fotouvod_03
31.12.2016
Kategorie: Historie

Neutrón

Sdílejte článek:

KAREL JEMELKA

Je Silvestr a budeme psát rok 2017. Rok několika výročí. Tak třeba 40 let. Čtyřicáté výročí Charty 77, ale i anticharty, co si kdo vybere. Já bych však vzpomenul jiného výročí. Výročí vynálezu neutronové bomby. Ač pro Čechy je významná vždy osmička, já slavím sedmičku. Vždy podhodím koňovi ovsa. Proč? Trochu jsem zavzpomínal, no, posuďte sami, máte li trpělivost číst tak dlouhou story.

Takže, v roce 1977 jsem pevně stál na stráži míru a socialismu posádkou v Terezíně. Můj příběh se sice stal v lednu 1978, ale je spojen s vynálezem neutronové bomby. Mediální kampaň proti neutronové bombě byla daleko větší než proti Chartě 77. Noviny a časopisy byly jí plné, televize a rádio jakbysmet. Člověk měl pomalu strach otevřít ledničku. Co kdyby neutron?

Na Silvestra 77 jsem měl dovolenou. Starej mazák, za tři měsíce do civilu. S rodiči bylo dohodnuto, že během mé dovolené bude doma zabijačka. Nebyla. Musela být odložena. Nebylo soli. Tak, jako třeba nebylo hajzlpapíru, dámských vložek nebo jiných, v socialismu nepotřebných věcí, tak přišlo období, že nebyla k dostání kuchyňská sůl. Pozor, nechci otravovat s pohádkou Sůl nad zlato, ale jistě chápete, že bez soli se zabijačka dělat nedá. Máma mě prosila, jestli bych, až se vrátím do posádky, zašel někam do obchodu, nakoupil aspoň 5 kilo soli a poslal domů. Prase je už velké a je třeba udělat plánovanou zabijačku a sůl se nedá koupit. Tak jsem si zanadával na socialismus a máma mi povídá: „Pořád blbnou s tou neutronkou, až vznikla fáma, že když se do vany nasype sůl, tak 3-4 kila na plnou vanu a člověk se do té vany ponoří a dýchá hadicí, tak ten neutron tou slanou vodou nepronikne. Tupci tedy skoupili sůl a my normální máme solit cukrem.“

Dovolená mi končila v neděli. V pondělí hned první dvě hodiny vojenského zaměstnání bylo PŠM. Pro neznalé, Politické školení mužstva. PŠM vedl poručík Milan Gabčan. Nedá mi to, abych osobu poručíka Gabčana nepopsal. Typický naivní socialistický vojáček. Málo inteligentní, o to více snaživý. Nedoučený automechanik pocházející někde z hor z okolí Žiliny. Husákovštinu ovládal lépe než Husák sám. Kdykoli měl problém s někým z nás vojáků základní služby, končil jeho výlev větou: „Kým ja budem majorom, já vám ukážem!“ Nejproslulejší byl jeho výrok: „Viete, soudruhovia, tábor socializmu sa dnes rozprostiera na jednej šestine zemeguľe. Vývoj ide vopred. O niekoľko rokov bude socializmus na jednej desatine sveta a o dalších niekoľko rokov bude možno aj na jednej dvadsatine sveta. Ludia poženú tých kapitalistoch svinským krokom. Pokrok nie je možné zastaviť, ani keby sa na Wall Streetu na hlavy stavali.“

Takže teď zpět. Bylo PŠM a vedl ho Gabčan. Na programu byla, jak jinak, neutronová bomba. „Viete, súdruhovia, ta neutrónka si len tak plkně kadesi v lufte. Ten neutrón sa z toho vysype a proleze všetkým. Proleze pancierom tanku, proleze betónom bunkra, proleze múrmi aj panelmi našich domov. A všetko živé scipně. A tie zasratý imperialisti prídu, upratajú, vydezinfikujú a majú naše tanky a zbrane nepoškodené. Majú naše domky aj panelákové byty nepoškodené. Zasratý imperialisti.“

