migration
22.4.2016
Kategorie: Multikulturní soužití

Nezodpovědný a pokrytecký přístup politických elit EU k řešení přistěhovalecké invaze

Sdílejte článek:

ŠTEFAN SURMÁNEK 22|04|2016

Rok 2015 se mimo jiné událostí zapíše do dějin Evropské unie jako rok masivního příchodu migrantů z arabského a rozvojového světa na její území. Nemalou měrou se na této přistěhovalecké vlně podepsali vstřícné postoje, tak pokrytecké, zavádějící a nezodpovědné prohlášení evropských politiků (v první řadě německé kancléřky Angely Merkelové a čelních představitelů bruselské administrativy) o přijetí a poskytnutí azylu velkému (neomezenému) počtu migrantů pocházejících převážně z muslimských zemí.

Pro miliony uprchlíků (jen ze Sýrie od vypuknutí vojenského konfliktu odešlo z jejího území přibližně 10 milionů jejích obyvatel) zdržujících se v uprchlických táborech v Turecku, Libyi, Libanonu a Jordánsku taková prohlášení, odporující veřejnému mínění a postojem velké části občanů evropských zemí představovalo pozvánku na příchod do Evropy a otevřenou nabídku a závazek poskytnutí azylu i komplexního materiálního a finančního zabezpečení po jejich příchodu do cílových destinací.

Převážné většině migrantů toto zaopatření poskytuje vyšší životní standard ve srovnání s tím, který dosahovali ve svých domovských státech, resp. v uprchlických táborech. Z tohoto důvodu je třeba větší část přistěhovalců považovat za ekonomické migranty hledající, a po příchodu do evropských zemí i nárokujících si, hmotně a finančně zajištěný život a tomu odpovídající sociální příspěvky a pomoc ze strany přijímajících zemí. Takový závazek si nutně vyžaduje obrovské finanční zdroje, které zatíží již tak velmi napjaté výdajové části státních rozpočtů tvořených z příspěvků daňových poplatníků. Tedy podobně jako v jiných případech, i tato uprchlická krize resp. finanční zabezpečení jejího řešení, jakož i vytvoření optimálních podmínek pro již usazené imigranty, je plně v režii občanů evropských zemí, což nevyhnutelně vede k protestům a nárůstu nespokojenosti s migrační a azylovou politikou svých vlád.

Skutečná, smysluplná a opodstatněná solidarita neznamená povinnost evropských zemí pomáhat každému

Politické elity takovou otevřeně promigrantskou a na státní zdroje i nákladnou politiku omlouvají a zdůvodňují potřebou solidárního přístupu k uprchlíkům, přičemž tuto solidaritu, přesněji řečeno pseudosolidaritu, chápou a prezentují jako naši „povinnost“ pomáhat těm, které nikdo k nám nepozval, těm, kteří z pohledu většinového obyvatelstva představují nežádoucí a dysfunkční prvek ve strukturách evropských společností. Jinak řečeno, uplatnění principu solidarity nesmí překročit míru opodstatnění jeho realizace. 

V případě uplatnění plošné, velkorysé a racionální neoprávněné solidarity, jak je to v případě podpory statisíců uprchlíků, hrozí, že ztratí podporu velké části obyvatelstva přijímajících zemí a převrátí se v něco, co je cizí její podstatě a původnímu určení, tj stane se prostředkem vybízející a motivující dalších a dalších uprchlíků vydat se na cestu do Evropy.

Solidarita, na kterou se tak pokrytecky odvolávají evropské, ale i velká část našich politických elit, přece nemůže znamenat, že Evropa otevře náruč všem pronásledovaným, nespokojeným, utlačovaným a hladovějícím. Evropa nemůže spasit svět, otevřít se všem a poskytnout nekontrolovatelný a neregulovaný přístup milionům lidí na své území. Takové možnosti a zdroje Evropa nemá a nikdy mít nebude. Tuto skutečnost by si naši kvazihumanisti v politických dresech i tak mnohočetné, a v mnoha případech na lidském neštěstí vydělávající, humanitární organizace měli uvědomit.

