8.9.2013
Kategorie: Ekonomika

Odpovědi na otázky kolem svobodného trhu. Jak to vlastně je? (II.část)

Sdílejte článek:

OD: PETR MÁLEK 08|09|2013

Měli bychom podporovat domácí výrobce?

Rozhodně neměli. Otázku, zda je lepší zahraniční nebo domácí výrobce, by si měl odpovědět každý sám, a tímto se následně řídit při rozhodování, zda koupit zahraniční nebo domácí výrobek. Pokud mají zahraniční výrobky na trhu větší úspěch než domácí, tak to prostě znamená, že jsou pro většinu lidí lepší a/nebo levnější. Pokud bychom v takové situaci uměle podporovali domácí výrobky, ve výsledku bychom spotřebovávali horší výrobky za vyšší ceny. Lepší je domácí výrobky nedotovat, a tím nepodkopávat motivaci jejich výrobců přejít do jiného odvětví, ve kterém jsou naopak lepší než cizinci a ve kterém uspějí na zahraničních trzích. Ve výsledku se tak každá země bude specializovat na výrobu toho, co jí jde nejlépe, čímž uspokojí svoji vlastní spotřebu a ještě jí zbude přebytek, který vyveze do zahraničí a za utržené peníze si naopak ze zahraničí koupí to, co umí nejlépe vyrábět cizinci.

 

 

Není náhodou, že většina dnešních bohatých zemí byla pozvednuta z chudoby právě v době, kdy se otevřely zahraničnímu obchodu. Naopak mezi země, které se snaží dotáhnout podporu domácích výrobců k dokonalosti, patří například Severní Korea, známá častými hladomory a bídou.

Jak může vzniknout monopol nebo kartel?

Na svobodném trhu monopoly ani kartely nevznikají. Může se samozřejmě stát, že v nějakém odvětví operuje pouze jedna nebo dvě firmy. Nemůžou se ale chovat jako monopol, protože vědí, že kdyby tak učinily, vznikne jiná firma, která jim začne konkurovat a přebírat klienty. Stačí se podívat kolem sebe – většina nestátních odvětví obsahuje nepřeberné množství vzájemně si konkurujících firem, ze kterých si může spotřebitel vybírat, a pokud náhodou ne, i tak se firmy chovají velmi konkurenčně a snaží se zákazníkům vyjít vstříc. Příkladem budiž trh internetových vyhledávačů – v Česku figurují v podstatě dvě mamutí korporace, Seznam a Google. A přesto neslyšíme žádné systematické nářky na jejich nízkou kvalitu – právě naopak, množství kvalitních, a přesto levných, nebo rovnou bezplatných služeb se rozšiřuje takovým tempem, že to člověk ani nestačí vnímat. Důvodem je, že byť firmy jsou pouze dvě, v budoucnu jich může být klidně deset, pokud jim Seznam a Google dají záminku ke vzniku, tak jako dal kdysi dnes už zapomenutý Yahoo záminku právě Googlu.

Monopoly a kartely naopak vznikají ve státem regulovaných odvětvích – banky, zdravotní pojišťovny, zdravotní zařízení, mobilní operátoři, dodavatelé elektřiny a nespočet dalších. V nich je totiž vznik nové konkurence buď rovnou zakázán, nebo výrazně omezen složitým byrokratickým nebo politickým rozhodováním o tom, kdo bude vpuštěn na trh. To vede k většímu či menšímu omezení konkurence, a tedy i k monopolnímu chování. Králem mezi monopoly je pak samotný stát, který v příslušné teritoriální oblasti nemá konkurenci vůbec žádnou. Služby, na které má stát monopol, jako jsou například zajištění bezpečnosti, justice, stavba silnic a další, jsou pak kvalitou na ještě horší úrovni než ty, které poskytují firmy v odvětvích, které stát „pouze“ reguluje.

Jak vznikla současná recese?

Faktorů je vždy více, ale přesto mezi nimi figuruje jeden hlavní: stát se vměšuje do stanovování úrokových sazeb. Tak jako stát nikdy nebyl a nikdy nebude schopen určit správnou cenu a množství vyrobených rohlíků, nikdy nebyl a ani nebude schopen o nic lépe určit cenu kapitálu – tedy objem udělených bankovních půjček a příslušnou úrokovou míru.

Díky tomu, že v prvních letech třetího tisíciletí státy po celém světě stanovovaly úrokové sazby níže, než by je stanovil volný trh, došlo k tomu, že vnikla celá řada podnikatelských projektů, které by na svobodném trhu vůbec nevznikly, a s nimi i velké množství úvěrů na jejich financování. Když potom kolem roku 2006 státy začaly sazby opět zvyšovat, tyto podnikatelské projekty nebyly schopny tyto úvěry splácet, a tedy začaly krachovat. Krizi tedy způsobil opět stát.

