3.12.2013
Kategorie: Ekonomika

Mýtus socialistického zázraku ve Švédsku

Sdílejte článek:

OD: JOHAN NORBERG 03|12|2013

Švédsko bylo před 150 lety chudší než dnešní Kongo, průměrná délka dožití byla poloviční a kojenecká úmrtnost třikrát tak vysoká jako v průměrné rozvojové zemi. Pětičlenná rodina obvykle obývala jednopokojový byt s kuchyní, často dokonce takový byt sdílelo více rodin. V roce 1900 tak v domě s 200 jednopokojovými byty průměrně žilo 1 400 lidí.

 

 

V letech 1850–1950 se švédský národní důchod zosminásobil a počet obyvatel vzrostl dvojnásobně. Kojenecká úmrtnost klesla z 15 na 2 procenta a průměrná délka dožití stoupla o 28 let. Chudá rozvojová země se proměnila v jedno z nejbohatších míst na světě.

 

Ačkoliv je tento úspěch často připisován švédským sociálním demokratům, pravdou zůstává, že v roce 1950 byly daně ve Švédsku nižší a veřejný sektor menší než ve zbytku Evropy či v USA. Teprve poté začali švédští politici zasahovat do ekonomiky a přerozdělovat bohatství, které Švédové v předcházejícím období soukromou aktivitou vytvořili. V době největších úspěchů Švédsko uplatňovalo ekonomickou politiku nezasahování – laissez faire.

 

Anders Chydenius – otec švédského liberalismu

V roce 1763 Švédové vnímali jako obrovský problém masovou emigraci. Finsko-švédský kněz Anders Chydenius se toho roku zúčastnil esejistické soutěže na dané téma. Jeho průlomový příspěvek neobviňoval emigranty, ale švédskou vládu, převládající regulace, vysoké daně a zkorumpovaný systém, který lidem znemožňuje se prosadit a vytvořit si podmínky pro důstojný život. Poukazoval na privilegia, drahé koncese a další překážky znemožňující vstup těžce pracujících lidí na trh a chránící malou, neflexibilní aristokracii.

 

Nespravedlivě vysoké daně lidem sebraly vše, co dokázali vytvořit, zkorumpované soudnictví znamenalo, že jakýkoli spor byl dopředu ztracený, a přísné regulace tisku jim bránily si na kteroukoliv z těchto nespravedlností stěžovat. Podle Chydenia byli chudí lidé inteligentní a pracovití, jen tak si uměl vysvětlit, že dokázali přežít v tak nepříznivém geografickém i ekonomickém podnebí. Bohužel však museli většinu energie vynakládat k překonávání regulací, vysokého zdanění a korupce. Chydenius proto navrhoval rozsah státu a výši daní dramaticky snížit. Stát měl pouze bránit bezpečnost „našich životů a majetků“. Odmítal dotace i pro odvětví, která oceňoval, např. zemědělství a rybářství. Tvrdil, že na vládu by se mělo vztahovat sedmé přikázání – nepokradeš. Prosazoval i svobodu pohybu a vyznání.

 

Hierta – architekt změny

 

Sjednocující osobou různých opozičních skupin se počátkem 19. století stal novinář a vydavatel Lars Johan Hierta. V roce 1830 Hierta založil list Aftonbladet (Večerník), první moderní švédské noviny, jež se záhy měly stát baštou švédského laissez-faire liberalismu. Na úspěch periodika Hierta vsadil své poslední jmění – neúspěch by znamenal jeho osobní bankrot. K tomu však nedošlo. Naopak.

 

K prvním významným příznivcům a sponzorům listu patřil zmíněný liberální důstojník a revolucionář Adlesparre. List byl díky Hiertovu smyslu pro humor do značné místy satirický a také velmi čtivý. Pro střední třídu se rychle stal exkluzivním zdrojem informací o skutečném stavu země, který nebyl zrovna lichotivý. Navíc nabízel řešení – liberalizaci a industrializaci. Poukazoval přitom na pozitivní příklady ze světa, z USA, Norska a Anglie.