Selhání politických elit EU při ochraně vnějších hranic Schengenu

Uprchlická krize mimo jiné poukázala na neexistující jednotnou azylovou politiku v EU, resp. nekompatibilitu názorů a postojů jednotlivých členských zemí na řešení této krize, což následně vedlo k neúčinnosti schengenského systému, tj k absolutnímu selhání ochrany vnějších hranic schengenského prostoru, do kterého se v průběhu relativně krátkého času bez jakékoliv kontroly a evidence přemístilo přes milion přistěhovalců. Protože drtivá většina z nich neměla dostatečné doklady (nebo je vědomě zatajovala a ničila), jakož i platné vízové povolení ke vstupu do cizí země, tito přistěhovalci představovali a představují podle stávajících právních norem ilegální narušitele hranic, což ve většině zemí představuje trestný čin. Stejně jako v jiných zemích (USA, Ruská federace, Čína, Austrálie, Japonsko a pod.), ve kterých cizí návštěvníci při vstupu na jejich území musí splňovat potřebné formality, resp. musí splnit a hodnověrně prokázat důvody pro udělení azylu, přičemž tyto státy nikdo neobviňuje z porušování lidských práv, tak i v EU musí platit hraniční režim a dodržování pravidel legálního vstupu na její území.

V případě, že návštěvníci, resp. přistěhovalci či uprchlíci nesplní požadované podmínky, neexistuje racionální důvod, proč s nimi unie nejedná jako s ilegálními narušiteli hranic, tj proč nepřijme účinná a rychlá opatření na jejich vyhoštění a deportaci do zemí, z nichž se vydali na cestu do Evropy, tedy do těch zemí (Turecko, Libanon či Jordánsko), které pro ně již nepředstavovaly bezpečnostní riziko. Pokud by od začátku exodu takto nekompromisně (jak ne tak dávno Španělsko či Austrálie) postupovala i EU, uprchlická krize by nepřerostla do dnešní, velmi těžko řešitelné a pro obyvatele tohoto integračního seskupení i nebezpečné podoby. Reakce většiny zemí EU, jakož i vedoucích představitelů bruselské administrativy však byly nanejvýš překvapivé a nezodpovědné, protože odignorovali výše uvedenou skutečnost a rezignovali na základní principy a pravidla Schengenu, které si sami odhlasovali.

V praxi to znamenalo, že dobrovolně otevřeli hranice statisícům nelegálních přistěhovalců a vytvořili jim optimální podmínky pro přesun do členských zemí EU. Jedinou výjimkou bylo Maďarsko, které v souladu se závazky vyplývajícími z jeho členství v schengenském uskupení, velmi zodpovědně přistoupilo k ochraně vnějších hranic Schengenu tak, že vybudovalo oplocení, zabraňující ilegálnímu a nekontrolovatelnému vstupu velkého počtu přistěhovalců do schengenského prostoru, za což si ze strany Bruselu a některých evropských politiků vysloužilo ostrou kritiku a obviňování z porušování lidských práv, z projevů extremismu a xenofobie. Později, v důsledku příchodu nezvladatelného množství migrantů do Rakouska, i tato země (a některé další) se rozhodla vybudovat oplocení na svých jižních hranicích, přičemž to pokrytecky zdůvodnila jako výstavbu zábran (takže už ne oplocení) s cílem usměrňovat (takže už ne bránit vstupu) proud přistěhovalců na své území. Reakce bruselských politických kruhů byla, na rozdíl od Maďarska, pozitivní, což je dalším důkazem jejich pokryteckého a rozdílného přístupu k postojům a činnosti vlád jednotlivých členských zemí a učebnicovým příkladem politiky dvojího metru. I tento případ je potvrzením platnosti staré pravdy, podle níž pokud dva dělají totéž, nemusí to vždy znamenat totéž.

