24.1.2013
Kategorie: Společnost

Není kouře bez ohně: úvaha o amnestii

Sdílejte článek:

(c) JAN POLANECKÝ 24/01/2013

Vážení čtenáři, nabízím Vám velmi zajímavou úvahu JUDr. Michala Pacovského, zkušenného a renomovaného akvokáta, k tématu nedávné prezidentské amnestie. Jelikož se panu Pacovskému nepodařilo publikovat článek ve standardních mainstreemových médiích, nabídl možnost zveřejnit jeho myšlenky mj. na mém blogu. Názory odlišné od hlavního proudu zjevně nejsou příliš tolerovány, neboť k nim existuje jistá politická a zmanipulovaně také společenská averze. Musím však zdůraznit, že na samotnou amnestii mám osobně velmi rozporuplné názory. Současně ale absolutně odsuzuji mediální lynč a celospolečenskou hysterii, které byly v její souvislosti rozpoutány. Text tedy nabízí pohled z druhé strany, který určitě stojí za to přečíst.

Vážení,

 

obrovská diskuse o amnestii prezidenta republiky bohužel přináší převážně jen kritické poznámky. Amnestie týká i mých klientů a po letech praxe si troufám přispět svými zkušenostmi. Jsem přesvědčen, že je třeba ukázat čtenářům i jiný úhel pohledu, než je mainstream:

 

Je amnestie zvůlí prezidenta republiky, výrazem pohrdání soudy? Zhoršila postavení poškozených? Amnestie je především aktem odpuštění, ale také snahy napravit možné omyly a napravit neschopnost státu v přijatelné době postavit viníka před soud. Je také aktem milosrdnosti, který promíjí i pachatelům, starším 70 let. Konečně nezapomeňme, že všechna prominutí jsou podmíněna tím, že pachatelé ve zkušební lhůtě nespáchají další trestný čin.

 

Amnestie má vždy humanistický základ. I vůbec prvá amnestie Národního výboru československého z r. 1918, která byla především zaměřena na trestné činy proti Rakousku či spojené s bojem za nezávislost, měla humanistický pohled. Omilostnila i trestný čin vyhnání plodu a prominula tresty pro jakékolivčiny spáchané z bídy nebo z mladické nerozvážnosti.

 

Odpuštění je jedním ze základů Euro – Atlantické civilizace a vychází z biblických tezí. Podstatou odpuštění se naše civilizace od počátku odlišuje od předchozích.  Smysl odpuštění pak má morální rozměr a je jedním ze základních kamenů humanizmu. Jestliže se tedy  dovoláváme tradice masarykovského humanizmu, pak je na místě nevynechat ani tento klíčový institut.

 

Podíváme-li se na amnestie jen ze statistického hlediska, pak např. od r. 1945 do r. 1989 bylo uděleno celkem 17 amnestií. Nepochybně prvé dvě z nich se svým charakterem vymykaly, neboť zahrnovaly především trestné činy, které byly spáchány v době války, z pohnutek vlasteneckých apod. Další, zejména počínaje amnestií prezidenta Gottwalda z r. 1948 již byly přijaty v období, které je všeobecně vnímáno, jako období nesvobody a  komunistického útlaku. Naproti tomu v období od r. 1990 do r. 2013 bylo přijato pouze pět amnestií. V době porušování lidských práv tedy byla amnestie v průměru každého 2,6 roku, zatímco v době svobody a humanizmu každých 4,6 roku.

 

Amnestie je také aktem, který má svým způsobem zhojit nedokonalost světské spravedlnosti. Spravedlnost pozemská je totiž v moderních zemích postavena na premise, že je lépe, když deset vrahů zůstane nepotrestáno, než aby jedinému člověku bylo ukřivděno a byl nespravedlivě potrestán. Opačným pohledem pak je stalinské heslo „když se kácí les, létají třísky“. Ano, tehdy v Sovětském svazu platilo, že „Ivan Ivanovič buď někomu ukradl kolo nebo jemu ukradli kolo, ale každopádně by se o něj KGB měla zajímat“. Dnes, když čteme tisk (a nejen bulvární) můžeme mít stejný pocit. Nikdo nevede statistiku justičních omylů i když krásná a zevrubná práce na toto téma byla publikována Masarykovou univerzitou v Brně (Zdenka Krčálová – Justiční omyly).

 

Asi nikdo, kdo to na vlastní kůži nezažil,  si nedovede představit ponížení a pocit křivdy a beznaděje, který zažívá nespravedlivě stíhaný člověk. A když je pak i odsouzen, tyto pocity se prohlubují. Vrcholem všeho je, když požádá o podmíněné propuštění po uplynutí poloviny (resp. 2/3) trestu. Pokud se zcela nedozná a hluboce nelituje činu, pro který byl nespravedlivě odsouzen, pak ani nemá šanci na podmínečné propuštění. Takový nespravedlivě postižený člověk je na tom hůře, než skuteční zločinci. Ti alespoň vědí, proč byli potrestáni.