Ihned mi vytanula na mysl odložená zabijačka. Přihlásil jsem se o slovo a spustil jsem: „Víte, náčelníku“ (u útvaru se nesoudruhovalo, ale náčelníkovalo), „na každou zbraň se časem najde protizbraň. Na neutron platí obyčejná sůl. Nasypete tak 4 kila do vany, napustíte a rozmícháte. A máte nachystanou hadici. Když to bouchne, hadici do huby a hup do vany. Sůl ten neutron chytí a člověk přežije.“ Aby toho nebylo málo, ihned se přidal známý vtipálek Ivo Kreisinger, rodák někde od Rakovníka: „A pokud spíte, náčelníku, a nevíte, že to bouchlo, tak vám sůl ve vaně nepomůže, protože nevíte, že máte skočit do vany. V tomto případě se doporučuje natřít okna, zdi a stropy bytu hořčicí. Nejlepší je kremžská. Ta to chytá spolehlivě půl hodiny. Ta obyčejná funguje tak 10 minut, než ji neutron prokouše. A za tu dobu se asi vzbudíte, nebo vám někdo řekne, že to bouchlo a je válka, tak z postele přelezete do vany.“

Gabčan začal chodit po místnosti a mnul si nos, což znamenalo, že přemýšlí. Rázoval po místnosti skoro pět minut, přemýšlel a přemýšlel. Do nastalého ticha se ozval Milan Polan, jihočeský rybář: „Kurva, chudáci ryby.“ „Co s tím mají společného ryby, ty vole?“ ozval se zas někdo. „Jak znám toho magora, co u nás sedí na národním výboru, tak ten hned nechá nasolit obecní rybník, ať mají kam naskákat ti, kteří u nás na vsi ještě nemají koupelnu, ani vanu,“ odvětil Polan. A Gabčan chodil a mnul si nos. „A čo mám robiť s manželkou a synom, keď mám v bytě iba jednu vaňu?“ Bylo vidět, jak socialistický důstojník, ochránce civilistů, myslí v prvé řadě na sebe. Vanu v bytě uzurpoval pro sebe. Snad k jeho cti poslouží fakt, že na manželku a syna myslel hned v druhé řadě. „No náčelníku, koupit další vanu pro soudružku Gabčanovou a pro Gabčana pionýra aspoň škopek. Nejhorší asi bude naučit mladého být zticha pod vodou a dýchat hadicí,“ radil mu Kreisinger. „Volno, rozchod, fajčiť povoleno. A nerobtě tu bordel!“ zavelel Gabčan a odešel.

PŠM tímto pro dnešek skončilo.

Zbytek dne a následné úterý proběhlo naprosto v klidu. Ve středu byl parkový den, všichni jsme v autoparku něco pucovali. Kolem desáté hodiny přiběhl PDP (pomocník dozorčího parku) a říká: „Jemelka, mazej k Miloškovi do kanclu“ (Milošek – velitel roty), „máš asi průser, Milošek je nějakej nasranej a říkal okamžitě.“ Dal jsem ruce na bradavky (na své bradavky) a vyklusával k Miloškovi.

„Co máš za průser s Gabčanem?“ přivítal mě Milošek, ještě jsem ani dveře za sebou nezavřel. „Lítá od důstojníka k důstojníkovi a všem vykládá cosi o neutronu a soli. U autonáčelníka chtěl auto, na odvoz nějakých van z Litoměřického Kovomatu. A okno od kanclu si napatlal hořčicí.

„Pepa“ (velitel útvaru) „si ho ráno vzal na kobereček a napařil mu domácí vězení do odvolání. No a teď chce vidět tebe a mě. Tak se obleč do vycházkového a jdeme k němu na hlášení.“