Masová a nekontrolovatelná migrace – reálné ohrožení stability, pořádku a bezpečnosti evropských zemí

Příchod velkého množství uprchlíků z převážně muslimského světa představuje obrovské bezpečnostní riziko pro obyvatele evropských zemí. A zde opět, jak už tolikrát předtím, politické elity EU a většiny jejích členských států zklamaly, protože svým nezodpovědným a vstřícným přístupem k přistěhovalcům podcenily a i nadále podceňují bezpečnostní rizika spojená s masivním přílivem migrantů do Evropy, zvláště pokud se jedná o přistěhovalce pocházejících z odlišného kulturně-civilizačního a náboženského prostředí.

To riziko představují hlavně (i když ne výlučně) příslušníci, resp. sympatizanti radikálních muslimských organizací, kteří využili příležitost infiltrovat se do přistěhovaleckých skupin a takto, bez možnosti jejich odhalení, proniknout na území evropských zemí, těch zemí, které oni považují za nepřátelské a za objekt svých teroristických útoků. 

Pravdou je, že většina přistěhovalců nepřichází do Evropy za účelem páchat teroristické činy a stát se Alláhovými mučedníky, takže tito lidé nepředstavují přímé a bezprostřední nebezpečí pro obyvatele zemí EU. Avšak mnozí z nich (zvláště se to týká mladé generace) představují nebezpečí potenciálně, protože přicházejí do nového prostředí s velkými očekáváními a nadějemi na lepší a bohatší život. Pravdou je, že drtivé většině z nich se jejich sny nenaplní, nestanou se plnoprávnými členy společnosti a jako takoví budou jen přežívat, přesněji řečeno živořit na jejím okraji.

Po příchodu do „zemí zaslíbených“, tj do svých cílových destinací, zjistí, že pěkné bydlení, finančně zajištěná existence a dobré zaměstnání jsou jen nesplnitelnou utopií. Narazí na realitu života v azylových ubytovnách, na realitu byrokratické šikany, nepochopení a opovrhování ze strany většinové populace, tedy na realitu, která pro většinu z nich bude obrovským zklamáním a právě takový lidé představují výbušný potenciál pro sociální nepokoje, vzpoury a násilnosti, které již dnes evidujeme v mnoha uprchlických zařízeních a táborech v takových zemích, jako je Německo, Rakousko, Francie, Maďarsko, Belgie, Řecko, Dánsko, Švédsko a pod. Mnozí z migrantů se v důsledku toho budou radikalizovat, stanou se z nich asociální a kriminální (sexuální obtěžování a útoky přistěhovalců na dívky a ženy ve více německých městech jsou jen předehrou k mnohem vážnějším konfliktům), ale co je ještě horší a nebezpečnější je to, že velká část frustrovaných mladých lidí bude představovat vhodný materiál pro islamisty s cílem radikalizovat jejich smýšlení a postoje a vytvořit z nich jakousi pátou kolonu , resp. prodlouženou ruku radikálních islamistických hnutí v nenáviděných a z jejich pohledu i nepřátelských evropských zemích.

Skutečně dnes není na místě zlehčování bezpečnostních rizik, které reálně existují, a které by zodpovědní veřejní činitelé neměli brát na lehkou váhu. Stejně jako v jiných zemích EU (nemluvě o vedoucích představitelech bruselské administrativy), ani u nás nepůsobí mnoho politických subjektů, které by otevřeně, kriticky a s obavami poukazovaly na bezpečnostní rizika nefunkčního Schengenu a masivního příchodu migrantů na území Evropy. Nesprávné chápána, přesněji řečeno naivně a idealisticky chápána korektnost jim totiž brání ve vytváření a prezentaci objektivního a pravdivého pohledu na skutečnost, jakož i ve vypracování a přijímání efektivních řešení reálně existujících problémů.

ZDROJ: beo.sk

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc listopad 2017: *****

Jan Procházka 500,- Kč, Roman Foff 1000,- Kč, Jan Šedý 50,- Kč, Jiří Fridrich 100,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Jiří Záhumenský 50,- Kč, Tomáš Foldyna 998,40 Kč, David Bezděk 150,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 048,40 Kč *****

Děkujeme.


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
17 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.