31.5.2013
Kategorie: Historie

Na konci našeho úsilí je člověk

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 31/05/2013

Stručný souhrn budování socialismu pod vedením KSČ v letech 1948 – 1989 z pera předního slovenského historika. Velmi poučné zejména pro stále velkou skupinu lidí vyznávající myšlenku: „Zlatí komunisti!“ 

 

    

 

Socialistické pětiletky nebo plánovaný podvod

 

Obtížná ekonomická situace v Československé republice (ČSR) po skončení druhé světové války vyžadovala nové a racionální formy řízení ekonomického života. Stejně stále živé vzpomínky na velkou hospodářskou krizi ze začátku 30. let 20. století jakoby dávali za pravdu těm, podle kterých stará ekonomická politika, známá jako „laissez-faire“, tedy politika nezasahování do volného tržního prostředí, byla už nenávratnou minulostí. Myšlenka plánovitého řízení národního hospodářství se stávala všeobecně přijímanou a takovou populární, že otevřeně proti ní nevystupovaly žádné politicky relevantní síly.

 

Benešovy znárodňovací dekrety

 

Prosadit plánované hospodářství částečně napomohl i sám prezident Edvard Beneš, když roku 1945, krátce před začátkem působení Prozatímního národního shromáždění, podepsal znárodňovací dekrety. V souladu s vlastní koncepcí „socializující se demokracie“ chtěl v podstatě zabránit diskusi v parlamentu, která by mohla vést k politické krizi. Šlo o koncepci budování státu nového typu, odmítajícího ekonomický liberalismus, moc finanční oligarchie a monopolů, oscilujícího na pokraji socialismu a zajišťujícího rozhodující pozice státu v řízení ekonomiky. Prezident, i když pod tlakem komunistů a mas, tímto vlastně překročil Košický vládní program , co byl z ekonomického i politického hlediska bezprecedentní krok, neboť Československo v té době patřilo mezi průmyslově vyspělé země.

 

Znárodnění, jaké nemělo obdoby

 

Znárodnění v takovém rozsahu nemělo na evropském kontinentu obdobu od dob Říjnové revoluce v Rusku roku 1917 a událo se ještě před komunistickým převratem v únoru 1948. Znárodnila se celá průmyslová odvětví – doly, energetický a hutnický průmysl, zbrojovky, cementárny, peněžnictví. Jinde byl kritériem znárodnění počet zaměstnanců – celkem více než 3 340 průmyslových podniků, v nichž pracovalo více než 60% osob činných v průmyslu. Tím – jako i krátce předtím zavedeným institutem národní zprávy – byl dán základ pro vznik třísektorové ekonomiky: národní nebo státní podniky, soukromé a Zpracovatelský podniky. Přitom státní sektor byl nejrozsáhlejší a právě v něm se dalo poměrně jednoduše uplatňovat plánované hospodářství.

 

Důraz, jaký se v ČSR kladl na plánovité řízení, se projevil v rychlém vzniku jeho institucionální základny, ve vzniku vrcholných plánovacích orgánů. Už 4. dubna 1945 bylo rozhodnuto o zřízení pomocného orgánu vlády – Hospodářské rady, která měla zajišťovat přehled o hospodářské situaci a vypracovávat plány ekonomického rozvoje. Bohatší byla činnost generálního sekretariátu Hospodářské rady (GSHR) s jejími technickými orgány – Státním plánovacím úřadem, Státním statistickým úřadem a Nejvyšším cenovým úřadem. Při GSHR vznikla také Ústřední plánovací komise – zvláštní komise odborníků spojující národohospodářů Národní fronty s cílem vypracovávat plány ekonomického rozvoje. Systém řízení víceodvětvové ekonomiky, který vznikl v Československu v prvních poválečných letech, lze charakterizovat jako spojení centrálního plánování ekonomického vývoje s tržním systémem.