 

Co je smyslem trestu v moderní společnosti? Prvoplánově to není dát někomu za vyučenou. Především jde o to působit na pachatele výchovně, tedy tak, aby se již napříště deliktů nedopouštěl. S tím souvisí i druhá funkce, kterou je odstrašující role trestní sazby a teprve na  třetím místě jde o potrestání v pravém slova smyslu. Poslední význam trestu, tedy „odstranění prašivé ovce ze stáda“ je u nás trestem zcela výjimečným. Působí na společnost výchovně, když jeden z tisíce nebo i třeba z desetitisíců odsouzených je nespravedlivě potrestán? Pokud jsme humanisté, tak odpověď musí znít ne!

 

Osobně zcela důvěřuji našemu soudnictví. Nesetkal jsem se s případem, kdy by byl někdo odsouzen „na objednávku“. Na druhé straně vím, že stále přežívá v podvědomí některých soudců starý systém. Když se před soud dostane obžalovaný, někteří ze soudců si říkají, že asi není kouře bez ohně, že asi ten člověk něco musel spáchat, když ani policie ani státní zástupce případ nezastavili. Ve skutečnosti někteří z policistů i státních zástupců jsou více úředníky, než orgány spravedlnosti. I když sami mají pochybnosti, nechtějí na sebe vzít odpovědnost za to, že případ zastaví a tak vše posílají soudům, ať si s tím poradí. A tím se kruh uzavře. Nevzpomínám si, že bych u soudu viděl policistu, který se přišel podívat na to, jak soud zhodnotil důkazy, které při vyšetřování nasbíral. Jedním z aspektů amnestie tedy je i snaha zmírnit případné justiční omyly.

 

Jaká doba je dostatečná pro postavení obžalovaného před soud?

 

Největší sousto v kampani proti amnestii je její  druhá část, která aboluje trestné činy, u kterých se státu nepodařilo obžalovaného či obviněného pravomocně odsoudit za osm let od zahájení řízení. Je na místě si vysvětlit několik faktů. Nejlépe bez rudé zástěry na očích, kterou tisk vytváří zveličováním pěti či šesti kauz. Především nynější abolice, tedy zastavení řízení před vydáním rozsudku, se zásadně vymyká předchozím. Tak např. v amnestii prezidenta Havla z 1.1.1990 byla paušálně zastavena trestní stíhání za skutky, které byly spáchány před tímto dnem. Přitom nebylo uplatněno žádné další třídící hledisko, kromě hrozící trestní sazby. V amnestii z 1.1.2013 však třídících hledisek  nalezneme několik: jednak hranice osm let od zahájení trestního stíhání, tedy nikoli od zahájení vyšetřování, které muselo začít dříve. Dále je to trestní sazba do deseti let. Nejde tedy o nejzávažnější trestné činy, zejména proti životu a zdraví a nejde o případy, kdy pachatel stíhání maří svým útěkem.

 

Bylo již dostatečně argumentováno tím, že Evropský soud pro lidská práva nalezl, že lhůta šesti let  je hraniční pro spravedlivý proces. Tuto judikaturu původně převzal i náš Ústavní soud. Postupně se však naše soudní praxe od tohoto pohledu odchýlila a za dostatečnou satisfakci průtahů v řízení považuje i udělení mírnějšího trestu. Máme tak i případ, který se táhl 14 let a přesto ani Ústavní soud nedospěl k názoru, že šlo o proces nespravedlivý. Osobně jsem se setkal s případem, kdy údajný trestný čin se stal na přelomu let  1991 a 1992. V r. 1994 byla na podezřelého uvalena vazba, takže rozhodně nemohl mařit   objasňování trestné činnosti. Obžaloba však byla podána k soudu až v r. 2000 a prvé hlavní líčení v této věci však bylo nařízeno až na konci r. 2003. Řízení pak bylo pravomocně skončeno až v r. 2010! Celkem tedy, od okamžiku kdy na podezřelého byla uvalena vazba, do právní moci osvobozujícího rozsudku uplynulo 16 let!

