš, gádžo!“ objednává Vajda, „piš to na Džamilu, vona má love vod Kalouska.“ Dospělí muži opálených a hosté z Prahy usedli ke stolům. Děti a ženy vzali za vděk sokolskými žíněnkami, mládež se seskupila kolem jukeboxu. Jednání může začít.

 

„Starostka Liana nas dyzkrymynuje, buděme štrajkovať !“ vytahuje trumf Vajda. Ochránci souhlasně pokyvují hlavami. „Jakým způsobem tu diskriminaci provádí ?“, táže se chodící encyklopedie. „Žíká o nás, že zme cikáni, že neplatíme nájem, vodu, elektryku a plyn, že ty nove baraky, co nam postavili už pžed dvuma rokama su zdemolovane. Novy postavit nechce, prej leda ňaky čuňkobuňky ze železa za elektryckym plotem !“

 

Uhlovi zaskočil knedlík od guláše, Stehlíková se polila rumem. Taková nehoráznost ! Ransdorf vstává. „Je třeba zabít Lianu !“ Mládež přestala tančit a vytahuje nože. Polekaný Míla je však gestem uklidňuje. „Myslím mediálně !“ Odpovědí jsou mu nechápavé pohledy všech opálených.

 

 

„Podívejte soudruzi, teda přátelé, nemůžete ji hned podříznout. Naše strana a tady spřátelené romské organizace spolu se Zelenými vám pomohou tu štěnici odstranit tak nějak po našem. Teda jako ji přinutí, aby už nebyla starostkou a na její místo dosadíme našeho člověka, který vám pak ty nové baráky postaví, dluhy za vás zaplatí a na dávkách přidá!“ Nové domy, žádné placení dluhů, větší sociální dávky – tomu rozumí všichni. Ozve se ohlušující výskot a křik. Mládež otáčí knoflíkem volume na maximum, hostinský nestačí nosit plata piv a rundy rumů. Za malou chvíli už tančí i Míla s Džamilou. Jen někteří novináři se všeobecného veselí neúčastní. Pokouší se o rozhovor s Vajdou.

„A proč vy jako neplatíte ty energie ?“ padá první dotaz.

 

„Němame robotu, leda tak někde kopat za telekóm a za malo love. Každy deň mavat krumpačem od rana do večera za patnact tacu. Nejsu ňaky bily debil. Mame s Eržiku osem harantu, bych je ani nenakrmil. Socialka nam da třicitku měsičně, vole!“

 

„No a z těch třiceti tisíc to nejde zaplatit? Vždyť tolik nemáme ani my na výplatu ?“ otáže se další novinář.

 

„Proč byzme jako platili ty učtenky. To je dyzkrymynace ! Musime děti nakrmit, nebo chceš, aby nam hlady plakaly ty rasisto ?“

 

„Ale vždyť, když jsme přijeli, tak jste si v konzumu kupovali lahvové pivo, cigarety a kořalku. Kdyby jste to omezili, tak by vám jistě nějaké peníze zůstaly. Taky ty nové domky, co jste dostali předloni by jste mohli lépe udržovat a děti posílat na studia.“

 

Vajda nervózně poposedl na židli. Nejradši by tomu drzému bílému pohunkovi od novin vrazil otvírák mezi žebra, ale i přes množství vypitých rumů mu v hlavě blikala kontrolka pudu sebezáchovy. Proto pravil ještě pokud možno smířlivě: „Draty na elektryku mame natažene od obecniho, dyž plyn odpojili, ztopime co dum da a pereme v potoce. Děcka školu dostanou doma, jak gadže ojebavat. Už to chapeš ?“

 

„No ale není vám to trochu trapné, že celý život nepracujete a jen berete z obecního a necháváte se živit těmi co pracují a platí daně ? Vždyť oni pak můžou oprávněně namítat, že jste jenom příživníci, a že by jste se taky někdy měli postarat sami o sebe a ne pořád jen stát s nataženou rukou u sociálního úřadu. Navíc, pokud vám to někdo otevřeně vyčte jako tady paní starostka Liana, hned křičíte o rasismu a diskriminaci. Proč dáváte svým chováním příčinu k takovýmto výrokům a nesnažíte se vlastní pílí a prací dokázat, že nejste jen pijavice, ale dokážete také přispět k blahu celé společnosti?“

 

„Chceš do držky ty bílá hubo ? Kdo sem pozval toho rasistu ?“ vybuchl Vajda. Jeho pěst vyletěla směrem k ústům nebohého novináře. Krev, vyražené dva zuby. Hudba utichla. Džamila rychle požádala hostinského o fakturu. Míla se podíval na hodinky, na ruce však stále byl jen neopálený proužek kůže. „Je čas k odjezdu.“ pravil však statečně předstíraje přítomnost měřiče času. Obrýlení chlapci s drátky udělali stezku k východu i pro mediální pracanty. Limuzíny zapnuly majáčky a nabraly směr Praha. Bílozelení novináři je následovali. Jednání bylo úspěšné. Dohody bylo dosaženo, rasismus v naší zemi nedostane zelenou !

 

Na náves začal padat soumrak. V hostinci bylo veselo. Kalouskovy peníze stačily na pořádný mejdan. Pod stoletou lípou stála skupinka málo opálených a plakala. Starostka Liana věděla, že to má spočítané. Věděli to i ostatní. Budou muset zase více pracovat, více platit daně, více dávat pozor na to, co říkají. Statečný novinář tu stál a plakal s nimi. Z Prahy mu volali, že byl obviněn z trestného činu hanobení rasy a národa a z trestného činu ublížení na zdraví.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 943,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (18 votes, average: 4,94 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.