 

Nejprve byla dvouletá období

 

Po vítězství komunistů ve volbách v květnu 1946 (v celostátním měřítku) a vytvoření vlády Klementa Gottwalda byl připraven první plán v dějinách Československa na roky 1947 – 1948, který měl být především plánem obnovy ekonomiky. Podle něj měla průmyslová výroba do konce roku 1948 překročit předválečnou úroveň o 10%. Nebyl to ještě takový plán, který by striktně určoval vývoj ve všech odvětvích a oborech ekonomického i sociálního života. Nebyla plánována například spotřeba zda tvorba cen, nestanovily se úkoly pro kulturní a sociální oblast. Dvouletý plán byl především výrobním plánem a ve své podstatě představoval jakýsi soubor výrobních úkolů navzájem sladěných množstvím hmotných bilancí, například bilancí surovin, energií, pracovních sil a pod. Neplánovala se ještě produktivita práce, financování či odbyt.

 

V této souvislosti vyvstává otázka, jak se mohlo stát, že v poválečném Československu se tak rychle přešlo k plánování ekonomického života ještě před komunistickým převratem v únoru 1948. Vždyť už roku 1947 existovalo několik signálů o zaostávala státních podniků ve srovnání se soukromými. Přitom ekonomové liberálního typu, jako např.  Friedrich August Hayek, už v té době upozorňovali, že idea úplného centralizovaného řízení ekonomické aktivity přímo zákonitě přerůstá do tendence uvědomělým organizovat celou společnost. Podle něj je to cesta ke kolektivismu, cesta nihilizace individuálních zájmů postupně směřující od plánované ekonomiky k totalitě.

 

V Československu se však v té době znárodnění chápalo jako opak živelnosti a chaosu klasické kapitalistické společnosti, s periodickými krizemi z nadvýroby. V podvědomí lidí přetrvával strašák v podobě velké hospodářské krize ze začátku 30. let. Naopak, převládalo přesvědčení, že plánování přinese rychlý hospodářský růst as tím i blahobyt pro všechny. Plánovací centrum státu bude prý racionální řídit ekonomické aktivity společnosti, což zákonitě vyvolá pozitivní vlivy. Navíc i mnozí ekonomové byli pod vlivem masivní dezinformace o plánování ve Svazu sovětských socialistických republik (SSSR, Sovětském svazu), kde se prý za jednotlivé pětiletky dosahovaly neuvěřitelné tempa růstu. Údajná sovětská hospodářská prosperita se kladla do protikladu s negativy tržní ekonomiky.

 

Komunisté znárodnili i poslední kozu

 

Po únoru 1948 už Komunistická strana Československa (KSČ) nemusela brát ohled na svých bývalých politických partnerů. V tzv.. zakládá období fungování socialistického státu se nejen radikálně změnil politický systém, ale zcela se změnilo i pojetí úkolů národního hospodářství i nazírání na jeho řízení. Ekonomika přestala být oblastí, v níž relativně samostatně rozhodují jednotlivé hospodářské subjekty. Absolutní prioritou se stalo naplňování politických záměrů socialistického státu, které de facto musely být v plném souladu se zájmy Moskvy. V souvislosti s tím se zakrátko zcela změnila ekonomická struktura společnosti, rozhodlo se o novém způsobu řízení a vůbec fungování ekonomiky, jakož i o jejím novém směřování. Začala nová vlna znárodňování, v níž se (podle známého dvorního historika minulého režimu Viléma Plevza) znárodnila i poslední koza. V průběhu krátkého časového období zanikly celé společenské vrstvy, živnostníci a řemeslníci byly téměř zlikvidováni, zemědělství bylo odsouzeno na kolektivizaci, prováděnou pod nátlakem a často is použitím hrubého násilí. Rychle posunem směrem zahraniční obchod, prioritou se stávaly hospodářské styky se SSSR a zeměmi východní Evropy.

 

Aby mohlo národní hospodářství plnit ty úkoly, které mu ukládalo politické centrum, muselo mít jisté atributy. Především to bylo absolutně centralizované řízení téměř všech ekonomických činností. To měla být hlavní úkol tzv.  národohospodářského plánování. V jednotlivých pětiletých plánech se kladly před společnost cíle, které se měly v daném časovém horizontu naplnit. Ve skutečnosti byly však tyto plány jen jistou vizí, či spíše chimérou, více či méně voluntaristicky určenou plánovacím centrem a ekonomika byla vlastně řízena ročním prováděcím plánem.

