30.5.2014
Kategorie: Ekonomika, Politika

Podnikání za státní peníze

Sdílejte článek:

OD: VÁCLAV RAMBOUSEK 30|05|2014

Jestliže stát pod hrozbou násilí připraví občany o peníze, říká se tomu zdanění. Nejvíce z nich pak mají ti, kteří o jejich použití rozhodují a ti, kteří se na tento prs produkující peníze přisají.

 

 

Jednou stránkou veřejných dějů je legitimní poskytování veřejných statků hrazených penězi státem získanými z daní. K tomu se ale přidává státní podnikání i v jiných oblastech, než jsou veřejné statky. Některá odvětví už tradičně patřila do rukou státu, jako například pošta, která je státní v řadě zemí včetně USA. Původním důvodem, alespoň v ponapoleonských dobách, bylo snad umožnit špehování korespondence občanů, co je ale důvodem pro státní monopol v poštovních službách nyní, není jasné. Možná jen tradičně koncentrovaný zájem skupin organizovaného sobectví, pro které je to výhodné. Poštovní služby nemají ani vzdáleně charakter veřejného statku. (Pro připomenutí: veřejný statek je takový statek, při jehož spotřebě není možné vyloučit toho, kdo za něj nezaplatil a jeho spotřeba jedním občanem nezmenšuje jeho množství dostupné pro dalšího občana. Klasický příklad veřejného statku: národní obrana).

 

Ať už byly a jsou příčiny jakékoli, stát, územní celky a města spravují celá odvětví, které by mohly a měly být soukromé. Jejich výčet je nepřeberný – není například žádný důvod, aby stát provozoval osobní železniční dopravu, města městskou veřejnou dopravu nebo platila provoz místního fotbalového klubu. A to ještě existují třeba i městská jatka, městské bytové fondy, městské nemocnice, banky a pojišťovny, ale i třeba městy vlastněné lesy. Věnují se tak – stát i města – činnostem, které charakter veřejného statku nemají, a tudíž není důvod pro to, aby se jimi zabývaly. Produkují tedy pseudoveřejné statky. Na druhé straně penězovodu stojí ti, kteří vybrané daně služby produkují – stavební podniky, právnické kanceláře, firmy produkující sady, lesy i keře – a řada dalších. Získání glejtu na to, že daná instituce nebo firma produkuje veřejné statky, spolehlivě zajišťuje její existenci napojením na přítok veřejných peněz.

 

Vznikají státní, regionální a městské monopoly ne jako monopoly vzniklé na základě výkonu, ale mocenského donucení. Neboli vlastně za použití hrozby násilí. Monopol v tržním prostředí – pokud pojem monopol má vůbec smysl a existují přesvědčivé argumenty, že nemá – vzniká zpravidla na základě ekonomické výkonnosti. Místní a státní monopoly pak na základě úředního rozhodnutí. Občané pak jen platí vyšší ceny za méně služeb. Ale vyhovuje to těm, kteří takové zakázky ze strany města nebo státu udělují, a těm, kteří je získávají.

 

Byly zpracovány desítky studií porovnávající náklady a výsledky městských nebo státních podniků v porovnání se soukromými a pouze ve třech případech ze sto čtyřiceti osmi publikovaných studií byly veřejné podniky levnější než soukromé – dva případy v Kanadě a jeden v Austrálii. A to ještě v jednom z nich byla konstatována horší úroveň kvality poskytovaných služeb ve srovnání se soukromými podniky (šlo o městskou nemocnici v Austrálii) a v dalším – kanadský městský podnik svážející odpadky – se o kvalitě nehovořilo vůbec. Zbylým podnikem byla elektrárna. V 98 % tak byly soukromě provozované podniky efektivnější než státní nebo městy spravované firmy. Tudíž státní firmy a podniky existují přesto, že 1) neprodukují veřejné statky a přes to, že 2) jsou dražší než podniky soukromé, a přes to, že 3) za vyšší náklady poskytují horší služby než podniky soukromé.

