2) Spousta lidí o malý stát nestojí.

Mnoho lidí si přeje, aby se stát staral, zajistil pořádek a „sociální spravedlnost“. A řada politiků těmto lidem pochopitelně vychází vstříc. Získává jim to hlasy a zároveň podporuje jejich vlastní tužby nastíněné v bodu 1. Stát rád slíbí, že se postará a zajistí to či ono – ale kvůli tomu na nás musí samozřejmě uvalit pořádné daně a odvody, protože jinak by nám to dobro neměl jak zajistit…

Mnozí lidé nezkoumají, kolik svobody jim stát dává, zajímá je především, jaký finanční prospěch jim stát nadělí. Proto budou upřednostňovat ty politiky, kteří jim ho budou slibovat. Stát je tu přece od toho, aby něco dělal, a ne aby nechával věci svému osudu.

byroMZe

3) Za úsporný stát se veřejně nebojuje.

Nátlakové akce pořádají téměř výlučně ti, kteří hodlají ze státu vylomit víc peněz nebo nějaké jiné výhody. Chcete-li dostat lidi do ulic, svolejte pochod odborářů. Chcete-li zelenou naftu, zablokujte dálnici pomocí traktorů. Pokud jste železničář, zastavte vlaky a žádejte víc. Lékaři zase vymysleli skvělé heslo „náš exodus, váš exitus“. Když budete hodně hlasití, jistě se vás nějaký politik ujme a bude prohlašovat, že vaše nároky jsou zcela oprávněné.

Boj za nižší byrokracii oproti tomu Václavák prostě nenaplní. Lidé nebudou hromadně odmítat podávat daňová přiznání do doby, než je stát udělá srozumitelné i pro obyčejného smrtelníka. Nebudou se srocovat před Úřadem vlády s tím, že odtamtud neodejdou, dokud vláda nepřestane nesmyslně utrácet za předražené zakázky.

Politici nebudou dělat nic, pokud je k tomu nedotlačí hluk z ulic. Ale jelikož lidé, kteří chtějí „malý stát“ do ulic hlučet nechodí, zaujímají jejich místo ti, kteří si tam jdou od státu vykřičet víc peněz.

4) Se slibem úsporného státu volby nevyhrajete.

S byrokracií se tu verbálně bojuje mnoho let, ale žádný pokrok vidět není. Slíbit redukci úřadování nikoho nebolí a zní to hezky, ale ve skutečnosti je to naprosto vágní a gumové prohlášení. Jakou byrokracii hodlá kdo redukovat a jak? Přibrzdila nějaká vláda tempo vydávání nových zákonů, vyhlášek a novel? Nemám ten pocit.

Redukce byrokracie je příliš abstraktní pojem. Voliči lépe reagují na konkrétní čísla – tedy kolik miliard hodláte dát na školství, na důchody, policistům, o kolik se zvýší příspěvek na cokoli, kolik vznikne nových pracovních míst, případně kolik byste rádi naopak někde zázračně ušetřili. I kdyby se byrokracie někde snížila, tak to stejně nikdo nepozná. Oproti tomu když můžete lidem ukázat všechna ta hezky znějící čísla…

5) Stát musí roztáčet kola ekonomiky.

Moderní mantra – z krize se musíme proinvestovat. Stát už de facto nemůže šetřit, protože ekonomika je na jeho investicích tak závislá, že by bez nich začala ztrácet dech. Vláda musí rozhazovat peníze jako konfety, protože jinak by si kazila čísla o ekonomickém růstu, jimiž se potřebuje chlubit voličům. Jenže na investice potřebuje spoustu prostředků, které musí někde vzít. Rodí se nám začarovaný kruh.

Aby se náš stát mohl kvalifikovat jako „malý a úsporný“, museli by politici přestat chrlit nové a nové zákony, museli by začít rušit celé agendy (aniž by je samozřejmě nahradili novými) a museli by přijmout ideu, že stát nemá stát u kormidla ekonomiky. S přihlédnutím k dlouhodobému vývoji bych ovšem řekl, že postupujeme zcela opačným směrem. Vlády „pravice a levice“ se liší nanejvýš rychlostí tohoto pohybu, ale do protisměru to rozhodně nikdo otočit nedokázal. A pokud by to občané nezačali hromadně, vytrvale a velmi hlasitě vyžadovat, tak k žádnému obratu ani nedojde.