Když už se krize stala, tak kdyby stát alespoň zmíněnému krachování nebránil, nejspíš by během pár měsíců byl trh vyčištěn a mohlo by se začít nanovo a tentokrát pořádně. Protože ale stát tomuto procesu brání různými záchranami krachujících podniků, podporami v nezaměstnanosti, dotacemi apod., k vyčištění trhu nedošlo a už pátým rokem tak přešlapujeme na místě. Nadto ještě stát tiskne další peníze a dále udržuje úrokové sazby ještě níž než před začátkem této krize, čímž zadělává na další, ještě horší krizi v budoucnu.

Proč volby nikdy nic nezmění?

Protože trh s politickými stranami je, na rozdíl od svobodného trhu složeného z firem, kartelizován. Je takřka nemožné, aby nějaká nová, malá, poctivá strana rozvířila stojaté vody politiky – lidé ji totiž nebudou volit právě proto, že je malá. Je proto zcela logické, že se od revoluce v politice vyskytují v podstatě pořád ty samé politické strany. Pak se nelze divit tomu, že se tyto strany vzájemně podobají jako vejce vejci, a než aby se předháněly v tom, kdo bude méně krást, tak se radši dohodnou, že všechny budou krást stejně (hodně).

Dalším důvodem je fenomén tzv. racionální ignorance. To znamená, že lidé, na základě poznatku, že ve volbách vhazují pouze jeden z miliónů hlasů, nabudou (správného) dojmu, že mají jen velmi malou šanci něco změnit. Proto politice nevěnují moc pozornosti – stejně jako nevěnují moc pozornosti tomu, jak se chovat v libovolné jiné nepravděpodobné situaci (epileptický záchvat, atomový výbuch apod.). Díky tomu, i kdyby se někde naskytla „dobrá“ politická strana, lidé nepoznají, že je dobrá, a nebudou ji volit, protože mají o politice málo informací.

Zdaníme bohaté?

Zdanit bohaté je oblíbený populistický trik, jak si politici získávají náklonnost mas. Bohatí totiž disponují malým počtem hlasů ve volbách, takže jsou snadným obětním beránkem. Problém je, že si lidé myslí, že bohatství těchto bohatých lidí je do kamene vytesaný fakt. Neuvědomují si, že tito bohatí lidé své bohatství vybudovali, protože si mysleli, že si ho budou moct později užít. Pokud tedy zdaníme bohaté, sice krátkodobě výrazně zlepšíme příjmy státní pokladny, ale zároveň tím vyšleme signál řadě talentovaných a snaživých lidí, že je zbytečné snažit se být pracovitý a podnikavý, protože veškeré plody tvrdé práce jim stát stejně nakonec vezme.

Než aby tak tito lidé vymýšleli nové vynálezy, zakládali firmy, vytvářeli pracovní místa a uspokojovali poptávku spotřebitelů (i chudých spotřebitelů), radši si hodí nohy na stůl a své projekty vůbec nezačnou. Ostatně není žádným překvapením, že to byly právě země s nízkými daněmi (i pro bohaté), které se staly nejbohatšími a odkud pocházela většina vynálezů a většina světoznámých firem.

Opravdu žijeme v kapitalismu?

V kapitalismu rozhodně nežijeme. V situaci, kdy stát přímo ovládá cca polovinu veškeré produkce (měřeno podílem státních výdajů na HDP) a většinu z té druhé poloviny významně reguluje a omezuje, lze mluvit maximálně o určitém mixu mezi kapitalismem, fašismem a komunismem, přičemž toho prvního je méně než těch druhých dvou. Kapitalismus už se dnes nevyskytuje v podstatě nikde na světě. Je pár zemí, které k němu mají o něco blíže než ostatní (např. Hongkong, Singapur aj. – „shodou okolností“ jedny z nejbohatších zemí na světě, byť ještě před pár desítkami let se jednalo o země třetího světa). Ale opravdový kapitalismus, respektive něco, co se mu alespoň poměrně dost blíží, byl naposledy spatřen v 19. století v USA. A opět není překvapením, že právě tehdy a tam se stal největší civilizační zázrak v dějinách – z pustého kontinentu osídleného chudými imigranty, kteří neměli vůbec nic, se stala světová velmoc.

 

Jaké jsou alternativy?

Na první pohled to vypadá, že žádné. Ukazuje se, že demokracie netrpí o moc menšími problémy než socialismus, fašismus, feudalismus apod. Nelze to ani moc očekávat, protože tyto systémy jsou všechny založeny na podobné premise – že má být někdo, kdo ostatním vládne – a liší se pouze v tom, jak tohoto člověka nebo skupinu lidí vybrat. Zapomíná se na ovšem na další, mnohem méně ohranou alternativu – svobodnou společnost, ve které stát neexistuje buď vůbec, nebo jen ve velmi minimalistické podobě. Drtivá většina služeb, které dnes poskytuje stát, jsou poskytovány soukromými podnikateli na tržní bázi. V takovém systému budou mít lidé nesrovnatelně větší motivaci se o sebe dobře starat a zároveň bude moct probíhat ničím nezkreslená ekonomická kalkulace vyzdvihující nejlepší možné užití omezených zdrojů při co nejefektivnějším uspokojování přání spotřebitelů. Podobný systém fungoval např. na středověkém Islandu nebo během osidlování amerického Západu.

 

 

ZDROJ: Petr Málek

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
2 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.