manipulacespolecnost
20.1.2018
Kategorie: Historie

O svobodě a demokracii (2.)

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (11 votes, average: 4,27 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Jestliže jsem v minulém dílu slíbil, že se nejprve podíváme do historie demokracie a do jejích různých výkladů a způsobů, pak nepochybně musíme začít někde v helénské době, patrně přímo u Platóna. Podívejme se tedy alespoň v kostce, jak Platón demokracii definoval, s platností pro athénské reálie. A pokud zbude kousek místa, podíváme se ještě na mladší kritiku Aristotelovu.

Platónova demokracie

Než se pustíme do spíše kritické stati, která je jádrem Platónova pojetí demokracie ve starověkém Řecku mezi 5. až 4. stoletím před naším letopočtem, podívejme se nejprve na několik stručných dat.

Mezi poměrně málo známá fakta patří to, že řecký filozof matematik a učitel Platón (427 př. n. l. — 347 př. n. l.) vůbec neexistoval. Jedná se totiž pouze o pseudonym filozofa, který se ve skutečnosti jmenoval Aristoklés a byl žákem Sokratovým (469 př. n. l. — 399 př. n. l.).

Jeho spisy, které jsou dnes pokládány za základ veškeré evropské filozofie, psal většinou formou rozpravy se svým učitelem Sokratem, se kterým se prvně setkal ve svých dvaceti letech. Po odsouzení svého učitele k smrti odešel z Athén do Megary, pak do Itálie, na Sicílii a do Egypta.

Do Athén se vrátil až ve svých čtyřiceti letech, kde pak založil athénskou Akademii, která se stala vzorem mnoha evropským univerzitám a vědeckým institucím. Ta trvala až do roku 529 n. l., kdy ji zrušil císař Justinián.

V prvé řadě je třeba upozornit, že v Platónově kritice se jedná o demokracii aplikovanou v řeckých obcích (či spíše v městském státě — polis, z nichž významné byly pouze „demokratické“ Athény a „aristokratická a vojenská“ Sparta), čili nejde o demokracii rozlehlou, protože obec čítala řádově jen statisíce lidí, přičemž ani všichni nebyli plnoprávnými občany. Svobodní obyvatelé byli velkostatkáři, rolníci, řemeslníci, obchodníci a nádeníci. Nemalé procento obyvatel však tvořili otroci. Například dochovaný údaj z roku 431 př. n. l. hovoří o 200 000 obyvatel, z toho ovšem pouhých 25 000 mužů (12,5 %), 80 000 otroků (40 %) a 25 000 cizinců — metoiků (12,5 %). Zbytek (35 %) tvořily ženy, děti a nedospělí.

Roku 594/93 př. n. l. byla zavedena Solónova ústava, která umožňovala občanům podíl na soudní moci. Nadto byli obyvatelé rozčlenění podle velikosti majetku do čtyř tříd, které se směly účastnit voleb, ale do úřadu mohli být voleni pouze zástupci prvních dvou z nich (pentakosiomedimnoi a hippeis). Nad to ještě byla vytvořena takzvaná Rada pěti set, která umožňovala přístup k moci novým vrstvám obyvatelstva, obchodníkům a řemeslníkům. Podrobnosti o „Res publica“ jsem zmínil už někdy velmi dávno zde.

Struktura moci

Z původního zřízení, které bylo ovládáno šlechtou, se postupně rozšiřovala práva ovlivňovat politický život i na další skupiny obyvatel, přičemž dominantními byly dvě instituce: lidový sněm (ekklesia) a lidový soud (heliaia), později i Rada.

Lidový sněm

Pro schůze lidového sněmu, kterého se směli účastnit pouze athénští mužští občané s právem nošení zbraně a starší 21 let (tedy nikoliv cizinci, ženy a otroci) se scházel nejméně 40× v roce. Účast v něm byla placena z peněz městského státu.

