18.11.2013
Kategorie: Historie

Po listopadu 1989 aneb od socialismu k socialismu …

Sdílejte článek:

LUBOŠ ZÁLOM 18|11|2013

Výročí sametové revoluce začíná rok od roku poněkud hořknout. Ne, že by nebylo co oslavovat a rozhodně není na místě utápět se v nějakých nostalgických vzpomínkách na „bezstarostný“ život v komunistické totalitě. Jenomže člověk, který vidí 17. listopad 1989 jako konec jednoho z nejtemnějších období českých dějin, se při sledování směru, jímž se ubírá současná Evropa a Česká republika s ní, nemůže ubránit dojmu, že socialismus, jenž český národ před 22 lety vyhodil dveřmi, se nám nenápadně vrátil oknem. Znovu by se dalo poznamenat, že naše země nevzkvétá, nebo alespoň nekvete tak barevně a bujně, jak by mohla a jak bychom si představovali. Co ovšem kvete, je etatismus, čili myšlenka, že stát vše vyřeší.

 

 

Jistě, sluší se připomenout, že se od roku 1989 obrovským způsobem zlepšila všeobecná životní úroveň, máme nesrovnatelně víc svobody a víc možností, jak se realizovat, ovšem všechny tyto nesporné klady začínají poněkud zastiňovat stále patrnější paralely současné politické a ekonomické reality s obdobím před rokem 1989, jako je neustálé bujení státního aparátu a růst všudypřítomné snahy vlády zasahovat do našich životů a řídit každý náš krok. Podobně jako byl reálný socialismus zřízením, které samo o sobě nemohlo přežít z důvodu neexistence cen, projevuje se i dnešní systém, jenž rozhodně nelze nazývat kapitalistickým, bezpočtem chyb plynoucích z nekonečných pokusů všemocného státu ovlivňovat tržní systém. Stejně jako před rokem 1989 jsou i dnes hlavními oběťmi, které nefunkčnost současného socialismu zaplatí poklesem svých reálných příjmů a snížením životní úrovně, občané. Zároveň jsou však občané těmi největšími viníky – jejich hříchem je neochota přemýšlet a lenivá pasivita, na níž se pohodlně sveze jakýkoliv moderní věrozvěst kolektivismu a etatismu.

 

Jak se stát potýká s problémy, do nichž se sám dostal svou levicovou politikou, prováděnou a podporovanou mnohdy politiky, nazývající sami sebe pravicovými, začíná přesvědčování odpovědných osob, že se veřejnost musí dočasně uskrovnit a vydržet těžké časy, aby se pak mohla těšit z všeobecného blahobytu a harmonie, připomínat dobu před rokem 1989, kdy se tehdejší centrálně řízené hospodářství snažilo vypořádat se svou vlastní vnitřní nefunkčností. Smělo se o sice o bezpočtu projevů nefunkčnosti centrálního plánování mluvit a poukazovat na ně, dělat si z nich legraci (například na stránkách komunisty řízeného humoristického časopisu Dikobraz), ale jen do té míry, pokud byly pokládány za pouhé zanedbatelné a dílčí chyby nedostatečně ctnostných soudruhů, které budou překonány a odstraněny a uvolní cestu skutečnému socialismu. Samozřejmě, téměř nikdo nevěřil soudruhům na tribunách, že jejich koncepce a řízení jsou dobré – a růst nespokojenosti a frustrace z materiální zaostalosti, z všudypřítomné šedivosti všedního dne, v němž nákup legračního automobilu značky Trabant byl něčím naprosto pohádkovým, nakonec vyústil v nepokoje, které pomohly ztrouchnivělou stavbu reálného socialismu obrátit v prach. Komunističtí vůdci již neměli sílu držet systém pohromadě a nakonec se jej raději bez boje, v němž by stejně zůstali sami, vzdali.

