Spatřit hrozbu v islámu však nijak neimplikuje princip kolektivní viny. Ten je třeba zásadně odmítnout, protože neexistuje nic jako kolektivní vědomí. Nicméně stejně jako má každý řadový komunista morální podíl na zločinech komunismu, a každý řadový nacista morální podíl na zločinech nacismu, třebaže sami osobně nikdy na nikoho nevtáhli ruku, nelze bagatelizovat morální odpovědnost řadových muslimů za myšlenkový systém, v jehož jméně jsou vražděni nevinní lidé. Každý totalitní systém spočívá na umírněných, pasivních příznivcích, kteří sami o sobě nepáchají žádná zvěrstva – pouze jej podporují a potichu vítají. A vzhlížejí k těm, kteří jsou ochotni uplatňovat jej principiálně a do důsledků.

A stejně jako nelze souhlasit s kolektivní paušalizací, je třeba odmítnout i morální appeasement vůči islámu jako ucelenému myšlenkovému systému, jehož morální filozofie má nevyhnutelný přesah do veřejného života a politiky. Jak vypadá politika postavená na islámské ideologii vidíme na realitě Saúdské Arábie, Íránu nebo talibanského Afghánistánu. Jak vypadá boj za nastolení takové politiky, jsme měli možnost vidět včera v Paříži.

islam4kids

Zbavíme-li se schopnosti a vůle morálně hodnotit svět kolem nás, nevyhneme se appeasementu ani v našem jednání. Měli bychom prokázat toleranci vůči islámu tím, že nebudeme popouzet jejich víru a rezignovat tak na svou vlastní kulturu? Měli bychom v rámci předběžné opatrnosti nepublikovat karikatury proroka Mohameda? Nestavět ve vánočním čase na náměstí ozdobené stromky? Odstranit z veřejných jídelen vepřové maso? Zdržet se jakýchkoliv morálních komentářů na téma náboženství? Znamenalo by to popřít vše, co západní kultura za posledních tři sta let dokázala.

Západní civilizace má totiž jen dvě cesty. Odmítnout islám jako barbarský myšlenkový systém neslučitelný ani s naší kulturou ani s 21. stoletím, anebo se stáhnout, ustrašeně mlčet, neprovokovat. Identifikovat jako zdroj zla islám, nebo rezignovat na jakékoliv morální soudy. Druhá možnost však znamená přenechat Evropu těm, kteří narozdíl od nás mají morální jistotu, že jejich cesta je správná.

Odmítněme jednou provždy naivní víru, že násilí ve jménu islámu je pouhým excesem, jenž nemá se skutečnou podstatou islámského náboženství nic společného. Nenechme se ukolébat islámskými autoritami, které se pokoušejí situaci uklidňovat, aniž by však třeba jen jedním slovem vyjádřili respekt vůči západní kultuře, na níž si zvykli bezostyšně parazitovat a zároveň se nemohou dočkat jejího pádu. A už vůbec se nenechme ukonejšit našimi politiky, kteří se namísto tvrdé odpovědi zmůžou jen na plané uklidňování a varování před „islamofobií“.

Co by mělo být tou tvrdou odpovědí? S trochou nadsázky, ale ta nadsázka je ve světle včerejších událostí velice nepatrná, lze tvrdit, že racionální odpovědí na jakýkoliv podobný útok už nemůže být nic menšího než jasná hrozba nukleárním bombardováním Mekky.

Neustálá bagatelizace principů, na nichž islám staví, a jež jsou ochotni sledovat a uplatňovat právě sebevědomí a morálně jistí fundamentalisté, za tiché podpory mlčící většiny jejich souvěrců, znamená vystavovat obyvatele evropských zemí dalšímu nebezpečí.