 

Nařizovací ekonomika

 

Tento systém řízení socialistické ekonomiky, známý také jako nařizovací ekonomika, používal kromě direktiv i takové nástroje řízení, které jsou běžné v tržní ekonomice, ale vtiskl jim jiný charakter. Podnik již nepodnikal samostatně na trhu, ale plánovací centrum mu „přikázalo“, což av jakém objemu bude vyrábět, s jakým počtem pracovních sil atd.., A za ten účel dostal určité množství surovin či kvantum energií. Existovaly sice banky (vlastně jen jedna státní banka), no ty se staly pouze zúčtovacími centrálami, které shromažďovali dočasně volné finanční prostředky, ale samostatně na trhu nepodnikaly. V souvislosti s tím se samozřejmě změnila i role peněz, vždyť jednotlivé podniky byly řízeny příkazy z centra, v podstatě odtržené od trhu, i od zahraničního, a nebyly motivované na zjednodušilo své výroby či prodeji svých výrobků. Mohly vyrábět se ztrátou a nehrozil jim bankrot, výroba mohla i zaniknout, ale o tom se rozhodovalo na politických místech.

 

Od Bati k chozrasčotu

 

Nejen celý způsob řízení národního hospodářství, ale i vnitropodnikové řízení a účetnictví se mechanicky přebíralo ze Sovětského svazu. V poválečném Československu lze zaznamenat výrazné snahy aplikovat způsob vnitropodnikového řízení, který vznikl v Baťových závodech, a po druhé světové válce se na něj navazovalo, např.. v národním podniku Svit. Široce se uplatňoval i po únoru 1948. Jeho podstatou bylo, že jednotlivé dílny či střediska (dobový výraz) si navzájem předávali, „prodávaly“ své polotovary, což podrobně zachycovalo podnikové účetnictví. Přitom jednotlivé pracovní kolektivy byly výrazně materiální (finančně) zúčastněné na kvalitě své práce a její efektivnosti. Takový způsob vnitropodnikového řízení a účetnictví se používal až do počátku 50. let pod názvem socialistické podnikové hospodaření a existovala snaha zavést ho do celého průmyslu i do některých dalších oborů ekonomiky. V letech 1951 – 1953 byl však odmítnut a začal se přechod na tzv.. chozrascot , účetní systém převzatý ze SSSR. Významný rozdíl představovalo to, že jednotliví pracovníci již nebyly materiální zainteresováni na své vlastní práci či práci úzkého pracovního kolektivu, ale celého kolektivu závodu nebo podniku. Jinak řečeno, ztratil se důležitý stimul.

 

Československo strojírenskou velmocí

 

Za minulého režimu se říkalo: „Na konci našeho úsilí je člověk.“ A obyčejní smrtelníci zvykli dodat: „Ano, ale až na úplném konci.“ Cílem 1. československého (čs.) pětiletého plánu (1949 – 1953) však nebylo pozdvižení životní úrovně obyvatelstva, ale takové přebudování ekonomické struktury státu, které by bylo v naprostém souladu s mocenskými zájmy Moskvy. Na počátku 50. let minulého století se hlavním záměrem vládců v Kremlu (i v souvislosti se zahraničněpolitickými problémy) stala příprava na novou potenciální válku, tentokrát mezi formujícím se socialistickým táborem a kapitalistickým Západem. Z tohoto hlediska byla 1. pětiletka klíčovou i z dlouhodobého pohledu: rozhodlo se o nové koncepci čs. ekonomiky – koncepci strojírenské velmoci. Ta byla Československu přisouzena právě proto, že z nových socialistických zemí mělo nejvyspělejší průmysl.