 

17. listopad 1989 samozřejmě nebyl velkou kapitalistickou revolucí. Mezi nejvýznamnějšími představiteli tehdejšího odporu bychom nenašli nejspíš ani jednoho zastánce kapitalismu, trhu a svobodné společnosti, a lidé jako např. Václav Havel prostě byli a jsou socialisté jak řemen. Jestliže zde během několika měsíců vykrystalizovala skupina zastánců trhu, je to spíše obrovským štěstím, než něčím, k čemu Sametová revoluce přímo směřovala. Lidé zkrátka chtěli svobodu, ale nepřáli si kapitalismus – aniž by si uvědomovali, že jde o pojmy lapidárně spojené.

 

Málokdo byl v období normalizace natolik slepý, aby neviděl propastný rozdíl mezi Západem a sovětským blokem. I přesto, že Západní Německo nebo Rakousko nikdy nebylo nějakým příkladem skutečného kapitalismu, tamní míra trhu byla dostatečná na to, aby lidé z východního bloku při pohledu na výlohy plné zboží, opravené fasády domů a fungující infrastrukturu viděli, že s komunismem je něco v nepořádku. Přes všudypřítomnou propagandu, která Západ líčila jako učiněné peklo, v němž armády vykořisťovaných pracujících úpí pod podrážkami nabubřelých velkopodnikatelů, zde lidé určitým způsobem ke kapitalismu vzhlíželi. Žili v jakési vnitřní schizofrenii – na jedné straně nezbývalo než se s více čí méně předstíraným nadšením stavět k socialistickému zřízení loajálně, na druhé straně se lidé těšili, že by snad jednoho dne mohli komunističtí papaláši odtáhnout, odkud přišli. Věděli, s čím nesouhlasí, co se jim nelíbí, a co by chtěli odstranit. Věděli však, co by chtěli? Zastávali nějaká pozitivní stanoviska? O tom by se dalo s úspěchem pochybovat.

 

Veřejnost tedy vzhlížela k západnímu způsobu života, ovšem neuvědomovala si zcela, co jej podmiňuje. Přála si žít kapitalisticky, ale zachovat socialistické „výdobytky“, a sametoví bojovníci ji v tomto postoji podporovali. Mezi studentskými vůdci nebo lidmi z oblasti kultury a disentu, kteří v těch dobách vystupovali na náměstích a promlouvali k tisícihlavým davům, skutečně nebyl takřka nikdo, kdo by si přál kapitalismus. Naopak, lidé jako Václav Havel veřejnost ujišťovali o své upřímné snaze zachovat socialismus. Nebyl zde nikdo, kdo by lidem vysvětlil, že ne pouze komunismus, ale jakákoliv forma socialismu je systémem nefunkčním a nemorálním. A po několika letech jakés takés svobody, během nichž dostal hlavní slovo trh, zásluhou Václava Klause, si lidé, ukolébaní víceméně pohodlným a bezproblémovým přechodem k trhu, opět začali volit socialismus. Snadno uvěřili zemanovským blábolům o spálené zemi a slibům o sociálně tržní „třetí cestě“, a zapomněli na všední život v reálném socialismu 80. let. Od té doby zde parlamentní pravice skomírala a v současné době již žádná pravice v parlamentu zastoupena není a na ovlivňování politického směřování České republiky se nepodílí.

 

Zatímco v 80. letech Češi vzhlíželi ke způsobu života na Západě, jeho intelektuální elity toužebně upíraly své zraky k sovětskému bloku. Třebaže tehdy měla na Západě hlavní slovo konzervativní pravice, zejména díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové, významní komentátoři a tvůrci veřejného mínění, si brali inspiraci z údajných úspěchů sovětského hospodářství, čekali na svou chvíli a připravovali pozici exponentům levice. Na politice Reagana a Thatcherové nenechali nit suchou, všemožně překrucovali, ostouzeli, lhali, zesměšňovali – často s výplatní páskou sovětské tajné služby v kapse. S koncem slavné, ale nepříliš dlouho trvající éry konzervatismu v Americe a Velké Británii a s příchodem nové sociální demokracie jejich chvíle nastala. Během několika málo let dokázali socialisté Evropu zcela proměnit, koneckonců, nedalo jim to ani moc práce, neboť Evropa nebyla nikdy nějakou výspou kapitalismu a levicové smýšlení zde bylo vždy velmi silné. Zatímco Česká republika demontovala centrálně řízené hospodářství a začala v první polovině 90. let vytvářet otevřenou, tržní ekonomiku, západní státy, dřívější vzory, budovaly socialismus. A začaly svou vizi socialismu razit jako celoevropský model.