Milošek nás u Pepy nestačil ani zařadit a Pepa už řval. Tak vzteklého jsem ho za celou vojnu neviděl. Lítal po kanceláři jako pominutý a řval a řval. Rozbil telefon, rozdupal odpadkový koš a svou plukovnickou čepici. Pistoli v pouzdře na opasku prohodil zavřeným oknem na buzerák. Za půl hodiny jeho řvaní jsem dokázal pochopit jen to, že Miloškovi napařil taky domácí vězení, když má na rotě rozvraceče a protisocialistického živla. A za svou osobu jsem pochopil, že kontráši (vojenská kontrarozvědka) už si pro mne jedou a že mě čeká přinejmenším doživotí, přinejhorším ke zdi. Pepovi docházel dech. Sedl za stůl. „Ty si dej odchod,“ ukázal na Miloška, „a ty tu zůstaň, pro tebe už jedou,“ ukázal na mne. Někdo zaklepal. Dozorčí od vchodu nesl Pepův opasek s pistolí a za ním se cpali do místnosti dva civilové. Dostal jsem klepeta, usadili mě do gazíka a odvezli do Slaného. Cestou ani slovo. Se mnou ani mezi sebou.

Ve Slaném mě uvrhli do posádkového vězení. Bez oběda, bez večeře, v noci jsem usnul snad na chvilku. Ve čtvrtek v 8 hodin ráno mě předvedli do kanceláře k jednomu z těch dvou, kteří mě odvezli z Terezína. Začal výslech. Ostré světlo stolní lampy neustále do tváře, na stole mikrofon. Magnetofon vidět nebylo. A pořád dokola. „Pro koho pracuješ? Kdo tě poslal a navedl rozvracet armádu? S kým jsem v zahraničí v kontaktu? Koho na těchto fotografiích znáš? Jak to bylo s tím neutronem? Tvoje matka za svobodna? Ti dva se u mně střídali. Jeden „tvrďák“, ten sliboval 8-10 let Sabinova. (Sabinov, vojenské vězení, kdesi na východním Slovensku.) Druhý lidumil, pořád plnou hubu mých rodičů, mé holky, civilního života a sliboval tak podmínku, maximálně 18 měsíců až dva roky. Stále dokola jsem musel opakovat, co jsem řekl na tom PŠM. A stále dokola jsem opakoval, že nedovedu pochopit, jak někdo může uvěřit tak lacinému fóru jako byl ten, neutron versus sůl. Že všichni to brali jako fór, jen hloupý, snaživý blbec, důstojník, to vezme vážně. Kdo poradil Gabčanovi tu hořčici si už nepamatuji. Byl tam hukot jak v úlu, jeden hulákal přes druhého a koneckonců pustil jsem ten fór z hlavy. Nedali mi najíst, (napít ano). Kupodivu se mne nikdo ani nedotkl. Ani jedna facka, ani jeden kopanec. Žádné násilí. Pouze psychologický nátlak. Výslech trval 24 hodin. V pátek v 8 hodin ráno mě odvedli zpět do basy.

Padl jsem na palandu a už nějaký hňup v uniformě kapitána začal vyhánět vězně na úklid sněhu. Nějak jsem to nevydržel a vybuchl jsem. „Ty hovado zelený, nejdřív se podívej, jestli mě máš ve stavu na jídlo. Jestli ano, tak nejdřív stravu přines. A jestli mě nemáš na stravu, tak mě nemáš ani na úklid sněhu. Vypadni a zavři zvenčí.“ Řval jsem na ošňůrovaného kapitána z palandy. Vypadl a zavřel zvenčí.

Někdo se mnou třese. „Vstávejte, přišli pro vás.“ Ošňůrovaný kapitán mě budil. Odvedli mě zase k tomu vyslýchajícímu lidumilovi do kanceláře. Lidumil se nějak divně usmíval. „Váš případ je sice těžký a závažný, ale vrátíte se k útvaru a budete očekávat věcí příštích.“ Oznámil mi suše. Žádný protokol, žádné prohlášení. Nic k podpisu. Moje vojenská knížka ležela na stole. „Tak, máme 15 hodin 10 minut, v 16,30 se budete hlásit dozorčímu posádky v Terezíně. Bude vás čekat. Vaše doklady si necháme zde.“ Vyvedl mě před posádku. Nechápal jsem. Voják bez vojenské knížky, vycházkové knížky postrádající doklady bývá označen za zběha. Čul jsem za tím nějakou čertovinu. Udělat za 80 minut 70 kilometrů, bez koruny v kapse je i dnes skoro nadlidské. Dal jsem zase ruce na bradavky (opět na své) a hnal jsem na výpadovku směr Litoměřice.

