OKUPACE68
21.8.2017
Kategorie: Historie

O lásce vynucené aneb jak to je mezi Čechy a Rusy

Sdílejte článek:

WOLF

Nadpis článku rozhodně nelze paušalizovat, ale řekněme, že většina Čechů skutečně přílišným obdivem k Rusům neoplývá. Proč tomu tak vlastně je?

Nahlédněme trochu do historie. Uplynulé tisíciletí bylo poznamenáno jak těsnou spoluprací, tak i mnohými rozbroji mezi zeměmi západní a střední Evropy. Týkalo se to i tradičních zemí českých. Bývaly doby, kdy Království české spravovalo země od Baltu k Jadranu. Obdobně tomu bývalo i v dobách pozdějších, kdy se velký středoevropský zemský konglomerát nazýval Habsburskou říší či Rakouskem – Uherskem. Hranice středoevropského soustátí se dynamicky posouvaly v závislosti na lokálních válečných úspěších či neúspěších, v daleko větší míře však v závislosti na sňatcích či dědictvích panovnických rodů. Zároveň v těch dobách bývaly české země významnou obchodní křižovatkou západní části Evropy.

Ruku v ruce s obchodem se rozvíjela migrace řemeslníků, stavitelů a umělců. To vše dalo později vzniknout obrovskému společenství tvořivých lidí v dobách renesančních. Zvyky a kultura se tak vzájemně šířily celým západem Evropy. Vzniko to, čemu dnes říkáme západoevropská civilizace. České země se staly jedním z nejvýznamnějších center společné západoevropské kultury a vzdělanosti.

Kvůli saracénské expanzi, jíž postupně padla za oběť většina regionů Východního Říma, nastala naléhavá potřeba neustálé vojenské obrany jihovýchodních oblastí Evropy, kterými navíc probíhaly významné obchodní stezky, jimiž proudilo cenné zboží z indického subkontinentu do Evropy a zpět. Tak se západoevropská kultura začala postupně šířit i na Balkán. Logicky tak mimo hlavní dění stála část Evropy východně od Haliče, Bukoviny, Sedmihradska a Balkánu stejně jako severní oblasti Skandinávie. Někdy ve 12. století se do mírného povědomí začalo dostávat exotické nestabilní knížectví na východě Evropy, o němž kromě několika kusých zpráv od obchodníků cestovavších do oblasti Černého moře nebyly obecněznámy téměř žádné bližší informace.

Ruská říše se tak pod různými názvy vyvíjela izolována od západu Evropy. Hlavní věcí, na kterou se soustředila, byl zpočátku neustálý boj o životní protstor s výbojnými turkotatarskými kmeny na jihu a s divokými mongoloidními kmeny na východě. Postupným vytlačováním hunských kmenů na dále východ tak říše postupně expandovala do nehostinných oblastí Sibiře.

V průběhu věků ruská říše nabývala na síle a expandovala i dále na jih, kde postupně ovládla rozsáhlé země s většinovým obyvatelstvem turkickým a středoasijským mohamedánského vyznání. V Evropě již byly známy takové detaily, jako že říši vládne císař, jehož tamní obyvatelé nazývají carem, že země disponuje silným vojskem, které začíná ohrožovat Evropu a které dobylo východní polské državy. Přílišná ruská expanze však znamenala enormní zátěž pro státní pokladnu. Správa příliš rozsáhlých území, jež nebylo možno zcela zabydlet příslušníky ruského národa, neustálé revolty porobených národů a svévole zkorumpovaných místních správců vyžadovala neustále se zvyšující investice do státní správy a armády, jejichž početní stavy byly udržovány vysoko nad obvyklým evropským průměrem. Neméně nákladná pak byla nutná trvalá obrana především proti podobně expanzivním Turkům. To vše omezovalo možnosti potřebných investic do vzdělání a rozvoje řemesel. Pokus Petra Velikého o zásadní změnu charakteru říše pak na dlouhou dobu skončil tím, že Petrohrad se stal jediným skutečným centrem vzdělanosti v celém obrovském státě. Spolu s tuhým nevolnickým režimem to znamenalo faktické znemožnění významnějších styků s neporovnatelně vyspělejší západní částí Evropy.

První pozornosti hodné kontakty Čechů s Rusy se tak datují teprve do poloviny 19. století. Prvních českých sedláků a podnikatelů v Rusku – pomineme-li Čechy v příhraniční Volyni – bylo velice poskrovnu. Ti první přišedší strnuli v němém úžasu nad zaostalostí a chudobou negramotných obyvatel zbídačelé země, která paradoxně oplývala nesmírným bohatstvím přírodním. Nic, co by bylo možno shledat pozitivním. Jediným opravdu ruským technickým vynálezem, který již v té době pronikl do Evropy, se stal samovar. Vzhledem ke značné kulturní odlišnosti se zde však uplatnil především jako sběratelská rarita. Kulturní styky byly v té době minimální, poznatky několika málo literátů a výtvarníků byly spíše tristní. Navzdory tomu, či právě v důsledku obecné neznalosti skutečné situace, se za vydatného přispění cara začala v Čechách šířit panslovanská teorie. Při pohledu pod její slupku však bylo zřejmé, že tyto snahy mají základ spíše komerční a politicko-strategický.