 

Hiertovým prvním návrhem v parlamentu bylo zrušení zákazu veřejné konzumace alkoholu, který chápal jako legislativu namířenou vůči chudším vrstvám – jenom ty byly tímto zákonem postiženy. Podle Hierty by měl člověk mít svobodu opít se, jak chce, dokud nezačne ohrožovat ostatní na zdraví a majetku. Kromě toho věřil v absolutní svobodu projevu nebo rovná práva žen. Žádné skupině by podle něj nemělo být umožněno brát peníze z kapes druhých. Každému by mělo být umožněno začít podnikat v kterémkoliv odvětví – včetně bankovnictví – a obchodovat bez jakýchkoliv bariér.

 

Hiertův liberalismus stál na Lockově ideji přirozených práv a myšlenkách americké revoluce. Tento přístup často kombinoval s utilitaristickými argumenty klasických ekonomů. Nejvíce si oblíbil autory, kteří tyto přístupy kombinovali rovněž – např. Fredérica Bastiata nebo představitele manchesterského liberalismu Rocharda Cobdena a Johna Brighta.Aftonbladet mu posloužil jako platforma pro uvedení myšlenek těchto lidí do švédského prostředí.

 

Švédský liberalismus kladl důraz na myšlenku, že mezi zájmy jednotlivých skupin obyvatel panuje soulad. Střet mezi jednotlivými skupinami bude jen iluzí, pokud zrušíme všechna privilegia a umožníme všem občanům vydělat si na živobytí a profitovat pouze prostřednictvím služby ostatním lidem v rámci svobodného trhu. Výklad Adama Smithe, že nejde o shovívavost řezníka, pokud očekáváme levné a kvalitní maso, ale o jeho osobní zájem, nebyl pro švédské liberály pouhým ekonomickým tvrzením, ale základem jejich světonázoru. Podle něj řezník není naším nepřítelem. Pokud bude veškerý obchod dobrovolný, neuzavřeme dohodu, která by nebyla oboustranně výhodná. Tak si liberálové představovali společnou snahu o pokrok a lepší svět.

 

Gripenstedt – umírněný liberál u moci

 

Síla liberální opozice rostla s tím, jak po několika pokusech o jeho likvidaci rostla obliba Aftonbladetu. Spisovatelka Fredrika Bremerová tak třeba vysvětlovala, že Ježíš byl první liberál v dějinách, protože podporoval osobní svobodu. Zatímco Bremerová a další autoři do švédského liberalismu vnášeli náboženské hodnoty, lidé jako Hierta byli ateisty, kteří se ani příliš nezajímali o svobodu vyznání, protože náboženství považovali za pověry. Další generace liberálů však chápala svobodu vyznání jako jednu ze zásadních reforem.

 

Libertariánské názory měly silnou podporu mezi parlamentními zástupci zemědělců, pro které byla důležitá demokratizace systému, zajištění majetkových práv k půdě a svoboda obchodu. Tyto požadavky je vždy dovedly do liberálního tábora. Na druhé straně obchodnický stav byl rozpolcen – stále rostoucí skupina prosazovala ekonomickou svobodu soutěžit a tvořit proti starému establishmentu, který chtěl své obchodní zájmy chránit před konkurencí. A protože mezi šlechtou a klérem většina liberalizaci odmítala, hlasování mezi zástupci stavů často končilo poměrem 2:2 a reformní návrhy byly zablokovány. Postupem času se však i mezi šlechtou začaly prosazovat liberální názory a pomalu se začala utvářet liberální většina schopná prosadit nemalou část reformního programu.

 

Po roce 1848 zažila vzestup především umírněná skupina liberálů, tzv. šedých. Král Oskar i aristokracie se zalekli revolučních událostí ve Francii. Ze strachu z násilné revoluce ve Švédsku, stejně jako z radikálního programu laissez-faire i socialismu, začali podporovat umírněné křídlo liberálních politiků, kteří prosazovali liberalizaci a modernizaci země postupnými reformními kroky, nikoliv radikální revolucí. Johan Gripenstedt, nejvýraznější parlamentní představitel tohoto směru, byl v roce 1848 jmenován ministrem bez portfeje.