Jedině stopování mě asi mohlo zachránit. Skočil jsem s roztaženýma rukama před první osobák. Byla to bílá Škoda 1000 MB.

Řidič škodovky, udělaný pořízek tak ke čtyřicítce. Řečí jak opice blech. Otázek, proč musím být o půlpáté na posádce v Terezíně, a co mám za průser, že jsem takhle uřícenej. Tak jsem mu tu neutronovou story povyprávěl. Řval smíchy, že jsme dvakrát málem nabourali. „Podívej mladej, jak já znám kontráše, tak oni mají hovno co na práci, tak s tebou si asi udělali takové malé taktické cvičení.“ Já čuměl jak vůl a on řval smíchy. „No nediv se, já dělám náčelníka štábu u bigošů v Litoměřicích. Kontráše znám a z této voloviny nabeton nic nebude.“ A znovu řval smíchy. „Vyhodím tě na posádce, sám jsem zvědavej, co na tebe ušili.“ Znovu smích. „Jestli chceš, požádej o přeložení ke mně do Litoměřic. Budeš mi dělat poskoka a podržtašku a budeš mít zlatou vojnu. Ani podplukas si na tebe netroufne.“ Byl jsem skeptický. „Dnes to mám za osmdesát, tedy, pokud nedostanu Sabinov, a myslíš si“ (začal jsem mu tykat), „že to s tímto číslem má smysl?“ „No jo, starej mazák, tak to už asi ne. To už si odkroutíš na jedný půlce prdele. Kurva, proč ten Roček“ (Pepa, velitel našeho útvaru), „vyhledává takové debily. Asi jsou lépe ovladatelní.“

Dojeli jsme do Terezína. Ošňůrovaný major „posaďák“ stál před posádkou. Asi mě vyhlížel. Pořízek zastavil škodovku u něho. Stáhl okénko. „Ahoj Tondo, ahoj Franto, vezu ti toho průseráře, co tu má být o půlpáté.“ Bylo za osm minut půlpáté. „Co s ním máš udělat? Člověče, pokud prý to stihne, mám ho odvelet na útvar, pokud to nestihne, tak do rána zavřít na posádce, pokud to prý nestihne do sedmi večer, tak zavřít a ráno eskortovat do Slaného. Nechápu to, co to je za voloviny?“

„Z toho si Tondo nic nedělej. Dej mu eskortu k útvaru, on totiž nemá papíry, tak ať si na něm nějakej vůl nesmlsne. Do Slaného nahlas, že to stihl. Jo, Tondo, nejlepší je kremžská!“ Řval smíchy zatáhl okénko a uháněl pryč. Nestihl jsem náčelníkovi štábu, Frantovi, od bigošů v Litoměřicích ani poděkovat. Zajel si se mnou asi sedm kilometrů.

Eskorta mě dovedla k útvaru a předala dévéťákovi (DVT – dozorčí vojenského tábora). Ten, znalý mého průseru, mě vyhnal na rotu. Byla doba čtení rozkazu a rota stála nastoupená na buzeráku. Miloška jsem potkal na schodech s knihou rozkazů pod paží. Byl mým návratem naprosto zaskočen. Obrátil krok a odvedl mě do kanceláře. Nechal si popovídat celou story ze Slaného. Nabídl mi Spartu, sám si zapálil. „Tak víš co?“ Otevřel knihu rozkazů. „Já ti teď v rozkaze vypálím trest a Pepa ani prokurátoři už na tebe nebudou mít nárok. Nemůžeš být dvakrát trestán.“ Vzal svou pověstnou čínskou propisku a psal do knihy rozkazů. A šli jsme spolu na rozkaz. Zařadil jsem se ke svému družstvu. Milošek přečetl denní rozkaz, kde na závěr stálo: „Uděluji tímto desátníku Karlu Jemelkovi trest sedmi dnů vězení po službě, s podmíněným odkladem na dobu 30 dnů, za nevojenské chování v souvislosti s neutronovou bombou.“ Chtělo se mi zařvat „Sloužím socialistické vlasti,“ ale radši jsem se kousnul do rtu.