K prvnímu opravdu významnému kontaktu Čechů s Rusy tak došlo až na počátku 20. století v době působení čs. legií. Tedy v době, kdy zločinecká soldateska bolševiků rozpoutala v Rusku občanskou válku. Řada z relativně nemnoha ruských vzdělaců, většinou aristokratů, uprchla ze země, aby poté našla azyl v nově vznikajícím Československu. Jejich sdílené zážitky opět nepřispěly k dobrému obrazu Ruska a jeho obyvatel. Ve stejném duchu se nesly všeobecné poznatky navrátivších se legionářů. Mínění o Rusku v době první republiky tak bylo povětšinou nevalné. Přesto se ruské propagandě podařilo proniknout mezi určitou politicky angažovanou část lůzy a naverbovat ji k činnosti proti Československu a k rozbíjení byť ne zcela ideální demokracie té doby. Většinou Čechoslováků byly takové snahy vnímány velice negativně.

Další významný kontakt s Rusy nastal na konci 2. světové války. Obyvatelstvo na většině československého území tehdy vnímalo příchod Rudé armády jako akt osvobození od nacismu. Po historicky krátké době vžak nastalo prozření poté, co Čechoslováci zčásti již smíření s trvalou sovětskou okupací nejvýchodnější části republiky – Podkarpatské Rusi – zjistili, že namísto osvobození se ve skutečnosti jednalo o pokračování předchozího zločinného nacistického režimu v mírně odlišné, leckdy horší podobě pod jiným vládcem sídlícím v Moskvě. Zásadní rozdíl pak byl v tom, že v oné době byl již nastolen evropský mír. K negativnímu vnímání Sovětského Svazu a Rusů jako jeho klíčového národa přispělo v neposlední řadě také to, že tehdy velmi vyspělé československé hospodářství bylo drtivou měrou násilím přizpůsobeno zaostalému ekonomickému pseudosystému sovětskému a fakticky tak postupně zdevastováno.

Další ranou česko-ruským vztahům se stalo napadení Československa jeho spojenci. Armády Varšavské smlouvy ve skutečnosti přímo dirigované Moskvou vpadly 21. srpna 1968 bez varování a bez vyhlášení války na území jednoho ze svých spojenců – ČSSR. Nebylo to poprvé; v živé paměti bylo dosud sovětské potlačení lidového povstání v Berlíně, ve Varšavě a to nejkrvavější v Budapešti. Pro většinu obyvatel, často i do té doby přesvědčených komunistů a rusofilů, se tak Rusové stali synonymem zla a nejbrutálnějsí moci. Jak už to však bývá, a není to výsadou Čechů či Slováků, během více nž dvacetileté vojenské okupace se našlo mnoho vlastizrádců otevřeně profitujících na kolaboraci s okupující mocností. Ačkoliv tentokrát nikdo nebyl za kolaboraci s faktickým nepřítelem potrestán, přesto ukončení okupace pro mnohé znamenalo ztrátu významných prebend plynoucích právě ze spolupráce se sovětskou mocí. Jak bylo možno očekávat, mnoho takových lidí se se ztrátou svého výsadního postavení nikdy nesmířilo. Ti budou nadále úmyslně poškozovat zájmy Čechů a všemi silami se budou snažit o návrat nikoliv už sovětské, ale ruské diktarury a následnou porobu Čechů Rusům. Je na nás, kteří usilujeme o zachování svobody českých zemí, abychom jim v tom všemi dostupnými prostředky zabránili a neustále upozorňovali na rizika plynoucí z jejich nekalých snah.

Není cílem článku vyvolat nepřátelství mezi Čechy a Rusy. Naopak mou snahou coby autora je nalézt pochopení zejména ze strany Rusů, proč je většina Čechů vnímá spíše negativně. Je jen na nich, aby si svůj obraz mezi Čechy vylepšili. Určitě se však tak nestane během jednoho či dvou desetiletí, neboť ruského příkoří si Češi během dlouhých více než čtyřiceti let zažili příliš mnoho. Vše umocňuje v článku popsaná skutečnost, že až do doby bolševického převratu jsme vlastně Rusy téměř neznali a poté, co jsme je poznali, se u nás prezentovali především velmi negativně.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc listopad 2017: *****

Jan Procházka 500,- Kč, Roman Foff 1000,- Kč, Jan Šedý 50,- Kč, Jiří Fridrich 100,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Jiří Záhumenský 50,- Kč, Tomáš Foldyna 998,40 Kč, David Bezděk 150,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 048,40 Kč *****

Děkujeme.


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (18 votes, average: 4,28 out of 5)
Loading...
178 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.