 

Musí tedy existovat koncentrované zájmy, které takové podnikání prosadí. Na státní i městské úrovni to jsou zájmy stranických klanů a jejich příslušníků zasedajících v dozorčích radách a budujících penězovody pro sebe, svůj klan a stranickou pokladnu. Jak se ukazuje při obsazování pozic v dozorčích radách, dělí se vládnoucí i opoziční činitelé poctivě – podle pravidel klasického politického obchodu, protože tato hra se bude po příštích volbách opakovat. Politické obchody pak vedou mezi nimi k takovým osobním vztahům, že nezaujatý by ani nepoznal, kam kdo z obchodujících vlastně stranicky patří. Údajní politicky nesmiřitelní rivalové si rozumí lépe něž rodní bratři. Jak se ukázalo třeba v případě pražských magistrátních voleb, vítězné i opoziční klany si po volbách rozdělí pozice dokonce i bez ohledu na názory svých stranických celostátních šéfů.

 

To samé nebo v bleděmodrém se děje i na menším městě, protože i to spravuje rozpočet v desítkách miliónů. Město Tábor například hospodaří s rozpočtem vyšším než miliarda korun. Proto se vždy najde dost zájemců i o obecní politiku, a proto se vyplácejí peněžní odměny za volební účast i těm skupinám voličů, kteří by za normálních okolností ani nezaregistrovali, že se nějaké obecní volby vůbec konají. Natož aby k nim šli.

 

Soukromá firma pohybující se v tržním prostředí nemůže existovat jinak, než že zdroje pro své podnikání nakupuje ze svých příjmů. A to stále znovu a opakovaně, a pokud to nedokáže, přestane existovat. Při existenci z veřejných peněz jsou ale zdroje a prostředky získávané z daní trvalé a jisté. Ve veřejné oblasti existují výdaje, ale neexistují příjmy. Armáda nemá příjmy, stejně jako je nemá anebo minimální policie a soudy, nemocnice a školy – ale zdroje z rozpočtu mají zaručené. Ty nemají žádný nebo sotva postřehnutelný vztah k tomu, co je za ně produkováno. Tudíž také státní monopoly existující z veřejných peněz a produkující veřejné statky – třeba jednotlivá ministerstva – nemohou nikdy zbankrotovat. Žádné ministerstvo také nikdy nezbankrotovalo. Státní podnik České dráhy léta produkuje miliardové ztráty, a jeho manažeři si vyplácejí statisícové platy a odměny. Věc v soukromém podniku nepředstavitelná.

 

 

Ale zrovna tak nemůže zbankrotovat městský podnik odvážející odpadky. Má sice na rozdíl od producentů veřejných statků měřitelné příjmy, ale jeho rozpočet na nich není závislý. Městský úřad určí ceny produkce tohoto monopolního podniku, a určí mu také odměny. To není nic jiného než městský socialismus a je samozřejmě stejně neefektivní, jako byl ten socialismus státní.

 

Znova pak ti, kdo mají prospěch z podnikání s veřejnými penězi, s vybranými daněmi, a ti, kdo hradí náklady, jsou rozdílní jedinci – náklady hrazené z daní jsou rozdělené na mnoho malých částí, zatímco prospěch je mnohem koncentrovanější. Podnikání s veřejnými penězi a existence z veřejných peněz je pro zúčastněné mimořádně efektivní, protože se odehrává bez tlaku konkurence a ohrožení bankrotem, přináší vyšší prospěch, než by přinesla stejná činnost v tržním prostředí. Proto se také státní sektor neboli ono rozpočtové „hospodaření“ stále rozšiřují.

 

Dostat se mezi podnikatele s veřejnými penězi je někdy možné na základě soutěže s pevnými pravidly. Ale stejně jako je tomu s Kariérním řádem pro úředníky (viz minulá kapitola), mnozí ze zúčastněných – jak zadavatelů, tak soutěžících – budou mít motivaci pravidla porušit, pokud jim to přinese významnější prospěch. Sankce za nedodržování pravidel mohou jen zvýšit „náklady“ – a následně jen výši požadovaného prospěchu pro zúčastněné – ale ne motivaci samotnou.

