Marine_le_pen
17.5.2017
Kategorie: Historie

O sanitárních kordonech

Sdílejte článek:

MARIAN KECHLIBAR

Emmanuel Macron vyhrál prezidentské volby ve Francii s výraznou převahou. Starý princip, že v případě potřeby hlasují všichni ve druhém kole proti kandidátovi Front National, však v posledních letech bere za své.

Když se v roce 2002 dostal Jean-Marie Le Pen zcela nečekaně do druhého kola prezidentských voleb, vytvořila se proti němu takzvaná republikánská fronta. Všechny ostatní strany vyzvaly svoje voliče, aby šli hlasovat pro druhého kandidáta, Jacquese Chiraca, coby menší ze dvou zel. Chirac měl tou dobou na krku vyšetřování kvůli korupci; heslem pouličních demonstrací se tak stalo:

Republikánská fronta byla jen jedním speciálním případem tzv. sanitárního kordonu, což je výraz, který u nás není příliš znám, i když taktika samotná se používá. Jednoduše řečeno, je to metoda „Všichni proti jednomu“, používaná trvale (ne jen v jedněch volbách) a obvykle zdůvodněná morálními námitkami.

Sanitární kordon (le cordon sanitaire) je pojem francouzského původu. V době svého vzniku se používal hlavně ve zdravotnickém žargonu jako synonymum k místní karanténě. Vypukl-li ve vesnici mor, bylo nutno ji obehnat neprodyšnou bariérou, aby se z ní infekce dál nešířila.

Do politiky vstoupil tento pojem až v roce 1919, kdy francouzský prezident Clemenceau vyzval nově nezávislé státy střední a východní Evropy (tj. pás od Finska až po Jugoslávii), aby vytvořily sanitární kordon proti vznikajícímu Sovětskému svazu. Takto to vypadalo na mapě.

Asi není úplná náhoda, že totéž strategické smýšlení, které vytvořilo ve východní Evropě sanitární kordon, přišlo na západě se stavbou Maginotovy linie, značně drahého projektu, který později v roce 1940 útočící Němci jednoduše obešli. Duch doby v tehdejší Paříži byl navýsost defenzivní. (Mělo to svůj důvod – v první světové válce padlo tolik mladých Francouzů, že na nějakou ofenzivu nebyly síly.)

Původní sanitární kordon nevydržel ani dvacet let. Jeho rozpad ukázal dvě slabiny celého konceptu.

Za prvé vede k defenzivnímu až pasivnímu smýšlení a ponechává té druhé straně iniciativu. Ta ji samozřejmě nemusí nutně využít; dodnes je spousta stran či režimů, kterým je v izolaci v zásadě dobře a nijak se neženou prorazit z ní ven. Ale pokud se izolovaná strana rozhodne něco dělat, není pak omezena žádnými běžnými vazbami (koaličními, smluvními či obchodními), což znamená, že může nasadit spoustu netradičních prostředků a metod.

Za druhé nefunguje sanitární kordon moc dobře proti šíření myšlenek. Minimum, co může obklíčená strana dělat, je produkovat propagandu. Moc to nestojí a nemůže jí to příliš uškodit. Ve 20. a 30. letech to bylo vidět dokonale: ačkoliv se Stalinem se nikdo oficiálně nebavil, podzemní i nadzemní komunistické organizace se ve zbytku Evropy šířily nečekaným tempem. Mělo to povícero důvodů, ale mj. i ten, že „zakázané ovoce nejlépe chutná“, a to nejen dělníkům, ale i intelektuálům. Pak přišla Velká krize, která značně narušila loajalitu chudší vrstvy ke státnímu zřízení. Zbytek známe z historie.

Pojem sanitárního kordonu byl vzkříšen v 80. letech v Belgii, kde se všechny ostatní strany dohodly na tom, že budou postupovat v jednotné frontě proti vlámským nacionalistům ze strany Vlámský blok. Podobné bloky, i  když ne takto oficiálně pojmenované, vznikly v dalších státech, např. právě ve Francii proti  Front National, v Německu proti Alternative für Deutschland, ve Švédsku proti Sverigedemokraterna, tj. vesměs antiimigračním a euroskeptickým stranám.

Pozoruhodný případ nastal v únoru 2000 v Rakousku, když se po volbách dohodla zavedená lidová strana ÖVP s protiimigračními FPÖ na vytvoření koaliční vlády. Evropská unie zahájila tvrdý diplomatický nátlak na Rakousko a na nejvyšší úrovni se začalo hovořit dokonce i o hospodářských sankcích.

Velkým zastáncem potrestání Rakušanů byl tehdy právě Jacques Chirac, budoucí soupeř Jeana-Marie Le Pena v prezidentských volbách. Po několika měsících iniciativa vyšuměla, protože bylo patrné, že izolovat Rakousko není zrovna jednoduchý úkol; hospodářské vazby byly příliš silné, pro formální sankce neexistoval žádný právní podklad a stejně by se nejspíš obcházely. V září 2000 byly neformální diplomatické sankce v tichosti ukončeny. FPÖ se tehdy neukázala být příliš populární vládní stranou a v dalších volbách se počet jejích hlasů notně snížil. Celá epizoda však přispěla k nárůstu euroskepticismu v Rakousku, které bylo tou dobou členem EU teprve pár let a hned bylo k něčemu nuceno zvenčí.