Funkci sněmu byla moc zákonodárnávýkonná a soudní. Za pozornost stojí také každoroční takzvaný „střepinový soud“ minimálně 6000 plnoprávných občanů (ostrakismus — viz dnešní termín ostrakizace), využívající zapsání jména osobnosti, která obci výslovně škodila na střep (ostrakon), které byly posléze sčítány a osoba která podle názoru obce zneužila svého postavení, či ohrožovala zřízení, byla vyhnána za hranice země na 10 let (přičemž ale její majetek zůstal zachován a byl spravován majitelem určeným správcem, tedy něco podobného, čemu dnes říkáme svěřenský fond, ovšem bez toho důsledku vyhnání darebáka za hranice). Nějaké podrobnosti jsou ještě uvedeny zde.

Lidový soud

Byl složen 6000 volených občanů starších 30 let, z toho jich pět tisíc sloužilo aktivně v deseti soudních sborech a zbylou tisícovku tvořili náhradníci pro okamžiky, kdy ze základního sboru někdo nebyl schopen funkci zastat, ať z důvodu nemoci, či například pro konflikt zájmů. Povšimněme si, že soudních (administrativních) okrsků i při té nízké lidnatosti Athén bylo deset, po pěti stech soudcích. Úlohou lidových soudů bylo rozhodování ve věcech nejen trestních, ale i odvolacích v běžných občanskoprávních sporech. A druhá poznámka: žádný z těch soudců neměl jako předpoklad právní vzdělání; soudilo se podle Ústavy a „selského“ rozumu (určitou obdobou jsou dosud americké soudní poroty).

Rada pěti set

Protože v Athénách nebyla uplatněna běžná dělba moci, byla tak nadměrně posílena síla hlasu lidu. Tuto dnes běžnou exekutivu (nadbytečnou a nebezpečnou) nahrazovala právě Rada pěti set (bulé), která však nevládla běžným způsobem jako dnes, pouze splňovala úlohu výkonného výboru shromáždění.

Každá administrativní jednotka městského státu nominovala do Rady 50 svých občanů, přičemž předseda byl pro každý den zvolen losem. Nikdo nesměl tuto funkci zastávat déle, než jeden den v životě. (Byla to nebezpečně velká pravomoc v rukou jednotlivce.) Druhou její funkci byla příprava usnesení sněmu. Poslední věcí, která stojí za pozornost, je funkce úředníka, který naplňoval závěry výše zmíněných mocenských orgánů, avšak hlavně to, že úředníci byli voleni pouze na jeden jediný rok a to bez nároku na plat, funkci vykonávali jako čestnou a na vlastní náklady.

Pro naši úvahu je důležité si uvědomit, že Athény byly relativně malou administrativní jednotkou (a to ještě rozčleněnou na menší celky), z čehož plyne, že většina občanů se osobně znala, jakož i to, že volby probíhaly z osob, které byly voličům důvěrně známy z civilního, občanského života. Určitou nevýhodou jednání však bylo to, že jakýkoliv obratný řečník mohl poměrně snadno zvrátit rozhodování sboru ve svůj prospěch nebo cíl (dodneška se nám opět uchoval termín pro takového řečníka: demagog).

Kritika

Než se pustíme do platónské kritiky demokracie, použijme poměrně známou citaci postoje jeho učitele Sokrata:

„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých, a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů, a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce, a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie, anebo oligarchie.“

A jen pro terminologickou úplnost předznamenejme, že anarchie je vládou nikoho, monarchie je vládou jednoho vládce, aristokracie je vládou těch nejlepších, oligarchie je vládou úzce oddělené skupiny lidí, demokracie je vládou majoritní většiny, plutokracie je vládou bohatých a theokracie je vládou Boží.

