graffiti-926006_960_720
24.1.2016
Kategorie: Humor

Návštěva sluníčkové kavárny

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (34 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

JANA KAŠOVÁ 24|01|2016

Odešla jsem z práce o něco dříve, abych si před vyzvednutím syna ze školky stihla dát kávu a zapřemýšlet nad svou spisovatelskou krizí. Chtěla jsem jen zapadnout do nějaké malé útulné kavárny a tiše pozorovat lidi. Ty v McDonaldu už mám okoukané. Chtělo se mi sledovat člověka kavárenského typu. Zkusit něco jiného, ​​klidně alternativního, vždyť normální kávu s mlékem mi snad udělají všude.

Jasně, že jsem už slyšela o alternativních přípravách kávy a raw koláčcích. Ale to i o klystýru Savem a nealkoholické vodce. Přečtete, zavrtíte hlavou, nezkoušíte. Vždyť pokud chci kávu, tak černou a silnou, když koláč, tak s výčitkami, když vodku, tak se opít a když klystýr tak … nevím proč bych chtěla klystýr, ale budu doufat v teplou vodu.

Navzdory tomu všemu jsem vešla do sluníčkové kavárny. Sezení na starých paletách s matracemi, na kterých umřela polovina ruské armády v druhé světové válce jsem s odporem obešla a sedla si k jedinému volnému stolu v rohu místnosti.Takový stolek jsme donutili loni vyhodit naši babičku na smetiště. Tento měl sice nový lak, ale to mu neubralo nic na ošklivosti. Židle byly každá od jiné babičky a celé dohromady to vypadalo jako posezení strážníka smetiště před jeho budkou. Říkám si, je to retro a jistě to repasovali (cokoliv to znamená). Než jsem se stihla zorientovat, stála u mého stolu číšnice. Půl hlavy vyholené, za druhým uchem květina, no rebel a víla v jednom.

„Dobrý den. Co si dáte? „

„Velkou kávu s mlékem a vodu, prosím.“ No dobře, nejsem úplný odborník na kávu a měla jsem si žádat o lungo a stolní vodu, ale zatím mi všude rozuměli.

„Vodičku dáme jakou? S citroníkem? „Ptá se mě s podezřelým nadšením.

„Může být.“ Citron alespoň porazí chuť chlóru.

„A dáme i levandulku?“ By jeden nevěřil, z čehož se dá udělat zdrobnělina.

„Prosím? Víte co, dobře. Dejte tam i levanduli. „Jistě to není jedlá rostlina, ale tvůj podnik, tvá pravidla.

„Tak si píšu: jedna velká levandulkovo – citrónková limonádka.“ Co? Chtěla jsem sklenici vody!

„A kávičku dáme jakou?“ Pokračujeme v objednávce řečí z Modrého koníka.

„Velkou s mlékem.“ Nevzdávám to.

„Z jaké země?“ Zde nefalšovaně vytřeštím oči jako puky. Paní číšnice se nad mou nevědomostí pousměje úsměvem světaznalé kurtizány.

„Uganda, Keňa, Burundi …“ snad nečekáš, že doplním další země … čeká.

„Keňa.“ Střílím od boku.

„A jak ji připravíme? Chcete-li větší, doporučuji filtrovanou. A mlíčko jaké? Sójové, kokosové, bezlaktózové … „už začínám litovat, že jsem si nedala jen ten levandulový vývar.

„Plnotučné. A tu filtrovanou kávu.“ Velmi si přeji, aby už odešla. Plnotučné vzala jako urážku, ale konečně odkráčela. Filtrovaná káva je jistota, sice slabá, překapávaná, ale v amerických filmech s tím číšnice chodí stále kolem stolů a dolévá hostům. Dám si dvakrát!