Vojenskou knížku mi přinesl pošťák v úřední obálce po čtrnácti dnech. Slib mámě, poslat sůl, jsem nesplnil. Nikdo nikdy mi do konce vojny neřekl soudruhu. Pro všechny, včetně Pepy, jsem byl Neutrón. Asi deset dní před mým odchodem do civilu si mě Gabčan pozval do kanceláře. Asi se cítil provinile. Vytáhl láhev jabčáku, odněkud vyhrabal popelník a povolil kouřit. A povídal: „Viete, Neutrón, kúpil som dve plechové vane. Čo s nimi v dvojizbovom byte? Uložil som ich do pivnice. Provianťákom som ukradol šesť tých desaťkilových pixlí kremžskej. Jednu som nechal pro zicher v kanclu. Päť som ich odnosil domov. Chcel som natierať, no moja nechcela. Tak sú všetky v pivnici.“ Kouřil jsem jak pohádkový drak. Vytáhl druhou láhev jabčáku. Ukázal mi načatou pixlu kremžské hořčice ve skříni. „Viete, Neutrón, čo bojo najhoršie? Milanko, ten je po mne. Potápal sa s hadicú a na prvý raz vydržal desiať minút. No moja stará nevie plávať. Keď sme boli v Bulharsku, mala vody po kolená a utiekla mi z vody. Zopárkráť jsom ju musel přidržať vo vani pod vodou a po týždni výcviku sa potápa jako morská panna.“ S třetí lahví jabčáku jsme končili těsně před půlnocí. Ráno mě z toho jabčáku hrozně bolela hlava. Hm, myslím, že ne jenom z jabčáku.

Civilu jsem se dočkal ve zdraví. Gabčana jsem potkal ještě jednou. Těsně před rozdělením republiky v Olomouci. Měl výložky podplukovníka. Oslovil jsem ho. Nepoznal mě. Až, když jsem mu připomenul Neutróna v Terezíně, zabral. „Ale Neutrón nebol fúzatý.“ Sakra, ani „fúzatý“ být nemohl. Netesnila by mu plynová maska. „Náčelníku, vždy jste chtěl být majorem a vidíte, máte podplukovníka.“ Připomenul jsem mu jeho rčení „A prečo by som nemal byť podpukovníkom, veď , som žiadny prúser neurobil.“ Netuším, slouží li Gabčan v Armádě České republiky, nebo se stal příslušníkem Slovenské armády. Jedno vím zcela jistě. NATO má tohoto vojenského Černého Petra v rukou zcela určitě.

Pozvedněme číše a věřme, že rok 2017 bude dobrým rokem. A snad rok 2018 bude zase přelomovým.

Vyčkejme času jako husa klasu. Snad bude rok 2018 zase tím, kdy budeme muset položit oběť na oltář lidství. Máme na to pouhý rok.

Snad bude líp.

P.F. 2017

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc únor 2017: *****

Karel Jemelka 500,- Kč, Milan Rubricius 150,- Kč, Helena S. 1000,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Pavel Zíma 100,- Kč, Jan Šedý 50,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, Václav Hejda 300,- Kč, Jan Kunor 1000,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Jan Olsak 300,- Kč, Jiří Kašparovský 200,- Kč, Jacek Neumann 500,- Kč, Ivanka Trávníčková 300,- Kč, ing. Jindřich Mácha 300,- Kč, Jaroslav Hrouda 100,- Kč, Miroslava Jakšová 200,- Kč, Jiří Sodoma 300,- Kč, Josef Kisza 300,- Kč, Vlastimil Kornas 111,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Lubomír Rolc 300,- Kč, Petr Macura 600,- Kč, Vladislav Skalický 2000,- Kč, Zdeněk Pěnkava 2500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 12 811,00 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (16 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
23 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.