 

Nemnoho let po Sametové revoluci nám byl socialismus opět vnucen shora, nadirigován Evropskou unií a jejími nikým nevolenými zástupci. Přesněji řečeno, nechali jsme si jej vnutit. Podlehli jsme přesvědčování renomovaných morálních autorit, jež znovu a znovu opakovaly, že tak zaostalý národ, jakým jsou Češi, odvyklý svobodě, samostatnosti, suverenitě a demokracii, přece nemůže vědět, co je pro něj nejlepší a měl by se pokorně a potichu učit od států, které jsou nazývány vyspělými. Až příliš mnoho lidí této mantře uvěřilo.

 

Bohužel jen velmi málo lidí si vzalo příklad z Miltona Friedmana a jeho předmluvy k českému vydání knihy Kapitalismus a svoboda. Friedman zde připomíná, že Západ již dávno není nějakým vzorem kapitalismu, a Češi by se tedy při budování své tržní ekonomiky měli poučit z ekonomicky svobodnějších zemí, jako je Singapur nebo Hong-Kong. Po několika málo nadějných letech se opět dostali ke slovu lidé, kteří si nepřáli svobodnou ekonomiku, ale chtěli ji svázat bezpočtem regulací a intervencí. Do popředí se protlačili lidé, kteří namísto Miltona Friedmana, nebo dokonce ještě liberálnějších ekonomů, vyznávali spíše pohled jednoho z hrobařů svobodného trhu, ekonoma Josepha Stiglitze. Veřejnost to stvrdila tichým souhlasem – vždyť přece není možné nechat trh napospas neosobním a chaoticky fungujícím silám a sobeckým zájmům podnikatelů! A co víc – veřejnost, která předtím jaksi bezmyšlenkovitě a automaticky vítala liberalizaci hospodářství, se nyní pod vlivem autorit začala stejně bezmyšlenkovitě přiklánět k názoru, že začátek 90. let, období největší ekonomické svobody a úspěšného odstátňování, byl jedním velkým omylem. Dnes se už tak nějak pokládá za dobrý mrav vidět nelehké období transformace v těch nejtemnějších barvách a diskutéři v televizních debatách nikdy nezapomenou připomenout, že se „tehdy stalo mnoho chyb“. Nepřítel je jasný: je jím trh.

 

Nedá příliš námahy spatřit paralely dnešní politické a hospodářské reality s životem v socialismu 80. let. Podobně jako tehdy jsou i dnes, a neplatí to jen pro Českou republiku, lidé rozčarováni a nevidí před sebou mnoho naděje. Růst nezaměstnanosti nebo daňové zátěže a pokles reálných disponibilních příjmů občanů jsou jen těmi nejpalčivějšími problémy dnešní koncepce tzv. státu blahobytu. Hysterická a zoufalá snaha nejvyšších představitelů Evropské unie zachránit své politické kariéry, která ústí v překotné pumpování ukradených peněz do zadlužených státních rozpočtů, z nichž ten řecký je pouze prozatím prvním v pořadí, přinese Evropě přinejlepším dlouhá léta stagnace, v horším případě naprostý rozvrat. Problémy eura trvají prozatím asi dva roky, ovšem neblahé důsledky nekonečné řady státních regulací, které podvazují produktivitu, ničí pracovní místa a tahají lidem peníze z kapes, dopadají na hlavy občanů evropských států již řadu let – ať už je to státní podpora „zelené“ energetiky, státní normalizace a standardizace, nebo ovlivňování hodnoty peněz prostřednictvím centrálního bankovnictví.