 

Proto je možné označit jakákoli psaná pravidla výběru za měkká, je možné je obejít. Existence měkkých pravidel plodí korupci takřka automaticky a právě toto je jedna z příčin vzniku korupce a bojovat s ní jinde, než na tomto poli, znamená bojovat s větrnými mlýny. Dokud bude foukat vítr, budou se ramena točit.

 

Recepty na zkrocení korupce mívají nejčastěji třeba podobu rad zvýšit represi. Nebo chytit a odsoudit opravdu velký případ – až se to stane, prý se situace změní. Jenže nezmění. Dokonce ani tehdy, když to bude ne jeden, ale pět nebo dvacet pět takových případů. Podle zkušeností jiných zemí korupci nevymýtí ani to, když je za ni udělován trest nejvyšší. Jediné, co se změní, až bude odsouzena takzvaná velká ryba, bude výše úplatků. Čím bude podnikání ve světě měkkých pravidel rizikovější a represe vyšší, tím vyšší úplatky se budou požadovat – a poskytovat. To plyne z kalkulace příjemce úplatku, který poměřuje jeho výši se svými náklady, tedy rizikem. Zvýšení nákladů – například vyšší trestní sazba – povede jen k tomu, že bude požadovat mnohem vyšší částku. Úplatků může být méně, ale ve vyšších objemech, takže celkový „obrat“ na korupčním trhu ještě vzroste. Požadavek zvyšovat represe vůči korupci je spíše znamením bezradnosti. Omezit korupci znamená omezit prostor, ve kterém může díky veřejným penězům existovat.

 

Podnikání s veřejnými penězi, veřejné soutěže o státní zakázky a s tím spojená korupce jsou bacily společenského rozkladu. Zneužívají se neziskové organizace, které navíc pětatřicet procent získaných částek spotřebují jen na svou existenci, běžně se podvádí dokonce v charitě. Devalvují se hodnoty, je narušována ochota ke kooperaci, protože kooperace se přestává vyplácet a vítězi jsou často ti, kteří se pohybují v šeru a tmě, ale ani jindy není jisté, jestli je možné vítězi upřímně poblahopřát. Přitom je spolupráce tím typem hry, jejímiž vítězi jsou všichni. Na jejím konci je bohatství a rozvoj. Jen kooperace je hra s kladným součtem pro všechny, zatímco boj je hra se součtem nulovým nebo záporným.

 

Každý podnikatel, který dává přednost vyšším příjmům a ziskům před nižším, dá také přednost státní zakázce před soukromou. Čím dlouhodobější, tím lépe, protože jeho zákazník bude stále solventní. Pro podnikatele za veřejné peníze toto prostředí přináší větší volnost rozhodování, a to včetně vždy úspěšného tlaku na zvyšování ceny zakázky v průběhu jejího plnění, ať přímým zvýšením ceny nebo prodloužením doby plnění – a nejčastěji obojím. Takový podnikatel má jednak naprostou informační převahu, a kromě toho zadavatel je při posuzování výsledků dosažených za veřejné peníze mnohem benevolentnější, než by byl jako soukromý investor. Zadavatelé v dresu státu jsou přirozeně motivováni svými vlastními zájmy a do nich spadá zájem o cenu, kvalitu, včasnost plnění státní zakázky jen tehdy, pokud by byl ohrožen jejich osobní zájem. Jejich osobní postavení . Společný oběma stranám je naopak zájem na tom, aby se na produkci veřejných – a pseudoveřejných – statků přidělovalo z rozpočtu co nejvíc.

 

Denně se uvádějí příklady mrhání veřejnými penězi, do očí bijící vyhazování peněz na předražené nebo zbytečné projekty, nákupy třeba nefunkčních přístrojů, platby za služby ve výši několikanásobku tržních cen nebo zmanipulovaných veřejných zakázek. A má se za to, že by za to někdo měl nést zodpovědnost. Rozčilení pak způsobuje fakt, že za to zpravidla nikdo zodpovědnost nenese.

 

Nic z toho ale neoslábne, dokud se neomezí přílivy veřejných peněz, které stát uloupil občanům v podobě daní.

 

ZDROJ: Václav Rambousek

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (14 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
1 komentář
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.