 

Na jeho názory měly výrazný vliv práce Fredérica Bastiata, s nimiž se seznámil ve Francii. Prosazoval zrovnoprávnění žen, svobodu vyznání a demokratizaci parlamentu. Šlo o velmi nadaného politika, který dokázal vytvářet široká spojenectví a dosahovat kompromisů, čímž prosazoval stále větší část svého programu, ačkoliv byl kritizován radikálnějšími liberály, kteří jej považovali za oportunistu. Roku 1856 ho král jmenoval ministrem financí. Přitom králi často dokázal vzdorovat, znemožnil např. jeho plány na vojenská dobrodružství v zahraničí.

 

V letech 1840–1865 došlo k výraznému rozšíření svobody tisku a vyznání, zrušení cechovního systému, každý mohl svobodně začít podnikat, regulace znemožňující rozvoj dřevařského a těžebního průmyslu byly zrušeny, imigrační i emigrační politika byla uvolněna, a milion Švédů tak mohl hledat štěstí za mořem. Došlo k reformě vzdělávacího systému a ženám bylo konečně umožněno vlastnit a dědit majetek, vzdělávat se a pracovat. Těsně před odchodem z vlády v důsledku zdravotních problémů v roce 1865 zajistil připojení Švédska ke smlouvě o volném obchodu mezi Francií a Velkou Británií. Stál rovněž za demokratizací parlamentu do té doby založeného na systému čtyř stavů.

 

Po Gripenstedtově odchodu z vlády jeho kritici tvrdili, že jde o zbabělce, který odešel právě ve chvíli, kdy se začnou projevovat ničivé účinky liberální politiky. Předpovídali, že zahraniční konkurenti zničí švédský průmysl a bez vládní kontroly podnikání nastanou obrovské problémy s kvalitou a koordinací. Umožnění otevírání obchodů v zemědělských oblastech pak mělo znamenat soumrak pro města, která přijdou o tržbu od zemědělců, již už nebudou mít důvod tam nakupovat.

 

Nic z toho se nestalo. Dvě stě let po prvním Chydeniově veřejném vystoupení se Švédsko stalo jednou z nejbohatších zemí světa. Průměrný reálný výdělek rostl v letech 1860–1910 každých deset let o 25 % a průměrná délka dožití se zvýšila o 12 let. Za 50 let tedy průměrný reálný výdělek stoup o 170 %, za dalších 50 let (1910–1960 to bylo „jen“ o 110). Veřejné výdaje na přelomu století dosahovaly pouhých 6 % národního důchodu. Podnikání a inovace zažily nebývalý rozkvět. Právě v této době se proslavila jména géniů jako Ericsson nebo Nobel. Vznikla např. firma Electrolux, která ve švédských domácnostech jako první masově rozšířila elektrické vysavače.

 

Liberalismus za zenitem

 

Roku 1867 se většina poslanců v novém, demokraticky zvoleném parlamentu hlásila k liberalismu, který v té době triumfoval. Ohromný úspěch ovšem zároveň stál za úpadkem a rozpadem hnutí. Zdálo se, že klasičtí liberálové prosadili všechny zásadní body svého programu a jejich ideologie se vyčerpala. Liberálové se rozštěpili do menších frakcí, které se už nikdy nesešly v jedné straně. Někteří liberálové chtěli zavést Bismarckův program sociálního zabezpečení a začali být známí jako sociální liberálové.

 

Po dvaceti letech byli opět na vzestupu konzervativci – tentokrát v modernější, propodnikatelské variantě. Zatímco v minulosti tvrdili, že jen silná a intervenční vláda může zastavit dosavadní vývoj, dnes tvrdili, že pouze taková vláda může zajistit jeho pokračování.

 

 

Role sociální demokracie

 

V roce 1889 byla založena švédská sociální demokracie. Za povšimnutí stojí, že součástí jejího programu byla podpora volného obchodu a odpor vůči clům. Strana vznikla jako reakce na intervence konzervativní vlády ve prospěch podniků a zemědělců, které chápala jako popření rovnosti před zákonem. Proto tvrdila, že i pracující třída by měla formulovat své požadavky vůči vládě, ne jen čekat na plody ekonomického růstu.