 

 Lze tedy nespravedlivý proces zhojit uložením mírnějšího trestu? Podle mého názoru nikoli. Ve smyslu ust. § 2 odst. 4 tr. řádu má každý právo, aby jeho věc byla projednána co nejrychleji, resp. bez zbytečných průtahů. Nejen u nás jsou však průtahy chápány velmi subjektivně. Jinak je vidí obviněný ve vazbě a jinak úředník, který jeho věc vyšetřuje. Zatímco obviněný počítá každou minutu, úředník zpravidla nepracuje déle, než osm hodin. Některý si  vybírá dovolenou či rozesílá dopisy a čeká na odpovědi. Místo, aby si telefonicky dohodl termíny  výslechů, posílá předvolání a pak se diví, že svědek nebo advokát nemůže přijít.

 

Subjektivní pohled byl důvodem, proč Evropský soud pro lidská práva se pokusil naznačit jakousi nepřekročitelnou hranici a to šest let. Dospěl k závěru, že po tak dlouhé době nelze obžalovanému zaručit právo na spravedlivý proces zakotvené v a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a u nás v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod  a spolehlivě tak prokázat vinu nebo nevinu obžalovaného. Dle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu je  trestní stíhání nepřípustné také tehdy, kdy  tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Přestože trestní řád neobsahuje výslovné ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, které by bylo důsledkem porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neznamená to, že je možné Úmluvu pominout, zvláště když je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem (čl. 10 Ústavy). Zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost je vždy opodstatněné s odkazem přímo na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. bez ohledu na to, zda se také lze opřít o některé ustanovení trestního řádu.  Tomu odpovídá i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z r. 2002, dle kterého dostane-li se právo (a povinnost) státu na stíhání a potrestání pachatele, výlučně (nebo zejména) z důvodů na straně státu, do tak extrémního rozporu s právem obviněného na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě, zbavuje se tím stát svojí nečinností práva na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti. Takovýto postup orgánů činných v trestním řízení výrazně oslabuje právní jistoty stíhaných osob a jejich důvěru v zajištění ochrany jejich základních práv.   Bohužel, jak bylo řečeno, soudní praxe se za uplynulých 12 let od tohoto pohledu odchýlila a kloní se k tomu, že průtahy lze zhojit udělením mírného, třeba i symbolického trestu. Takový přístup zcela pomíjí následky průtahů:  V případě,  který jsem zmínil, průtahy zcela zničily život obžalovanému. Již navždy bude mít na čele cejch kriminálníka. Jeho rodinný život se rozpadl. Jeho podnikání skončilo krachem a on sám se léčí na psychiatrii.

 

Položíme-li tedy na misky vah na jedné straně zájem státu a poškozených  na stíhání trestné činnosti a na druhé zájem člověka na prožití svobodného a plnohodnotného života, pak zájem státu a hmotné statky musí mít své meze. Žádná finanční náhrada totiž nevyváží zmařená léta a čas nevrátí!

 

Je také na místě napravit tvrzení, že amnestií jsou poškozeni klienti zkrachovalých kampeliček, H-Systému apod. Není to pravda. Tito lidé byli poškozeni již ve chvíli, kdy nalétli podvodníkům. Při troše soudnosti si totiž museli uvědomit, že není možné, aby banka či kampelička dávala úrok, který se zcela vymyká možnému. Stejně tak není reálné, aby  někdo prodával domy jen za výrobní cenu. Navíc, když kupuji dům v hodnotě několika milionů, pak se vyplatí utratit i pár tisíc za poradu s právníkem, který se podívá, jaké záruky mi dodavatel stavby dává. A konečně, není příliš realistické se domnívat, že podvodník který mě oklamal bude i po osmi  letech mít na účtu peníze, o které mě okradl.  To nemluvím o odškodnění, které již dostali klienti zkrachovalých bank od státu.

 

Podíváme-li se tedy na pozemskou spravedlnost, pak velmi pokulhává.  Dostali jsme do fáze, kdy z řízení se vytratil člověk. Někteří soudci dokonce otevřeně říkají, že nesoudí spravedlivě, ale podle zákona. Něco je špatně. Snad by věci prospělo, kdybychom zcela vyloučili přísloví, že „není kouře bez ohně“. Kdyby státní zástupce byl opravdu pánem nad přípravným řízením a byl hodnocen nikoli podle toho kolik věcí pošle k soudu, ale v kolika   úspěšně obhájí svůj názor. Aby sám měl zájem na tom, nechodit k soudu s případy kde si  už svědci nic nepamatují. Kdyby i policisté byli hodnoceni podle toho, jak rychle a jak kvalitně připravili důkazy pro státního zástupce.  Kdyby např. na  jejich odměňování měl vliv i státní zástupce, jako odběratel jejich služeb.  Konečně by jistě také prospělo výrazné zjednodušení  a „odpapírování“ trestního řízení.

                                                                                 JUDr. Michal Pacovský

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 043,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
1 komentář
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.