 

Podobně jako před rokem 1989 jen málo lidí dokáže definovat příčiny problémů. Zatímco tehdy lidé svalovali vinu za zadrhávající se prorezlá soukolí reálného socialismu spíše na jednotlivé osoby, na nekompetentní vedoucí představitele, a ne na samotnou podstatu socialistického systému, dnes si veřejnost našla ještě daleko mylnější a od reality vzdálenější zdůvodnění: kapitalismus. Před 22 lety jsme tady měli socialismus, a každý o tom věděl.

 

Dnešní stav je, v rozporu s realitou, nazýván kapitalismem, třebaže s ním nemá naprosto nic společného, pouze dílčí charakteristiky. Je třeba si to konečně přiznat: za 22 let jsme se od socialismu oklikou dopracovali zpět k socialismu. Jeho dnešním architektům se však povedlo jej mazaně maskovat kapitalismem, čímž umožnili veškeré problémy svalit právě na něj, na, podle nich, nedostatečnost regulací a na to, že zatím ještě máme stále až příliš mnoho trhu.

 

Za nepřítele číslo jedna byl před rokem 1989 pokládán komunistický režim a nabubřelí papaláši na tribunách, vyžadující hrané nadšení a frenetické mávání mávátky a připravení proti občanům kdykoliv poslat jednotku těžkooděnců. Nebylo těžké vidět jako zdroj všech problémů, vší té beznadějné šedi, tak ostře kontrastující s leskem Západu, komunistické vůdce a jejich ozbrojené pomocníky. Že tím skutečným nepřítelem je socialismus, to dokázal odvodit jen málokdo. Za zdroj dnešních problémů je zcela falešně a lživě označován trh, svoboda, kapitalismus. A protože lidé v podstatě nikdy trh ani kapitalismus nepřijali jako něco dobrého, jsou připraveni uvěřit, že ten, kdo má vše řešit, je stát. Vysmívanou frázi, kterou zde v podstatě nikdy nikdo nezastával, sice že „trh vše vyřeší“, nahradila fráze jiná, tentokrát braná naprosto vážně: vše vyřeší stát.

 

Jestliže se současnému režimu bude i nadále dařit živit v lidech nenávist a nedůvěru vůči svobodě a trhu, mají socialisté vyhráno. Antikapitalisté ovládají média, kulturu, mají ve své moci kompletně celé školství – čímž se jim může dařit indoktrinovat antikapitalistickou propagandou takřka celou společnost. Zatímco v předlistopadové době měli Češi přece jen určitou možnost srovnání s tehdy vzkvétajícím a bohatým Západem, dnes, kdy levicový mor zachvátil celou Evropu, je srovnání takřka nemožné. Rozpoznat, že žijeme v systému, který je veskrze zlým, vyžaduje mnohem větší představivost, schopnost abstrakce a zejména určitou etickou vyhraněnost.

 

Koneckonců, přece tady dnes nikdo nikoho nezavírá do vězení za jeho názory. Klidně si tady můžu napsat článek, v němž označím dnešní politicko-ekonomickou realitu za katastrofální, a nikdo se nepokusí mě zastavit. Málokoho napadne, že se socialistická diktatura nemusí projevovat vždy takto násilně. Nemusí za ní zůstávat stovky mrtvých, zmlácených, uvězněných nebo deportovaných. Dobře fungující propaganda dokáže lidi zmanipulovat tak, že víceméně pasivně odkývají vše, co si na ně vláda vymyslí. Stačí přesvědčit občany o nutnosti té či oné regulace, třeba zavedení speciální bankovní daně na „záchranu státních rozpočtů“ nebo zákaz žárovek ve jménu „boje proti klimatu“, a není zapotřebí žádného přímého násilí. Každý nakonec přijme státem vnucené dogma a začne snad opravdu věřit, že je přece nutné danit bankovní transakce, když jsou to, jak tvrdí autority, přece právě banky, kdo může za hospodářské krize. Každý nakonec začne prohlašovat, že nové, tzv. úsporné žárovky jsou přece naprosto skvělé, a aby boj s globálním oteplováním měl nějaký smysl, je zapotřebí obyčejné žárovky zakázat, stejně jako byly již dávno zakázány např. freony ve sprejích.