Nyní již tedy opravdu k Platónovi. Ve své osmé knize definuje čtyři základní vadné podoby státních zřízení, tedy timokracii (založenou výhradně na cti), oligarchii (či plutokracii, založenou na bohatství), tyranii (založenou na touze po moci a ovládání) a demokracii (založenou na touze po svobodě). Je třeba zdůraznit, že všechny, kromě timokracie (aristokracie ducha), pokládal za pomýlené. Ovšem dobře si byl vědom toho, že i aristokracie (kterou preferoval) postupem doby degeneruje (ostatně sami jsme se přesvědčili ve své historii, že leckterý aristokratický rod degeneroval sám o sobě více, než celé aristokratické zřízení).

V každém případě nám Platón poukazuje na to, že každé (a to i to optimální) zřízení má sklon k tomu, aby bylo nahrazeno řešením ještě horším, případně se samo destruovalo, protože každé zřízení v sobě imanentně obsahuje i prvky svého vlastního zániku.

Na počátek klade takovou formu společnosti, kdy všichni členové touží po bohatství a shromažďují je tak dlouho, až se vytvoří oligarchická vrstva, která rozdělí společnost na malou skupinu extrémně bohatých a rozsáhlou skupinu extrémně chudých. Nakonec se moci uchopí ta úzká skupina bohatých. Ta prochází procesem vlastní degenerace, protože bohatství je zbavuje vlastní statečnosti, odvahy i obezřetnosti a nakonec bude moci zbavena libovolnou skupinou, která je pomocí demokracie (i podporované zvenčí) svrhne a převezme jejich moc.

Nově vzniklá organizace tenduje k absolutní rovnosti všech členů obce (ó, jak to známe!) a vyniká snahou vyhovět všem a za každou cenu. Jistým způsobem osciluje mezi prvky anarchie (neomezené svobody) a prvky diktatury momentálních většin.

Jak se nám teď změnilo chování jedinců? Zatímco v předchozím systému lidé žili střídmě a asketicky a jediným cílem bylo shromažďování bohatství, v demokracii občan naopak inklinuje ke spotřebě bohatství, zejména pokud je možné je demokratickým mechanismem přesouvat, způsob života se mění na konzumační, preferuje zábavu, hry, pozlátkový přepych, ztrácí princip časové preference. V důsledku opovrhuje i vlastním vzděláním a mravním étosem, ctí, které ztrácejí svojí praktickou užitnou hodnotu.

Postupem času demokracie vede ke ztrátě úcty k tradicím i autoritě a převažuje trend anarchistický, pohrdání konzervativními hodnotami a to nejen ve sféře politické, ale i v destrukci klasické rodiny, ve výchově dětí, které jsou orientovány také na konzumní a bezstarostný způsob života, pokřivuje se přirozená sociální a komunitní vazba v obci i rodině, mutuje i vztah ke zvířatům a to až k nepřirozené závislosti na nich (zvíře je žádanější, než vlastní potomci), anebo naopak k naprosté bezcitnosti a opovrhování jiným živým tvorem. Demokracie nutně degeneruje a otevírá pole pro následující režim, to jest pro tyranii.

Zde jen malá věcná odbočka: povšimněte si, jak má dnešní postdemokratická společnost tendenci (zejména v posledních několika letech) hledat „Vůdce“, který nastolí pořádek!

Slabinou, která vede k destrukci demokratického „všechněm-všechno-dáme“ uspořádání je to, jak se postupně dostává demokratickým mechanismem k moci stále více jen mocichtivých demagogů, lhářů, slibotechen a iluzionistů, kteří parazitují na systému a místo služby společnosti preferují upevňování vlastní moci a získávání výhodných mocenských a majetkových pozic. Pokud předáme v tomto okamžiku slovo zpět Platónovi, pak:

„…její dravější část řeční a jedná, kdežto zbytek sedí kolem řečnických tribun, bzučí a nesnese, mluví-li někdo něco jiného, takže v takovém ústavním zřízení je všechno, s výjimkou něčeho mála, spravováno právě takovými lidmi.“ — Platón, Ústava. (s. 564d)

Charakteristickým znakem je, že tito společenští političtí parazité a pseudoelity potřebují rozpoltit společnost, aby se nenáviděla mezi sebou a ponechávala jim co možná nekontrolovatelný způsob parazitování. Nespokojenost narůstá na jedné straně mezi bohatými, kteří jsou za pomoci demokratických metod ochuzování na majetku, a zároveň jejich množství ubývá tak, jak se z bohatých stávají jen středně bohatými a postupně i chudými, a jak se sekundárně vytrácí nejen motivace, ale i možnost bohatství vytvářet a udržovat.