Důležitým důsledkem této vyšumělé krize je skutečnost, že zřizování sanitárního kordonu přestalo být považováno za samozřejmé, a to nejen v Rakousku, kde byla FPÖ akceptována jako zavedená strana do zemských koalic (aktuálně spoluvládne v Korutanech, Burgenlandu a Horních Rakousích). Podobná situace totiž panuje v Dánsku, Finsku či Norsku. Jediným skandinávským státem, který si svůj cordon sanitaire dosud udržuje, je Švédsko.

V České republice jsme od roku 1993 měli dva sanitární kordony. Čtenáři ve věku nad 35 let si asi ještě vzpomínají na enfant terrible české politiky, doktora Miroslava Sládka. Jeho SPR-RSČ byla v izolaci po celou dobu své existence a působila dojmem, že jí to vlastně docela vyhovuje. Nevybavuji si žádný případ, že by se republikáni snažili stát součástí moci výkonné, ba ani na menších radnicích.

Druhý sanitární kordon v české politice je namířen vůči KSČM a dost viditelně se drolí. Komunisté o přístup k moci stojí a za posledních 25 let se jim podařilo dostat z izolace na městské i krajské úrovni. Na nejvyšší úrovni zatím narážejí na bohumínské usnesení z roku 1995, kdy si sociální demokracie zakázala vládní koalice s KSČM. Toto usnesení však bývá dosti často napadáno, a to i významnými sociálními demokraty. Například sám premiér Bohuslav Sobotka označil v únoru 2017 toto usnesení za „vyhaslé“ a „přežitek“. Pokud volby na podzim letošního roku dopadnou pro komunisty lépe než pro ČSSD (a to se klidně stát může), bude s tímto sanitárním kordonem amen.

Zpátky k Francii. Front National byla v sanitárním kordonu francouzské politiky dlouhá desetiletí a rovněž působila dojmem, že jí to vlastně vyhovuje. Její vedení setrvávalo v podivné časové bublině ze začátku 40. let, kde Alžírsko bylo francouzské, antisemitismus byl běžnou součástí politické rozpravy a země volala po silném vůdci, nejlépe v uniformě. Takovou stranu není nutné držet v sanitárním kordonu s žádnou větší námahou, ta se tam udržuje sama. Sbírá si svých 10-15 procent hlasů, částečně z přesvědčení, částečně protestních, a větší ambice nemá.

V roce 2011 došlo ke „střídání stráží“ a předsedkyní strany se stala Marine Le Pen, která začala pracovat na takzvané dédiabolisation (vtipný český překlad zní odčertování), nebo-li snaze učinit FN stravitelnou pro širší vrstvy voličů: jinými slovy, rozbít sanitární kordon, který kolem strany fungoval celá desetiletí. Samozřejmě to znamenalo zbavit se nemalé části dědictví po jejím toxickém papá. (Článek.)

Jak tato strategie zabrala či ne, můžeme posoudit například na množství hlasů, které FN obdržela v různých volbách od té doby. Bývá zvykem uvádět výsledky voleb v procentech, ale více vypovídající jsou podle mého názoru absolutní počty voličů. Aneb: kolik milionů lidí je ochotno hodit hlas té či oné straně, byť třeba s kolíčkem na nose? (Ve dvoukolových volebních systémech je spotřeba kolíčků na nos vysoká.)

Nuže, graf vypadá takto. 2010, to jsou poslední volby, v nichž ještě straně předsedal starý Le Pen.

Pohledem na tato čísla bych řekl, že sanitární kordon kolem FN je už téměř pryč. Nápadný je zejména rozdíl mezi prvním a druhým kolem letošních prezidentských voleb, který činí cca 3 miliony hlasů. To jsou voliči, kteří v prvním kole hlasovali pro jiného kandidáta (většinou pro Fillona, viz analýza Financial Times zde). Ještě při regionálních volbách roku 2015 činil tento rozdíl jen milion hlasů, a to bylo přitom krátce po teroristickém útoku v Bataclanu.

Samozřejmě je otázka, kde má politika zvaná dédiabolisation svůj strop. Někde nepochybně ano. Už samotné příjmení „Le Pen“ působí zejména na starší voliče odpudivě. V odkazovaném článku z Financial Times najdete i graf podle věku: v kategorii nad 60 let byly výsledky FN tristní, daleko horší, než u mladých, a to i přesto, že v mladé věkové kategorii už je poměrně dost muslimů, pro které program FN není kdovíjak přitažlivý.

(Odkaz na loňskou studii institutu Ipsos, podle které se 25,5 % mladých lidí ve Francii hlásí k islámu.)

Po porážce v druhé kole voleb ohlásilo vedení FN plány na zásadní rekonstrukci strany. Uvidíme, co tím myslí. Ve hře je nepochybně možnost změny jména. Nedá se ovšem vyloučit ani změna předsedy. Například Florian Philippot, místopředseda strany, není zatížen tím, že by s sebou vláčel rodové stigma Le Penů a údajně je také lepší diskutér. Zásadní změny ovšem mohou přinést destabilizaci, ba i rozdělení celé strany.

Nejpodstatnější vliv na budoucnost francouzské politiky však bude mít nový prezident Macron. Respektive to, zda se mu podaří nějak zvládnout bezpečnostní a ekonomické problémy země. Sám si spíš myslím, že tyto problémy narostly do neřešitelných dimenzí, ale nechť ukáže, co umí. Má na to pět let.

ZDROJ: Marian Kechlibar

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2017: *****

Zdeněk Rychlý 200,- Kč, Jakub Malinovský 50,14 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Katarina Peková 500,- Kč, Anonymní dárce 30 000,-, Josef Lasek 500,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, David Bezdek 150,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč

***** Celkem za měsíc: 32 300,14 Kč *****

Děkujeme!


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (12 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
5 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.