 

Do popředí se dostalo budování strojírenství, zejména těžkého, hutnictví a energetiky. Výrobky těchto odvětví měly zajistit dostatek prostředků na nákup surovin, potravin i spotřebního zboží. Vznikl tak bludný kruh, ze kterého se plánovací centrum nevědělo vymanit. Prioritní výstavba těžkého průmyslu se totiž prohlásila za ekonomickou zákonitost. A pokud právě z důvodu jejího provádění vznikaly hospodářské problémy, např.. nedostatek spotřebního zboží na trhu, resp. zahraničně problémy, řešilo se to paradoxně urychlením budování těžkého průmyslu. Celá tato koncepce byla zároveň v rozporu s dosavadním směrováním čs. ekonomiky, orientované spíše na výrobu spotřebního zboží, a především v úplném rozporu s jejími skutečnými možnostmi. Nemluvě o tom, jaké ztráty pro další vývoj vyplynuly ze značného spretŕhania ekonomických vazeb na vyspělé kapitalistické země, kde brzy začalo docházet k relevantním technologickým přeměnám. O úrovni „vědeckosti“ plánování na začátku pětiletky svědčí, že vzestup výroby těžkého strojírenství jako jádra kovoprůmyslu o 200% v průběhu pětiletého plánu byl vypočítán sečtením požadavků, které vyplývaly z dlouhodobých obchodních smluv se zeměmi s plánovaným hospodářstvím.

 

Militarizace ekonomiky

 

Zvýšení úloh 1. pětiletky v únoru 1951 je jen dokladem snahy urychlit budování speciální – zbrojní výroby a militarizaci ekonomiky. Pouze několik údajů na dokumentování této skutečnosti: v letech 1949 – 1953 činily celkové výdaje na armádu a bezpečnost více než 235 miliard Kčs, což byla polovina tehdejších investic do ekonomiky. Výdaje na armádu roce 1950 činily 6% národního důchodu a roku 1953 již 18%. Speciální výroba zaznamenala v letech 1950 – 1953 nárůst na 453%, civilní průmysl na 167%. Přitom i část výroby civilního i spotřebního průmyslu odčerpala armáda. Nelze se proto divit, že na trhu byl nedostatek běžného spotřebního zboží pro obyvatele.

 

Příběh jednoho hutního kombinátu

 

Podívejme se, jak vypadala výstavba tehdejšího velkého podniku. Na únorovém zasedání ÚV KSČ roku 1951 bylo rozhodnuto o výstavbě hutního kombinátu na Slovensku. V červnu 1950 dostal centrální plánovací orgán úkol vypracovat projekt, který měl být připraven v prosinci. Předpokládalo se, že výroba se spustí roce 1953 a zcela dokončí roce 1955. Využívat měla slovenská železná ruda, část měla dovážet ze SSSR a uhlí z Ostravy. O náročnosti úkolů svědčí, že kapacita podniku měla dosáhnout přes 1 milionu tun surového železa, později až dvojnásobek – přitom roce 1950 se v celé ČSR vyráběly necelé 2 miliony tun tohoto produktu. Závod měl mít 4 vysoké pece a podle propagačních materiálů denně vyprodukovat deset plných nákladních vlaků surového železa. Na závod měly navazovat další podniky s takovými výrobními úkoly, které by se kdykoliv mohly přeorientovat na speciální výrobu.

 

Již v květnu 1951 se objevily první problémy. Čs. stavební závody jako hlavní realizátor stavby požadovali předání komplexní projektové dokumentace, ta však nebyla připravena. Výstavba se přesto rozběhla, ale ředitel výstavby Ing. B. Kočí ani v červnu 1952 neměl k dispozici úvodní projekt – měl jen prováděcí plány na 4 týdny dopředu. Marně se dožadoval vydání závazných a nezměnitelných plánů. V létě 1952 se pokoušel v dvouhodinovém rozhovoru přesvědčit prezidenta Antonína Zápotockého, že není možné závod stavět bez projektové dokumentace, na co Zápotocký odpověděl, že to je možné, protože technik si může dělat plány a výkresy i na koleně.

 

Výstavba se v průběhu roku 1953 zastavila a namísto skutečných příčin se začaly hledat záškodnické živly, které „způsobily“ její krach, mimo jiné se použila i absurdní teorie třídního boje v ekonomice.