 

Zatímco komunistický režim se opíral jen o násilí a jeho propaganda byla víceméně hloupá, nepromyšlená a směšná, dnešní kolektivisté si počínají daleko šikovněji a rafinovaněji. Mají ve svých službách, namísto armády agentů a estébáků, hotové zástupy obhájců z řad intelektuálů, umělců, žurnalistů, kteří jsou kdykoliv připraveni obhajovat stát a pomlouvat kapitalismus – ten kapitalismus, který zde vůbec není a nikdy ani nebyl. Kolektivističtí intelektuálové dobře vědí, že nejlépe lze zmanipulovat lidi tím, že v nich buďto vzbudí strach, anebo ještě lépe, pocit viny, nebo, a to je úplně nejlepší, pocit malosti a hlouposti. Strach z globálního oteplování, strach z nezaměstnanosti, strach z materiálního nezaopatření… Pocit viny z toho, že se zde můžeme těšit relativnímu blahobytu, zatímco jinde lidé strádají… Pocit malosti z toho, že přece všude ve světě stát zasahuje a reguluje a kapitalismus je takřka sprostým slovem – a kdo jsem já, nicotný občánek ze zaostalé, postkomunistické země, že si dovoluji toto kritizovat?

 

Narozdíl od komunistické diktatury projevující se s nevybíravou brutalitou a bezohledně zadupávající každý projev nesouhlasu dnes zažíváme diktaturu konejšivou, chlácholivou a starostlivou, v níž se sami rádi schoulíme pod ochranná křídla státu a sami se dobrovolně vzdáme své svobody. Principiálně vzato jde o diktaturu stejného druhu – pouze jsou v ní estébáci a bachaři vystřídáni armádou Erazimů Koháků, Václavů Bělohradských, Tomášů Halíků a Janů Kellerů. A nekonečným zástupem malých Havlů. Morálně však jde o diktaturu ještě o jeden řád odpornější – jsme totiž sami sobě diktátory. Ustanovili jsme, tedy alespoň většina z nás, nad sebou diktát politické korektnosti, altruistické morálky, hédonistické neochoty až neschopnosti přemýšlet, a hlavně diktát zbabělosti.

 

K tomu jsme se dopracovali během dvaadvaceti let bez komunistické totality. Sami jsme si, lze-li takto paušalizovat, vybrali totalitu jiného druhu, schopnou se tentokrát udržet daleko pevněji, než se to dařilo komunistům. I kdyby se dejme tomu rozpadla Evropská unie a celý koncept evropského „státu blahobytu“ by se rozplynul během série bankrotů evropských států, myšlenky přijímané veřejnosti zůstanou stejné a znovu si lidé vyberou socialismus a nesvobodu.

 

 

Zvolí špatně a budou volit špatně znovu a znovu, a budou zažívat další a další vlny naděje a zklamání, další rozčarování z neschopnosti nebo očividné zlotřilosti vůdců, kteří se nejprve zdáli být odpovědnými a dobrými. Zastavit tento kolotoč, na němž rotují, jedna za druhou, nejrůznější formy socialismu, je však, i když to na první pohled tak nevypadá, v podstatě docela snadné. Základním krokem je uvědomit si, že je to stát, nikoliv trh, co způsobuje nezaměstnanost, krize, pokles reálných příjmů a všeobecnou deziluzi – musíme si zkrátka uvědomit, že systém, v němž nyní žijeme, nelze nazvat jinak než socialismem.

 

Ve chvíli, kdy si to uvědomíme, je čas na novou revoluci, tentokrát filozofickou a etickou, která nebude vybojována na náměstích, ale především v každém z nás. Pokud půjde o revoluci, jež bude bojovat za rozum, za právo člověka na hledání vlastního štěstí, za svobodu a za skutečný kapitalismus, je naděje, že na ni tentokrát dvaadvacet let poté nebudou lidé vzpomínat s hořkým pocitem deziluze.

 

Poznámka redakce PP: Článek napsal autor již v roce 2011, ale máme za to, že nic neztratil ze svých kvalit.

 

 

ZDROJ: Luboš Zálom

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (8 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...
4 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.