Jsem zpocená a zničena. Kolik toho o světě ještě nevím. Musím chodit více mezi mladé lidi. Rozhlížím se kolem sebe. Kavárna je plná hipsterů. Někteří jsou praví, s bradou a copánkem, někteří jsou „wanna-be“ – brada raší, ale copík jim máma zakázala. Někteří jsou tu jen jako doprovod a tváří se stejně splašeně jako já. I dívky zde jsou. Nechybí květované čelenky, nadměrně velké oblečení a červená rtěnka. Ležérně se povalují na těch nechutných matracích a jistě šijí nějaké start-upy. Vedle u stolu sedí tři starší dámy. Uslyším jen, jak se baví o nějaké kavárně, co tu byla předtím. Prý zde měli výborné větrníky. Och … staré dobré časy. Než se stihnou zvednout a utéct, chytí je do spárů další přemotivovaná číšnice. Dobře vám tak, to vás odnaučí lézt do hipsterského hnízda.

Přes kavárnu se blíží moje polovičně vyholená žena květů. Nese velký podnos plný nádobek a sklenic a já v duchu prosím Vesmír, ať nejde ke mně. Jde ke mně. Skládá podnos na stolek, který již v 50. letech hyzdil nějakou nešťastnou domácnost, a vykládá přede mne džbánek s vodou, ve které plave kroužek citronu a seno, což bude asi ta levandule. A ještě konvici s horkou vodou, hrnek, trychtýř s papírovým filtrem uprostřed a misku plnou nějakých zelených bobulí. S odporem položí skleničku s mlékem – jistě plnotučným. Pozorně si to prohlížím a doufám, že je to jen uvítací žert.

„Promiňte. Co s tím mám dělat?“ Takovou alchymii sama nezvládnu.

„Toto je zelená káva z Keni.“ Ukazuje na bobule, které vypadají jako žabí vajíčka.

„Ty se tři dny namáčejí ve vodě, aby změkly a uvolnily aroma. Ty si nasypte sem do filtru, podle toho jak silné to chcete a pomaličku zalévejte horkou vodou. Víte pití kávy by měl být rituál a takto si to naplno vychutnáte.“

Áááále hovno. Pití kávy je na to, abych neusnula hned ráno za počítačem, nebo abych měla výmluvu, proč jsem ještě neposlala tabulku, nebo abych nechodila do Mekáče jen na čokoládovou kostku. Káva je povzbuzovač a ospravedlňovač. Kdybych chtěla rituál, přivážu tě za kotníky a za zpěvu Dariny Rolincové ti vyholím druhou polovinu hlavy.

Toto zvládnu. Opatrně sypu ty zelené mločí oči do filtru. Nasypu je tam všechny, když aroma, tak pořádné. Zalévám to horkou vodou. Z druhého konce nálevky se můj hrnek plní zkalenou vodou, která vypadá jako střevní výplach. Snažím se ty bobule podrtit ručkou lžičky, ale je to marné. Naliju to zpátky do konvičky a prolévám to znovu a znovu přes filtr. Výsledek je vždy stejný. Zakalená tekutina s vůní hipsterských ponožek po noci protančené na koncertě alternativního rocku.

Chvíli přemýšlím jestli do toho přidat mléko, nebo to ochutnat tak, jak to je. Mléko raději nepoužiji, i tak mi do něj jistě plivla, aby neutralizovala laktózu. Ochutnám. Nechutná to nijak. Možná trošku jako slabý zelený čaj z předešlého dne. V uších mi rezonuje ráda mé babičky: udělej mi tu kávu pořádnou, ta slabá močka mě prohání. A já přece ještě musím jít pro syna, do obchodu a vyvenčit psa. Jak bych si jen dala pořádnou, normální kávu!

Alespoň ta levandulová limonáda byla dobrá. Slámka se mi sice stále ucpávala tím senem, takže jsem to nakonec pila na burana přímo z džbánku, ale jinak fajn. Účet mi vystavili na „příjemných“ 299,90 Kč. Nejdražší káva v mém životě, kterou jsem ani nevypila. Příště půjdu zase do Mekáče.

ZDROJ: Jana Kašová

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc duben 2018: *****

Jan Bezděk 2000,- Kč, Vít Fortelka 500,- Kč, Václav Červninka 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Ivan Turnovec 300,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Tomáš Foldyna 740,04 Kč (30 eur)

***** Celkem za měsíc: 4 440,04 Kč *****



Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
27 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.