 

V nezákonném politickém procesu se Slánským a spol. se pak objevily takové tvrzení, že prý zrádci a agenti západního imperialismu Rudolf Slánský, Ludvik Frejka a Jozef Frank záměrně sabotovali výstavbu, dlouhodobý program neurčil proto, neboť nebyly známo množství rud, resp. nedostatečně se aplikovaly sovětské zkušenosti, a tak nebylo možné připravit projektovou dokumentaci.

 

Takový způsob výstavby jako projev „plánovaného hospodářství“ přitom vůbec nebyl ojedinělý. Slovenský plánovací úřad připravil roku 1953 zprávu o výstavbě strojírenského průmyslu na Slovensku od konce 40. let. Podle ní se sice vybudovalo mnoho nových závodů, ale jejich charakteristickým znakem byla nedobudovanosť – ani jeden strojírenský podnik nebyl úplně dokončen. Ani v jednom případě se však nepodařilo zjistit, zda na začátku výstavby existoval generální plán nebo koncepce dalšího rozvoje závodu.

 

 

Měnová reforma – krutá cena za neúspěch

 

Nebylo pochyb o tom, že za takové neracionální hospodaření se bude muset zaplatit. Rychlé tempo růstu těžkého průmyslu, dáno snahou změnit čs. ekonomiku na strojírenskou velmoc, bylo vykoupeno nejen nízkým tokem investičních prostředků do oblasti zemědělství a na podporu růstu životní úrovně obyvatelstva, ale koneckonců se projevilo i katastrofálním nedostatkem spotřebního zboží na trhu a takovým nárůstem nerealizovatelné kupní síly obyvatelstva, že centrum moci muselo 1. června 1953 vyhlásit peněžní reformu. Šlo o reformu, při které obyvatelstvo zaplatilo svými úsporami tak za celkové zaměření ekonomiky státu i za neefektivnost a neracionálnost projevující se ať už na podnikové úrovni, nebo vůbec v celé řídící sféře. Měnová reforma se uskutečnila tím způsobem, že na jednu osobu se vyměnilo 300 Kčs v poměru 5: 1, tj. za 5 starých korun 1 nová koruna. Ostatní peníze se měnily v poměru 50: 1, úspory v spořitelnách do 5000 Kčs v poměru 5: 1, od 5 000 do 50 000 v poměru 6,25-25: 1, vyšší vklady v poměru 50: 1. Měnová reforma postihla nejen bývalé tzv.. vykořisťovatelské vrstvy, ale především námezdně pracujících, kteří měli nejednou i celoživotní úspory. Zároveň se také anulovala všechny tzv.. vázané vklady, o kterých se původně předpokládalo, že budou uvolněny po celkovém zlepšování hospodářské situace státu.

 

Krach plánované ekonomiky

 

Měnová reforma byla jasným důkazem krachu 1. pětiletky. V dalším vývoji národního hospodářství musely následovat dva přechodné roky 1954 – 1955, aby se odstranily nejkřiklavější disproporce a mohl následovat 2.pětiletý plán. Navzdory několika problémům jeho plnění bylo poměrně úspěšné, ale 3. pětiletka se zhroutila ještě v jejím počátcích a na počátku 60. let následovala ekonomická krize.

 

Ani v dalším období plánovaná ekonomika nepřesvědčila o svých kvalitách a přednostech. Metodika plánování v Československu v 70. a 80. letech dospěla do takových absurdity, že podnikové plány byly sestavovány až v listopadu téhož roku, pro který měli platit, a nejednou dokonce až v prvních měsících následujícího roku.

 

Z dlouhodobého hlediska lze konstatovat, že plánovaná socialistická ekonomika soutěž s kapitalistickou tržní ekonomikou prohrála, což výraznou měrou přispělo k pádu celého socialistického systému roku 1989.

 

 

PhDr. Miroslav Londák, CSc. (1961), pracuje na Historickém ústavu SAV v Bratislavě a zabývá se hospodářskopolitickému dějinami poválečného Československa a Slovenska, problematikou industrializace Slovenska. Je autorem monografie Otázky industrializace Slovenska 1945 – 1960, (1999) a spoluautorem publikace Předjaří – Politický, ekonomický a kulturní vývoj na Slovensku v letech 1960 – 1967 (2002).

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (No Ratings Yet)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.