Parazitická vrstva nyní potřebuje v lidu rozdmýchat pocit ohrožení, protože oslabující bohatá třída se začíná bránit, a to vyvolá v druhé polovině lidu pocit ohrožení a volání po již výše zmíněném vůdci. Parazitická třída ho samozřejmě mezi sebou najde a lidu ho nabídne, a on převezme veškerou moc. Tím se demokracie přemění asi v nejhorší formu vlády, kterou je tyranie.

A povšimněme si: tyranie, která byla nastolena demokraticky. (Netřeba chodit pro příklady daleko, ať už se jednalo o Adolfa Hitlera, či Benita Mussoliniho, a tak dále, a tak podobně.)

Resumé

Platón tedy ve svém díle konstatuje dva základní nedostatky demokracie, přičemž těžiště leží v tom, že demokracie není ochotna respektovat jakoukoliv nadřazenost jedněch nad jinými, jakožto ani některých způsobů života nad jinými způsoby a směřuje principiálně k závisti a z ní plynoucí snahy po nivelizaci, unifikaci a destrukci skutečných elit libovolného druhu. Druhým zásadním prvkem Platónovy kritiky je to, že demokracie v sobě nese z principu autodestruktivní prvky, je pouze mezičlánkem směřujícím k tyranii a proto nemůže být nikdy stabilním zřízením.

My můžeme v tomto okamžiku dokladovat, že zhruba po 100 letech aplikované demokracie v západní společnosti došlo takřka ve všech státech k jejímu posunu, pseudoelity už dnes nejsou ochotny ani akceptovat tu původní vůli lidu a využívající demagogické tvrzení, že společnost a svět jsou pro obyčejné lidi příliš komplikované, vytvářejí postupně politiky takové, které již nejsou demokraticky kontrolovatelné, jsou svévolné a přerůstají zvolna do tyranie.

Pro příklady nemusíme chodit daleko. Odtud také plyne poznání, že bohatší (a pravicovější) občané snáze inklinují k aristokratické organizaci státu, ačkoliv nemusí nutně vést (a ani dlouhodobě nevedla) k zásadní chudobě pracujících, zatímco levicové, dnes bez výjimky socialistické strany, výslovně demokracii adorují až do té míry, že jí máme dnes zakotvenu ústavně, protože rovná a všeobecná demokracie směřuje inherentně a nevyhnutelně k socialismu.

Vidím, že jen na Platóna jsem spotřeboval více prostoru, než jsem zamýšlel, takže Aristotela musím ponechat až do další části.

 

Použité materiály:

  • Platón: Ústava. Překlad R. Hošek. Praha, nakl. Svoboda (1993)
  • R. K. Popper: Otevřená společnost a její nepřátelé. I., Uhranutí Platónem. Praha, nakl. OIKOYMENH (1994)
  • Cabada Ladislav, Úvod do studia politických věd. Praha, nakl. Eurolex Bohemia (2004)
ZAVLADSKY
Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc květen 2018: *****

Věra Vladyková 1000,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, ing. Věroslav Olič 603,- Kč, Vít Fortelka 500,- Kč, Leoš Richter 1000,- Kč, Robert Schlesinger 300,- Kč, Jan Bezděk 2000,- Kč, Pavel Klement 200,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Martin Pavlíček 850,- Kč, Jan Vojtěch 500,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Zdeněk Svoboda 200,- Kč, Jiří Dobruský 100,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč

Celkem za měsíc: 8 503,00 Kč
Vybráno 24.29%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
15 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.