 

Střet těchto rozličných zájmů zajišťoval po další desetiletí přežívání liberálního systému. Konzervativci a sociální liberálové se společnými silami zasazovali o fiskální odpovědnost a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Když se sociální demokraté dostali v roce 1932 k moci, rychle opustili úmysl znárodňovat podniky. Jejich vedení vidělo růst produkce jako nutný předpoklad pro zaplacení reformních programů. Velmi rychle je uchvátila produktivita liberální ekonomiky a netroufali si do ní zásadním způsobem zasahovat. Nechali se významně ovlivnit liberálními ekonomy Gustafem Casselem a Elim Hecksherem, kteří se hlásili k dědictví Anderse Chydenia.

 

Teprve v padesátých letech začali sociální demokraté postupně prosazovat levicovější politiku. Nicméně celková daňová zátěž stále nepřesahovala 19 % HDP, a byla tedy nižší než v USA a ostatních evropských zemích. Do roku 1965 nepřekročila 30 %. I v letech 1950–1970 Švédsko pokračovalo v liberální obchodní politice nízkých cel a benevolentního přístupu k podnikání.

 

Až po roce 1970 si sociální demokraté troufli začít prosazovat masivnější regulace. Mezi lety 1960–1980 se veřejné výdaje téměř zdvojnásobily – stouply z 31 na 60 % HDP! Právě v této době sociální demokraté cestovali po světě a vyprávěli o ekonomických úspěších nově vytvořeného „modelu“. Šlo však jen o mýtus. Růst zajišťovala přetrvávající liberální politika. Sociálně demokratický posun doleva postupně zázračný švédský růst zastavil. Díky tomu, že země stále ještě mohla sklízet plody předcházejících období, osudné následky ze začátku nebyly patrné.

 

Na Švédsko čekala vleklá krize. V následujících letech bylo nuceno pětkrát devalvovat měnu, aby byl průmysl i nadále konkurenceschopný. Spojenectví mezi velkým státem a velkým byznysem vedlo k rapidnímu snížení flexibility švédského trhu práce. Nejvýznamnější švédské společnosti většinou vznikly v období laissez-faire. Z padesáti největších firem byla jen jedna založena po roce 1970. V roce 1970 bylo Švédsko podle žebříčku OECD čtvrtou nejbohatší zemí světa – v roce 2000 se krčilo na 14. místě. Sociálně demokratická politika skončila neslavně a musela být přehodnocena.

 

Jak to bylo dál

 

V devadesátých letech přišlo další reformní období. Sociálně demokratické i pravostředové vlády se snažily v reakci na vleklou krizi zemi opět posunout od převládajícího socialismu a korporativismu blíže k tržní ekonomice. Daně dosahující nesnesitelné výše se postupem času o něco snížily. Finanční, telekomunikační, mediální trh a trh s elektřinou byly deregulovány. Došlo k částečné reformě penzijního systému tržním směrem. Soukromé subjekty mohly vstupovat i do zdravotnictví a školství, což bylo v předchozích letech nepředstavitelné.

 

Daňová zátěž klesla z 52 na 42 % HDP. Švédsko zrušilo daň darovací, dědickou, stavební a z bohatství. V současnosti opět roste export, vznikají pracovní místa v soukromém sektoru a ekonomický vývoj opět začíná překonávat zbytek Evropy. S finanční krizí si země poradila lépe než většina dalších států. Veřejný dluh se pohybuje kolem 30 % HDP.

 

V centru Stockholmu byla odhalena socha Larse Johana Hierty a sociálně demokratický předseda parlamentu prohlásil, že Anders Chydenius byl jedním z největších průkopníků v dějinách Švédska. Konzervativně liberální ministr financí Anders Borg si na zeď své kanceláře pověsil portréty Gripenstedta a Chydenia, „otců švédského bohatství“, jak se o nich vyjádřil. Pokud bude Švédsko pokračovat v liberalizaci, bude čerpat z myšlenek, jejichž aplikace se mu v minulosti vyplatila a učinila z něj jednu z nejvyspělejších zemí světa.

 

 

ZDROJ A CELÝ ČLÁNEK: Johan Norberg

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.