1.8.2013
Kategorie: Multikulturní soužití

Na Cikánskou notu – předsudky a práce

Sdílejte článek:

OD: ANDREJ FANDÁK 01|08|2013

Romové jako etnikum neustále poutají pozornost médií. Dá se říci, že v každé zemi, kde se objeví nadkritické množství Romů, se časem stanou mediální tématem. Když se na nějakém zpravodajském portále objeví v titulu Rom, čtenost je vysoká. A to nemluvě o diskusích pod článkem, které musí být častokrát zrušeny, neboť emoce překročí publikovatelné hranice. V podstatě každý má na Romy nějaký názor. Ten je vymezen víceméně dvěma mantinely. Ostatně jako u každého kontroverzního tématu, i zde jsou radikálové napravo, radikálové nalevo (teď to nemyslím v politickém slova smyslu) a uprostřed zbytek. U romské tématu je specifikem velké množství zastánců extrémních názorů. A každý ho má podepřený nějakou vlastní empirickou zkušeností. Na jedné straně máme radikálních rómobijce, kteří zdroj napětí vidí výlučně na straně nepřizpůsobivých etnika a nikdy nezapomenou vytáhnout z rukávu nějakou příhodu, jak jejich Romové zbili, okradli, urazili, zklamali … Strana prorómskych aktivistů je zase přesvědčena, že Romové jsou pouze obětí netolerantní společnosti. Oni vás zase seznámí s množstvím dojemných příběhů, v nichž Romové dosáhli věci nevídané, když jim zakomplexovaná majorita přestala házet klacky pod nohy.

 

 

Já bych vypíchl dvě věci, které mě nejvíce iritují na argumentech obou těchto nesmiřitelných skupin. Nejprve bych se věnoval klasickému argumentu lidskoprávních aktivistů, a to, že Romové jsou oběťmi předsudků bílé majority. Šlak mě jde trefit z předsudků, jak říkal klasik. Jako kdyby bylo možné, aby člověk žil bez předsudků. Když se člověk narodí, je tabula rasa, nemá znalosti, zkušenosti a ani předsudky. Jak poznává svět, tak si osvojuje určité vzorce chování. I tyto jednou již ověřené modely následně přizpůsobuje novým poznatkům a skutečnostem. Ovšem, ne všechno si člověk může vyzkoušet na vlastní kůži. Některé znalosti, a je to vzhledem ke krátkosti a omezenost lidského života většina poznatků, získáváme zprostředkovaně od jiných osob, z médií … Aktivisté se nás snaží přesvědčit, že některé z těchto poznatků jsou předsudky a nemáme se podle nich řídit.

 

To je jako s tím průzkumníkem, který v Africe na savaně poprvé v životě viděl velkou žlutou kočku s obrovskou hřívou. Podle svých dosavadních zkušeností s evropskými kočkami ji šel pohladit, lev mu bohužel ukousl ruku. Když ale potkal lva podruhé, už se řídil svým předsudkem a vytáhl zbraň. Podle našich lidskoprávních přátel, by si měl dát ukousnout i druhou ruku, protože to byl přece jiný lev. A lvy nesmíme házet do jednoho pytle.

 

Pokud tedy někdo říká, že se lidstvo má zbavit předsudků a vyřeší se nahromaděné problémy, tak nám vlastně říká, že se máme zbavit vzorců chování, které formovaly civilizaci do podoby jak ji známe nyní. Předsudek je takovou součástí lidského chování, jako schopnost učit se. Pokud člověka zbavíme předsudků zůstane nám malé iracionální dítě, které bezhlavě následuje chrastítko. Jistě, předsudky nás omezují, stejně jako nás omezuje pud sebezáchovy, nebo hlad. Ale v případě, že nutíme někoho vzdát se těchto motivaci může to skončit úplně zkratovým chováním.

 

Ale existuje i druhá strana mince. Když se mluví o Romech a jejich místě na pracovním trhu, tak se nezapomene zmínit, že jsou velmi těžko zaměstnatelní. Romové z vyloučených ghett jsou v podstatě uzavření v takzvaném kruhu chudoby, který se zmiňuje hlavně v souvislosti s africkými zeměmi. Romové vyrůstají v prostředí, kde se vzdělání věnuje velmi málo pozornosti, následně nemohou tedy na pracovním trhu najít uplatnění. Čili nemohou poskytnout ani dostatečné zabezpečení sobě a svým dětem. Ty vyrůstají znovu bez vzdělání a pracovních návyků, které nemohou odpozorovat od svých rodičů a tak generace za generací se neumí vyhrabat z této neutěšené situace.

 

Trochu to připomíná hlavu XXII. Člověk se neumí dostat na pracovní trh, neboť nemá dostatek znalostí, dovedností a návyků, které by ale mohl získat, kdyby našel nějaké motivující zaměstnání. V takové situaci se ale objeví skoro každý z nás, když poprvé vstupujeme na trh práce. Ten je obsazen jednotlivci s dovednostmi a znalostmi, které nováčkovi chybí. Naštěstí máme po ruce zbraň, která nás dělá konkurenceschopnými s již etablovanými zaměstnanci a to je možnost jít s cenou vlastní práce směrem dolů. Tím se dostaneme do pracovního procesu a osvojíme si dovednosti, které nás později natolik výzbrojí, abychom nemuseli příště upouštět ze svých finančních nároků.

 

Bohužel moderní „welfare state“ je kladivem na všechny, kteří by se chtěli vyrovnat zaměstnaným pomocí nižší ceny práce. A to zejména v těch odvětvích, které generují nejnižší mzdy. Protože tato odvětví požadují nejméně počátečních znalostí, právě zde je možnost, že by se mohly také sociálně vyloučené skupiny, tedy lidé, kteří neměli v životě štěstí na vzdělání a pozitivní vzory, zaměstnat. Ale bohužel jejich jedinou zbraní jak se dostat na trh práce je nižší mzda, kterou by za svou práci požadovali. Fenomén minimální mzdy jim bohužel neumožňuje tuto zbraň použít. Stejně fungují i ​​ostatní vymoženosti, za které naši socialisticky orientovaní politici roky bojovali. Sociální zabezpečení, zdanění práce, to vše prodražuje zaměstnávání a znemožňuje méně schopným a zručným uchazečům o zaměstnání, aby vyrovnali své šance snížením ceny.

 

 

Romové jsou typickou skupinou, která je takovými opatřeními znevýhodněna. Nemá to nic společného s rasismem, protože korporativistická opatření na trhu práce zamezují vstup jedinců bez ohledu na barvu pleti. Vždy, když některá zájmová skupina uměle nutí zaměstnavatele do zvyšování ceny práce, tak si většinou pouze chrání svůj již dosažený status. To by nebylo až tak strašné, ale bohužel to má ničivý dopad na skupiny obyvatelstva, které jsou ochotné i za nižší mzdu pracovat, neboť je to jejich jediná možnost jak se vyrovnat svým objektivně i neobjektivní lépe připraveným soupeřem na trhu práce.

 

 

ZDROJ: Andrej Fandák

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 943,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (6 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...
2 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.